Tajemné

„Naruto, nemyslím, že je dobrý nápad teď někoho zachraňovat, máme své práce nad hlavu.“ Ozvala se asi čtyřicetiletá žena, sedíc za velkým kruhovým stolem. Naruto na ní vrhl podrážděný výraz. Tohle mu řekla už přinejmenším podesáté.
„Noriko, už jsi mi to říkala. A já ti říkám, že je tam nenechám.“ Odpověděl jí zdvořile, i když měl chuť na ní začít něco ječet. Copak ta ženská tady tomu velí?

Kioshi pomalu procital. Ihned ucítil pulzující bolest na spánku. Prvních několik okamžiků jeho tělo odmítlo provést jakýkoli pohyb, dokonce i otevřít víčka byl příliš složitý úkol. Přísahal by, že má na tváři zaschlou krev, pravděpodobně ho poranili, když ho praštili, aby ho uspali. Ale nehodlal se o tom přesvědčovat. Cítil na sobě cizí pohled, ale to mu bylo momentálně jedno. Během chvilky se mu začala motat hlava a upadl znovu do bezvědomí.

Souboj v Konoze

Konoha se ponořila do ticha, přesto že skrz ni ještě před pár minutami probíhaly zvuky boje, řinčení zbraní a nářek zraněných... Najednou tu bylo ticho, kompletní ticho... Nad branou Konohy se najednou ukázal paprsek světla a slunce pomalu začalo vycházet. Konoha byla ponořena do ranního světla.

Miako uslyšela hlasité zavrzání dveří. Dívka unaveně otevřela oči a pokusila se zaostřit na příchozího. Od toho dne, kdy se probudila v zajetí, uběhly již tři dny a do té doby nikdo nepřišel. Za celou tu dobu nic nepila a nejedla, jen ležela přivázaná k tvrdé posteli, která vypadala, že se co nevidět rozpadne.

Prešiel týždeň.

1

Dokázala běžet. Rovně stát. Tiše se plížit. Mlčenlivě ležet. Čekat. To všechno dokázala. A byla na sebe patřičně pyšná. Jenže její otec ne a ona mu to dobře viděla na tváři, když se od ní a jejích usměvavých očí odvracel, zatímco se starší syn vracel domů.
Přesto ji neúspěch několik let neodrazoval a stále dál a dál se snažila. Skákala. Lezla. A čekala. Uměla skvěle čekat.
Jenže otec nikdy nepřišel, aby ji pochválil, jako to dělal s Shikakem. A tak přestala. Přestala běhat, přestala se plížit, skákat i lézt.
Přestala čekat – na něho.
Ovšem neuvědomila si, že ani svět nebude čekat. Na ni.

1

Hinata pootvorila ospalé oči. Bolelo ju celé telo, ktoré sa zmietalo v kŕčoch od vysilenia. V hlave jej trieštila ostrá bolesť, akoby ju niekto udrel tupím predmetom. Nedokázala sa poriadne sústrediť a miestami videla rozmazane, no napriek tomu vedela, že je to s ňou zlé. Nedokázala sa uvoľniť. I naďalej bola spútaná.

1

Ohnivá ruka sa vyrútila z útrob chrámu a schmatla Hinatu. Tá od šoku len vytreštila oči a skríkla, keď ju tá pekelná vec vťahovala do temnoty.
„Hinata!“ skríkol na ňu Shikamaru tak hlasno, až sa mu zlomil hlas.
Pozrel sa na ženu v červenom, ktorá stála zopár desiatok metrov od nich s úškrnom na perách.
Tieň sa od neho odpútal a zaútočil po žene dvanástimi ihlicami.
Tá žena urobila dva kroky vzad.

Čo ponúka rozhovor

Zas raz.
„Fajn. Takže zajtra pri západe slnka. Na bežnom mieste,“ zakončil Yoshi ich nie veľmi dlhý rozhovor.
„Hm,“ zatiahol Hidan a vymenil si so spoločníkmi flegmatické pohľady.
A o sekundu sa už každá časť rozdelenej skupinky vydala vlastnou cestou.

1

„Kde je, Naruto?“
To bola prvá otázka, ktorú sa ma Hinata opýtala. Bolo to pochopiteľné a zrejmé. Vedel som, že sa naňho bude pýtať. Jej náklonnosť k nemu bola odjakživa, kam mi len pamäť siaha. Niežeby som sa o to zaujímal, ale nedalo sa to nikdy prehliadnuť. Jej večná a nehynúca láska k nemu, pričom on sa choval ako blbec po celý čas.
Bola to otázka, na ktorú som jej nemohol odpovedať. Nie len preto, že by pravdu ťažko niesla, ale sám som netušil, kde sa Naruta nachádzal. Ani neviem, kde by som ho mal hľadať.

"Vidno, že tobě dobrou náladu jen tak něco nezkazí!" ozval se znenadání známý hlas. Protínal tak poklidnou atmosféru úmorných letních dní, kdy ulice zely prázdnotou a celým městem se táhlo unavené a zpocené ticho. Kdo mohl, vyhnul se jakémukoli výdeji energie a relaxoval s vychlazeným drinkem ve svém klimatizovaném domě. Pár dní bylo takové vedro, že bylo všem doporučeno během kritických hodin omezit vycházení a většina obchodů měla zavřeno, až tak tropické léto to bylo. Samozřejmě existují i výjimky.

1

Zahrmelo.
Vietor zodvihol a rozvíril čiastočky prachu na prašnej ceste a stáčal ich do prašných jazykov, ktoré vytvárali jemný šum, ako narážali o drevo a kamene priľahlého okolia. Konáre stromov sa prehýbali a vŕzgali pod náporom neviditeľnej sily, ktorá narážala do ich mohutných tiel.
Po chvíli z oblohy začali padať drobné dažďové kvapky.

„Ešte ako ďaleko to je?“ spýtala som sa, keď sme bežali po boku ducha a nepáčilo sa mi, že Hidan si začal znova otvárať svoju myseľ. Neúmyselne, samozrejme. Cítila som jeho emócie a šialenstvo, ktoré ním lomcovalo.
Najprv prišiel odpor.
Cítila som, ako sa mu niečo znechutilo.

„Takže takto.“ povedal si Kakashi, keď dočítal správu. Zdvihol pohľad k Shikamarovi a ostatným. „Bude teda Sakura skutočne v poriadku? Aj napriek tomu, že sú následky infiltrácie nezvratné?“

[i]Priemyselná časť Oblačnej bola úplne zničená.
Prach sa lenivo vznášal nad zemou a pohyboval sa smerom, ktorým ho viedol vietor.
Na jednom z kameňov postriekanom krvou bola napichnutá na rukách Nii Yugito v bezvedomí.

„Hej! Slyšíš mě?“ ozývá se hlas, polomrtvého muže ležícího uprostřed bojiště.
„Hej slyšíš mě? No tak odpověz mi!“ křičí, zatímco upřeně hledí k nebi.
„Hej! Vzbuď mě prosím! Odpověz mi! Je tohle sen nebo realita? Odpověz no tak odpověz!“ křičí dál.
„Pověz mi je tohle sen nebo realita?“ ztěžka oddechuje, a jeho rány dále krvácejí.
„No tak už mě konečně vzbuď! Vezmi mě z tohohle snu!“ další těžký nádech a muž pomalu ztrácí, kontrolu nad vlastním tělem i myslí.

„Prešla okolo trojica civilistov, ale nevšimli si ma. Ulica už vyzerá byť čistá. Skúsim, či dokážem nebadane prejsť a pozriem ...“ a spojenie sa prerušilo.