Super Sestry 54

Yoru : Tokime stále nereagovala. Držel jsem ji v náručí a ona nebyla při vědomí. Snažil jsem se sestrám vysvětlit, o co jde, ale nechtěly mi věřit. Říkaly, že není možné, aby si toho při jejím nedávném vyšetření nevšimly.
„Možná je to tou její chakrou,“ nedal jsem se odbýt. Nechápavě na mě zíraly.
„Je dost možné, že dítě překryla její nová chakra,“ začal jsem být nervózní. Co se uvnitř ní děje. Mám pravdu? Opravdu je těhotná? A co když ne.
„No dobrá, dáme ji na lůžko a vše pečlivě prověříme, stejně ztratila vědomí a to není pro nic za nic,“ řekla nakonec jedna sestra. „Přivezeme ji křeslo a..“
„Ne. Donesu ji, kam potřebujete,“ sevřel jsem ji pevněji. Sestra nejspíš poznala, že jsem nervózní a vzdorovat mi, nebude nejlepší plán.
„Dobrá,“ souhlasila a vedla mě do pokoje, který ji přidělili. Položil jsem ji a vyčkal tam s ní, dokud nepřišla doktorka. Ta mě poprosila, abych se odebral na chodbu, což se mi nelíbilo, ale souhlasil jsem.
Seděl jsem naproti dveřím a čekal. Čekal jsem, že doktorka vyleze, řekne „Mýlil jste se“ a nechá tam Tokime dokud nenabyde vědomí, jenže to se nestalo. Po pár minutách jedna sestra vyběhla ze dveří a s ní se o pár chvil později přiřítili další lékaři. Začal jsem se bát. Nevěděl jsem, co se děje, ale přeci není normální, aby jich tam bylo tolik. Chtěl jsem nakouknout dovnitř sklem ve dveřích, ale kdosi mi to právě těma dveřma napálil do ksichtu. Byla to doktorka, která mě poslala na chodbu.
„Vy jste její příbuzný?“ zeptala se mě při pohledu na mou červenou tvář. Nejspíš jí došlo, že ona je viníkem mě zarudlé skvrny a s trochou provinilosti na mě pohlédla.
„Ano, jsem její otec, co se děje?“ vyzvídal jsem.
„Mělo by se jednat okamžitě,“ mluvila tak vážně, až jsem se lekl. Určitě se něco stalo.
„Tak mluvte,“
„Vaše dcera je opravdu těhotná,“ polkl jsem. „Jenže... říkal jste, že má momentálně jinou chakru?“ kývl jsem. Povzdychla si. „Ať už k ní přišla jakkoliv, nová chakra, její dítě zabíjí. Vysvětlím to. Ne, že by chakra chtěla zabít, ale naprosto nesnese chakru dítěte, jelikož se spojují a nejsou v souladu, její chakra se snaží pohltit tu dítěte,“ snažila se mluvit co nejsrozumitelněji, ale přesto to můj mozek nechtěl pobrat.
„Takže její nová chakra vlastně soupeří s její bývalou, kterou má ona zapečetěnou a také v dítěti?“ to o zapečením jsem asi mluvit neměl, ale myslím, že to ji teď nezajímá.
„No, nevím, jestli dítě zdědilo chakru po matce či otci. Tedy, ne že by šla chakra dědit, ale část se v dítěti uloží,“
„A kolik času dítěti zbývá?“ zeptal jsem se polohlasně.
„To nevím... nerozumím tomu, opravdu. Nikdy jsem nic takového neviděla, ale je možné, že by se v ní vyskytovala ještě jedna chakra?“ zeptala se. Ještě jedna chakra? V tu chvíli mi to došlo.
„Ano, to je možné,“ Rinkimiri, přeci ještě vlastní jeho chakru.
„No, pokud je to tak, tak se uvnitř ní děje něco naprosto neuvěřitelného. Dítě má vlastní chakru, na tu útočí matky nově získaná, ale zároveň dítě chrání ještě nějaká třetí, ale nevím, jak dlouho to bude fungovat,“ zvraštilo se jí čelo. Pokud se jí nevrátí bývalá chakra zpět, dítě zajisté zemře, pokud víte o nějakém způsobu, řekněte ho, nebo si o něm promluvte s Hokage, ale měl byste si pospíšit, jelikož tomu drobečkovi nezbývá moc času,“
„Promluvíme si hned, nebojte,“ ozvala se žena kus od nás.
„Hokage-sama,“ kývla na pozdrav doktorka.
„Můžete se vrátit k pacientce, já si s ním promluvím,“ doktorka se tedy vrátila k Tokime a nechala nás o samotě, ačkoliv chodbou každou chvíli někdo prošel.
