Tajemné

„Takže sa s tebou akosi prepojil a potom ubližoval sebe, tým tebe, ale vlastne sebe,“ skonštatoval Shin, keď mi obväzoval rany, keď som sa spolu s Tekim dostala do Záhrobia po súboji s Hidanom. Sykla som od bolesti, lebo sa veľmi nepiplal s tým, že mňa to ešte stále bolí.
„Hej,“ odpovedala som mu cez stisnuté pery, „asi tak nejako.“

Zo šálky horúceho čaju stúpala para a kondenzovala na skle masky.
„Určíte sa nenapiješ?“ opýtala sa tmavovláska v tmavomodrých šatách so striebornými vtáčikmi vyšitými na rukáve.
„Nie, nenapijem. Neskúšaj to na mňa.“ odvetila bezfarebným tónom maskovaná žena.
„Škoda. Priznávam, chcela som po dlhom čase znova vidieť tvár svojej sestričky. Myslela som, že svojmu obľúbenému čaju neodoláš.“
„Na to zabudni Surejji, ja už dávno nie som bytosť, ktorú si poznala ako svoju sestričku.“

To škrabkanie mu už liezlo na nervy. Prísne chránený objekt spoločnosti SSŠ, do ktorého nemá preniknúť ani myš? To si robia hádam srandu. Nestačí, že musí celú noc sledovať zábery kamier na prázdne chodby?

„Už je to doba, čo som vás naposledy videl, slečna,“ povedal mních ležiaci na posteli a pokúsil sa o chabý, takmer bezzubý úsmev. „Pár desiatok rokov, povedal by som,“ dodal.

„O koľko by som mal menej povinností, keby nebolo celého toho sprisahania.“ povzdychol si Shikamaru, keď prenajímal izbu na noc. „Vlastne by som musel iba vypomáhať pri projekte novej taktickej vesty a príprave každoročných chuuninských skúšok. Taká otrava.“

[hide=Něco k tomu...]Moji drazí čtenáři,
po dlouhých týdnech jsem tu zpět a přináším vám druhou kapitolou Soumraku.
Než vás však nechám v klidu číst, je tu několik věcí, které musíte vědět.
Ze všeho nejdříve, bych chtěla obrovsky poděkovat Akumakirei za betování a její neuvěřitelnou ochotu i trpělivost, kterou se mnou a Soumrakem měla. Jsi skvělá a já mám štěstí, že jsem se s tebou seznámila.

Obyvatelia Konohy spozorneli na hrmot, prichádzajúci od rezidencie Hokageho. K nebu sa vznášal prach a na zem dopadali trosky zo steny, ktorá skolabovala. Z prachového mračna vyrazila Sakura, držiac si krvácajúce rameno, nasledovaná dvojicou ANBU. Náhle Sakura zmenila smer a ANBU sa rozdelili. Za nimi sa objavili ďalší. Prenasledovali ju!

„To nie je ďalší strážca, že nie?“ spýtal sa ma otázku, na ktorú už tušil odpoveď, ale chcel si to overiť. Pokrútila som hlavou a spomenula si, kde som jeho chakru cítila naposledy. Nebolo ťažké si ho zapamätať. Mohla by som povedať, že to bol ďalší človek, ktorý sa mu utkvel v pamäti a ktorý dnešnou nocou asi potvrdí svoju pozíciu na tom zozname.

Nasledujeme tmu

Prach sa pohol smerom od Leery a utvoril akýsi plochý útvar vo vzduchu.
Buď teraz, alebo nikdy!
Leera naň naskočila akurát včas, inak by sa zrútila spolu s uvoľnenou skalou. Postavila sa a obzrela sa cez plece na spúšť za seba. Sopka začala chrliť dym.
Určite je to dym, nie prach. Nie je to typická sopečná erupcia. Asi niekto vedel, že tu sliedim.

