Obecné
No…
No tedy.
Více slov snad na to ani neměl. Tohle bylo nanejvýš trapné. Ani nevěděl, co víc. Jestli to, že ho teď láskyplně drtily dvě neuvěřitelně silné ruce, to, že se mu srdce třepotalo štěstím, nebo to, že padl do vlastní pasti.
Zničehonic se příliš bál. Nemohl udělat další krok. Nemohl, nechtěl, nesměl. Z kuchyně na chodbu proudilo teplé oranžové světlo. Zhluboka se nadechl. Proč se tak třásl?
„O čem si s mámou pořád povídáte? Vždycky přestanete, když přijdu.“
Hlasy. Jeden mužský a jeden dětský. „Opravdu,“ řekl ten muž. Sasukemu se zastavilo srdce. To nemohla být pravda. A proč by nemohla? „Snažím se od ní pochytit nějaké rady, je to dobrá kuchařka.“
Kapitola XXI. – Kori (část první)
Znovu přišel podzim. Záplava stromů v lese Ikagawashi se pozvolna měnila ze zelené na žlutou, oranžovou až téměř rudou. Pro dívky to vždy byla pastva pro oči, když sedávaly na stromech na oblíbené mýtince.
Teď nicméně Wiera seděla na jednom z kamenů u horského jezera a studovala ze spisů, které pořídila v údolí ve vsi, popisy a využití léčivých bylin. Její levhartí partnerka se se svým klonem cvičila v běhu po hladině.
„No tak, vážne sa nechcete naučiť moju novú sliediacu techniku?“ naliehal Jiraiya na chlapcov v bazéne. „Je na to teraz ideálny čas i miesto.“
„Rozhodne nie,“ opäť rezolútne odmietol Hatake Sakumo, „moje stopovacie a prieskumné schopnosti ťa už takto ďaleko presahujú, vôbec nemám potrebu učiť sa takú stupídnosť.“
„Moje schopnosti ťa všetky ďaleko presahujú,“ konštatoval ledabolo Orochimaru, keď Jiraiya obrátil pohľad na neho.
„Hiruzen sensei prejavil o moju techniku záujem,“ bránil sa Jiraiya urazeným tónom.
Tayuya stála jako socha s pohledem fixovaným na mladou holku sedící na bobku u zdi domu a třásla se vzrůstajícími emocemi. Když se na děvče dívala, úplně přes ni viděla sebe samu, když jí bylo sedm předtím, než ji našel Orochimaru, zuboženou, špinavou a vyčerpanou. Ta dívka byla vyšší, takže zřejmě i starší, mohlo jí být zhruba devět, ale seděla tam úplně stejně jako tehdy ona. V Tayuye to vyvolalo pocity a vzpomínky, na které už dávno zapomněla. Teď se ale začaly drát na povrch.
Posledný ťah v Shogi patrí tebe. Stále čakám, kým ho spravíš. Ale márne. To sa už nikdy nestane. Už nikdy nepoložíš svoju ruku na hracie pole. Už nikdy prstom nepohneš figúrky vykonajúc ten ťah. Oproti mne je prázdno. Len prázdne miesto na lavičke pre človeka, ktorý si tam už nikdy nesadne. Už nikdy sa nedozviem, kto vyhrá.
Mám plakať? Nejde to. Prečo? Prečo to do frasa nejde?! Nemal som ťa rád? Nie. Tak to nie je.
byla prázdná kolonka,
že má stvořit Učihovým
nějakého potomka.
Nechtěli se ani vzít.
Ale na přání redakce
museli mě porodit.
no netúžim po moci.
V snoch sa dívam na záhradu,
stromu nieto pomoci.
Krokov chýba viac než pár.
Od behu ma bolia údy,
ďaleko je tvoje tvár.
Seděla u okna ve své ložnici. Oči jí únavou klimbaly, přesto však nemohla usnout. Obloha nad Konohou byla neobvykle temná a zamračená, i tak však mohla mezi černými mraky zahlédnout světlo měsíce nebo hvězdy. Sarada už dávno spala a dům byl tichý stejně jako spící vesnice. Spal už Naruto? Nejspíš ne. Pousmála se, stejně jako pokaždé, když pomyslela na splněný sen svého přítele. Všem se plnily sny. I ten její se splnil, ano.
