Super Sestry 55

Tokime : Když jsem se probudila podruhé, byl večer. Zdravotní sestra mi zrovna zatahovala žaluzie, aby mě nikdo z venku nemohl pozorovat. Až když jsem pořádně zaostřila, jsem zjistila, že to není obyčejná sestra, ale Sakura. Usmála se na mě, ale její ustaranost se nedala přehlédnout.
„Ahoj, je ti dobře?“ zeptala se.
„Ano, cítím se cela v pořádku,“ úsměv jsem ji oplatila. Nejspíš poznala, že lžu, jelikož mi až tak dobře nebylo. Přišla jsem si strašně unavená a bolelo mě břicho.
„V jakém jsem měcíci?“
„Ve čtvrtém,“
„Vždyť ještě není nic poznat, řekla bych,“ sáhla jsem na břicho. Jen se zachechtala.
„Ve čtvrtém měsíci ještě nebývá nic znát. Jsou také ženy, kterým břicho pořádně naroste až sedmém měsíci, nemusíš se bát,“ řekla, ale okamžitě se zarazila. Ano, v tuto chvíli se nemusím bát, ale brzy to tak nebude.
„Promiň mi,“
„V pořádku, nic se neděje.“ ještě mě změřila a odešla. Dovnitř vešel Shikamaru. Když jsem ho viděla, uvnitř mě se všechno sevřelo. Nejspíš je otcem toho dítěte a já mu řekla tak hnusná slova. Když zjistil, že jsem vzhůru, strnul. Ale jen na chviličku, poté si sedl na židli vedle mé postele a položil si kelímek z kterého se kouřilo na stůl. Nejspíš něco k pití, nebo možná polévka.
„Chceš si o tom promluvit?“ zeptal se. Docela mě tím zaskočil. Čekala jsem nadávky, otázky, zlověstné pohledy, ale nenapadlo mě, že by mohl být milý.
„Docela jo,“ souhlasila jsem. Přišoupl se.
„Sakura mi řekla, že jsi ve čtvrtym,“
„Měla jsem potřebu tě podvádět?“ vytřeštil oči.
„Nemyslím si, ale tak člověk nikdy neví, že?“ pousmál se. Hmm, opět zajímavá reakce.
„Tak v tom případě bys měl být otec,“ snažila jsem se mluvit zárověň s tázavým nádechem.
„Nikdy jsem o tom nepochyboval,“ pronesl hrdě.
„A to ti nevadí, že by ses stal otcem v tak mladém věku?“
„Ne, pokud je to naše dítě tak ne. A já pevně věřím, že naše je... ale mírná otrava to je, to musím přiznat,“ napil se z kelímku. Měla jsem hlad, žízeň, ale ani jedno, co by to zneškodnilo nebylo po ruce. Nejspíš si všiml, jak slintám nad představami všlijakého jídla a rozhodl se, že mi přinese polévku, ale z kuchyně, ne z automatu... Škoda, vsadím se, že ta by byla stokrát lepší. Nejspíš mě opravdu miluje. Ano, líbí se mi a to dost, ale to k lásce nestačí. Za těch pár minut, co tu spolu sedíme je mi opět kosek blíž, ale nejdřív ho budu muset pořádně poznat, pak se teprve můžeme začít bavit o případné lásce. Prozatím je to velice pohledný otec mého dítěte... vlastně, pokud mi Yoru zlomí pečeť a já přežiju, vzpomínky se vrátí samy... pokud přežiju. V tom tam vešel Shikamaru i s polévkou a podal mi ji. Nakonec byla vlastně docela dobrá, až mě to samotnou zaskočilo. Co si pamatuju, tak si lidi většinou na nemocniční jídlo stěžují.
„Nevím, jestli je tvé rozhodnutí správné, ale rozhodně ho podporuji,“ promluvil, když jsem pokládala misku na stolek.
