Série

Ubehlo desať rokov odvtedy, čo som zabila Hidanovu matku.
Ubehlo desať rokov odvtedy, čo Hidan takmer umrel.
Ubehlo desať rokov odvtedy, čo sa Hidan stal polonesmrteľným.

„Vy debili,“ to boli Kaiove prvé slová po tom, čo sa prebudil z bezvedomia. Sedel, vlastne ležal opretý o stenu, v rohu kancelárie Hokage, ktorú bezpečne zapečatili tak, aby Kai nemal šancu odtiaľ odísť. Sasuke pri ňom čupel a mračil sa naňho.

Stál v pitevně a mžoural do ostrého kuželu světla, které osvětlovalo střed jinak potemnělé místnosti.

„Půjdeme?“ otázala se blondýnka. Její společník jen kývl a převzal od dívky batoh s věcmi. Cesta netrvala dlouho a tak se brzy ocitli před domem Hokage. Jako gentleman otevřel dveře své krásné dámě a poté vstoupil. Sundali si boty a vydali se ho chlapcova pokoje, cestou ji ukazoval kde, co mají, aby měla přehled, kdyby náhodou něco hledala.
„Čí je to pokoj?“ otázala se blondýnka a ukázala na dveře ořechové barvy. Chlapce lehce píchlo u srdce.
„To je pokoj Oppai.“ Odvětil.
„Oppai?“ otázala se nechápavě.

Jeden kulatý stůl. Pět barev; modrá, hnědá, žlutá, zelená a červená. Pět Kage. Po válce se konal historicky teprve třetí summit. Konečně začali spolupracovat…
„Myslím, že bychom mohli toto setkání považovat za ukončené,“ prohlásil Raikage a vstal. „Hodně štěstí nám všem.“
Ostatní Kage také vstali. Setkání bylo u konce. Kakashi si oddychl, byl to vyčerpávající týden.

Kankurou za sebou nevědomky práskl dveřmi. Všichni přítomní se na něj podívali.
„Pardon,“ usmál se křečovitě. „Děcka mě zdržela.“
„Ach, zase za někoho zaskakujete?“ povzdychl si Tansoku, jeden z Radních.
Kankurou jen přikývl, posadil se na volné místo vedle Gaary a Tansoku navázal na téma, které bylo přerušeno.
„Až mi příště budeš chtít přiřadit záskok pro nějaký tým geninů, buď mi přidej, nebo mi od Sakury objednej pořádný oblbovák na hlavu,“ zasyčel Kankurou Gaarovi do ucha.

„Proč je kolem toho takový povyk? Pár děcek si vzájemně naplácá a to nejvytrvalejší dostane novou vestu. To je toho,“ zívla a převalila se na matraci.

„Odišiel pred dvoma dňami, slečna Llyn. Očakávali sme ho už včera,“ povedal mi mních. „Ale nemusíte sa obávať. Keby bol mŕtvy, vy by ste boli prvá osoba, ktorá by to vedela, nemám pravdu?“ nadvihol obočie a čelo sa mu zaplnilo vráskami.

„Kai?“ spýtala sa ho nesmelo Hinata, keď sa prehrabával zásuvkami v stoloch v západnom krídle. Hinata vedela, že práve tam sa nachádzali informácie o každom ninjovi a každej misii. Niečo hľadal a prišiel jej taký rozrušený, až to robil ručne a nepoužíval pri tom svoju schopnosť. Rozhadzoval papiere okolo seba, niektoré od zlosti roztrhal. Nechcela ho vyrušovať, aby sa nenaštval, ale chcela vedieť, čo hľadá. A prečo ju zobral zo sebou. Odkedy ušli, a ona sa akosi bála utiecť späť, lebo sa obávala Kaiovej reakcie, poriadne s ňou neprehovoril.

Hana síce hovorila, že má relaxovať, kým je možnosť a užívať si hru na turistku, no Tenten predsa len nedokázala nájsť ten správny pôžitok v kúpaní sa v horúcich prameňoch, masážach a ochutnávaní lahôdok, akými turistická destinácia ako Yugagakure oplývala. Mnohé z toho mohla aj v Konohe, hoci na vlastné náklady. Hana aspoň dostala zmysluplnú úlohu, na ktorej sa však Tenten ako genin nemohla podieľať. Sledovať iného shinobiho je zatiaľ mimo jej kvalifikáciu. Jej nádej, že by mohla na tejto misii robiť čokoľvek zaujímavé postupne pohasínala.

