Drama

Když oči znovu otevřel, pořád nic necítil. Ale jeho tělo krvácelo, a srdce, kterého se sám vzdal, stále bilo. Pohlédl do temných očí svých bývalých partnerů a sám sebe se ptal, kdo je asi zabil, a kdy, a jak. Pak ho napadlo, jestli on sám teď vypadal více jako jeho otec, když jeho tělo zcela anulovalo období, které strávil jako nestárnoucí loutka.

Byl drobnější, než býval jeho otec. Kdyby ho teď objal, ztratil by se v jeho náruči úplně stejně, jako když mu bylo šest. Byla mu trochu zima, na sobě jenom starý plášť.

Otec zaštítil babičku. Matka zase Sakuru. Možná je to zachránilo před proděravěním miliony zrnek železného písku, ale loutky byly nepoužitelné. Dokud v sobě měly jedno jediné zrnko, byly Sasorimu po vůli. Zatím se ale soustředil jen na svého otce. „Ty přece víš, že ses té technice měla vyhnout, ne se jí bránit,“ mlaskl nespokojeně. Věděl, že to udělala kvůli té holce. Sentiment byl vážně akorát na obtíž. Ale že ho projevovala tak silně nesentimentální žena, to nejspíš dělala taky jen proto, aby ho naštvala.

Pohled Kawakiho

„Děkuji,“ řekl jsem Hinatě, když mi podala večeři. Udělala výborné kari.
Hima sedí vedle a taky se spokojeně láduje, Naruto tu klasicky není.
Mám ale hlavu plnou myšlenek. Už se těším, až Sarada přijde z mise, pořád na ni myslím. Až se toho bojím, ale ta Eida…
Mám strach, že fakt něco Saradě udělala. A i když jsem chtěl, aby to mezi námi zůstalo jako do teď, už si tím nejsem tak jistý.
Její objetí už není jako kdysi, asi se jí začínám štítit. Je to kvůli Saradě?
Neznám se…

Kapitola XXIII. – Kori (část třetí)

„O pár dní později, ještě, než ho Ammanti přivolala k sobě, mi řekl, že půjdou na misi a budou cobydup zpátky. A to bylo naposledy, co jsem ho viděla živého.“

[i]Ammanti, stejně jako další tři členové jejího týmu, poklekli před Hokagem v jeho pracovně. Byla ještě tma a v místnosti svítily jen tři lampy.

Jak to, že se u nás v pokoji svítí? Koukáme z venku do našeho okna.
S aktivovaným sharinganem pomalu odemykám dveře. Co se to děje?
Chocho i Shikadai jsou za mnou připraveni na nejhorší...
Otevírám pomalu dveře.
„Aaaaahh?! Co tady děláte?!!“ Vyjekla jsem samou radostí! Můj otec seděl u stolu a Boruto se válel na velké matraci, ale na něj nemám čas se koukat! Rychle jsem běžela za tátou. „Tati!!“
Otec vstal a já mu padla do náruče.
„Dobrý den, Sasuke-san! A Boruto???“ Vyjekla Chocho a přišla blíž.

Nový den, další dobrodružství.
Nebo ne?
Procházím se sama krajem města Makov, přesně tak, jak jsme se s Shikadaiem a Chocho domluvili. Nesmím dát šanci nikomu, aby mě poznal. Sice byla tma, ale mých brýlí si přece jen někdo při boji se stínem mohl všimnout. Ale hlavně můj hlas. Ten se davu asi vryl dost do paměti.

Je večer v Makově. Právě jsme došli s Chocho a Shikadaiem zpátky na hostel, kromě zjištění existence nějakého Akačiho jsme i decentně prošli město. Zjistili jsme, že pokud jde člověk dál od hlavní ulice, je vidět extrémní chudoba. Ty obličeje pár ušmudlaných dětí nezapomenu.
„Město mi ze začátku připadalo celkem normální ale, nejsme tu ani noc a už mám tolik pochybností a otázek…“ Pronesl Shikadai, když jsme si vyzouvali boty v našem pokoji.