Jashinista

Hidan si s prekvapením premeriaval nádvorie, ktoré okamžite spoznal, a ľudské tváre, ktoré sa naňho zrazu obrátili – niektoré prekvapené väčšmi než chlapec, iné pomerne ľahostajné... a snáď tam bola aj jedna s hrdým úškľabkom. Ozvalo sa zopár šepkajúcich hlasov.

Pomoc? Nechápala som, čo presne tým Jashin myslel a bola som si istá, že mám rovnako zmätený výraz ako myšlienky. Nahlas som sa však nič nepýtala, iba som ho nasledovala, dva kroky idúc za ním po tuneloch Záhrobia míňajúc ostatných, ktorí sa ako vždy náhlili plniť si svoje úlohy. Vedela som, že mi neodpovie jednoznačne, že mi to radšej ukáže.

-Co jim řeknu? Mám vůbec něco říct? Nebo se vůbec vracet? Přece jen se s tím dokážou vypořádat sami. Nebo...- nestačil se rozmyslet Naruto, neboť ho probrala ohromná rána.
-Je to tady,- oznámil mu "duševně" Kurama.
Naruto na nic nečekal a vydal se k místu boje.
Usadil se do koruny stromu. -Musím zjistit, proti komu mám tu čest,- pomyslel si blonďák, jenže přes hustý kouř nemohl nic vidět. "Sakra."

[hide=Něco k tomu...]
Vážení drazí a milí čtenáři,
na úvod bych vám ráda řekla pár slov.
Jsem tu (jakožto ninja) naprostým nováčkem. Seznamuji se s novým prostředím a pomalu, ale jistě si dělám přátele. A NIC Z TOHO BY NEBYLO BEZ AKUMAKIREI! Pokud se vám má povídka zalíbí, poděkujte jí.
Já sama jí děkuji tím, že pokud mi to administrátoři dovolí, (Teď to opravdu není myšleno ironicky. Nic o možnostech věnování jsem se nedočetla a opravdu netuším, jestli to vůbec jde.) bych jí ráda tuto kapitolu věnovala.

Buď..., alebo...

Ino ticho sedela na prevrátenom kmeni stromu, jej pohľad blúdil po takmer pustej čistinke. Na chvíľu sa zapozerala na Leeho, ako bleskovou rýchlosťou klikuje.
„Tristoosem, tristodeväť, tristodesať...“
Pregúlila svojimi zelenými očami a vtom si všimla Linu, ako sa hrá so svojím vĺčaťom.
Och, aký je zlatý, keď je taký drobunký, Ino sa nežne usmiala, je úplne ako malé šteňa.

Nějak vás uvedu do obrazu. Příběh se odehrává po smrti Jiraiy. Je to alternativní příběh tzv. "co kdyby". Různý pokrok v technikách a různé věci jsou pozměněny, tak snad to nebude vadit. Doufám, že se vám bude líbit.

Seihi Otomaru, vodca Dediny skrytej v Mrakoch, ktorá oficiálne neexistovala už dlhé roky, sledoval, ako Taylin pomaly a bolestivo získava informácie od votrelcov, ktorí si dovolili narušiť jeho bublinu pokoja a ešte sa mu k tomu smiať do tváre. Neznášal takých ľudí.
Keď Taylin skončil, ani jeden z väzňov nebol schopný komunikácie, lebo obaja upadli do bezvedomia. Strážca, a jeho pravá ruka zároveň, si ich oboch pozorne poprezeral a pomaly sa otočil k nemu.
„Tak?“ opýtal sa netrpezlivo.

Kapitola 8 - Souken

Haru ráno vstal a šel do koupelny provést běžnou ranní hygienu. Přišel do kuchyně a zarazilo ho, že nikde není připravená snídaně. Jedna z mála dobrých vlastností jeho spolubydlícího byla, že vždy udělal snídani.
„Hej, Shinro! Ty ještě spíš?“ Žádna odpověď nepřišla a tak se vydal do jeho pokoje „To jsme ti tak nakopali zadek, že ani nemůžeš vstát z postele?“ ptal se posměšně Haru a otevřel dveře. Postel byla prázdná.