Horror
Já a Naruto jsme se krčili na hlavách Hokagů, a vyčkávali, až se všichni shromáždí. Ninjové postupně přicházeli a rovnali se do řad. Tsunade vypadala že se o mě bojí. Rozhlížela se kolem jestli mě neuvidí. Zazněl zvon a pohřeb začal. To bylo pro nás znamení, že začínáme s útokem.
Vyskočila jsem a hodila kunaje na balónky.
„Naruto! Teď!“ zakřičela jsem na Naruta.
,,Snažíš sa márne... Tvoje reťaze, okovy, bariéry či pečatné techniky ma neudržia večne!"
Zahaľuje ma tieň. Už takmer nevidím žiadne svetlo. Reťaze škrtia. On tam stojí s tým jeho úchylným úškrnom. Kiež by som mohol pohnúť aspoň jednou rukou...
,,Ukradol si mi všetko! Pripravil si ma aj o ňu! Prisahám ti, že sa pomstím! Tvoje väzenie ma neudrží, Orochimaru!"
Upozornění povídka může obsahovat scény nevhodné pro slabší povahy!!
Před 482 lety
Noc opět před chvíli převzala vládu nad světem. Bylo tomu i nad lesem, ze kterého byly slyšet podivné zvuky udýchané dívky a běsnícího zla dychtící po krvi.
Dívka jménem Aiko si za svůj osud mohla sama, neměla se zde tak dlouho potloukat. Přestože jí z rodiny zůstal jen bratr. Toho ovšem nenáviděla. Neustále ji mlátil a připomínal, že její matka byla jeho otci nevěrná. Už toho mívala dost!
Kdyby někdo chtěl tak tady má k tomu zvuky.
_____________________________________________________________________________________________________________________
Chcete zažít horrorovější počteníčko? Pusťte si tuto hudbu.
_____________________________________________________________________________________
Když jsem se probudila, byla zima a měsíc plul na měsíční obloze. Ležela jsem uprostřed lesa neznámo kde. Na ruce mě píchaly bodláky a mysl zatemňovalo neznámo. Hlavou mi procházela myšlenka Kde jsem se tu vzala?
Tenten se rozhlížela po svém bytě. Nikdy předtím si neuvědomovala, jak moc to tu má vlastně ráda. S každičkým koutem měla spojenou nějakou vzpomínku. A teď tady najednou stála naposledy. Bylo jí z toho úzko. Nicméně se přinutila k pohybu. Roztřesenou rukou položila na stůl svou čelenku. Nemohla si ji nechat, nezasloužila si ji. Chvíli ještě hypnotizovala znak vesnice, než popadla přivolávací svitek a vyskočila oknem.
„Takže Tenten se ti přiznala k oběma vraždám,“ konstatoval Ibiki, když Naruto dopovídal.
„Pein smrdí jak moje fusky!!" zakřičela Tory tak nahlas, že osoby stojící v jejím dosahu s sebou vyděšeně trhly.
„Fakt tu není!" prohlásil o pár sekund později udiveně Hidan.
„Jupíí!!" zaradoval se Kakuzu.
„Neviděli jste Miru?" přiřítil se do kuchyně vyděšený Deidara s Tobim v zádech.
„Ty jsi ji ztratil?" zeptal se výhružně Itachi.
Tma se rozprostřela nad Konohou jako černý sametový přehoz. Ticho sem tam narušil skřek nočního tvora. Tou dobou se domů vracel Naruto. Jeho kroky doprovázelo šustění spadaného listí. Spokojeně si pobrukoval veselou melodii a hleděl na nebe. Když se podíval před sebe, spatřil tam stát dívku s rozpuštěnými vlasy, se kterými si pohrával vítr. Jeho srdce vynechalo úder, jelikož si nejprve myslel, že je to snad nějaký duch, až pak v ní rozpoznal Tenten. Nikdy ji neviděl s rozpuštěnými vlasy, tak ho to zmátlo.
„Dobré ráno," pozdravila Mitora celou jídelnu a posadila se ke stolu na své obvyklé místo vedle Deidary. Odpovědí jí bylo jen nesourodé mručení.
Asi o pět minut později se na snídani dostavil i držák *pírsingů*.
„Špatné ráno!" zahřměl, až sebou všichni trhli.
„Ale copak?" přiběhla k němu okamžitě Konan a nechala na pánvi vedle, bez dozoru, plátky slaniny. Zetsu se začal probořovat do podlahy.
Když se Kiba probral z bezvědomí, první, co spatřil, byl nějaký ninja, co mu seděl u hlavy. Poté se dostavilo zjištění, že leží v zamřížovéné cele, ninja má šest rukou a jediné mihotavé světlo přichází odněkud z chodby, což Kiba odhadl na baterku... Moment! Ten ninja má šest rukou! Kiba zařval a současně se pokusil vyskočit na nohy, ale jeho žebry projela tak ostrá bolest, že z toho vzniklo spíše tlumené zaúpění.
Ninja mu věnoval letmý pohled. „Tys teda dostal do těla, hmm?"
Sídlo klanu Hyuuga bylo okázalé. Obrovský dům, z něhož vyzařovala důstojnost, uprostřed snad nekonečných zahrad.
„Jsem doma!“ zvolala Hinata. Všude byl takový klid, že by určitě bylo slyšet cinknutí padajcího špendlíku o dřevěnou podlahu.
