Série

Probouzím se. Celá zpocená se snažím nehmatat opěrný bod. Ruka mi spočine na chladné tyči. Pevně se jí zachytím a snažím se srovnat dech. Zavřu oči a počítám. Jedna... hluboký nádech. Dva... výdech. Tři... nádech. Čtyři... úchhhh vydechnu. Otevřu oči...

Daisuke sedel na lavičke a tvár mal skrytú v dlaniach. Rozmýšľanie mu vždy šlo, no teraz sa sám strácal vo svojich myšlienkach. Nevedel sa v nich vyznať a už vôbec nie v situácii, do ktorej sa sám namočil. Po tom, čo mu Tory povedala, že ho ľúbi, na seba pozerali akoby sa videli prvýkrát v živote. Hneď na to prišla Mira, ktorá vyzerala, že má miernu depresiu a Daisuke bez slova odišiel. Ani jeden z nich nebol schopný viesť normálny rozhovor.

Skrytý obsah

A je to tu!!!

Všechno ji bolelo. Nespala doma, ale na podlaze, kde ji babička Chiyo nechala potom nejnáročnějším tréninku, jaký kdy zažila… Její oběh chakry na tom byl sakra špatně, ale prý to vypadá celkem nadějně. Jenže měla neblahý pocit, že to bude trvat ještě dlouho a nebyla si tak úplně jistá, že to její tělo vydrží, než se hodí do normálu…

Zadýchaně jsem proběhla bránou. Strážci se za mnou zmateně otočili, ale nic nenamítali. Běžela jsem dál Konohou. Už mi docházeli síly. Zdálo se mi, že je ta cesta nekonečná. Lidé se za mnou otáčeli a mumlali si mezi sebou. Vlasy za mnou vlály. Konečně jsem zahlédla kancelář. Vydupala jsem schody ke kanceláři a prudce jsem zaťukala. Opřela jsem se o dveře a snažila jsem se popadnout dech. Nejdřív tam někdo mluvil, ale teď nastalo ticho.

[hide=Stretko s Tanaris len na vlastné riziko!]Keď som bola v lete na našej stretávke s Tanaris, prvú vec, ktorú som počula keď som vystúpila z vlaku bola: "Objímeme sa, či?" opomeniem to, že sa na mňa dívala ako na zombíka a ja som sa divila, že je taká maličká ( pretože som si fakt myslela, že mojich 164cm je fakt málo ) a potom ma zabila vetou, kedy mi povedala, že vyzerám ako drsňáčka ( zdôrazňujem slovo VYZERÁM, lebo o tom pochybujem ).

Tma. Všude je tma. Vybavuji si jen jediné: Ležím na zemi. Jinak nic. Jen tmu. A zimu, kterou za okamžik vystřídá teplo. Matně si uvědomuji palčivou bolest celého těla. Otevírám oči, ale nic nevidím. Postupně se mi zaostřují smysly. „Arato!“ volá vysoký hlas, patrně patří nějaké dívce.

Kisame následuje tajemnou dívku dlouhé kilometry a cesta se vleče nekonečně dlouho. Celý zbytek noci, než se konečně za rozbřesku zase dostanou k pobřeží.

Stalo sa to pred niekoľkými rokmi. Utlačovaná, prenasledovaná, mučená a spútaná z vlastným osudom, hľadala spôsob, ako sa dostať z toho začarovaného kolotoča. Ale z veľkou hrôzou bolo, ako jediné riešenie, ona smrť, ktorej nikdy nechcela prísť na chuť.

Každý na tomhle světě si pamatuje, jak ničivá byla poslední válka. Jak nespravedlivě rozdělila rodiny. Rodiče od dětí, partnery. Tsunade dokonce skončila vejpůl... A já? Já sama nevím, jestli moje rozhodnutí bylo moudré natolik, za jak moudré jsem ho považovala. Ale čert je mi dlužen ... je to už víc jak 10 let.

„Tak toto ti neverím!“ zvolala Tory, keď jej Mira povedala, čo videla. Aj keď to nebolo príliš nahlas, ako boli na Tory zvyknutí, lebo už napoly spala. Ona bola tá zranená a unavená, teda mala právo mať halucinácie a nie Mira. Zamračila sa na ňu a jednoducho jej nemohla uveriť to, čo povedala. Nemôže to byť pravda. Jednoducho nemôže. Keby bola...to, čo sa stalo predtým by bola lož. A ona nechcela, aby to bola lož. Aspoň nie všetko.
„Ja viem, čo som videla,“ trvala na svojom Mira a ona len pokrútila hlavou.