„Děkuju,“ byla jsem mu opravdu vděčná. Potřebovala jsem mít někoho takového při sobě. „Ačkoliv to tak možná nevypadá, je to pro mě moc důležité,“ usmála jsem se. Chtěl udělat nejspíš totéž, ale spíše se úšklíbl. Bojí se, bojí se, že nepřežiju a se mnou i dítě.
„Opravdu ti na tom dítěti záleží, že?“
„Záleží mi na tobě... Ale to dítě je něco, co vzešlo z naší lásky, a proto je pro mě tak důležité. Chci, abyste přežili, oba dva,“ chytl mě za ruku.
„To jsi byl vždycky takový?“ zeptala jsem se. Vypadal zaskočeně.
„Asi ano,“ povzdychl.
„Už se nedivím, proč jsem do tebe byla zamilovaná,“ stekla mi slza. Opět ten překvapený obličej. Oči se mu zablýskaly slzami.
„Miluju tě,“ objal mě. Bylo mi hrozně. Opravdu byl milý, hodný a krásný, ale pro teď jsem ty slova říci nemohla. Pouze jsem mu objetí oplatila.
„Jen, jak to, že jsi tak vyčerpaná. Tohle přeci není obvyklé, ne?“
„Nevím,“ zalhala jsem. Věděla jsem to moc dobře. Bylo mi špatně, protože uvnitř mě zápasily dvě chakry. Dítě to muselo vyčerpávat víc než mě. Chci, aby Yoru pečeť zlomil co nejdříve to půjde.
„Nevíš, kde je Yoru?“
„No ještě před nějakou chvílí pobíhal po nemocnici,“
„A nemohl bys ho sehnat, je to důležité,“ vzdychl si.
„To je votrava... No dobře,“ souhlasil nakonec a nechal mě v pokoji samotnou. Přivřela jsem oči a zamyslela se nad svými možnostmi.
Pokud zemřu, jsou mé možnosti vcelku jasné, pokud přežiju, dítě také a co pak. Nemám ponětí, co se se mnou stane, pokud se chakry spojí a sladí dohromady. Nevím, zda to bude mít nějaké následky na mém těle, či něco naprosto jiného. Je jen zvláštní, že nemám strach ze smrti. Nejspíš je to tím dítětem. Chci, aby za každou cenu přežilo a nepřipouštím si možnou smrt. Docela se v tuto chvíli obdivuju. Nikdy jsem ani nepomýšlela na to, že bych mohla být tak mladá matka. O děti jsem až tak nestála a když to teď přišlo... Je to úplně jiné. Je to mnohem lepší, než jsem ti to představovala.
Netrvalo až tak dlouho a dveře se otevřely. Nedočkavě jsem pohlédla, zda je to Yoru a taky byl. Shikamaru zůstal na chodbě, aby nás nerušil. Za což jsem mu taky vděčná.
„Ahoj,“ pozdravila jsem.
„Ahoj,“ vrátil mi mrzutě. Byl naštvaný a hodně, cítila jsem to z něj. Museli to poznat i lidi, kteří kolek něj prošli.
„Chci si s tebou promluvit,“
„To mi došlo,“
„Yoru, trochu života do toho umírání,“ až po vyslovení těchto slov mi došlo, co jsem právě řekla. Nevěřícně na mě hleděl. Nejspíš mnou opovrhoval. Opovrhoval mnou jako já svým životem. Polkla jsem.
„Ale k věci. Chtěla bych, abys pečeť prolomil už zítra,“ sledovala jsem jeho reakci.
„Ani nevíš, jak jsem naštvaný, ale také plný smutku a strachu. Tvůj život je v mých rukách a nejen tvůj, ale toho dítěte a ty přesto chceš, abych to udělal?“
„Ano,“ usmála jsem se. „Navíc, je pro mě důležité, že to děláš zrovna ty. Ačkoliv jsem si na představu toho, že seš můj otec ještě nezvykla, přesto jsi mi blízký, moc blízký a mám tě ráda,“
„Děláš mi to ještě těžší,“ vzdychl. Pouze jsem se usmála. „Těhulky se nám tady nějak nahromadily,“ usmál se nakonectaky.
