Série

Pomoc? Nechápala som, čo presne tým Jashin myslel a bola som si istá, že mám rovnako zmätený výraz ako myšlienky. Nahlas som sa však nič nepýtala, iba som ho nasledovala, dva kroky idúc za ním po tuneloch Záhrobia míňajúc ostatných, ktorí sa ako vždy náhlili plniť si svoje úlohy. Vedela som, že mi neodpovie jednoznačne, že mi to radšej ukáže.

Hudba k epizóde:

https://www.youtube.com/watch?v=BGy-FSPYiyc

Na streche budovy Hokageho sa konala posledná rozlúčka so zosnulým hrdinom. Tenten, odetá v čiernom, s bielym kvetom v ruke stála v druhom rade a tíško znášala Leeho dojaté poťahovanie nosa po svojej pravici. Ona sama bola rozhodnutá uctiť si zosnulého dôstojným mlčaním. To, čo jej stekalo po tvári, boli iba kvapky dažďa, ktorý podčiarkoval melancholickú atmosféru obradu. Čo iné by to mohlo byť?

-Co jim řeknu? Mám vůbec něco říct? Nebo se vůbec vracet? Přece jen se s tím dokážou vypořádat sami. Nebo...- nestačil se rozmyslet Naruto, neboť ho probrala ohromná rána.
-Je to tady,- oznámil mu "duševně" Kurama.
Naruto na nic nečekal a vydal se k místu boje.
Usadil se do koruny stromu. -Musím zjistit, proti komu mám tu čest,- pomyslel si blonďák, jenže přes hustý kouř nemohl nic vidět. "Sakra."

[hide=Něco k tomu...]
Vážení drazí a milí čtenáři,
na úvod bych vám ráda řekla pár slov.
Jsem tu (jakožto ninja) naprostým nováčkem. Seznamuji se s novým prostředím a pomalu, ale jistě si dělám přátele. A NIC Z TOHO BY NEBYLO BEZ AKUMAKIREI! Pokud se vám má povídka zalíbí, poděkujte jí.
Já sama jí děkuji tím, že pokud mi to administrátoři dovolí, (Teď to opravdu není myšleno ironicky. Nic o možnostech věnování jsem se nedočetla a opravdu netuším, jestli to vůbec jde.) bych jí ráda tuto kapitolu věnovala.

Buď..., alebo...

Ino ticho sedela na prevrátenom kmeni stromu, jej pohľad blúdil po takmer pustej čistinke. Na chvíľu sa zapozerala na Leeho, ako bleskovou rýchlosťou klikuje.
„Tristoosem, tristodeväť, tristodesať...“
Pregúlila svojimi zelenými očami a vtom si všimla Linu, ako sa hrá so svojím vĺčaťom.
Och, aký je zlatý, keď je taký drobunký, Ino sa nežne usmiala, je úplne ako malé šteňa.

Nějak vás uvedu do obrazu. Příběh se odehrává po smrti Jiraiy. Je to alternativní příběh tzv. "co kdyby". Různý pokrok v technikách a různé věci jsou pozměněny, tak snad to nebude vadit. Doufám, že se vám bude líbit.

Seihi Otomaru, vodca Dediny skrytej v Mrakoch, ktorá oficiálne neexistovala už dlhé roky, sledoval, ako Taylin pomaly a bolestivo získava informácie od votrelcov, ktorí si dovolili narušiť jeho bublinu pokoja a ešte sa mu k tomu smiať do tváre. Neznášal takých ľudí.
Keď Taylin skončil, ani jeden z väzňov nebol schopný komunikácie, lebo obaja upadli do bezvedomia. Strážca, a jeho pravá ruka zároveň, si ich oboch pozorne poprezeral a pomaly sa otočil k nemu.
„Tak?“ opýtal sa netrpezlivo.

Prašná zem utíchla pod náporom mierneho vánku, ako útlo niesol tie najposlednejšie zrnká, ktoré sa ešte odvážili postaviť do kruhu naoko zajatej ženy. Vzduch pobral najvýraznejšiu záťaž, akú doteraz na ceste cítila. Poobzerala sa dokola ako laň, čo ešte s istotou nevie, že jej hrozí nebezpečenstvo, ale niečiu prítomnosť cíti. S podstatným rozdielom toho, že ona vie, že to nebezpečenstvo určite je existujúce a v najväčšom rozmere, stála ako prikovaná a snažila sa nepodľahnúť nijakému tlaku.

Kapitola 8 - Souken

Haru ráno vstal a šel do koupelny provést běžnou ranní hygienu. Přišel do kuchyně a zarazilo ho, že nikde není připravená snídaně. Jedna z mála dobrých vlastností jeho spolubydlícího byla, že vždy udělal snídani.
„Hej, Shinro! Ty ještě spíš?“ Žádna odpověď nepřišla a tak se vydal do jeho pokoje „To jsme ti tak nakopali zadek, že ani nemůžeš vstát z postele?“ ptal se posměšně Haru a otevřel dveře. Postel byla prázdná.

Hlas v temnote

Akonáhle vstúpil, strach, ktorý ho doteraz sužoval, sa vystupňoval. Urobil krok dozadu a mimovoľne, akoby iba pre istotu, oprel sa o drevo, ktoré bolo bránu z tohto hrôzyplného miesta. Márne sa však pokúšal nahmatať kľučku, žiadna tam nebola.

