Dobrodružství

Nikdy neměla dlouhé vlasy. Nikdy. Možná proto se stala vyvrhelem. Ale ve zvláštním smyslu slova. Bylo důležité znát celý kontext. Asi proto si ji vybrali. Podle jejího lidu mít krátké vlasy přinášelo smůlu. Promnula si spánky. Prohlížela se v zrcadle. Ale ano, byla velice krásná. Rty jako plátky růží, veliké oči, dlouhé řasy, kulatý obličejík. I její vlasy měly jistý půvab. Rovné, husté, nemusela se o ně ani moc starat. Ale byly krátké. Sahaly sotva po ramena. Z takových vlasů nelze tvořit účesy, jaké nosily ženy její vesnice. Nezapadala.

Toho rána napadl sníh. Kolem lázní toho napadlo tolik, že se návštěvníci nemohli dostat ven a zaměstnanci museli sníh odhazovat ode dveří. Což majiteli lázní přišlo velice výhodné, jelikož se většina zákazníků rozhodla v tomto nečase zůstat uvnitř v teple.

Čtyřicátý díl - Úzkost na hrudi, kilometry v nohách a písek v sandálech

Aniž by se obtěžoval s odestýláním od rána rozruchané přikrývky, netečně sebou na znak plácl na postel a s prsty zabořenými do ještě vlhkých vlasů se zadíval na strop. Holé nohy, po vykoupání si v neustupující roztržitosti oblékl akorát čisté tričko a trenýrky, mu ohnuté v kolenou nepříliš pohodlně visely přes okraj. Nedbal toho.

„Takhle to dál nejde!“ praštil jsem do stolu naštvaný kvůli dalšímu zbytečnému sporu mezi Tobiramou a Madarou. Každý samostatně byl pro vesnici nepostradatelný, ale jakmile byli v jedné místnosti, nadělali víc škody než užitku.

„Nikdy jsem to nikomu nevyprávěl,“ z jeho tónu usoudil, že se starci do rozhovoru na zvolené téma moc nechtělo.
„Ne protože bych se bál, ale protože je mi jasné, že mi to neuvěříš,“ muž se na okamžik odmlčel, bledými kostnatými prsty si pročísl řídnoucí vlasy a pak pokračoval.
„Tolik strašidelných historek bylo převyprávěno a jen málokterá zůstala ve výsledku slučitelná se skutečností,“ ztišil hlas tak, že jeho poslední slova zanikla v tichu.
„Promiňte pane, ale já tomu stále nerozumím.“

Šťastné Tři Krále, Pale!
- Madara

Já cestu svou jsem našel dávno,
jak v mém osudu bylo psáno,
když jsem viděl, jak tam stojí,
meč oblepen rudou krví,
v tváři chlad a potěšení,
on liboval si v utrpení.

Já cestu svou jsem našel dávno,
jak v mém osudu bylo psáno,
já jsem byl ten vyvolený,
který dá duším vykoupení,
když splatí dluh krve krví,
pomsta prý není řešení,
co oni vědí? Neznají to utrpení.

Díl devětatřicátý – Když zachránce všechno zkazí

Přestože jsem před Narutem při loučení u brány, kde jsme se nechali „vyhodit,“ hrála hrdinku a kasala se, že na mne nulový výsledek pátrání po jakékoli zmínce o té záhadné, dle všeho ani neexistující, technice nezanechal zdrcující negativní vliv, během cesty k domovu jsem se neubránila neúnavně dotírající skleslosti. Neměl ji kdo rozptýlit, tudíž se postupně zvesela rozlézala po bezbranných vnitřnostech.

Po několika hodinách cesty jsme dorazili k vysokým hradbám pevnosti, jejímž srdcem byl prastarý chrám vytesaný do ještě mnohem starší hory. Tisíce let tu mnichové oslavovali Susana no Mikoto, boha bouře a moří. Rybáři z celého světa se sem sjížděli modlit za štědré úlovky a bezpečnou plavbu, a dokonce i samotní vládci ze všech koutů Země ohně se sem jezdili mocnému bohu klanět. Alespoň dokud se vlády v tomto kraji neujal kníže Hasekura.