„Nahromadily?“
„Jo, před chvílí jsem zjistil, že Ino a její sestřenka... Arichi? Nejspíš. Jsou taky těhotný. Ino říkala, že na tom nejspíš zadělaly na vaší oslavě narozenin,“
„Den předtím než nás unesly?.. Ino je ta blondýnka, že?“ kývl.
„To je krásný.. ale tu druhou neznám,“
„Já taky ne, ale prý jste ji s Meshiki trénovaly.“ Tak mi jsme taky někoho trénovaly? To je super.
*ťuk,ťuk*
„Dále,“ řekla jsem. Dovnitř vešla Tsunade.
„Neruším?“
„Ne,“ odpověděl za mě Yoru.
„No ještě aby jo, ty smrade a navíc, tebe jsem se neptala,“ ušklíbla se.
„Moc si nedovoluj,“ zvedl se.
„Joo, nebo co. Jsem o dost starší chlapečku, takže si můžu říkat, co chci,“
„Bejt tebou to neriskuju,“
„Jo, jenže ty nejsi mnou. Chmm.. Vím, že si měl bejt Hokage, ale to už je dávno, je dost možný, že jsi pěkně zakrněl za tu dobu,“ zasmála se.
„Ty ses jím sice stala, ale taky nevypadáš zrovna v nejlepší kondici,“ vrátil jí to.
„Chceš se přesvědčit?“ prokřupala si prsty.
„Klidně,“ usmál se.
„Hokage?“ oba se otočili. „Tys měl být Hokage?“ trošku se zarazil.
„No ano, ale to už je dávno. Ještě před tím než jste se narodily,“ zavzpomínal.
„Někdo ti to vyšoup?“
„Kdepak,“ zapojila se do našeho rozhovoru Tsunade. „Odmítl to, no jo. Rodina je rodina. Ikdyž to je svým způsobem vlastně ironické,“ to měla pravdu. Vzdal se kvůli nám postu Hokage, ale později nás opustil kvůli jiným. Ale chápu to. Chtěl se o ně postarat jen dočasně a ne na dlouho. Bohužel nečekal, že se toho do té doby tolik stane. Ačkoliv, to mi nakecal on, já vlastně nemam páru, co se stalo.
„Taky jsem byl moc mladý, Minato se na to hodil víc, byl starší, vyspělejší a taky skvělý vůdce,“
„Můžu si s Tokime promluvit o samotě?“ zeptala se Hokage.
„Oba víme, že to není otázka, takže sbohem Tokime,“ znovu ztratil ten svůj rošťácký úsměv a s ním i barvu obličeje.
„Pro změnu.. my oba víme, že to není ,sbohem,,“ usmála jsem se.
„Doufám,“ zašeptal a odešel. Tsunade si sedla k mé posteli.
„Už ses definitivně rozhodla?“
„Ano,“
„Dobrá, pokud nastanou jakékoliv komplikace, pomůžu ti. Za každou cenu, jasné?“ kývla jsem. „Nevíme, co se stane, když se sloučí dvě chakry v jednu, proto připravujeme něco, co by mohlo popřípadě zkrotit tvou chakru,“
„Zkrotit?“
„Sama nevím, co přesně si pod tím představit. To zjistíme, až se to stane,“ napřímila se.
„Myslíš, že přežiju?“ nejspíš pitomá otázka.
„Pevně v to věřím,“ semkla mi dlaň.
„Můžu se tě na něco zeptat?“ kývnutím mě vybídla k pokračování.