Yui bezradně zírala do dokumentů na stole. Prohrábla si vlasy a povzdechla si. Byly to už dva týdny, co tu Kakashi byl. Měla ho nechat odejít? Proč ho vlastně nezastavila, nezeptala se, jestli se nevrátí domů?

Všechno do sebe zapadlo jako puzzle. Dokonce i Sasukeho slova, která pronesl před chvílí na chodbě. Mysli na to, že živou tě nepotřebujeme. znělo mi v hlavě pořád dokola a dokola. Dávalo to smysl. Přece jen Sasuke moc dobře věděl, že jakožto členka hlavní rodiny, tak můj byakugan můžou získat i po mé smrti. Nemám žádnou pečeť, která by tomuto zabránila… Na rozdíl od Nejiho.

Na čistine narazil na trojicu ANBU. Jedna z tých skupín, ktoré Tretí vyslal na hranice Ohňovej zeme zbierať informácie. Zastali tu, lebo niečo našli. Boli tu badateľné stopy boja. Tu a tam zabodnutý kunai alebo shuriken. Priamo pred ním utrhnutá noha. A niekoľko mŕtvol roztrúsených okolo. Kývol prekvapeným ANBU na pozdrav a zamieril k jednej z mŕtvol. K jedinej, čo bola zakrytá. Tušil, čo uvidí ... nie, vedel to! Ale niet pomoci. Musí zdvihnúť tú plachtu a pozrieť sa pravde do oči. Aspoň ukradomky, nakoľko mu svedomie dovolí.

Získame aspoň nejakú stopu?

„Prosím, neumieraj Hinata." hlesol Kiba, keď ju niesol za Shizune. Sám nebol v najlepšej kondícii. Cez jeho hruď viedla dlhá rezná rana. Bola dosť hlboká, ale Kiba bolesť nevnímal. Jediná jeho priorita bola momentálne záchrana najlepšej kamarátky, pre ktorú mal vždy slabosť.

"Nieee!" povzdychla Hinata zo sna. Kiba uvidel Shizune a ešte viac zrýchlil.
"Shizune!! Prosím ťa, pomôž! Hinatu poškriabali kunaiom a vyzerá to tak, že bol otrávený."
"Polož ju sem, Kiba-kun!"

Osmnáctý díl - Jak praví klasici, s upřímností nejdál dojdeš!

„Co ta tady, proboha, dělá?“ sykla Ino s nechápavým výrazem a nevraživě přimhouřenýma očima. Po obhlédnutí mého úsměvu, jehož náhlá ztuhlost mohla s přehledem konkurovat zmrzlému exkrementu rodilého Eskymáka, se s totožnou otázkou obrátila na Shizune stojící opodál a zamyšleně studující rusovlásku srdečně třesoucí pravačkou oslavence.

Bola som na dne.
Psychicky aj fyzicky.
Ležala som na dne vstupu do pekla neschopná pohybu, paralyzovaná, čo bol ďalší z následkov Hidanovho jedu. Pozerala som sa dohora, na tú malú svetlú bodku, ktorá značila, že na povrchu Zeme je deň. A celkom pekný. Až príšerne pekný vzhľadom na to, čo sa stalo. Vysmieval sa mi. Zasa na druhú stranu by sa mi tiež nepáčilo, keby lialo, to by bolo naozaj nepríjemné.

„Boru? Mám udělat večeři i pro Konohamara a Oppai?“ otázala se jemně.
„No… asi jo, nebo počkej, zeptám se jich,“ odvětil blonďáček a vyskočil ze židle a běžel ke dveřím vedoucím do Oppaina pokoje. Zaklepal a přes dveře se optal.
Inokiss zatím krájela zeleninu do polévky. Po chvíli ji ze zadu objal její milý.

„Co tady děláš?“ sykl, ale neotočil se. Vpíjel se očima do pahýlu stromu, který před chvíli sám zničil svým jutsu. Dlaň ho svrběla. Měl takovou chuť skácet další, ale ničemu by to nepomohlo, ne když byla tady. Tak blízko! Slyšel její dech, cítil její vůni a představoval si její úsměv...

Byla bouřka. Šumění vydatného lijáku se mísilo s šuměním říčky protékající krajinou s několika stromy a skálou, uvnitř které byla zavalená jeskyně. Celá tato krajina byla zahalena do noční tmy, skrz kterou pronikalo světlo několika hvězd a couvajícího měsíce. Tma byla občas přerušena světlem pocházejícím z blesku, který sem tam ledabyle udeřil do země. Blížila se půlnoc a déšť se začínal pomalu tišit, blesky přestaly osvětlovat krajinu a hromy se přestaly ozývat. A najednou do země uhodil obrovský blesk.

Hlasité bušení na dveře. Tlumený hlas přešel do vyšší hlasitosti.
„Kankurou-dono, vstávejte!“
Kankurou se otočil na druhý bok a zakňučel. Musí opravdu vstávat tak brzo?! Jenže bušení na dveře nepřestávalo, jeho asistentka pořád křičela.
„No jo, vždyť už vstávám!“ zakřičel, aby dala pokoj. „Za čtvrt hodiny jsem u vás!“