Boj to byl nečekaně krátký, leč o to brutálnější, trval pouhých deset minut, ale publiku to přišlo jako věčnost. Přihlížející zůstali v naprostém šoku civět. To, co zde spatřili neviděl žádný smrtelník, od dob dětství Kaguyi. Dokonce sama Kaguya neměla tu čest. Takový výsledek opravdu nepředpověděl ani jeden z těch posledních.
„No tak! Na co čekáš! Už mě konečně ZABIJ!!!“ řvala zoufale postava ležíc bezmocně na zemi, kunai tak blízko hrdla...

Marně se pokoušela vecpat do své zápasnické bundy. Jenže od doby, kdy ji naposledy měla na sobě celkem vyrostla. Povedlo se jí narvat ruce do rukávů skoro až po ramena, ale pak se zasekla. Nemohla ani tam ani zpátky. Obě horní končetiny jí chromě vysely v nepřirozené poloze.

Díl osmatřicátý – Země Zmatku

Válela jsem se na gauči. Ležela jsem na pravém boku, s rukou ohnutou v lokti, kterým jsem byla doslova zapíchnutá mezi sedadlem a bočním opěradlem, jsem si podepírala hlavu a tupě civěla na televizi. Byla jsem líná přepnout na jiný kanál, takže jsem už přes dvacet minut sledovala nějaký pořad pro kutily. Ne, že by mě zajímalo, jak správně ořezávat stromy nebo si podomácku zbouchnout jednoduchou poličku, prostě jsem zabíjela volný čas. Najednou jsem ho měla přebytek a neuměla s ním efektivně naložit.

„Vidíš? Jak snadno mohu s tebou manipulovat?“ Y’qul rozpřáhl Hinatiny ruce kolem svého území, které bude navždy jeho. Nehledě na tom, kdo co říká, či vykoná.

Touazuki si s přivřenýma očima užívala jemný vánek. Nohy měla přehozené přes područku křesla a občas hrábla rukou na stůl a z misky si vzala ořechy a schroupala je.
„Měl bys je dát z mého dosahu,“ upozornila svého společníka, „jinak se jich přejím a bude mě bolet břicho.“

Touazuki seděla u laboratorního stolku, jednu ruku složenou pod hlavou a druhou neustále zapalovala a zhasínala hořák pod skleněnou baňkou. Od návratu z poslední mise byla v podivném rozpoložení. Utápěla se ve spleti myšlenek a pochybností a nedařilo se jí uniknout. V prvé řadě se pohádala s Tsunade. Při lékařském výcviku se jí povedlo úspěšně oživit rybu. Hokage z toho měla obrovskou radost, což Tou poznala, i když se to snažila zakrýt a pronesla uštěpačnou poznámku: „To ti to trvalo.“

„Chiyo-sama je vždy veľmi prísna na seba i svojich podriadených, ale je férová a pracuje sa pod jej vedením dobre,“ začal Kabuto, ukážuc smerom, ktorým odišla stará pani. „Teda rozhodne lepšie, ako sa spolupracuje s niektorými inými,“ dodal.
„S kým? A prečo?“ sypala zo seba otázky Ameno.

Díl sedmatřicátý – Zákon a pořádek

Navztekaně jsem odhodila peřinu, s vytočeným zavrčením se posadila na posteli a dlaněmi, krátce nečinně položenými na čele, si tím věčným převalováním rozvrkočené vlasy uhladila dozadu. Se sprostým klením jsem se vyštrachala z pelechu, načež jsem nasupeně odkráčela do koupelny.
Jestli jsem celkem naspala tři hodiny, bylo to hodně. Nemohla jsem se zbavit otravně nahlodávajícího pocitu pochybnosti, zda jsem pro obnovu chakry skutečně udělala maximum.

Konečně! Konečně jsem uslyšel kroky, na které jsem čekal už pár hodin v temnotě jeskyně. Bylo mi jasné, že jestli opravdu bude chtít dostat to, pro co si přišel, bude muset přijít sem. A tady taky jeho cesta skončí.
Když jsem ho viděl poprvé, opravdu jsem si myslel, že mu jde o zprávu, ale hned mě vyvedl z omylu.
„Proč jsi nás napadl? O co ti jde?“ zeptal jsem se ostře, když jsem zabijákovi zaklíněnému mezi stromy přiložil ke krku meč.
„Jen klid, jsem jenom posel,“ odpověděl sípavým hlasem.

Bol to znova krásny slnečný deň v Konohe. Listy na strome sa jemne pohybovali vo vetre, ktorý v ten deň fúkal. Kiba, Akamaru a Hinata dorazili do kancelárie piatej Hokage, Tsunade, pre ďalšiu misiu.