Série
Jedenáctý díl - Z ostudy kimono
Otravně pronikavé řinčení budíku se mi s každým novým pípnutím zarývalo hloub do omámené mysli a svým dotíráním způsobovalo citlivým spánkům notně znatelné zemětřesení.
Nelibě jsem svraštila čelo, takřka s použitím hrubé síly rozevřela slepená víčka a naštvaně pěstí třískla do příslušného čudlíku. Jakýkoli pohyb se nejevil vhodnou volbou, ihned po umlčení přístroje na mě totiž zaútočila nesnesitelná bolest hlavy.
K mé nekonečné smůle mi nic spojeného s mangou Naruto nepatří… ach jo…
Kapitola čtvrtá: A je to tady!
„Ach, Hinato!“ otočil se na kolem procházející dceru nervózní Hiashi. Fialovlasá dívka strnula na místě. „Otevři mně a mému hostu, buď tak laskava,“ ukázal na dveře a poodstoupil od nich, aby udělal mladší z Hyuugů místo.
„Srabe jeden bělookej,“ zabrblala Tsume otráveně sama pro sebe tak tiše, že ji hendikepovaný muž téměř přeslechl.
[color=red]Každú jednu chvíľu do mňa rýpala, mal som čo robiť, aby som jej niečo nepríjemné nepovedal.
Ale rozhodol som sa, že ju budem ignorovať.
Bežali sme cez les, až sme sa dostali do úseku, ktorý pripomínal prales, vyššie a nižšie rastliny vytvárali spleť zelene, nezostávalo nám nič iné, len ísť rovno cez to. S tykvou na chrbte sa mi šlo dosť zle, pretože ma konáre zachytávali.
Tsunade a Kakashi šli popredu a ja som šiel úplne posledný. V hlave mi ešte stále dunelo a oči sa mi zatvárali.
K večeři byly nudle. Zase.
Kiori si pravou rukou podpírala hlavu, levou se nenadšeně nimrala ve své porci. Genma se tentokrát vrátil dřív domů, což společné jídlo činilo svým způsobem slavnostní. Genma miloval nudle. Možná právě podle nich pojmenoval svého syna. Jako vždy majestátně seděl v čele stolu, zatímco ho máma obskakovala a Udon se chlubil dobrými známkami.
Je to škoda, ale postavy z Naruta mi nepatří, tedy si je jen na malý moment vypůjčím.
Kapitola osmá: Plán se rozjíždí
„Uděláme pár překážek, abychom je ukolébali. Například Kakuzu ze svých nití udělá lanovou dráhu, pod kterou budou hnusné leptavé kyseliny od Sasoriho.“
„Hnusné?!“
„Dále bude genjutsu tři dny bolesti, kdo bude mít sílu pokračovat, na toho bude čekat menší minové pole našich výbušných sourozenců, pak se něco zaimprovizuje, a potom bum! Tobi."
Nastalo před podzimní období. Listy se sypaly ze stromů jedna báseň. Jistá postava v černém plášti a šedou kapucí na hlavě procházela nepozorovaně ulicemi, hledala jednu budovu. Ino se zachmuřeně krčila za pultem v květinářství, někdo zase zapomněl zavřít pytle s hnojivem, tak měla co uklízet. Z nadávání ji ale vytrhlo cinknutí zvonku u dveří. Blondýna vykoukla zpoza pultu, stála tam ta zahalená postava. Na první dojem působila hrůzostrašně, ale část obličeje vykukující zpod kápi vyjadřovala smutek.
Z pozadí snu jsem uslyšel zvuk, který jsem neočekával. Okamžitě jsem se vytrhl ze spánku, přičemž se mi naskytl zajímavý pohled. Uprostřed místnosti byl malý šedý pytel. Podle směru, jak ležel, jsem poznal, že byl hozen z okénka. Jiná možnost nebyla, ale to jsem se ještě musel pořádně probudit a připomenout si, že kolem mě není nic jiného než bílé, holé zdi.
Pohodila kabelku na volné místo a přisedla si ke své kamarádce. Už to bylo dlouho, co se neviděly, a tak se jí vydral na rty úsměv, ačkoliv stále ještě byla poněkud otřesená a zmatená z toho, co se právě přihodilo.
„Čau, promiň, že jdu pozdě, ale porada se protáhla,“ omluvila se.
„Čau,“ přivítala ji hezká rusovláska, „tak co je nového?“
Příchozí se tajuplně usmála. Chtěla kamarádku napínat a dařilo se jí to. „Neuhodneš!“
Hinata se posadila na lavičku v obchodě a vzdychla. "Co se děje?" Zeptala se Sakura.
"Sakuro-chan... Nevím, co si stále mám myslet o Narutovi-kun." Hinata zněla strašně zklíčeně.
"Ach Hinato... Chápu tě, já také nevím, co si mám myslet o Sasukem... Vždycky se choval tak tajemně, a včera se se mnou zničehonic začal koulovat. Možná na něj leze vánoční atmosféra, nebo co."
