Série

„Je už stanovený deň Vašej inaugurácie, Tsunade-hime? Rad by som sa jej zúčastnil ako zástupca vlády.“
„Bude nám to nesmiernou cťou, pán minister, teda, ak to pre Vás nebude prílišná záťaž. Predsa len, sám ste boli menovaný iba nedávno, iste máte množstvo povinností okolo svojho nového úradu.“ kontrovala Tsunade so strojeným úsmevom. Bola by radšej, keby sa Hataraku Tano držal od Konohy čo najďalej. Nepáčili sa jej čachre, ktoré mal s Danzom.

Trvalo to ještě dva dny, dva nekonečně dlouhé dny, než jsem přestala mít horečku a mohla jsem se hnout z postele, aniž by se mi udělalo šíleně slabo. Celé jsem je prospala nebo alespoň proležela v posteli a celou tu dobu jsem měla pocit, že nikdy neskončí. Byla jsem vážně ráda, když byly konečně za námi a já měla před sebou to záživnější období. Tedy… alespoň jsem doufala v to, že teď přijde.

„Počkej ještě, Kaori!“ zavolala za mnou Hinata, když jsem se už zdravá chystala odejít „domů“.
„Hm?“

„Ticho, ticho,“ zasyčal Shikamaru ponad rameno na Choujiho, ktorý sa síce snažil za ním ísť potichu, no veľmi mu to nešlo. Zakrádali sa chodbou, ktorá viedla do skladu spisov a dôležitých dokumentov. Toto miesto si obhliadli už predtým, ako prišli, aby nič nenechali na náhodu. Sklad nie je nijako označený, takže tí, ktorí nevedia, že tam je, ani zrejme netušia, že existuje. Našťastie pre nich si tam dnes Raikage šiel niečo odložiť a presne vedeli, kde to je, hoci miesto pozorovali z bezpečnej vzdialenosti.

Bora odešel. Věděl, že nechce být u toho, až mezi námi budou řečeny jisté věci. Hluboce Naruta nenáviděl a mohla jsem za to já. Jeho postranní pohledy naznačovaly něco neblahého. Doufala jsem, že kdyby znal pravdu, byl by tak upřímný a řekl mi to. Nemusela bych se před ním skrývat a konečně pochopila, že si trest v podobě nenávisti zasloužím i od něj. Chvíli jsem se na něj dívala, jak pomalým krokem přešlapoval mezi kořeny. Raikage mi dokonce jednou vyhrožoval i jím, jeho smrtí. V tu chvíli se mi sevřelo srdce.

"Cože?!" vyjekly jsme všechny najednou.
"No co, každej má přece narozeniny! Nebo si myslíte, že Shikamara přinesl čáp?!"
"Notak Ino, nerozčiluj se. Klid. My to tak nemyslely. Jen nás překvapilo, že jsou už za týden." snažila se to urovnat Sakura.
"Takže, jako první musíme přichystat výzdobu, občerstvení, ..." a tak ještě dlouho pokračovala, úkolovala nás a vydávala rozkazy. Pak jsme se, ale dostaly k tématu, kdo koho pozve, protože jeden člověk to prostě na starost mít nemohl, vzhledem k množství úkolů, které nám už zadala.

Bylo brzo ráno a venku vládlo chladno, foukal nepříjemný studený vítr a z nebe se na zem snášeli dlouhé provazce slabého, ale vytrvalého deště, který promočil kohokoliv, kdo se nacházel venku příliš dlouho. Kylovi to bylo jedno, na rozdíl od většiny lidí ho vítr, déšť a bouřky vždy zvláštně přitahovali. Když venku foukal vítr, rozpřáhl ruce a užíval si, jak si vítr pohrává s jeho vlasy a jak mu škube s oblečením, když nebe ozařovaly blesky, Kyle je sledoval z venku a ne z poza okna.

Dvojica mužov dnes mala množstvo práce. Museli posekať všetky mŕtvoly, aby mohli byť predhodené ako potrava prasatám. Bol to osvedčený spôsob ako sa zbaviť tiel obetí a robili do dosť často. Po vyčerpávajúcom kúskovaní tiel štyroch urastených chlapov, z ktorých jeden bol hotový obor, bolo spracovanie útleho dievčenského tela skoro oddychom. Hlavu, ktorá ostala ako posledná, jeden z nich schmatol za vlasy, zakrútil ňou a hodil ju svojmu kolegovi, „Teraz je rad na tebe, aby si roztrieskal lebku.“

Bylo to jako se po životě stráveném v moři vynořit na hladinu, příliš rychlé, natož nečekané. Takové bylo mé probuzení. Sotva jsem sebou pohnula, už jsem byla vzhůru. Na tváři a kousek nad kolenem jsem ucítila teplo lidské kůže. Jeho dlaně konejšily mé promrzlé tělo, neboť ho přikrývka nedokázala v noci ochránit. Přestože jsem byla bezpochyby bdělá, nic okolo sebe jsem nevnímala jako skutečnost. Byl zticha, podal mi jen čutoru s vodou. Jakmile jsem uslyšela žblunkání, zachvěla jsem se a rozhodně zavrtěla hlavou.

