Série
Yuki prechádzal medzi stromami. Vysoké listnaté dreviny siahali v tejto časti do väčších výšin a mali menej rozvetvené koruny, zrejme pretože sa blížili k horám. Ak si dobre spomína, hora, o ktorej mu Akane hovorila, by mala byť niekde na juhovýchode. Už musia byť blízko, pretože už tu začínajú byť stromy viac prispôsobené väčším nadmorským výškam a skalnatému podložiu. Tá hora, ktorá je ich cieľom, je jedna z mnohých vo svojom okolí na päte Zemi Ohňa. Pozná tie miesta.
Mladá dívka vstoupila do přepychového pokoje. Jasně zelené oči zdobily její tvář rámovanou krátkými rovně sestřiženými bílými vlasy. Na sobě měla červené květované kimono, které zvýrazňovalo její půvabné křivky. Klekla si na zem a obřadně se uklonila.
„Vstaň, Ryuumi. Nebudeme se zdržovat těmi formálními pitomostmi,“ ozval přísný hlas z temnoty na konci místnosti.
Kapitola 20.
Řev temnoty
Řev temnoty
"Zajistěte to děcko k rychlému přenosu, musí se okamžitě dostat na ošetřovnu Centrály!" přikáže medik ANBU vojákům.Prozatím sáhne do kufříku pro plastovou krabičku s modrým gelem. Toho nanese silnou vrstvu na krvácející ránu kolem pečetícího ostří, krvácení se okamžitě zastaví.
„Ahoj,“ pozdravila ho polibkem na tvář, „jaký jsi měl den?“
„Hm?“ zeptal se a zvedl k ní pohled. „Promiň, neposlouchal jsem tě.“
„Jaký jsi měl den?“ zopakovala svou otázku a do úst si vložila další sousto. Lahodná chuť ramenu se jí rozlila po jazyku jako tekuté zlato. Úplně se to rozplývalo. Nedokázala si představit nic, co by s Narutem k večeři jedla raději.
ÚVOD
Odmítnutí. To nejhorší, co může člověka potkat. A to, mě donutilo, být ještě silnější. Proto jsem se přidala k jednotce ANBU. Díky výcviku a misím zapomenu na toho nejcennějšího chlapce, kterého jsem milovala už od dětství. Zapomenu na Naruta.
Už nebudu ta plachá a stydlivá dívka.
Stane se ze mě pravý bojovník.
Radši ani nechtějte vědět co bylo potom. Celou cestu zpátky do Konohy se mnou ti dva neprohodili ani jediné slovo, jen mi věnovaly pár podivných pohledů, ze kterých vyzařovalo všelicos. Když jsme dorazili, Hokage-sama mě před nimi tak příšerně ponížila! Prý, že si myslela, že Tsuchikage-sama má u sebe zkušenější ninji, že mi věřila, ale že jsem jí vážně zklamala a takový bláboly. Neumíte si představit to ponížení.
I.
Hmla sa šírila, kam oko dohliadlo.
Schyľovalo sa k večeru a v svetle chabo svietiacej pouličnej lampy sa chlapec s čiernymi strapatými vlasmi lúčil so svojimi rodičmi.
Mohol mať asi dvanásť rokov, ešte sa nebránil matkinmu bozku na rozlúčenie. Otec ho schytil za rameno, lúčil sa hlbokým pohľadom do očí vlastného syna. V tých očiach sa zrkadlilo nadšenie - nadšenie, ktoré jeho otec dokonale chápal, ale bolo to aj nadšenie, ktorým opovrhoval.
„Tak ako, Otany? Ako to vyzerá u nás? Dúfam, že Tory nič nevyviedla,“ prísne sa naňho pozrela Sora, keď spolu telefonovali cez Skype a zdalo sa jej, že Otany nasucho preglgol. Alebo to len zasa blbne signál.
„No,“ pozrel sa iným smerom a začal sa hrať s prstami. Bol nervózny.
„Čo sa stalo?“ spýtala sa ho na rovinu. Hneď jej nesedelo, keď sa s ňou rozhodol volať práve on. Mala to byť Riko, ale kde sa tá fláka? Vždy si všetko zorganizovala tak, aby to stíhala a keď to nešlo, použila veľmi dobré presvedčovacie metódy.
Štyri páry očí sa hypnotizujúco upierali na drobnú postavu vzdialenú len pár metrov od nich. Bosými nohami stála na opačnej strane pri mrežiach, potrhané oblečenie na nej len viselo a zvýrazňovalo tak fakt, že niekoľko dní nejedla. Tlmené svetlo väznice dopadalo na jej bledú pokožku a osvetľovalo pramene bielych vlasov dopadajúcich na jej detskú tvár.
Slnko pálilo ako každý iný deň a okolo nej bolo plno kameňov, do ktorých boli vytesané mená. Cintorín.
Prešlo niekoľko týždňov a ona sa stále nemohla zbaviť viny. Asi sa jej nikdy nezbaví. Pred ostatnými hrobmi bolo položených niekoľko všelijakých kvetov, ktoré možno mali byť krásne, ale bola to Suna, bolo tu Slnko a ony vyschli a lupene opadali.
„Neznášal kvety,“ ozvala sa prvýkrát. Bola to ona, kto sem chcel ísť. Sasori stál vedľa nej a pohľadom jej dával najavo, že tam nechce vôbec byť.
