Dobrodružství

Když se Temari konečně probudila, bylo už pozdě odpoledne. Vypadalo to, že v domě nikdo není. Trochu se jí ulevilo, protože nemusela odpovídat na ničí otázky. Poslední dobou pořád řešili „sňatkový problém“, jak to s bratry soukromě nazvali. Shikamarovi se o tom ještě nezmínila, připadalo jí to velice trapné. Věděla však, že už to dlouho odkládat nemůže. Ne po tom, co se stalo naposledy. Zůstala v Listové jeden den navíc, jako vždy, když splnila misi. Byl to den, který si spolu ukradli pro sebe, ona a Shikamaru.

Dopoledne už byla Listová v plném proudu. Tanma, jak si naplánoval, tak učinil. Byl zrovna v polovině cesty za Tsunade, oba svitky k dispozici.
„Hned z rána, umíš si vybrat dobu,“ ozval se Kyuubi, když blonďák neměnil směr a stále se přibližoval.
„Já vím. Nejseš první, co mi to říká,“ opáčil Tanma a začal vycházet schody. Hokageho budova byla prozatím prázdná.
„Hej, Kyuu. Promiň mi to, co jsem ti řekl. Já jenom, že…bylo toho hodně a…“ začal Tanma, když se dostal na potřebné patro.

Bylo asi kolem osmé, kdy hlavní bránu Listové opustilo pět lidí. Malý tým vedený Narou Shikamarem, který vyslala Tsunade na záchranu jejich druha. Nebo aspoň pokus o záchranu. Sakura ještě chvilku sledovala, jak se její zbylý týmový partner vzdaluje. Donutila ho udržet slib. No, nedonutila, nabídl se sám. S hlavou plnou myšlenek zašla zpátky do vesnice. Potřebovala se někomu svěřit. Ale ne Ino, potřebovala někoho, kdo byl k celé věci celkem neutrální a hlavně byl starší.

Sora čekal na jednotku ANBU. Asi před půl hodinou se vydali do různých skrytých vesnic vrátit jejich lidi. Pořád mu leželo v hlavě, co mu řekla Rin. Vždy k ní byl shovívavý, ale tentokrát byl bezradný. Vyčetla mu pomalu úplně všechno. Rozhodl se, že se polepší a teď to zkusí změnit.
„Pane, jsme připraveni“ ozval se za ním kapitán ANBU.
„Dobrá. Můžeme vyrazit,“
Nově vytvořená lesní mýtina pořád zela prázdnotou. V jednom z trnitých keřů ležel Tanma. Vypadal bez života, pod ním se rozprostírala pořádná kaluž krve.

Sora seděl u mapy, kterou vytvořil. Společně na ni s Rin hleděl. Červená tečka zatím stála před ruhou jeskyní, co jim Sora zadal.
„Dlouho se nepohli. Myslíš, že jsou v pořádku?“ zeptala se Rin, nespouštěla tečku z očí.
„Kdyby nebyli, tečka by zmizela,“ odpověděl Sora a promnul si bolavé oči. Nikdo si bohužel nevšiml, že tečka lehce pohasla. Náhle zarachotila vysílačka.
„Soro, máme problémy. A hodně velký,“ byl to Tanma.
„Co se stalo?“

„Já ji zastřelím!“ zanadával Tanma a snažil se na něco přijít.
„Tak co teda? Jdeme pro ni, nebo pokračujeme v misi?“ zeptal se Sasuke, otráveně jako vždy.
„Pochopitelně, že jdeme za ní. Bez ní nemáme svitek a bez svitku nemůžeme pokračovat,“ nakázal Tanma a začal si vybavovat, kde ji naposledy viděl.
„Že jsem se vůbec ozýval,“ zaúpěl Sasuke a sledoval vzdalující se blonďaté duo, protože si Tanma vzpomněl.

„Promiňte, že ruším,“ zamumlal Ganryu a s třísknutím dveří opustil pokoj.
„A sakra!“ syknul Tanma po chvilce, co Ganryu odešel. Po očku se podíval po Rin, ta měla ve tváři naprosté zděšení.
„Rin?“
„O Kami! Co budu dělat?“ Rin sotva šeptala. Byla nezdravě bledá v obličeji.
„Ať se stane, co se má stát,“ Tanma chtěl odlehčit situaci a zvedl se k odchodu.
„Ty se ho nebojíš?“

„Dovolali jste se na urgentní příjem nemocnice v Konoze, co si přejete?“
„Tady Uzumaki Naruto. Prosím pošlete ihned lékařku Sakuru do kanceláře Hokageho, mám tu vážně nemocného.“
„Sakura bohužel nemůže přijít, od rána sem přivážejí spoustu lidí, co mají různé zažívací a nervové potíže a některé případy jsou opravdu vážné. Vypadá to na nějakou otravu či co.“
„Ano, ale může jí přece někdo zastoupit. Potřebuji tady nejlepšího zdravotníka, byl otráven i stínový hokage Uchiha Sasuke, víte snad, co to znamená!“

Sedmá hodina se blížila. Daisuke celý tým vyzbrojil podle jejich přání. Pořádná zásoba vrhacích zbraní byla potřeba. Tanmovi dal celý set, takže měl katanu na zádech, wakizashi na opasku a tanto na pravé botě.
„Slumy projdeme bez povšimnutí, pokud budete dělat, co říkám,“ nakázal Tanma, když si nasadil černou čepku, aby zakryl svoje světlé vlasy.

