Série

"Ty nie si normálna!" Hej, hej. Sladké to ráno. Pozrela smerom na Kakashiho a potom pretočila očami.
"Veď sa nič nestalo. A okrem toho by som vás stihla zavolať predtým, než by mi niekto niečo spravil." Toľko k tomu, že hliadkovala sama. Síce to teraz musela zahovárať, ale.. mali by byť šťastní, že sa mohli vyspať.
"Nehádajte sa. Aj tak by sme už mali ísť," skočil do toho Gai a vydal sa k cieľu ich cesty. Všetci ho potom už mlčky nasledovali.

Čtrnáctý díl - Zatmění

Klečela jsem na vypolstrované molitanové podušce u rohu jídlem přeplněného stolu a loupala lilek, Chouji zabírající převážnou část plochy vedle mě porcovacím nožem profesionálně krájel maso, zatímco Hinata s TenTen se naproti zabývaly přípravou zeleninového salátu.

[hide= Prosím, prečítať ]Tak na začiatok... Mala som takzvané obdobie sucha Dosť dlho som tu pomaly ani nebola. Gomen. Dúfam, že Vás to ešte neprestalo baviť a že ste na mňa nezabudli :')

Ak by niekto zabudol, postavy sú označované takto

Modrá - akákoľvek vec z pohľadu tretej osoby
Zelená - Katema
Čierna - Deidara
Červená - Kiba

Ino si sedla na svou postel ve svém pokoji v bytě nad rodinným květinářstvím. Pravou rukou se jemně dotkla svých rtů a vzpomínala na Saiove rty. Koutky se ji nekontrolovatelně zvedli do mírného úsměvu. Snažila se uvěřit. Zachytit vzpomínku dřív než navždy zmizí. Nakonec se začervenala, když jsi vzpomněla na své myšlenky při jejich polibku.

Už to byl alespoň týden od té doby, co Riu doprovázela Kazekageho a jeho sourozence do Suny. Teď si jí Gaara zavolal do své kanceláře, nejspíše pro ní měl misi. Nemohla se dočkat. I když měla Sunu ráda, moc času v ní netrávila. Bylo jí tu moc vedro, přeci jen vyrůstala za neustálého deště a dalo by se říct, že i zimy.
Proto se co nejrychleji přemístila ke Kazekagemu do kanceláře. Měla na sobě uniformu ANBU a masku měla nasazenou na obličeji. Klečela před stolem Kazekageho a dívala se na něj.

Svět se mi neustále vysmíval, mně, tomu největšímu hlupákovi ze všech.
„Nepodávej nežádanou ruku,” odbyl jsem jej příkře. Jak si jen mohl myslet, že ji přijmu. Ucouval a změřil si mě pohledem.
„Myslel jsem si o tobě víc, nezapomínej, tady hloupí nepřežijí.”
Upřímně se mi povytáhly koutky do úsměvu, tak tvrdohlavě opakoval to, že tohle není hra pro děti, až jsem mu začínal bezmezně věřit. Jenže to mělo jeden háček, každá hra byla věnována hloupým dětem. Hned jsem však změnil tvář.

[color=red]Zostup nám trval približne tri hodiny a okolo obeda sme sa ocitli na pevnej zemi a blížili sme sa k budove, v ktorej malo naše stretnutie prebiehať.
Pred vchodom na nás už čakalo zopár ninjov a delegácia z Mizu no Kuni dorazila len pár sekúnd pred nami.
,,Mizukage-sama," úctivo som sa jej uklonil aj s Hokage. Bola to naša povinnosť, slušné chovanie.
,,Kazekage-sama, Hokage-sama," opätovala nám poklonu a pousmiala sa.
,,Delegácia zo Suny tu je už asi dve hodiny, čakajú na vás vo vnútri."

Byl krásný a slunný letní den a po lesní cestě lemované stromy a potokem kráčela postava v červeném plášti s černými plameny. Pod jeho kroky šustilo listí a křupal štěrk. Muž šel směrem k bráně Skryté Listové vesnice, ale když byl na dohled, zastavil se a nasadil si kápi a na jeho tváři se objevil pobavený úsměv, pak znovu vykročil. U brány hlídali dva strážní, oba na sebe kývli a vykročili k podezřele vypadajícímu muži. „Kdo jste a co chcete?“ vykřikli oba současně.