„Jak je na tom Sunai s Itachim,“
„Tipuji, že se neptáš na zdravotní stav,“
„No, můžeš ho do toho zahrnout,“
„O Sunai jsem informovala Kazekageho. Nejspíš se znají z dětství nebo nevím, ale když jsem o ni začala mluvit, okamžitě drkotal, ať ji nezabíjíme a převezeme k nim. Ačkoliv přesně to jsme měli v plánu. Nezabije ji, evidentně je mu blízká. Ale bude si muset odsedět svůj trest a prý mu sem tam s něčím pomůže. A její zdravotní stav je vcelku dobrý, rána se rychle hojí, takže se nemáš čeho bát.“ určitě je šťastná. Myslím, že Gaaru miluje a tohle ji určitě udělá ohromnou radost, ačkoliv bude nějakou dobu ve vězení, přesto věřím, že bude šťastná. „A Itachi... no jeho zdravotní stav. Je jako rybička... Ačkoliv je to vcelku zvláštní, jelikož na rybách zkoušíme léčebné techniky a často nepřežijí, ale tak vlastně to není nemoc, takže je zdravej jako rybička,“
„Ale nechcete na něm dělat nějaký techniky, že ne?“
„Ne,“ usmála se, ačkoliv se mi ten úsměv zdál mírně falešný. „Prozatím,“ dodala. „Je to stále vrah a člen Akatsuki, je jasné, že to nenecháme jen tak“
„Ale on je nevinej, teda vcelku. To vesnice.. Musíte mu projet paměť!“ byla z toho trošku zaskočená.
„Ano, to máme také v plánu,“
„Ale pátrejte hodně daleko, až před vraždu jeho rodiny..“ zarazila jsem se. Pokud se vlastně dostanou k té vraždě, zjistí, že i Ayano byla spolupachatelem. Itachi byl sice donucen, ale ona ne. Když to zjistí, půjde do vězení ona. To snad ne...zadržela jsem dech, najednou se mi plány začaly bortit. Sázela jsem na to, že zjistí pravdu a alespoň ho nechají na živu. Nejspíš by stejně zůstal ve vězení, ale přežil by. Takhle to zničí Ayano, opět na ni budou ostatní koukat zhora, nesnášet ji a ke všemu promarní část života ve vězení. Co mám dělat.
„Teda počkej. Nemusíte až tak daleko.. teda.. na kdy to plánujete?“
„Po té až se ti odblokuje pečeť a my zjistíme..“
„Zda přežiju nebo ne, rozumím, až bude po téhle části.“ Tak to je dobře. Pokud zemřu, nebudu si s tím muset lámat hlavu a pokud ne.. to je ještě nějaká doba na to, abych něco vymyslela. Proč jen to musí být tak složité... Ayano...

Hitomi se právě vracela do Konohy. Dostala jednu lehčí misi, která pro ni neměla být žádným problémem. Navíc s ní byl ještě Kotetsu.
Běželi přes les, ale Hitomi se najednou zastavila. Kotetsovi chvíli trvalo než zjistil, že jeho týmová partnerka zastavila a vrátil se k ní.
„Co se děje?“ zeptal se při pohledu na její tělo, které se zmítalo na zemi. Byla na všech čtyřech a snažila se pobrat dech. Přikrčil se k ní, ale nevěděl, jak jí pomoct, ani co se děje.
Sedla si a opřela se o strom. Tekly jí slzy. To jejího spolubojovníka vyděsilo ještě víc.
„Tak něco řekni,“ orosil se. Křečovitě si rukama držela břicho. Kotetsu se snažil zahlédnout krev, či cokoliv jiného, co by naznačovalo tajný útok nepřítele, ale nic. Kolena si držela, co nejblíže k tělu. Nemohla popadnout dech a stále si držela rukama břicho. Jakoby se snažila rozmačkat bolest. Ačkoliv to bylo poprvé, co jí viděl Kotetsu projevit nějaké emoce, byl by mnohem radši, kdyby šlo o něco jiného a jinde. Napřímila hlavu. Na tvářích měla narůžovělé cestičky od slz, které pomalu splývaly v jednu. Konečně chtěla něco říct.
„Stane se něco příšerného...“