Série

Devátý díl - Rozum a cit v jednom ringu

S pravou nohou pokrčenou, patou zapřenou o sedátko židle a kolenem nezdravě přimáčknutým až pod bradou jsem seděla u kuchyňského stolu, nezaujatě v ústech převalovala sousto vafle, jejíž zbytek jsem dřímala v ruce, a současně nadmíru soustředěně z ohromné bichle četla postup nové lékařské techniky.
Tsunade-sama mi už lekce nedávala, já se však z vlastní iniciativy nadále zajímala o zdokonalování, zrychlování a zvyšování efektivity léčby zraněných.

"Vstávej," šťouchl do mě Suigetsu. "Jak se ti spalo?"
Celkem dobře, až na to, že jsem dlouho do noci utěšovala Kabuta a ty mě budíš v sedm ráno.
"Ale, celkem dobře. A mám hlad, půjdeme na snídani?"
"Mám vzbudit Kabuta?" zeptal se.
"Nech ho vyspat, nemohl usnout," vylítlo ze mě dřív, než jsem o tom stihla přemýšlet. Suigetsu se na mě zamyšleně zahleděl, ale naštěstí se na nic neptal. Posadila jsem se, abych se mohla převléknout.
"Dobrý ráno. Bez Orochimara-sama je každý dobrý," ozvalo se.

Slnko už pomaly zapadávalo a obloha naberala červenú farbu.

Aneko sedela na jednej z lavičiek na ihrisku a sledovala okoloidúcich ľudí. Rada to robila, sledovala ich chovanie a reakcie. Niektorých ľudí už poznala dosť bez toho, aby s nimi čo len raz prehovorila.
Červenovlasé dievča spolu s otcom, ktorí si boli neuveriteľne podobní. Obidvaja boli veselí a bezstarostní.
Malý chlapec so žiarivo modrými očami a vlasmi ako zlato. Bol vždy výbušný a jeho brat sa ho vždy snažil upokojiť. Neustále sa hádali a postrkovali.

[i]Bolela ho hlava, jako by v ní měl zabodnuté jehly a jakmile pohnul rukou, všechny svaly zaprotestovaly a on zkřivil obličej bolestí. Co se včera stalo? Nepamatoval si nic, krom toho nechutného nápoje, co mu připravil Kankurou a taky na Kibu a Nami. Cítil, že ležel na písku, ale naprosto nechápal proč. Sluch měl zostřený a zrak pronikavější. Známky kocoviny.

Na začiatok °w°

Ďakujem za všetky nádherné komentáre, nesmierne ste ma zase potešili s nimi a odpoviem na ne čo najskôr (prepáčte mi ) :3
Tak po dlhšom čase je tu další diel Mám z neho zvlááááštny pocit... Ale dúfam, že si ho užijete :)

„Katema, prosím, teraz ma počúvaj...“
„Nie! Choď preč, nechaj ma na pokoji!“ skričala na mňa s brunátnou tvárou. Táto scéna je mi povedomá, hm.
„Potrebujem ti povedať jednu vec. Len tento jediný krát ma...“

Song: RED - Already Over

Prebudil ma buchot na dvere. Vstala som z postele a dotackala sa po schodoch, až k dverám. Otvorila som ich, ale zo spánku som mala ešte zalepené oči, tak som nevidela kto tam stojí.
„Ahoj!“ zdravili Sakura a Ino, príliš hlasno.
„Ahojte. Prečo ma, preboha, tak skoro budíte?“ nechápala som.
„Skoro? Moja drahá, je 10 hodín.“ povedala kľudne Ino.
„Aha.“ sadla som si unavene na sedačku.
„Takže...ideme plánovať party!“ skríkla Sakura.
„Nemôžete byť trochu tichšie?“ poprosila som ich.

Tokime se probrala zhruba po hodině, co upadla z tvrdého nárazu hlavou do zdi do kómatu.
„Jau… Ta sv**ě. Nejdřív mě skoro uškrtí a pak mi způsobí nějakej otřes mozku,“ zastěžovala si blondýnka do prázdna, jakmile se rozpomněla, co se vlastně stalo, a nabrala plné vědomí.
„To ti udělala ona?“ ozval se hlas nedaleko od její osoby, odkazujíc na její předchozí větu, o které si marně myslela, že ji říká jen sobě.