Třiapadesátý díl – Hrdinou na plný úvazek 1

Tanma stál ve svém novém pokoji polonahý před zrcadlem. V sedmnácti, skoro osmnácti, se mohl pyšnit celkem vyrýsovaným tělem, které pokrývaly menší jizvy. Nejčerstvější byla jizva na rtech. Sundal ze sebe zbytek svého starého oblečení a šel si vyzkoušet svoje nové. Obyčejné černé kalhoty s kapsami po stranách stehen, černý pásek, vysoké uzavřené boty, černé přiléhavé tričko s dlouhým rukávem, které Tanmovi statečně připomínalo termo-triko, které fasoval dřív a černá taktická vesta.

Už od malička som bol sám. Nikto ma nechcel, každý sa ma bál. Na rodičov si pamätám iba matne, no na ich lásku ku mne vôbec. A tak som v jeden deň od nich navždy odišiel. Stále rozmýšľam kedy, a či vôbec si všimli, že som preč.
Bolo to v deň, kedy som ich počul rozprávať sa. Bol som v izbe ako každý deň poobede. Zišiel som dole na zvuky hlasnej hádky. Sadol som si na schody a cez zábradlie som potichu načúval.
„Je to tvoj syn,“ naliehala matka na otca.

Kráčela temnou, hlubokou nocí neznámo kam. Obloha byla dehtově černá, měsíc i hvězdy nevidno. Kolem sebe měla pouze temné siluety vysokých budov, které jí prozrazovaly, že je v nějakém větším městě či možná velkoměstě.Přesné místo však určit nedokázala. Vzduch byl nehybný, dusný, téměř jako v tom největším letním parnu, přestože bylo chladno.
Svět se utápěl v perfektně absolutním tichu.
Otřásla se.

Tanma se vracel domů s rozbřeskem. Mise mu zabrala zhruba týden. Byl unavený a přechod z chladu do tepla tomu taky nepomohl. Konečně viděl svoji vesnici z nedalekého kopce.
„Tak schválně, o co jsem za tu dobu přišel,“ proběhlo blonďákovi hlavou a začal scházet svah. U brány jen mávl na pozdrav a mířil si to k Hokageho residenci. Čekal, že se zas bude muset dohadovat se správní radou, což mu ještě víc podtrhlo náladu.

Dvaapadesátý díl – Teď a tady

Navzdory včerejšímu nicnedělání jsem se vzbudila, až když bylo slunce vysoko na obloze. Netáhlo na poledne jako předchozí den, nebylo ještě ani osm hodin, ale vzhledem k plánu, jenž jsem si lstivě hodlala prosadit, jsem se divila, že jsem vydržela spát tak dlouho. Všetečné paprsky se do pokoje neodbytně snažily proniknout mezerou mezi nedbale zataženými závěsy, kradmo se po nábytku plížily k polštáři, již takřka olizovaly pelest postele.

Masaki se probudil uprostřed noci. Respektive, probudil ho náhlý chlad. Noční cestou na záchod si všiml, že postel, kde jeho sestra uložila jistého ninju, je prázdná. Měl to potvrzené, když se vracel. Postel byla opravdu prázdná.
„Kami-chan! Kami-Chan!“ Masaki se ihned probudil a běžel za svou sestrou.
„Masaki, co se děje?“ zamumlala Kamira rozespale, odmítala ale vstát.
„Shinobi-san je pryč!“ už byla Kamira na nohou. Lehčím poklusem doběhla do volného pokoje, Masaki měl pravdu. Tanma byl pryč.

Kohaku se zadíval na stoh zpráv, který na něj čekal na stole, a zaúpěl. Zenjiro si zakládal na tom, aby všichni členové skupiny měli rozhled ve světovém dění, a to bez výjimek.
Ani on, ani Kesshou se do Konohy moc nadšeně nehrnuli. Jednak museli vymyslet, jak ošálit nejen bariéru, ale i své bývalé kolegy, a jednak jim ta žena nikam neuteče.

Jedenapadesátý díl – Dospělácký přístup

S taškou hozenou přes rameno, a poněkud zadumaně nakrknutým výrazem, jsem dva kroky pozadu kráčela za naštvanou mamkou, bez jediného ohlédnutí pochodující do naší čtvrti rázným, svižným tempem, div rudým zatměním před očima, po vzoru zápasících býků, nerozrážející kolemjdoucí.

Uběhl asi týden od pohřbu Třetího Hokageho. Tanma seděl ve svém pokoji a přemítal. Jelikož spousta změn nastala a ještě nastane ve vesnici, i Tanma podlehl změně. Z bujné zlatavé kštice, kde každý vlas trčel většinou jinam a dost často nějaký pramen padal do očí, zbyla jenom čepička o mnohem kratších vlasů na temeni se zbytkem vyholeným dohola. Vypadal, jako kdyby čerstvě narukoval do armády. Tanma se přesunul ke svému stolku, kde měl rozložený jeden svitek. Zadání rychle přečetl, hned na to si vzpomněl na tehdejší rozhovor se Třetím.

„Dobré ráno vespolek,“ pozdravím, jako každý den, své kolegy v šatně. „Doufám, že dnes budeme trénovat nové formace, už dlouho jsme nebyli bez mise, tak by se to hodilo,“ dodám a zároveň vím, že i když ostatní členové mého ANBU týmu sdílí můj názor, žádný z nich mi neodpoví.