„O všem mi řekla Ayano, chtěla jít taky, ale potřebovala jsem si s tebou promluvit, a tak jsem jí poslala ještě pro Jiraiyu,“ vzpřímil jsem se.
„Jiraiyu?... ,“
„Copak ty nechceš prolomit pečeť?“ sedla si. Já udělal totéž.
„Prolomit ji? Už jsem vám říkal rizika,“
„Já vím,“ řekla klidně. Prudce jsem se na ni otočil.
„A i tak to chceš udělat?“ zděsil jsem se.
„Tady jde o to dítě o naši budoucnost,“ začala.
„A co ona? Ona je taky naše budouctnost... je jí teprv sedmnáct proboha,“ zesílil jsem na hlase.
„To ano, ale je možné, že takhle zabiješ budoucího hrdinu ve světě shinobi. Vůbec bych se tomu nedivila s vašimi schopnostmi,“
„Myslím, že Tokime to přeskočilo,“
„Aha, nevěděla jsem, že to někdy někoho přeskočí, takže Meshiki..“
„Ne, není jediná, která získala oči našeho klanu... ještě můj syn Uragari,“ vzdychl jsem. Nejspíš jí to přišlo až nefér. Uragari se neměl vůbec narodit, což zní sice hnusně, ale je to tak. Neříkám, že ho nechci, to ne, jen že kvůli mé rozmanitosti neměl přijít nikdo jiný k úhoně či bolesti a on si beze mě musel nějakou tu bolest protrpět, též i mé dvě dcery. Myslím, že podle Tsunade měla naše schopnosti zdědit Tokime místo Uragariho, ale to neovlivňuju já.
„Navíc jsem myslel, žes byla taky proti tomu. A i kdyby, pokud to prolomím, v ohrožení života budou oba. Nehodlám znovu riskovat život své dcery, když jsem ji získal zpět, už nikdy!“ postavil jsem se.
„Myslím, že to není na tobě,“ ozval se známý hlas.
„Jiraiyo, nebyla jsem si jistá, jestli jsi neopustil vesnici,“ zvedla se Tsunade.
„Nejdu sám,“ udělal krok dostrany a tím odhalil tři osoby stojící za ním. Byla to Ayano, Meshiki a.. Nara. Měl jsem chuť mu dát pěstí, opravdu moc. Secvakl jsem zuby. Dobrá, být jiné podmínky a mé dceři by nehrozila smrt, tak by mi možná až tak nevadilo, že jí to dítě udělal, ale teď? Jen pojď kousek blíž chlapečku.
„Tak co se děje?“ vyhrkla najednou Meshiki. Viděl jsem v jejím obličeji strach, jak jsem asi vypadal já.
„Ano, je těhotná,“ byla moje první zpráva. Snažil jsem se rozpoznat Narovo pocity, ale jeho obličej nenaznačoval známky života. „Jenže to bohužel není všechno, je to dost zamotaný, pokusím se to shrnout. Tokime potřebuje prolomit pečeť, se kterou získala novou chakru, aby dítě přežilo. To má bohužel taky další ,jenže,.. pokud se chakry nespojí, Tokime po nějaké době zemře a též i dítě. Já ale nechci, aby se pečeť zničila,“ dodal jsem. Ostatní na mě jen zírali, ani se jim nedivím, mě samotnému se chtělo brečet, což se nestává moc často. Meshiki ke mně přišla, evidentně mě chce uhodit.. pokud jí to pomůže. A opravdu rána přišla.
„Jak to můžeš říct? To seš tak bezcitnej?“ zahrnuly se jí oči slzami. Smutné, že to vidí takhle, ale pokud bych to udělal, je dost pravděpodobné, že zahynou oba, takhle sice zemře dítě a si jí nejspíš roznepřátelím, ale přežije alespoň ona. Pokud by zemřeli oba, nikdy bych si to neopustil.
„Ano, jsem,“ řekl jsem s kamenou tváří.
„No tak Shikamaru, řekni něco,“ šťouchla do něj Ayano.
„Nevím, co dělat,“ vyšlo z něj. Všechny pohledy teď směřovaly k němu.
„Nechci, aby Tokime zemřela, nechci.. ale taky nechci ztratit své dítě,“ začal brečet. Sakra, dneska se nám to tu nějak sype, za chvíli se k nim přidam... Musím uznat, že si našla dobře. Nara bude nejspíš hodnej kluk, jenže to vlastně on ji dostal do téhle šlamastyky. Ne, to bych byl sobec, do toho jí dostali hlavně Akatsuki, rozhodně je zabiju.
„Nechci vám nic říkat, ale tohle rozhodnutí je na Tokime,“ zapojil se Jiraiya.
„Rozhodnutí je na mě, jelikož já tu techniku ovládám,“ vzdoroval jsem.