Zrovna jsem se vrátila z mise. Měla jsem hlad, a tak jsem se rozhodla zajít do Ichiraku na rámen. Už jsem byla skoro tam, když tu najednou.
"Hinato! Hinato, počkej,prosím tě." Otočila jsem se, abych zjistila kdo na mně volá. Byl to Narutův bývalý sensei Iruka. "Ahoj Hinato, to jsem rád, že tě vidím.
"D-dobré ráno, Iruko-sensei." pozdravila jsem.
"Hinato, měla bys teď chvilku čas?"
"Ano, ale zrovna jsem chtěla jít na ramen."
"Dobrá, tak já tě zvu." pronesl s úsměvem.

Sai seděl v parku a do náčrtníku si kreslil portrét osoby. Osoby na niž jeho mysl odmítala přestat myslet. Pomalými tahy se snažil vystínovat její krásné bledé vlasy které se krásně leskly ve slunci. Na trávě měl rozložených asi tucet fialových pastelek, ale hned jak se na ně podíval, věděl kterou barvou bude kreslit. Začalo zapadat slunce, ale to mu nepřekáželo protože měl dost světla ze svitu v jejich očích. Když už měl portrét celý, Nenápadně ho zamaskoval mezi ostatní obrázky v náčrtníku. Na všech obrázcích byla Ino.

Prebudila som sa na piaty budík o 8:20. Vykonala som rannú hygienu, obliekla som si dlhé žlté tričko a modré legíny. Vlasy som si dala do uzla, no po bokoch som nechala nejaké pramienky odstávať. A do uší som si dala modré oválne náušnice. Keďže som tvár nemala posiatu modrinami, naniesla som si iba špirálu na mihalnice.
Pred jedálňou som sa zhlboka nadýchla a vstúpila.
Zvláštne. Kde sú všetci? Hoci... večer sme sa vrátili o druhej, nemala by som sa čudovať, že ešte spia.

Na druhý deň opäť sedeli v obývačke klanu Kuroji. V kresle sedel samotný Satori, jeho dve dcéry sa usadili na pohovke. Vyzerali lepšie ako spred piatich dní, keď ich tam Sasuke so Shikamarom nechali trúchliť za Shinaom, aby oni mohli ísť hľadať Sakuru, ktorá bola zrazu viac živá, ako hocikto predpokladal.

"Další z kola ven z kola ven,“ zazpíval si Sasuke. „Už mi z toho začíná hrabat,“ povzdechl si. „Ale nevadí, už jen kousek má milá PomstychtiváKrásko a sejdeme se tváří v tvář. Odhaduji, že za necelý týden,“ zasmál se ďábelsko-geniálně-pomstychtivím a svůdným smíchem jak si myslel, ale při tom se spíš tvářil a smál jako chromý kapr.
…

V minulém díle: Snoubenec princezny, Meinu, zavedl Narutův tým do opuštěného důlního města, kde na ně čekalo nemilé překvapení - přepadli je neznámí útočníci. Po krátkém boji studenti zahnali útočníky na útěk, Naruto byl však zraněn.

Naruto se postavil a protáhl si záda. Všechno vypadalo v pořádku – bolest pomalu ustupovala a krev netekla.

“Vždycky mě překvapí, jak vždycky víš, kdy s tebou chci mluvit,” řekl Naruto a na chvíli se odmlčel. Druhý chlapec se zvedl ze země, obešel postel a posadil se vedle zraněného ninji. Chvilku jen tak koukali z okna. (Každý z jiného, nechceme být mainstream.) Podle toho Shikamaru poznal, že měl pravdu, když se domníval, že s ním chce Naruto probrat něco vážného. //Připadám si jako učitelka, která někomu diktuje diktát. (Řve na mě Hif při diktování posledního odstavce.)//

Uuuuuuhn. -i (A Hif uhnila.)

Akatsuki a telefón 6

Po takmer piatich rokoch som sa konečne vrátila k písaniu ff. Dúfam len, že vás môj návrat poteší, rovnako ako aj ďalšia zo série týchto kratučkých poviedok. Komentíky potešia.

Když se všichni dostali z nejhorší kocoviny, sešla jsem se s Asumou a Akemi na kamenných tvářích vytesaných do skláy. To místo mi kdysi ukázala máma. Vrhla jsem rychlý pohled na Konohu a promluvila jsem s očima upřenýma na obzor.
„Potřebuju se dostat domů a potřebuju to přežít.“
„Vždyť tě v ulicích Konohy přece nikdo nezabije,“ zasmál se Asuma.
„V ulicích ne, ale doma na mě čekají dva nebezpeční agresivní jedinci s příjmením Hatake,“ odvětila jsem. „Zvlášť otec bude dost napruženej.“