Ty kokos! Rozprával som sa s Hinatou tak dlho, až ma z toho bolia ústa.
Bol akurát obed, keď sme sa na chvíľu zastavili.
„Kúsok od nás je jazierko. Idem sa tam trochu opláchnuť,“ fúúú, to by prospelo aj mne.
Slnko hrialo ako besné a ak nebolo 40°C, tak neviem čo.
„Dobre, ale buď opatrná,“ prehovoril Sasuke.
Konečne. Sadol som si na zem do tureckého sedu a z batohu vytiahol sendvič. Cítil som, ako sa na mňa Sasuke pozerá.

Nic není moje, ani postavy, ani cokoli jiného! Tedy až na povídku...

Kapitola čtvrtá: Pochyby a našeptávači třetí strany

Kushina a Kurama spolu byli už něco přes rok, když se Minato vrátil do Konohy. Po celý ten čas o zamilovaném páru nikdo nevěděl. Kushina se bála, jak by vesnice na její vztah s démonem zareagovala. Možná by si lidé mysleli, že se pomátla, že přišla o rozum, že se dočista zbláznila. A kdo ví? Možná by měli i pravdu.

„Jsi zpátky,“ odtušila při pohledu na Hideakiho.
„Jak vidíš,“ prohlásil zasmušile.
„Kdo to je?“ Otázal se blonďáček.
Růžovovláska na něj vyvalila oči: „Tys na něj jako zapomněl?“
Blonďaté individium si Hideakiho prohlédlo od hlavy k patě-tedy spíš od paty k hlavě. Díky svému malému vzrůstu-nebo Hideakiho velkému, vyjde to nastejno-mu tak úplně neviděl do obličeje. Rozhodl se proto použít nejbližší stupátko. Po srážce jsem stále ještě seděla na zemi, takže blonďákovým schůdkem se stala moje ramena.

Po dlhom čase som späť s novým dielom

„Hotovo.“ Shiori s úsmevom položila kulmu na stôl a ja som sa obzrela v zrkadle.
„Ďakujem.“ Usmiala som sa na ňu a ona mi podala ešte bordový rúž. Neisto som sa na ňu pozrela.
„Ja... moc nie som na výrazné...“
„Ver mi.“ Uistila ma a žmurkla.
Vzala som do ruky rúž a pokryla svoje pery tou farbou.
„Na,“ podala mi vreckovku, do ktorej som si otlačila pery a usmiala som sa, keď som zistila, že tá farba nakoniec nebola až taká zlá. Presne ako ona.

Menší připomínčička

Jubilejní 10. díl je tady! Jsem ráda, že několik z vás přece jenom vydrželo a dočetlo se až sem, vážím si toho a díky vám píšu dál takže arigato Ale dost keců, tady máte ten díl. ^-^

Rozdělili jsme se a vyptávali se všech možných lidí, jestli přece jenom nevědí něco o těch obludkách. Sešli jsme se zase až u večeře.
"Ahoj," zamávala jsem na něj. "Tak co? Našel jsi někoho? Docela ráda už bych odsud vypadla."
"Ne. Čuměli na mě jak Kabuto na sjetýho Orodědka. Měla jsi to jinak?"

Meshiki : „Už to trvá nějak dloho, nepříjde vám?“ zeptala jsem se nervózně.
„Buď v klidu.. Je to teprv hodina. Pokud ji chce pomoct ovládnout její mysl, bude to trvat ještě dlouho,“ sevřel mi Neji dlaň. Vzdychla jsem si. Skvělý, ale co když mu ublíží?.. na chvilku jsem se zarazila. Zajímám se o to, jestli ona ublíží jemu, ne naopak. Sakra, proč jen mi už není tak blízká. Zůstala u Akatsuki dýl. Sblížila se s Itachim, který zabil svou rodinu. Možná kvůli vesnici, ale stejně. Ta ztráta paměti, zabila.. Tsunade... sakra! Vždycky jí měl někdo radši.. Itachi, Hidan, Tsunade... Yoru. A k čemu jim to bylo. Itachi je ve vězení. Hidan s Tsunade jsou mrtví.. A Yoru může brzy být.. nebaví mě být pořád ta druhá.
Stoupla jsem si a ostatní u stolu ke mně zvedli pohled.
„Nebudu tu dál čekat.“
„Nech toho,“ ozval se Kiba.