Díval jsem se mu do tváře
a toužil jsem ho rozdrtit,
vždyť vraha člověk nekáře,
když cosi přetrhlo mi nit
bouří mých, jichž byl jsem dávno syt –
z hloubi mých starých zapomnění
citát, jež zůstal do paměti vryt:
„Vítězství a pak odpuštění!“
stoja, nepohnú sa z miesta, pokojne, bez dychu.
Hladký kameň, oči slepé, nepočujú uši.
Medzi nimi voda padá a na skalách hučí.
v očiach majú odhodlanie, no na duši rany.
Podobnosť by bola, oboch stihol osud smutný.
Zhoda je však vylúčená a boj nevyhnutný.
[center]Z prvého chlad sála, srdce v bolesti sa topí,
má však svoje plány a preto slova sa chopí.
„Vieš, čo žiadam, po čom túžim, aké mám postoje,
„Nie som si istá, či vieš, o čo tu ide, Naruto.“
Sakura si dá ruky do vrecák na plášti.
„Poznáš ma už roky, Sakura,“ povie Naruto sediac za stolom v kancelárii, na ktorom leží kopa spisov, ako je uňho pravidelne vo zvyku.
„Vždy mi záležalo na ľuďoch v Konohe.“
„Ale toto je šialené. Čo ak je to len nejaký šialenec, ktorý sem prišiel experimentovať s ľuďmi? Nepamätáš si? Takých sme tu už mali.“
Sakura len ťažko prehĺta pri predstave z jej mladosti.
„Hokage! Hokage sama!“ po chodbě byl slyšet hlasitý dusot a chvíli na to se do kanceláře Páté vřítila Shizune. Udýchaně stála ve dveřích, opírala se o jejich rám a vytřeštěně hleděla před sebe.
„Co je?“ ozvala se Tsunade. Dlouho neviděla svoji asistentku tolik vyděšenou. Vypadalo to, že celou cestu sem běžela. Muselo to být něco opravdu naléhavého. Shizune vešla do místnosti a rozhodně se postavila před stůl.
„Hokage sama, máme problém. Musíte poslat Naruta pryč!“ vychrlila.
Na trávu pred náhrobný kameň si kľukol chlapček. Mal čierne stredne dlhé vlasy v cope a oči rovnakej farby.
Ku náhrobnému kameňu, na ktorom stálo „Uchiha Izumi“ položil kyticu kvetov. Potom sa otočil a pozrel sa vyššie. Stál tam jeho otec. Usmial sa na neho, potom si k nemu kľukol a pohladil ho po vlasoch.
Dnes prešiel presne rok od tragickej smrti Itachiho manželky. Odvtedy sa snaží, aby jeho syn nepocítil stratu matky. Venuje mu celý svoj voľný čas.
„Môžeme ísť?“ opýtal sa syna.
„Ahoj, Hirou,“ řekl vřele Raiu. Hirou si trochu zaraženě prohlédl všechny ostatní příchozí s podobně nepřítomným výrazem, jaký mívá Jakkaru. Potom ustoupil o jeden krok stranou a uvolnil tak cestu dovnitř.
„Pojďte rychle dál.“
Oblizol si prst a prevrátil stranu. Chvíľu si prezeral obrázok a prevrátil ďalšiu. List za listom prechádzal knihou. Nejaký čas to trvalo, lebo bola hrubšia než tá prvá. Na poslednej strane zostal kus prázdneho miesta. Bolo treba ho zaplniť. Nevytiahol však farby ani ceruzky. Vzal štetec, namočil ho do atramentu a pustil sa do písania. Napriek pokročilému veku mal pevnú ruku. Drobné úhľadné písmo zapĺňalo zostávajúci priestor. Občas zastavil, aby sa zamyslel. Nie však často. Všetko mal už dlho premyslené. Posledná čiarka. Spokojne odložil štetec.
Dělat dvojitého špeha mi absolutně nevadilo. Byl jsem pro tohle vycvičen a navíc moje nenápadnost mi v tomto pomáhala. Ale na druhou stranu jsem musel své dovednosti skrývat a být jen obyčejným ninjou, co má náhodou něco víc… něco jako Kakashi-san, ovšem do jaké se tím dostanu situace, jsem nesnil ani v těch nejšílenějších snech.
Plavba do Země Vody lodi zabrala dva dny kvůli rozbouřenému Střednímu moři. Kapitán si netroufl plout moc rychle, takže se loď pohybovala skoro až krokem i přesto, že počasí nebylo až tak vážný, jak by jeden čekal.