„Oběd máte na stole.“ Jako duch se objevila jedna ze služek. Tenten sebou polekaně trhla.
„Omlouvám se, že jsem Vás vyděsila,“ obrátila se na ni služebná s hlubokou úklonou.
„To nic.“
„Děkuji Aiko, můžeš jít.“ Aiko tiše zmizela. Hinata se na Tenten obrátila s omluvným výrazem.
„Tohle je pitomost!" Kiba Inuzuka naštvaně založil ruce a hlasitě přitom oddechoval.
Zrovna měl za sebou strmý kopec, plný rozbředlého bláta, který zdolal jen pro to, aby se dostali k nějakého malému vodojemu nahoře. Shikamaru jeho poznámek ovšem vůbec nedbal a obešel stavbu se zasněným úsměvem.
Kiba si povzdechl. „Máš to marný! Je to jen pitomej vodojem!"
Vzápětí jej popadla Shikamaruova ruka a přitáhla ho ke dveřím. „Opravdu?"
Bledá tvář s očima hledícíma do prázdna vypadala, že náleží spíše mrtvé, ale Tenten žila. Bezkrevné rty se jí chvěly. Snad chtěla něco říct, snad za to mohla muka, která prožívala. Hrudník se jí zvedal nepravidelným dechem.
Řetězy kolem zápěstí se během výslechu při jejím bolestném škubání čím dál víc utahovaly, čímž se zarývaly do jemné kůže, kde tímto nejprve vytvořily fialové modřiny, později krvácející šrámy.
V širokém okolí panovalo tíživé ticho přerušované pouze tlumenými vzlyky. Tenten byla jako socha – chladná a nehybná. Měla by plakat, ale slzy nepřicházely. Dívala se před sebe, snažíc se nevnímat krutou realitu. Záměrně se vyhýbala pohledu na třesoucí se Sakuru v Narutově obětí, na Ininy rodiče, smutné a zlomené.
Byla tajemná noc a v mdlém světle měsíce šuměl temný les. Ptáci natřásali svá křídla a krákoravě volali na své druhy za tklivého skučení větru. V dáli hřměla blížící se bouře. Rookies týmy si vybraly právě tento den pro nocování v lesním domě dále od Konohy. Ten dům byl velký, velice starý, ale stále obyvatelný. Nevěděli, proč v něm už nikdo nežil, Naruto jej objevil náhodou při svých toulkách. Senseiové si vyžádali pár dní volna a tak se Lee s Narutem dohodli, že uspořádají "Noc odvahy," jak tomu rádi říkali.
„Jej to světlo ti musí být nepříjemné. Hned zatáhnu závěsy,“ promluvila osoba dosud skrytá mimo Tentenino zorné pole. Ona moc dobře poznala ten hlas, věděla, komu patří, proto se uklidnila. Ne, nemůžu být mrtvá.
Světlo v pokoji dostalo naoranžovělý, jejímu oku mnohem příjemnější nádech. Pichlavé sluneční paprsky do pokoje pronikaly jen úzkou skulinou.
„Jak ti je, Ino?“ promluvila, když se vysoká blondýnka usadila vedle ní na postel.
„Tak, to je snad vše, co potřebuješ vědět. Ráda bych tu s tebou klábosila dál, ale musím jít.“ Tenten za ní hleděla se směsicí zmatku a nenávisti. Chtěla se za ní vydat, nějak ji zastavit, ale mihla se kolem ní zelená šmouha, pevně jí stiskla předloktí a nadlidskou rychlostí ji vláčela za sebou. Tenten rozeznala černé vlasy a zelený přiléhavý úbor.
„Gai-sensei? Co se děje?“
„Čas kvapí, Tenten! Hokage-sama nás volá,“ dostalo se jí odpovědi. Dál se na nic raději nevyptávala.
Tenten nervózně přecházela po nemocniční chodbě. Na jedné z mnoha židlí seděl Shikamaru s pohledem zabodnutým do podlahy. Vedle něj se Chouji ládoval chipsy. Připadalo jim, že čekají snad celou věčnost.
Z bílých dvoukřídlých dveří konečně vyšel jeden z mediků. Shodou okolností to byla Inina někdejší nejlepší přítelkyně, Haruno Sakura. Unaveně se na ně pousmála a sesunula se na nejbližší židli.
„Bude v pořádku,“ pronesla do napjatého ticha. Chouji zavískl, Shikamaru se pousmál a Tenten se po několika hodinách uvolnila.
Lordovo jméno
Naruto seděl ve svém pokoji a přemítal si v hlavě, co před pár dny viděl a co poté udělal. Vzpomínky na své jednání měl stále zamlžené. Přesto si byl jist, že spousta věcí byla jinak, než měla být. Jinak než si pamatoval.
„Co se tady přesně děje?“ Ptal se sám sebe už asi po sté.
Juubi neexistoval. Byli zde jen obyčejní démoni, jakési zkažené existence. Musel pro to být nějaký důvod, ale ten Naruto neznal.
„Tohle by mohlo být každý den,“ řekla Aiko, když do sebe nacpala poslední kousek masa. Nevěděla, co je to za maso, ale bylo jí to jedno.
„Musím vzít ještě taky mámě, bude mít radost. Dnešek je vážně skvělý den,“ přitakávala Tori, zatímco hůlkama vysbírávala z misky poslední zrnka rýže.
