Poezie

Už sa blíži trinásteho piatok,
všetkých poverčivých je to sviatok.
Aj v Konohe žijú taký,
poverčivci - vieme aký.

Naruto už od rána
vôňu ramenu nasáva.
Bol to však bohužiaľ len
jeho obľúbený chutný sen.
Na obed už rýchlo beží,
od Ichiraku na ramen sa teší.

Hody hody doprovody,
máme barák plný vody,
Kisame, ten blázen,
vypustil svůj bazén.

Hodky hodky doprovodky,
promáčené máme botky,
Itachi už vzdal i fén,
oblékl si neoprén.

Šel nukenin do městečka,
šel tam zvesela,
protože mu pokladnička
v kapse pěkně cinkala.

Čas od času zastavil se,
do kasičky nakoukl,
když mincemi pokochal se,
pýchou se nám nafoukl.

U srdcí ho pěkně hřálo,

Hej, holka, ty jsi fakt třída.
Hezká, bezchybná pleť, neokoukaná
V panujícím šeru bíla jak křída,
nešetrnému slunci nevystavovaná.

Pojď, holka, hodíme řeč.
Co si dáš? Koupím ti pití,
ať opadne svazující křeč.
Stud zbytečně překáží v žití.

Nu, holka, nech toho mladíka -
neví, jak nedotčené kvítko opylovat.
Svěř se do rukou Zvrhlého poustevníka.
Věř, nebudeš litovat.

Víš, holka, v tomhle baru vedeš.
Nedělej drahoty, přisedni si blíž
poslechnu si, jak krásně předeš.
Nekoušu, neboj se nic.

Já cestu svou jsem našel dávno,
jak v mém osudu bylo psáno,
když jsem viděl, jak tam stojí,
meč oblepen rudou krví,
v tváři chlad a potěšení,
on liboval si v utrpení.

Já cestu svou jsem našel dávno,
jak v mém osudu bylo psáno,
já jsem byl ten vyvolený,
který dá duším vykoupení,
když splatí dluh krve krví,
pomsta prý není řešení,
co oni vědí? Neznají to utrpení.

Vyňatá stránka z pozvánky na festival

Mnoho kunoichi pení,
vidiac oznam na stene.
Kakashi, že vraj sa žení.
Cítia sa tak nechcené.

Na poludnie o týždeň
veľactený ..... sa sobáši.
Každý doneste dar preň!
Váš Hokage Kakashi.

Koho si tak náhle berie?
S kým len môže pomer mať?
Otázka sa na vrch derie:
Čo že mu len darovať?

Miluji tu oranžovou barvu tvou,
nesoucí se nad oblohou.
Připomíná mi můj znak
a s ním i celý mrtvý klan.
Jen tak sedím nad skálou
s Hokageho hlavou do ní vytesanou.
Slza má na zem padá
a rudá obloha po mě lapá.

Ty můj milý měsíci.
Tvá záře mi vrací sílu mou do mých zchřadlých svalů.
Svět druhý mi otevíráš a má duše mění se na krásnou, jako jsi ty.
Odraz tvůj se objevuje v tmavé tůňce.
Noční bytosti ti zpívají hymnu na počest tvou.
Máš na sobě obrazců.

Maličká Konan smutně hledí ven
to když ženou muže
levá pravá
kolem jejich stavení
Na tabulkách skla
se sráží dětský dech
Brzy nastane zima

Svítá
a kolem dupe stádo koní
Konan počítá husté hřívy
nikdy však nedojde konce
zatím je malá

Když v bolestech tě rodila,
já kousal, škrábal, ryčel, řval,
krev se nám v žilách vařila,
jen ty ses tiše rozplakal.
Nevidíš zlobu, chlad a kal
a nechápeš můj očistec,
nejradši bych si život vzal:
byl jsem a budu vždy jen věc.

Boruto už přišel domů
a volá hned od dveří:
„To byl dnes den, u sta hromů!
Těším se na večeři.

Trénink celé odpoledne,
hlad dostanu cobydup!“
Hinata však na to řekne:
„Tak mi dojdi na nákup.

Nejsou vejce, není zelí,
rýže není, ani sůl,
chléb je snězen skoro celý,
mléka máme litru půl.

Každý z nás hledá spřízněnou duši
Někdo má ji blíže než tuší
Ono sledovat svět kolem nás stačí
Všimnout si touhy krásných očí

Každý z nás prázdnotu zaplnit by chtěl
Zahojit tu ránu, na kterou obvazy nestačí
Najít toho, za kým do pekla by šel
Zažít ten žár, kdy všechny ledy roztají