Horror

Červené oblaky sa preháňali oblohou a Naruto spal na podlahe. Bez deky a bez vankúša.
Iba on a studená podlaha. Narutovi bola zima a triasol sa. Chladný vzduch, ktorý vládol v jeho izbe, bol tak studený, že Naruto mal červený nos.
Snažil sa myslieť na niečo iné, než na tu zimu, ktorú práve cítil... No tak nejako mu to nešlo.
Mal zimomriavky, ktoré mu prechádzali z chrbtice na celé telo. Ešte nikdy nebola v jeseni taká chladná noc. Naruto si zvykol na všeličo... Ale toto je novinka!

Dočteš poslední slovo.
Povzdechneš si, teatrálně zaklapneš knihu a papírový obal ze sebe vydá tiché mlask. Chvíli hledíš před sebe, zíráš do zdi a vstřebáváš ten abstraktní příběh, přemýšlíš; co tím autor chtěl říct? Nakonec svou snahu vzdáš, odložíš knihu na noční stolek. Za oknem panuje naprostá tma. Vesnice je ponořena v klidném tichu, až na občasný štěkot Inuzukovic ninkenů. Zhasneš lampičku, zachumláš se do peřin, zavřeš oči a čekáš, než usneš.
Čekáš.
A čekáš…
A spánek nepřichází.

Někdy se cesta různě klikatí, ohýbá a mění, vznáší nad kapradinami a usíná pod kamením, abyste nakonec zjistili, že žádná taková cesta
(žádný cíl)
…není.
Shikaku si tuto myšlenku připustil až ve chvíli, kdy narazil na ty zatracené ocelové dveře, které se nemínily byť jen o píď posunout, natož otevřít - a za svými zády ucítil pohyb kohosi těžkého.
Připustil si ji až ve chvíli, kdy narazil na konec.

Cink.

Než se vůbec dostaneme k našemu setkání, musíme nastínit další věc, která byla přes svou bezvýznamnost tak banální, ukázala se jako velmi podstatná.
Mluvím tu o Narutově stavu. Sakura měla pravdu, že ona nic nezmůže. Aby taky ne, když tohle je důsledek temného činu a její výsledek jedné mocné techniky minulosti… dostat se z toho musí sám. Jak netvor dlící u něj, tak Naruto sám. Musí v sobě najít vložený odkaz. Poslední svého druhu a moci. Jenže je to stále v rukou vrtkavé budoucnosti…

Orochimarova bledá tvář nikdy nezískávala růžového nádechu rozpaků či vzrušení – naopak, držela si vždy svoji křídovou bělost a porcelánovou křehkost. V rysech téměř padesátiletého muže se jeho roky ztrácely; žádný náznak stařeckých vrásek ani úbytek elasticity kůže.
Když si Kabuto nenápadně prohlížel obličej svého zbožňovaného mistra, opakoval si, jak matoucí to může být pro neznalé.

[hide=Něco k tomu...]Moji drazí čtenáři,
po dlouhých týdnech jsem tu zpět a přináším vám druhou kapitolou Soumraku.
Než vás však nechám v klidu číst, je tu několik věcí, které musíte vědět.
Ze všeho nejdříve, bych chtěla obrovsky poděkovat Akumakirei za betování a její neuvěřitelnou ochotu i trpělivost, kterou se mnou a Soumrakem měla. Jsi skvělá a já mám štěstí, že jsem se s tebou seznámila.

-Co jim řeknu? Mám vůbec něco říct? Nebo se vůbec vracet? Přece jen se s tím dokážou vypořádat sami. Nebo...- nestačil se rozmyslet Naruto, neboť ho probrala ohromná rána.
-Je to tady,- oznámil mu "duševně" Kurama.
Naruto na nic nečekal a vydal se k místu boje.
Usadil se do koruny stromu. -Musím zjistit, proti komu mám tu čest,- pomyslel si blonďák, jenže přes hustý kouř nemohl nic vidět. "Sakra."

[hide=Něco k tomu...]
Vážení drazí a milí čtenáři,
na úvod bych vám ráda řekla pár slov.
Jsem tu (jakožto ninja) naprostým nováčkem. Seznamuji se s novým prostředím a pomalu, ale jistě si dělám přátele. A NIC Z TOHO BY NEBYLO BEZ AKUMAKIREI! Pokud se vám má povídka zalíbí, poděkujte jí.
Já sama jí děkuji tím, že pokud mi to administrátoři dovolí, (Teď to opravdu není myšleno ironicky. Nic o možnostech věnování jsem se nedočetla a opravdu netuším, jestli to vůbec jde.) bych jí ráda tuto kapitolu věnovala.

Nič nie je isté. Smrť je najistejšia.

