Série

V Sune dnes bolo počasie klamlivé. Zatiaľ čo svietilo Slnko ako zvyčajne, vonku povieval silnejší vietor a aj piesok lietal sem a tam a udieral jej do očí. Ruky mala zovreté okolo seba celú cestu, až kým sa nezastavila pri známom dome. Pozbierala odvahu a zazvonila. Dlho rozmýšľala, či sem má naozaj chodiť. Vo dverách sa objavila škára a žena vykukla von.
„Ahoj Aneko. Deje sa niečo?“
„Neviem. Chcela som sa len porozprávať.“

Hinata u mě zůstala celé to odpoledne a povídala si se mnou. Vyprávěla mi o tom, co se děje v Listové, jaká se Listová snaží být, jak to tu chodí a slíbila mi, že až se uzdravím a budu zase v pohodě, že se mnou projde celou Konohu a ukáže mi ta nejzajímavější místa. A mezitím se mě každou chvíli ptala, jestli už mi je líp, jestli mi není zima, jestli nemám hlad nebo žízeň.

Sasuke so Shikamarom kráčali po hlavnej ulici, v popoludňajších hodinách preplnenej ľuďmi, a mierili ku hlavnej budove Hokage. Hoci bolo vonku krásne počasie a už dlhšiu dobu nikto nezomrel, nedalo sa povedať, že by na tvárach mali šťastný výraz. Tsunade im sľúbila minimálne dvojtýždňovú dovolenku, no akosi si to zrazu rozmyslela. Ráno im od nej prišiel list, v ktorom písala, že sa o tretej majú zastaviť v jej kancelárii. Nezabudla dopísať: Urgentné!!! A dvakrát to podčiarkla. Tri výkričníky a podčiarknutie.

Kapitola 07 – Stratená nádej

Les v okolí takmer utíchol, akoby sa čas spomalil. Stála, vzdialená od človeka ktorého sledovala pohľadom. Listy a zvyšky konárov sa pomaly znášali k zemi ako snehové vločky a dotvárali jemný šuštivý závoj márnosti, ktorá sa zmocňovala jej útrob. Kŕčovito prstami zvierala kôru kmeňa stromu, spoza ktorého hľadela. Hľadela naň, na jeho zlaté vlasy, žiariace ešte viac ako zvyčajne. On si ale okolie nevšímal, pozoroval svoje dlane a tak ticho sa smial, až to takmer nepostrehla.

Nočné mesto. Všetko len nie pokojné. Neustály ruch prístavu na pobreží sprevádza občasné zatrúbenie lode, ktorá doň vchádza, alebo ho opúšťa. Po chvíli si však človek na tieto zvuky zvykne. Musí. Na okraji Regentovej záhrady je pokoj. Naoko! Kedysi to bolo reprezentatívne miesto. Až dovtedy, kým nezomrel jej posledný majiteľ a nestala sa verejným parkom. Teraz vyzerá ako mnoho iných verejných parkov, na ktoré narazíte v zabudnutých zákutiach miest.

„Eh, kdy naposledy jsem narazil na něco, co by stálo byť jen za pohled umělce?“ Poetické otázky vyřčené do vyprahlé pouště, to bylo něco, v čem se stal Sasori postupem času expertem. Měl jen lehké oblečení; šlo poznat, že k nikomu nepatří a není speciálně vybaven pro potenciální problémy, což mu značně hrálo do karet, protože tak nikdo nemohl ani v nejmenším předpokládat, že i přes vzhled roztomilého dítěte a zdánlivou nevinnost umí vzít věci do svých rukou a na pár chvil se stát fanatickým šílencem. 

Vyhovující. 

V minulém díle: Na zámek napochodovali vojáci, pod jejich dohledem princezna pokračovala v přípravách oslavy. Během ní však byli Kazuko s Masaru odlákání a omráčení.

Shirudo se nadále opíral o parapet okna a hleděl ven na les, nad kterým se pomalu skláněla noc. Z dálky z chodby slyšel hrát potichu hudbu a vzdálené hlasy mladých lidí. Bylo to až strašidelné.
„Zítra už bude naštěstí po všem,“ sykl a Naruto, stojící vedle něj, kývl.

[i]Zobudila sa na to, že ju niekto chytil za ruku.
"Kričala si.." šepol smerom k nej ustarostene. Ale svojim spôsobom veľmi falošne. Pozerala na neho a v jej tvári sa zračilo zdesenie. Uvedomila si, že má v očiach slzy. Rýchlo sa spamätala, poutierala si ich rukou a pousmiala sa.
"To nič. Len zlý sen," odpovedala na to a zababušila sa späť pod perinu. Cítila jeho pohľad na svojom chrbte, no nemohla sa otočiť. Posledné noci sa takto budila pravidelne. Neboli to sny. Boli to spomienky. Aj keď prešiel nejaký čas, tak sa jej to zdalo ako včera.