Pohled Eidy

Lije jako z konve. Je kolem tří ráno a já letím do svého malého příbytku v Zemi ohně. Nechápu, že mi to nevyšlo! Když jsem sledovala tu starou babku, jak dokázala s tímhle šutrem se samou lehkostí zmanipulovat tu náhodnou holku, myslela jsem si, že to musí vyjít! A mimo to, proč je ksakru vůbec ta Uchihovic pinda imunní vůči mému šarmu! Proč zrovna ona?! Proč ne kdokoliv jinej. Aghh!! Tohle je tak nefér tohle to všechno!

Ich cieľ už bol blízko, veľmi blízko. Cítil to úplne jasne. Teraz iba neurobiť žiadnu chybu. Ako sa začali tiene pomaly naťahovať, žmurkol na Mirai a tá vyrazila vpred. Zo zadu, z jej slepého uhla, sa objavila letiaca čepeľ, ktorej uhla iba vďaka tomu, že ju Shikamaru prezieravo držal prepojenú s jeho tieňom, no sám sa tak dostal do nevýhodnej pozície, čoho dôsledok okamžite pocítil. Akonáhle po podrazení nohy dopadol na zem, zacítil na krku druhú z Asumovych špeciálnych čakrových čepelí.

Od Sarady to není domů daleko. Žijeme ve stejné klidné oblasti. Pospíchám deštěm, abych byl co nejdřív v suchu.

„Kawaki!“ To je Eidin hlas. Otočil jsem se ke zdroji.
Stojí opodál pod nějakou stříškou. Zase vypadá jako modelka vystřižená z časopisu. Jako by se jí ani jediná kapka nedotkla. Zase mě pozorovala? Já doufal, že jí to už přešlo. Přiběhl jsem za ní, stříška je tak akorát pro dva lidi. V jedné ruce stále držím svou promočenou těžkou mikinu.
Nezaujatě pozoruji Eidu. Vypadá naštvaně?
Zdá se mi to, nebo vidím stopy po breku?

Chocho se na mě upřeně dívá.
Nebudu na to sama.
„Dobře.“ Hlesla jsem a trošku se usmála.
„Joo!“ s úsměvem do široka řekla Chocho.

Sedíme na malé mýtince na okraji vesnice. Cestou sem jsem jí vyprávěla o naší misi. O tom, jak Kawaki vypil první štamprli. Jak se mě zastával. Jak se opil ještě víc a… Jak ten večer skončil.
Chvíli jsem přemýšlela, jestli jí říct i o takovýchto detailech, ale věřím ji. A je fajn se o tom s někým podělit. Předtím mě ani nenapadlo, jak mi to může pomoct. Vyzpovídat se…

Nastalo dlouhé překvapené ticho.

Vzal jsem za kliku a velmi zvolna otevřel dveře. Poslední paprsky večerního slunce dokázaly ozářit jen malý kousek temného prostoru přede mnou. Ovál mě chladný závan těžkého vzduchu. Vstoupil jsem. S velkou pečlivostí, snad jako bych se bál, že někdo vejde za mnou, jsem zavřel dveře. Můj stín, předtím tak ostře řezaný v úzkém pruhu slunečního svitu, se nyní v nejasných temných tvarech plazil po stěnách kamenné chodby osvětlované sérií jen slabě svítících světel. Zhluboka jsem se nadechl.

Dorazila jsem domů. Nahodila jsem bezemočního autopilota a udělala si černý čaj. Pustila jsem si nějakou klidnější muziku, sedla si na terasu a sledovala pověšené prádlo mezi stromy s pár domy čouhajícími za naším plotem.
Jsem v šoku. Zaražená.
Opřela jsem se o dřevěnou stěnu našeho domu.
Chvíle klidu a mého autopilota vystřídaly pocity. Vlhnou mi oči. Tělo je ale stále nehybné.
Bylo nutné tak zdrhnout? Nemohla jsem se z toho ještě zkusit vykecat? Takhle jsem akorát všechno potvrdila.
A co to vůbec cítím?