Dvojica mužov dnes mala množstvo práce. Museli posekať všetky mŕtvoly, aby mohli byť predhodené ako potrava prasatám. Bol to osvedčený spôsob ako sa zbaviť tiel obetí a robili do dosť často. Po vyčerpávajúcom kúskovaní tiel štyroch urastených chlapov, z ktorých jeden bol hotový obor, bolo spracovanie útleho dievčenského tela skoro oddychom. Hlavu, ktorá ostala ako posledná, jeden z nich schmatol za vlasy, zakrútil ňou a hodil ju svojmu kolegovi, „Teraz je rad na tebe, aby si roztrieskal lebku.“

„Čo nevidieť po teba príde démon a vezme si tvoju dušu.“ ozývalo sa opakovane z temného kúta cely. „Počuješ jeho kroky? O chvíľu zacítiš na koži jeho dych.“
Dievča ležiace schúlené po Sakurinej pravici, sa už od strachu neodvážilo ani vzlykať.
„Prestaň už, desíš ju. A mňa tým rozčuľuješ.“ nevydržala to napokon Sakura.
„Aj ty sa bojíš! Strach tebou preniká. Vidím ti to na očiach.“ ozvalo sa z rohu a nasledoval chichot.
„Skutočne s tým prestaň!“ vložila sa do škriepky Mikasa. „Ty už dávno nevidíš nič!“

Po jídle mě Tsunade se Sakurou zavřely do pokoje, kde nebyly žádné potenciální zbraně, a daly mi drogu, po které jsem nemohla používat chakru. Když za mnou zaklaply dveře, měla jsem další okno. Molitan na zdi byl rozškrábaný a měla jsem jeho zbytky za nehty. Čekalo mě pár velmi zábavných měsíců. A taky zábavné byly. Vyrývala jsem do polstrovaných stěn abstraktní obrazce, polovinu času jsem o sobě nevěděla a tu zbývající polovinu jsem se snažila věrohodně předstírat, že mi Sakuřino jídlo chutná.

Nesnášel mrtvoly.
Ta myšlenka mu zněla v hlavě jasně jako neonový poutač. Každý den, každou minutu svého života toho litoval.
Jejich studená pleť, namodralé rty, vlasy plné špíny, to všechno ho děsilo. Vypadaly tak nepřirozeně v umělém namodralém světle a s tou jejich bledou kůže protkanou vystouplými žilami se ztuhlou krví.
Jeho matka moc dobře věděla, do čeho jde, když mu říkala, aby tu práci nebral. A on to věděl, ale nedokázal si to připustit.

“Naruto!” Sakura měla v očích slzy.
Válka začala. Naruto se dostal z ostrova a zjistil pravdu… To byla ta zásadní chyba.
“Nech toho Sakuro! Všichni jste mi tu lhali do očí! A proč? Protože se bojíte, že mě Madara dostane?! Ne, protože se bojíte, že dostane Kyuubiho! Tak at’! ” zařval Naruto.
“Naruto!” čtyři Kage na něj pohlédli.
Gaara chyběl… To byla asi ta nejkatastrofálnější chyba, které se za dnešek dopustili…
“Co máte za problém?!“ obrátil na ně svůj vztek.

Teď měla nastat přeměna v Naruta. Nestalo se však. Cítil jak sílí každou vteřinou. Cítil se teď mocnější, než kdykoliv předtím. Jeho síla rostla a rostla, až se zdálo, že nemá hranice…

Temnota mě doslova polyká. Svírá mé tělo svými hnusnými, černými pařáty a kolem krku mi utahuje smyčku. Sípám a marně lapám po dechu, snažím se do plic dostat alespoň trochu vzduchu. Ovšem nic nepomáhá. Můžu se bránit, jak chci, ale tu čerň uhodit prostě nejde.
Přes nedostatek blahodárného plynu běžím dál. Těžce došlapuji, občas klopýtnu a spadnu na držku slitou potem. Bolí mě nohy, na koleni mi zeje hluboká rána plná červeně, a pokaždé, když upadnu na tvrdou podlahu chodby, mi do ní vnikne trocha letitého prachu a šíleně to pálí.

Sakura!

Nemůžu tomu uvěřit! A ona očividně taky ne. Rychle od sebe se Sasukem odskočíme. Sakura se podívá z jednoho na druhého a jí začnou slzet oči. Rukou si je přikryje a běží pryč. Nejdřív se se Sasukem koukneme na sebe a potom na dveře.
„Sakra!“ Zaklejeme oba.
„Sme v rejži.“ Pronesu. Normálně bych se za ní rozběhla, ale teď na to fakt nemám sílu. A začíná se to projevovat. Nejprve se mi podlomí kolena, tak sjedu na zem. Sasuke mi hned běží pomoct.
„Hej, si v pořádku? Je ti něco?“ Ptá se mě vyděšeně.

Vesnice ještě poklidně spala. Nikdo zatím stále nenabyl vědomí po té strašidelně mocné hypnóze.
To už však bestie pozřela svoji první oběť a změnila se zpět na blonďatého hocha. Jen snad červené ďábelské jiskření v jeho očích bylo poslední známkou jeho proměny. Poté i červené zabarvení zmizelo.
Rychle ještě obhlédl okolí, kvůli stopám. Až na pár velkých kapek krve, nic nenaznačovalo hororu, co se tady ani ne před pár minutami odehrál.

Poznáte ten pocit, keď neviete proti čomu stojíte? Keď neviete, kto stojí pred vami? Aké sily vás obklopujú? Ja ten pocit poznám. Zažil som to.. A bolo to strašné..

[font=Calibri Light][i]„Ojoj!“ zakopol a padol.

Yamatův tým se blížil do vesnice, ve které měli najít nové talentované shinobi, jenže jeden z nich netušil, jakou hrůzu tím rozpoutá, nejen zde, ale i v Konoze…
Ani nikdo z vesnice nic netušil o ochranné bariéře, kterou tu téměř před dvěma sty lety jeden nadějný mladík, z tehdy ještě rodiny Uzumaki, udělal. Hned poté, co se sám od sebe naučil novému Senjutsu. Vztyčil ji jen proto, aby ochraňovala vesnici před útoky netvora. Vskutku to zabralo! Následně si monstrum muselo svou oběť nahánět. Hypnoticky nebo čekat na náhodu.