„Ty sprostý ho*ado!“ zařval Pein na Hidana.
„Co zas!?“ zařval v odpověď Hidan. Nikdo nechápal, jak tahle banda dementů může spolupracovat, a využili tohoto okamžiku k útoku. Hasu doufala, že Itachi se Sasukem nebudou používat svoji plnou sílu.
„Co jsou zač ti dva vzadu?“ zeptala se Sakura.
„Nevím,“ zalhala, i když jednoho poznávala.
„Sikamaru! Stáhni se dozadu a kryj nás. Dávej na ni pozor,“ zavolal Shino.
„Dobře.“
„Peine! To mi nemůžeš udělat!“ zapištěl Hidan, který visel ve vzduchu.

Ranní slunce probouzelo poušť k životu. Na rozlehlou krajinu se vydalo pár živočichů, jen jedna líná ještěrka se uvelebila na plochém kameni a nechala paprsky slunce, aby jí hladil po zádech. Najednou ucítila dunění a uviděla malinkaté kamínky jak poskakují na místě. Hluk sílil. BUM! Před vystrašeno ještěrkou vybouchla zem. Ještěrka samým leknutím vyskočila a zmizela neznámo kam.
Mezi padajícím pískem se objevila temná silueta obrovského zvířete. S obrovským zaduněním přistála a oklepala se, až písek lítal několik metrů do vzduchu

Bola noc.
Nepokojne sa pomrvila a snažila sa udržať oči otvorené. Bola to ich niekoľká spoločná misia a jej vzťahy s Ishim sa zlepšili. Aj keď nevedela, či ´zlepšili´ bolo to správne slovo. Už ňou nepohŕdal (a ak áno, nedával to tak často najavo) a vedeli spolu vydržať v jednom priestore. Sasori sa stále choval tak isto. A jej sensei... Ju bral tak, ako všetkých jeho žiakov. Spolupráca im išla. Ako dlho nám to vydrží?

Kamuri, Katema, Haruko a Toshika sa tesne pred bránou Konohy pozreli na Joshininu tvár.
„Haruko.. Leť ponad Konohu. V prípade začatia nám daj všetkým vedieť. Každá sa pustí do práce a zabije každého, kto jej vojde do cesty.“
Všetky prikývli a roztrúsili sa k iným častiam Konohy, kde mali počkať na prvé náznaky vypuknutia Orochimarovho plánu.

~

Večerní Suna mě absolutně ohromila. Ulicemi se rozléhala příjemná melodie a o výzdobě ani nemluvím. Lampiony zářily všemi barvami, všude kolem byla spousta lidí. Nepopsatelné. Kouzelné...

Ani jsem nepostřehla, že z mého dohledu zmizel Naruto a ostatní a já zůstala jen s Kazekagem.
„Kam zmizeli?“ udiveně jsem se zeptala.
„Šli se podívat na nějaké stánky. Chceš jít taky?“ podíval se na mě.

"Takže vy tři teď vyrazíte na misi. Budete hledat vlkodava, žirafku a jednorožce a přinesete kromě nich zpátky ještě kojence, dítě a dospělého," řekl Kabuto jednoho slunečného rána. "Vlastně stačí, když mi přinesete na výzkumy ty lidi, Orochimaru na to stejně do dvou týdnů zapomene."
"CA na co je tak potřebuje? Chce udělat monster zoo s kukuřicí za hubičku na hůlčičku?" zeptala jsem se.
"Jak jsi to uhádla tak doslova?" podíval se na mě medik.