“Heeej, Joshina-chan! Prestaň, lebo ťa utopím!” Kričala po mne Toshika už po niekoľkýkrát, čo som ju zvesela ofŕkala ľadovou vodou.
“No tak sa už ponor! Čo ak nás tu niekto špehuje?!” Okríkla som ju a ona si s vystrašenými očami zakrila nahé, ženské partie.
“Joshina-chan! Čo to bol za hlúpy nápad?! Poďme rýchlo preč!” Prezerala si ustráchane okolie, no na ponor do vody stále odvahu nenabrala.
“Veď nie je až taká studená! Ak sa neponoríš, skočím na teba a vo vode skončíš aj tak!”

Zavřela jsem ji a seběhla jsem schody, abych ji zakopala pod sakurou, kterou naši zasadili, když jsem se narodila.

[druhý den, 8:00, smluvené místo]
"A tys sem zabloudila?" podívala se na mě ANBU s fialovými vlasy, která sledovala, jak se snažím zorientovat.
"Ne, já jsem tu nová. Hatake Natsuki."
"Hatake? Ty jsi ta Kakashiho dcera?"
"Ne, jenom vypadám úplně jako on a mám stejný příjmení. Taková malá náhodička," ušklíbla jsem se na ni. "Kde se mám hlásit, Fialko?" Všimla jsem si, jak se znepokojeně zamračila.

Sedmý díl - Cesta ninji

Již snad po sté se převalil ve vyhřáté posteli, mimo neklidných třech hodin spánku civěl zbytek noci do popraskaného stropu a přehrával si posloupné události proběhnutého večera.
Celá hostina byla jedno velké divadlo. Na Tsunadiny rady se snažil vyhovět sebemenšímu přání lorda Daimyo i jeho dceři, což se postupem času jevilo nadlidským úkolem, nutil se do hovoru s nimi, do zdvořilých úsměvů a hlavně do ignorování Kiyonina nadbíhání.

Sora čakala na vyvýšenom kopci, kde si dohodla stretnutie s Tory a tam mali bojovať. Zaťala päste a mračila sa čakajúc na ňu. Najprv tomu nemohla uveriť, ale Orochimarove slová mali na ňu oveľa väčší dopad, ako by bola kedy čakala. Uverila mu, že Tory za to všetko môže. Jej túžba po pomste skoro zabila všetkých Pútnikov. Je to len a len jej vina, presviedčala sa stále dookola. Mohla samozrejme zabiť Orochimara, ale pre neho by bola smrť vykúpením oproti tomu, čo ho čaká vo väzení. Sora v takom podobnom bola.

Keď sa vrátil do jaskyne mal na tvári zvláštny pohľad. Nevedela som ho identifikovať a v podstate som ani nechcela. Čakala som čo sa bude ďalej diať, no on len zašiel hlbšie do jaskyne, bez jediného slova.

„No to potěš péro! Ten kluk ví, jak zaujmout.“ Špitnul Kakkò směrem k Li’iu. Ta jen kývla na souhlas. Ještě toho dne se začalo s přípravami. A ještě večer toho dne přišla do Teh’Stonu zpráva.
A ještě té noci se začalo s přípravami. V Shimogakure stáli všichni dobrovolní bojovníci před hlavní budovou.
„Jsou ochotni položit svůj život, ale mají strach. Potřebují nějak zvýšit morálku.“ Pronesl Kakkò, když spatřil ten dav.
„Nech mě něco zkusit.“ Nabídl se Gekko’ü a po střeše kráčel blíž k davu.

Niekto klopal na dvere. Pozrela som sa na hodinky a zbadala som, že je skoro desať hodín. Spala som teda dosť dlho. V podstate som išla spať približne o polnoci, ale to by som normálne vstala v pohode aj o ôsmej. Rýchlo som vstala a bežala k dverám. Keď som otvorila, stál tam on. Sasuke, v bielej košeli a čiernych trištvrťových nohaviciach. Niečo držal za chbtom, ale nevidela som, čo to je.

„S-Sasuke-kun?!" Zmohla som sa iba na zakoktanie a očervenela som. Hľadel na mňa s pootvorenými ústami a mne to došlo. Stála som tam iba v nočnej košeli.