Príprava na život

„Kľúčom je krv. Ak získaš krv, vyhral si.“
„Čo... nechápem.“
„Pochopíš...“ Naoki zodvihol shurikeny do výšky svojich očí. „Predpokladám, že si si všimol, že nie sú úplne obyčajné.“
„No... hej? Sú nejaké divné. Alebo ja neviem...“

Probrala se. První, co pocítila, byla neskutečná bolest hlavy. Zvonilo jí v uších, byla dezorientovaná a cítila se… Jak bylo to slovo? Zdrogovaná, to je ono. Přece není možné, že by byla tak neopatrná. Odhalili ji snad?

Kapitola 6 – Rád tě zase vidím

Tým byl na cestě už několik hodin, ale do jejich cíle zbýval ještě velký kus cesty.
„Sensei, kdo myslíte, že za tím stojí?“ zeptala se Mirai.
„Nevím.“
„Záleží na tom? Prostě ho porazíme a vrátíme se domů.“
„Neměl bys podceňovat nepřítele, Haru.“

Když jsem se probudila, ležela jsem na pohodlné posteli a vdychovala vůni všelijakých dezinfekcí. Bylo to jako nemocnice. Ale co bych dělala v nemocnici? Tak špatně jsem na tom snad nebyla, nebo ano? Sakra, v poslední době vážně omdlívám nějak často. Měla bych s tím něco udělat.
Slyšela jsem tlumené hlasy, ale moc jsem jim nerozuměla. Nejdřív jsem si myslela, že jsou jenom sen, ale na to byly až moc skutečné. A já na to byla až moc vzhůru. Otevřela jsem oči a zamžourala denního světla.

Stál som pred nemocnicou, kde ležala Sakura, ktorá bola od včerajška ešte stále v bezvedomí. Predo mnou stál Naruto a Sasuke. Posledný Uchiha sa tváril oduto, zazeral na Naruta.
„Hatake-sensei, aj keď je mi to proti srsti, chcel by som vás požiadať, aby ste sa mi mohli aspoň týždeň počas tohto mesiaca venovať. Potrebujem niekoho, kto by mi pomohol s taktikou na Hyuugu...“

Podmračeně sledovala nepřítele, kterak před ní kličkuje. Zmocňovala se jí zuřivost. Co na tom, že shinobi má za každou cenu zachovat klid, jí už nervy doslova tekly! Instinktivně sáhla na svůj pravý bok pro sai, ale nebyl tam. V duchu proklela Kakashiho do horoucích pekel a zaťala ruce v pěst. Pravda, na tohohle zmetka by jí vystačily i její tajné žiletky, jenomže zde byla nucena nosit fádní a naprosto neužitečnou uniformu - jak ten hadr nesnášela!

Ještě ani nebylo sedm a už bral za kliku místního archivu. K jeho milému překvapení se dveře otevřely, i když na nich vysela cedule s otevírací dobou začínající až v půl deváté.
„Čekal jsem vás,“ dostalo se mu podivného pozdravu ze zadní části místnosti, kde si ho od stolu měřil vytáhlý muž skrze opatlané brýle.
„Skutečně?“ podivil se a zabouchl za sebou.
„Jistě jste přišel vrátit to, co jste minule přirozeně nedopatřením odnesl,“ zaskřehotal škrobeně archivář.
„Přirozeně, ale ne,“ odbyl ho otráveně.

Nôž letel priamo do stredu okrúhleho dreveného stola, za ktorým sedeli. Ešte kmital, keď ho Sakura hypnotizovala očami a zadržiavala v hrdle zhíknutie. Bolo to hektické ráno. Hádali sa, prekrikovali, snažili sa nájsť odpovede, no namiesto tých získavali iba ďalšie otázky.

Odmítal uvěřit tomu, co mu Hatsuyuki právě prozradila. Jedna věc je čelit těm sektářským vymaštěncům, ale on? Snad je jenom přecitlivělá nebo si to jenom namlouvá.
„Jsi si jistá?“
„Jsem,“ ujistila ho chladně.
„Ale to není všechno, že ne?“ pobídl ji, když si všiml, jak si nervózně přejíždí prsty přes klíční kost. Už před lety ho fascinovalo, že má stejný zlozvyk, jako mívala Shizune, když přemýšlí, zda smí prozradit tajemství, či ne.
„Ne, není,“ špitla a sklopila oči.