„Sám dobře víš, že i já bych to zvládl, jen ne tak dobře, takže pokud bude chtít a ty to neuděláš, pomůžu jí sám, ale je dost možné, že zemře pravděpodobněji, než kdybys to dělal ty, přeci jen já to neovládám tak dobře,“ šel na to velice chytře, ale nevím, jestli by to risknul sám. Nejspíš by věděl, že nemají šanci na přežití.
„Dobrá, půjdeme se jí zeptat,“ vzdychl jsem. Zrovna vyšla doktorka. Všichni jsme se na ni nalepili a čekali, co z ní vyleze.
„Prozatím je v pořádku, ale velice vysílená, rozhodně ji nesmíte navštívit všichni, vyberte tři, kteří půjdou, ostatní počkají venku,“ nakázala a lékaři se z jTokimina pokoje rozprchnuli po nemocnici.
„Takže kdo půjde?“ zeptala se Tsunade.
„Rozhodně já, jsem její otec a můžu prolomit pečeť,“
„Rozhodně já, částečně jsem ji vychovával a jsem ten, kdo jako druhý zvládá odstranit pečeť,“
„Ne, to já, také jsem ji částečně vychovávala a jsem Hokage,“
„Ne, ne, já. Jsem její sestra a vyrůstala jsem s ní,“
„Je to otrava, ale já. Jsem její přítel.. možná bývalý, ale čeká se mnou to dítě o kterém je celou dobu řeč,“
„Ne, ne, ne, To já. Zná mé tajemství!“ vyštěkla jako poslední Ayano a všichni na ni zůstali hledět.
„Ok, tak já počkám,“ naštvala se a sedla si na židli.
„Berme to rozumně,“ začal jsem. „Rozhodně by tam měl být Nara, také já a Jiraiya,“ ostatním se to nakonec zdálo jako nejrozumnější a tak jsme my tři vešli dovnitř. Ležela přikrytá peřinou. Ještě před hodinou vypadala tak živě, plná energie a teď? Neviděl jsem v ní téměř žádný život. Stoupli jsme si okolo její postele. Doktorka se nezmínila, jestli už nabyla vědomí, ale snad by nás sem neposílala, kdyby nebyla vzhůru.
„Ahoj,“ zašeptala.
„Ahoj,“ vrátil jsem jí za všechny tři. „Nejspíš už víš, co se ti děje,“
„Ano,“ pousmála se. Jak se může smát? „Jsem těhotná, ale doktorka říkala i to že má přítomná chakra zabíjí dítě uvnitř,“ zesmutněla.
„Ano. A já dokážu prolomit pečeť, která ti vzala vzpomínky a vytvořila tvé nové já s novou chakrou, jenže pokud to udělám, máš dvacet procent šance na přežití a pokud zemřeš, zemře i tvé dítě,“ snažil jsem se zůstat klidný při těch slovech. Chvíli mlčela. Bylo utrpení se na ni dívat, viděl jsem to i v obličeji těch dvou. Jiraiya rozhodně nechce prolomit pečeť sám, měla by maximálně deseti procentní šanci. Pokud se mi to opravdu povede, možná bude šance větší, ale nechci jim dělat zbytečné naděje.
„Udělej to,“ promluvila nakonec. Zůstal jsem zírat do zdi a do očí se mi vhrnuly slzy. Několikrát jsem zamrkal, aby se ztratily.
„Tak trochu jsem to čekal,“ zaklepal se mi hlas.
„Opravdu si to přeju. Nikdy jsem si nemyslela, že budu mít tak mladá dítě, ale je to úžasný pocit, věř mi. To že dokážeš splodit život, je opravdu úžasné.“ rozzářila se.
„Já splodil tři a jeden mi právě umírá před očima,“ zarazila se. Nejspíš jí došlo, že jsem její otec a je pro mě hrozná představa přijít o ni, jako se ona bojí přijít o to malé.
„Neumírám,“ usmála se.
„Ale budeš a to velice brzy, pokud to udělám,“ odvrátil jsem se. Cosi mi uchopilo ruku. Podíval jsem se na ni a ona mě pomalu táhla k sobě. Klekl jsem si na zem, abych se jí vyrovnal výškově. Stále mě držela za ruku. Obličej se jí usmíval a do toho tekly slzy.
„Děkuju,“ zašeptala a políbila mi tvář. Potom usnula.
„Je v pořádku?“ zbystřil Nara.
„Ne to není, jestli sis všiml,“ zvedl jsem se.
„Uděláš to?“ zeptal se Jiraiya s pokleslou hlavou.
„Jo, udělám,“ odešel jsem z místnosti a nevšímal si zvědavých tváří na chodbě. Neměl jsem vůbec náladu jim to říkat. Rozhodně ne teď, když se moje dcera rozhodla zahodila svůj život.