"Sensei, jak je vůbec možný, že všude kolem je poušť a v přístavu rostou stromy? Tohle vůbec nedává smysl," zamžourá unavený Minato na malý přístav zalitý červeným světlem zapadajícího slunce. Celý den pochodu a nemilosrdného vedra si vybral svou daň v podobě spousty sil. *Ale ten mořský vánek příjemně hladí po těle. Teď už to bude jenom lepší,* pochválí si a ospale ochutná slaný vítr.

Tsunade, Raikage a Tsuchikage sa rozbehli tým smerom rozdávajúc rozkazy svojim podriadeným, aby zostali na mieste a Itami šla za nimi. Chytil som ju za ruku a trhol ňou naspäť.
,,Zostaneš tu s ostatnými, Sasuke je príliš nebezpečný," zavrčal som jej smerom naštvaný, že sa zasa montuje tam, kam nemá.
Počul som, ako za mnou niečo kričí, ale to som už mizol za dverami a vchádzal do obrovskej haly s piliermi, kde stál on a všetci Kage stáli, pripravení útočiť. Temari dobehla len pár sekúnd za mnou a za ňou šiel Kankurou a za nimi... Itami!

[color=orange] [b] Ráno som vstal a v ústach mal totálne sucho, hlavu mi šlo priam roztrhnúť. Tak tomu sa povie hááángouuvr! Zišiel som dole schodmi do kuchyne a videl ako baby sedia za stolom.
„Ach, dobré ráno. Nemáme ešte nejaké prášky na bolesť hlavy alebo niečo iné?“ spýtal som sa ich. Poriadne som ani nevedel, kto tam vlastne je.

Hif: Začni, když se já pokusím napsat konec, dopadne to zase jako bonus. Teda, ehm, ne konec, začátek jsem myslela. Teda vlastně i konec, since it’s the name of the story…
#blbýhumor

Ay, ay.

Kde jsme to skončily?

Aha, aha.

Dělat důležitá rozhodnutí, zvlášť ta, která mohou ovlivnit váš život, není lehké. Potřebujete k tomu minimálně jednu bloncku, aby vám dělala company, dvě lžičky a tři kýbly zmrzliny. Vanilkové nejlépe.

Chodila som v tmavom lese. Neprenikalo ku mne žiadne svetlo, len som kráčala a kráčala.
Predo mnou sa zrazu objavila nejaká biela obluda so šupinami. Pozrela som sa tomu rovno
do očí. Boli prenikavé, žlto-zelené so zúženými zreničkami. Zadívala som sa do nich,
až kým ma tá potvora nezačala naháňať. Utekala som čo mi nohy stačili, ale zrazu som sa
potkla a potvora ma chytila. Jediné čo som počula bolo syčanie, ktoré bolo sprevádzané
hovorením môjho mena a opakovaním, že zomriem. Pred mojimi očami sa objavovalo jasné

1

Mám chuť místo coveru hodit jako úvodní obrázek fotku svojí hlavy. Odbarvovala jsem hnědé odrosty u svých fialových vlasů. Humor. Třetina mých vlasů je zrazu růžová. HUMOR.
Anyway, užijte si další intermezzo.

Sakura dojedla svojí snídani a zamyšleně se zadívala na knížku, která ležela vedle jejího talíře.
"Pokud zůstanu," zašeptala Sakura název. Koupila si ji už před týdnem, ale přesto jí ani neotevřela. V obchodě jí něčím zvláštním přitahovala. A teď má pocit, jakoby to ani neměla číst. Růžovláska znepokojeně zatřepala hlavou, aby vyhnal ony myšlenky a umyla talíř.

Ticho po bouři

Na další den bylo všechno jinak. Celý svět se obrátil vzhůru nohama pro mnoho z našich hrdinů, i pro ty bývalé.
Sasuke seděl ve své cele, neschopen jediného slova či jakéhokoli namáhajícího pohybu. Sotva mrkal či dýchal a v pohledu neměl náznak života.

Nic, ani větvička, ani smítko prachu, ani sebemenší zrnko písku pocházející z Narutova vesmíru mi nepatří, a už vůbec ne postavy z něj!

Kapitola desátá: Král Bijuu a jeho kreace

Bolo tam veľa ľudí. Nepočula jasne, čo za zvuky ju obklopovali. Volali na ňu, ale nepoznala ich význam. Nevedela, kde sa nachádza, nevedela, čo sa deje a nerozmýšľala nad tým, čo sa stalo alebo stane. Oči občas jemne pootvorila, ale obraz sa jej akosi nedostával do časti mozgu, ktorá o tom mala premýšľať, tá už dávno spala. Jediná dobrá vec na tom je, že jej bolo všetko jedno. Nemohla inak, len otupene ležala na hladine svojho vedomia s nutkaním plávať na povrchu, ale túžiac ponoriť sa späť do hlbín mdlej tmy, svetlo tam hore bolo nepríjemné.