Hinata sklopila zrak. "Jenže Naruto-kun a já... O-on možná ani nevěděl, že existuji!"
Desátý díl - Čin a důsledek
Do konce září zbýval zhruba týden, na stromech se pozvolna začaly objevovat první nažloutlé lístečky, na polích se dokončovala sklizeň vypěstované zeleniny a v sadech se česalo pozdní ovoce, přesto byly ulice Konohy, jež touto dobou obvykle praskaly ve švech pod náporem domácích trhovců i cizích potulných prodavačů, téměř liduprázdné.
Pro Hokage, vždy nadšeně pozorující hemžení lidiček z okna své kanceláře, to představovalo žalostný pohled.
Letošní léto se nespokojilo s horkým vzduchem a rozpálenými chodníky. Tentokrát si dalo záležet, takže obyvatelé Skryté Listové mimo stín prakticky prchali, jako armáda ninjů na ústupu před přesilou. Se sklopenými hlavami a přimhouřenýma očima, oslepování odrazem slunečních paprsků od vybělených dlaždic a patníků na kraji silnice. Přesto však se dokázali zachovat čistě lidsky a tak byly domovy prázdné a nábřeží a kašny přeplněné.
"A jak to bylo dál?" Vyptávala se Hanabi.
"Když byli starší a chodili do školy, pan Hyuuga stále vaši matku šikanoval... Podkopával ji nohy, házel na ni papíry a podobně. Jednou, když se to takhle stalo už asi po desáté, se Hikari zastala červenovlasá dívenka v jejím věku. Jmenovala se Uzumaki Kushina."
"Narutova m-matka?" Nechápala Hinata.
"Ano, vaše matka se s Kushinou znala velmi dobře, chodili spolu do třídy." Usmál se Kō. "Kushina-san se jí zastala, ale jelikož tam měl váš otec kamaráda, čtvrtého Hokageho Namikaze Minata, tak se vůbec nebál."
Bolelo to. Trochu mě zamrzelo to, že jsem se Kibovi vysmála do tváře, když jsem sama věděla, že se mnou to v pořádku není, ale nebudu si hrát na chudinku. Ty informace si musí nechat uležet v hlavě a trochu protřídit, jinak by mě litoval. A do té doby mu je třeba ukázat, že já litování nepotřebuju, a že jsem pěkný číslo na to, aby se o mě staral.
A potom, jak se mě zeptal ten… Terru, jestli jsem jeho přítelkyně!
Minato se rozhodl zaútočit. Slyšel dost a lepší šanci, teď když povolila jejich pozornost, už nejspíš nedostane. Tasil kunaie a skočil mezi nic netušící osmičku Oblačných. Pohyboval se tak rychle, že překvapení shinobi nedokázali sledovat jeho pohyb.
Proč musí být všude tak bílo? Stěžoval si Sasuke v duchu a brodil se prosincovým sněhem, ležícím na chodnících. Už mě to nebaví, bolí mě z toho akorát oči. Upravil si rukavice a vydal se na ranní ramen. Na brzké Vánoce se Sasuke těšil, ale sníh ho pěkně štval, a to nemluvme o té zimě, která zavinila jeho červené tváře a nos.
Posadil se na židličku a objednal si miso ramen.
Ako každé ráno som sa zobudila a kŕčovito vstala z postele. Pozrela som sa z okna a videla som, že vonku strašne lialo. Dnes asi von nepôjdem. No, možno keď prestane pršať.
„Rád Vás zase vidím Kakashi-sensei!“ vyhrkl Naruto a běžel vstříc mistrově otevřené náruči.
„Taky Tě rád vidím hochu. Tak, jak dopadly cesty za pravdou? Dozvěděl ses vše, co jsi potřeboval vědět?“ zeptal se zájmem Kakashi a poplácal svého bývalého žáka po zádech.
Nesnášel mrtvoly.
Ta myšlenka mu zněla v hlavě jasně jako neonový poutač. Každý den, každou minutu svého života toho litoval.
Jejich studená pleť, namodralé rty, vlasy plné špíny, to všechno ho děsilo. Vypadaly tak nepřirozeně v umělém namodralém světle a s tou jejich bledou kůže protkanou vystouplými žilami se ztuhlou krví.
Jeho matka moc dobře věděla, do čeho jde, když mu říkala, aby tu práci nebral. A on to věděl, ale nedokázal si to připustit.
Čas nakonec utekl rychleji než jsem doufala. Aspoň mě ta knížka zabavila a něco málo jsem se dozvěděla.....Právě bylo před půl třetí a já se rozhodla, že pomalu, ale jistě vyrazím do Kazekageho kanceláře. Zaklapla jsem knihu, seskočila z postele a nachystala se k odchodu...
Cestou ke Gaarovi jsem musela uznat, že Suna byla oproti včerejší noci vybledlá. Lampiony, výzdoba a stánky už nebyli k nalezení a ulice byla poloprázdná.
Vál lehký vítr, který mi příjemně hladil tváře a pohrával si s mými vlasy.