*Bum*
Hmh? Něco mi spadlo v pokoji.
Jak dlouho jsem spala? Kolik je?
Pomalu jsem otevřela oči a nasadila si brýle.
„Aaah!! Kdo jsi?!“ Lekla jsem se.
Jen co jsem si nasadila brýle, všimla jsem si vysoké holky, jak sedí u mého psacího stolu. Nevypadá moc normálně. Má zvláštní oči, krásné dlouhé modré vlasy s růžovými melíry. Co tu proboha dělá? Je vůbec z Listové?
Vidím na zemi knihu, to bylo to, co spadlo?
„Konečně jsi vzhůru, už mě nebavilo čekat.“ Pověděla, přišlo mi, jako by se povyšovala.

Čas plynul, ale my si ho nevšímali.

„…Tohle bylo poprvé, kdy jsem poprvé hodila kunai přesně doprostřed terče…“

Sem tam zahoukala sova a někdy na chvíli mrak zastínil měsíc.

„Tenkrát jsem odběhl od Jigena a ztratil jsem se. Ale našel jsem krásný vodopád, ale… Už vůbec nevím, kde to bylo…“

Dokonce jednou projel i noční vlak. Vítr nás z něj úplně ovál.

*Vrrrz*
Ale ne! Matka!
Rychle jsem pověsila poslední Kawakiho oblečení na radiátor, který ale nefunguje, je léto… A urychleně jsem šla do obýváku.
Pozdě.
Mamka rozsvítila.
„Kawaki?“ Sakura klidně, ale překvapeně kouká na Kawakiho, po chvíli se podívá i na mě.
Kawakiho světlo probudilo a snažil se pochopit situaci.
„Eehh, mami, Kawaki se šíleně zašpinil na misi, tak mu peru prádlo, hehe.“ Pověděla jsem rozpačitě.
„A však Hinata by mu to vyprala, ne?“ řekla zmateně mamka.

Převalila jsem se na druhý bok potom, co mi paprsek svítil do obličeje.
Cítím se strašně. Chtěla bych ještě spát.

.

Na té chodbě furt někdo chodí a z ulice slyším štěkat psa. Ugh, tady se nedá spát! Pomalu si otírám oči a otevírám je. Vůbec se mi nic nechce.

Po chvíli jsem vstala. Uvědomila jsem si, že jsem si ani nepřevlékla pyžamo. A jsem celá od krve! Ach bože. Odešla jsem do koupelny a dala jsem si sprchu. Krev jsem měla na nohách, rukách a trochu i na krku.

„Odprejskni, d**ko!.

„A DOST!“ zařvala jsem. Mám plný zuby, jak mě nikdo nebere vážně, protože jsem ženská!
„Myslíš si, že si něco víc než já?“ pomalu jsem chytla kunai a hrála si s ním v ruce, cítila jsem, jak mi zvlhly moje zamračené oči.
Chlápek se na mě ožrale díval a ksichtil se. Po chvíli jako by se lekl. Asi si všiml mých červených očí.
Začal panikařit, ale moc mu nešlo se dostat z toho rozlámanýho stolu.

„Dejte si to! Opravdu, bude vám chutnat! Jestli to nepřijmete, tak budu mít rok neštěstí! To vám nedaruji! Musíte se se mnou napít!“

My rozpačitě stáli vedle Kawakiho.
„Musíte respektovat místní tradice!!!“ řekl až hrozivě hospodský.
Kawaki vydechl a vzal si štamprli. On to fakt udělá?? Jedna ho snad neodrovná, ne? S hospodským určitě mít problémy nechceme. Kawaki, to zvládneš...