A je to tady! Protože jsme si řekly, že je v současném Naruto fandomu málo humoru, natož toho vtipného, pustily jsme se (no ok, trochu jsem Aki dokopala, ale to nikomu nevadí) do... čehosi. Nedejte se oklamat, první kapitola moc vtipná není. Vlastně vůbec. Ale potřebovaly jsme to vystavět na nějakém seriózním základu.
Doufáme, že si povídku užijete, nás v tvorbě podpoříte komentáři a hlavně se budete dobře bavit.
- Hifi & Aki
1. kapitola – Rozmarné léto
„Už mi to jde!“ Kazuko se rozmáchla rukama na důkaz své nové schopnosti, ale právě tenhle prudký pohyb jí vyrušil z rovnováhy a ona tak celá spadla přímo do vody. Dai, poskakující s lehkostí kolem, se jen usmíval. Kontrola chakry mu šla tak lehce!
Naruto, sledující je z kmene stromu na břehu, se pouze chytil za hlavu.
Ve vesničce panoval klid. Byla už hluboká noc a poslední světlo zhasnulo už dávno. Obyvatelé se oddávali klidnému spánku za temné noci.
Starý muž se právě prodíral houštím blízkého lesa a doufal, že jeho stará mu moc nevynadá. Usnul tam, i když věděl, že ten les je nebezpečný. Nicméně se dnes zdál poněkud klidný. Netušil, kolik je hodin, ale doufal, že ne tak pozdě.
"Děkuju ti," usmála se ještě na něj, "teď už si to ukočíruju sama."
S těmito slovy vyšla ven z úkrytu. Měla přibližnou představu o tom, kde by Kytička mohl být. A tam také právě mířila...
"Že jim to ale trvalo," usmála se Mei, která v tu chvíli vyšla ze dveří na druhé straně haly.
"Hlavně, aby už se dali zase dohromady," přikývl jen Uchiha a dál se věnoval svému odrazu v zrcadle.
„Nechtěl sis to přiznat, co?” zachichotal se lišák pobaveně, když spatřil mou tvář. Zprvu možná nepochopil můj příchod, ale teď mu vše muselo být jasné.
„Tím přesně myslíš?” vytáhl jsem hlas až do mnou nepoužívaných výšek.
„Že se bez kontroly nad mou chakrou neobejdeš,” vyjasnil mi Kyuubi, přejel mě svýma jedovatýma očima, „nechce se ti se mnou bojovat.”
"Co se ti stalo, Naruto?" Povzdychla si v hlavě. Najednou uslyšela něčí kroky. Rychle se schovala do koruny stromu a sledovala ninju, který si to mířil přímo k tábořišti. Sakura se pořádně zakoukala na osobu a rozpoznala blonďaté vlasy.
"Ne! To není on! Určitě ne!" Zakřičela v mysli, ale ve skutečnosti jen mlčky dál pozorovala tu postavu.
"Ale co to má za truhlu?"
"To sis opravdu myslela, že si tě nevšimnu?" Ozval se chladný a posměvačný hlas. Sakura strnula. Ten hlas...to je...
"Naruto!" Vyjekla nevědomky. Ihned si zakryla pusu. Ale bylo to k ničemu.
„Ty to nevidíš?“ prekvapene sa naňho pozrel Naruto a potom obrátil zrak naspäť na niečo na čo sa pozerali, keď k nim prišiel. Sasuke nechápal, čo je také zaujímavé na nejakých starých ruinách, ktoré tam stoja už niekoľko rokov. Pre istotu na ne fľochol ešte raz, no nič sa nezmenilo. Nič sa nepohlo, nič nebolo inak. Iba staré zrútené budovy, ktoré značili, že tu kedysi niečo stálo, ale to bolo všetko. Keď sa na členov svojho tímu znova pozrel, všetci naňho hádzali znepokojené pohľady. Zamračil sa a pokrútil nad nimi hlavou.
Kapitola 19.
Šepot stínu
Šepot stínu
Tým 5 má za sebou další společný týden. Týden, který byl znovu věnován plnění zdánlivě nepodstatných misí, kde nejnebezpečnějším nepřítelem byl ostrý okraj odhozené plechovky nebo mraveniště v záhoncích jedné staré paní, které nemohl přijet na pomoc syn, protože si zlomil nohu. Nenašlo se ani moc času na společný trénink a tak musel každý pracovat na svých schopnostech samostatně, což není pro rozvinutí týmového ducha zrovna ideální.
Retsu tiše sledovala, jak tým odchází po prašně cestě. Neběželi, jak to prý dělávali ninjové dříve; nemohli plýtvat chakrou na něco takového. Na rozdíl od jejich předků s ní neuměli tak dobře manipulovat.
Ale aspoň nějak to uměli.
„Odjakživa bol svet, v ktorom žijeme, svetom, ktorému niekto vládne. Nemusí to byť osoba, nemusí to byť priamo väčšia skupina ľudí alebo iná bytosť. Najzaujímavejšie na tom je, že aj v tých najvyspelejších kultúrach platí predovšetkým to, čo v obyčajných systémoch jednoduchého života na samote aj v spoločnosti. Je to zákon. Ten, čo bol vytvorený a ten čo už existuje ako výtvor jednoduchej skutočnosti. Nikto ich nikdy nespísal, všetci ich poznajú, nikto sa nad nimi nezamýšľa a neuvedomuje si ich, hoci sa nimi riadi.