„Sakra, nerozvaluj se,“ frustrovaně zanaříkal a šťouchnul do svého klonu, který s těžkým bouchnutím dopadl na podlahu.
„Hej! Co děláš sakra?“ vyjekl a dezorientovaně se posadil.
„Šťouchám tě ze svojí půlky,“ oznámil mu nabručeně. Konečně bude zase mít volnou svojí starou postel! Spokojeně se přetočil na druhý bok a chystal se usnout, když tu náhle…
„Tak to teda ne, tohle je moje půlka!“ Řádně to svému originálu oplatil a Narutova kostrč proti tomu silně zaprotestovala. „Tos přehnal!“

„Nerozumiem tomu,“ zavrčal Kiba, keď odchádzali od Tsunade, aby jej oznámili, čo sa stalo, „Prečo jej nemôžeme ísť naproti my?“
„Lebo musíme preskúmať miesto činu,“ odvetil mu na to celkom pokojne Sasuke.

„Oppai! Neutíkej pořád, máš se šetřit!" Ječel blonďatý chlapec přes celou ulici, dívka jej však neposlouchala a dál běžela svou cestou.
„Boru? Kde vlastně sensei bydlí?" Otázala se dívka, chlapec se uhodil do čela a začal lehce bědovat.
„Už jsme kolem jeho domu prošli asi pětkrát," dívka na něj vyplázla jazyk.

Šestnáctý díl - Čistý konto

V plášti promočeném v bederní oblasti jsem se s krůpějemi potu utkvělými na čele vypotácela z operačního sálu, kde jsem právě sebrala hrobníkovi z lopaty smrtelně raněného člena ANBU.

Pomalu jsem postrkávala ostří hlouběji. Všudypřítomné ticho ohlušovalo. Skloněnou hlavu jsem pozvedla a vlasy, které mi z očí spadly, umožnily sledovat to, co jsem mu působila. Tvář, oblečení, hlas, který jsem už nikdy neměla zaslechnout, bylo mi to tak podvědomé a vzdálené zároveň. Ne, on mi ty nežádané kadeře odhrnul. Nevěřil snad, že jsem to opravdu já. Byl to jen velmi krátký pohled. Věděla jsem, že ho znám, přesto mi bylo souzeno ho v ten okamžik poznávat znovu a znovu jako napoprvé. Nebo to snad bylo naopak?

Láska hory přenáší IV. – Nečekaný spojenec?

Rasen vyrazil svižným tempem směrem k Vesnici skryté v Horkých pramenech, kde se nacházelo ústředí organizace Tengoku. Naruto si tuto polohu vybral záměrně už jen kvůli dvěma věcem: Za prvé – vesnice byla víceméně stejně vzdálená od pěti velkých skrytých vesnic a za druhé její poloha ve Vířivých horách mu dávala výhodu v pátrání po svém dědečkovi a ostatních lidech, kteří se tenkrát ztratili.

„Čo nevidieť po teba príde démon a vezme si tvoju dušu.“ ozývalo sa opakovane z temného kúta cely. „Počuješ jeho kroky? O chvíľu zacítiš na koži jeho dych.“
Dievča ležiace schúlené po Sakurinej pravici, sa už od strachu neodvážilo ani vzlykať.
„Prestaň už, desíš ju. A mňa tým rozčuľuješ.“ nevydržala to napokon Sakura.
„Aj ty sa bojíš! Strach tebou preniká. Vidím ti to na očiach.“ ozvalo sa z rohu a nasledoval chichot.
„Skutočne s tým prestaň!“ vložila sa do škriepky Mikasa. „Ty už dávno nevidíš nič!“

Shikamaru spolu s Choujim odišiel hlavnou bránou z Konohy o ôsmej ráno. V tom istom čase sa Sasuke stretol neďaleko štvrti, kde bývala rodina Hyuuga, s Kibom a jeho psom Akamarom. Jeho zlá nálada ho odvčera ešte neopustila a tak sa aj tváril. Nedalo sa povedať, že by sa Kiba tváril čo i len o niečo šťastnejšie.

„Tak co? Ještě se neprobrala?" Šeptala Hinata. Její malý blonďáček jen zakýval hlavou a dál sledoval svoji milou.
„Bude v pořádku, neboj se. Byl tu dnes Konohamaru a říkal že až se Oppai vzpamatuje chce začít s tréninkem," pohladila svého syna po vlasech.
„Jdi se najíst, já tu mezitím na Oppai dohlédnu," Boruto se neochotně zvedl a vydal se do kuchyně. Vysedával u její postele pořád, dával na ni pozor a chtěl být u toho až se probere. Chtěl vědět že je v pořádku.

Kapitola 28.Velký krach, Tým Sarn vs. Zakurova banda

„Sensei? Takumi?“ Zašeptala zmateně Miako. Kioshi jen zíral, ačkoliv věděl, že jsou naživu, stejně…Vidět je stát před sebou…Nedokázal tomu uvěřit.
„Kioshi, rád tě zase vidím,“ usmál se na něj Takumi, jeho dávný přítel…A ještě dávnější rival.
„Ta-ku-mi,“ zakoktal Kioshi, nevěděl co říct.
„Jdete právě včas, sensei!“ Vykřikla zvesela Miako. „Už to tu vypadalo beznadějně!“
Takumi se usmál a pustil svůj plášť na zem.