Série
1
[hide= Prečítať 
] ehm... takže kde začať... asi začnem videom, ktoré Tanaris uverejnila -> https://www.youtube.com/watch?v=yIV683rUsgI čo je obsahom videa: je to speedwrite dvoch rpg z dielu, ktoré napísala Tanaris. Takéto videá bude Tanaris občas pridávať na jej účet na youtube a samozrejme Vás budeme aj tu informovať 
chystáme sa spraviť takýto speedwrite na celý 17.diel, takže dúfame, že sa budete tešiť a napíšte nám, čo si o nich myslíte ďalšia vec: Nanabi Nara... povedala som týždeň?
Nebozkával som ju tak dlho, že som nechcel ani pomyslieť na tú dobu bez jej pier. Potreba ukázať jej, ako veľmi mi na nej záleží bola nesmierna. Nežne som pritláčal pery na jej ústa, snažil som sa ovládnuť pudy, ktoré sa vo mne prebúdzali. Jednoducho som mal chuť ju drviť v objatí a bozkávať ju s takou intenzitou, aby pochopila, aká obrovská je moja láska k nej, hoci... sa udialo toho tak veľa, ale to je teraz zabudnuté.
Jmenuji se Noriko Yuusaki, je mi šestnáct. Bydlím v Suně, konkrétně na hlavní třídě v domě Kazekageho.
Pocházím z vesnice nedaleko Konohy. Byla to malá vesnice, její název vám opravdu nic neřekne.
Vždy jsem chtěla něco víc, chtěla jsem vidět velký svět, který se ukrýval za branami našeho rodinného sídla. Náš klan nebyl veliký, ale byli jsme velmi vážení. Neměli jsme žádnou speciální Kekkei Genkai, ovšem jsme neuvěřitelně odolní a silní. Tuto schopnost však získávají jen prvorození potomci vůdce klanu.
Blondýna se hloupě zachichotala a ladným pohybem vsunula neposedný pramen vlasů zpět za ucho. Její koketně přivřené oči a přehnaně vypnutý hrudník nemohly ujít ani postaršímu týpkovi s páskou přes oko sedícímu deset metrů daleko, natož aby si jich nevšiml Asuma.
„Sarutobi-san, já opravdu nemůžu...“
„Ale tohle mi neříkej,“ opřel se o recepční pultík, „nevěřím, že bys něco nemohla. Stačí jen chtít.“ Upřel na ni pevný intenzivní pohled, až nabrala nový, opět o něco tmavší odstín rumělkové a hlavu o kousek odvrátila.
1.
Po jejím odjezdu do blázince, jak tomu Sasuke střízlivě přezdíval přes všechna otcova honosná označení, se dům ponořil do úplně odlišného ticha. Tytam byly časy mlčenlivého stínu.
Její věci ležely zapomenuté v policích skříně i pečlivě poskládané v truhle. Nedokázal odolat, aby do nich nesáhl a nenasál trochu její vůně. Brzy měli všechny pozůstatky odklidit; Mikoto se toho svědomitě zhostí. Už teď se jejími věcmi někdo zběžně prohrabal; našel hned navrchu bezpečně zabalenou plastovou krabičku s jedem. Se sotorkem a Botanovou zprávou už nebylo, co dodat.
Otočila stránku a znuděně si povzdechla. Dnešní den chtěla lenošit, zrelaxovat se, pročistit si hlavu. Jednoduše udělat tlustou čáru za příšerným měsícem na lůžkovém oddělení, než jí za pár dní začne praxe nová. Ale nedalo se říct, že by se jí zrovna dařilo. I když si předsevzala, že nevstane před devátou, hloupé převalování v pokrývkách ji spíše deptalo a v půl osmé už byla dokonce i po snídani.
„...tak už to začína," vzdychol si Nagaya, keď uvidel ako nesú prvého zraneného.
„Sakura, Shizune," zvolal muž v bielom, ktorý pribehol k ranenému ninjovi a jeho spolubojovníkovi, ktorý ho niesol.
„Áno?" Haruno pribehla k nim a na tvári jej bolo vidieť, že v nej rastie nepokoj, „čo mu je?"
„Eh," krívajúci pootvoril jedno oko, „zlomená noha."
„To sa spaví, neboj sa," povzbudila ho a už ďalší dvaja medici doniesli nosítko.
1.
Miniaturní částečky prachu poletovaly tichou místností. Skrze nedokonale zatažené žaluzie probleskovalo slabé ranní světlo.
Ten pokoj neměl být tak tichý, jak byl, ale i tak se v něm neozval jediný hlas, jediný záchvěv dechu. A přece tam byly dvě postavy.
Jedna chladnoucí.
A jedna naprosto klidná zírající na pomalu rozkládající se maso.
Na růžových rtech spokojený úsměv. A modré oči upřené na to, co kdysi bylo jejím polostvořitelem.
Do nosu bijící pach posledních Warashiho zvratků smísených s krví jí nemohl překazit šílený, zvrácený úsměv.
Bylo tak opojné nadechnout se smrti, která konečně zavítala na to správné místo.
1
Hinata pootvorila ospalé oči. Bolelo ju celé telo, ktoré sa zmietalo v kŕčoch od vysilenia. V hlave jej trieštila ostrá bolesť, akoby ju niekto udrel tupím predmetom. Nedokázala sa poriadne sústrediť a miestami videla rozmazane, no napriek tomu vedela, že je to s ňou zlé. Nedokázala sa uvoľniť. I naďalej bola spútaná.
[hide=Ahojte][i]Sabaku no Tanaris: Spoluautorská dvojka Tanaris & Mestekova sú zase pohromade! Resp. Tanaris sa znova rozhýbala k písaniu (konečne už bolo na čase, že? ). Mestekova síce toľko času nemá, takže dieli budem prevažne vydávať asi ja. (neviem uvidíme) Ale každopádne naša spoločná poviedka sa dočká konca! Prosím tak sa usaďte a prečítajte si staro-nový diel. Myslím, že si ale budete musieť prečítať aj ten predtým. Odkaz ako vždy nájdete dole.
1.
S podivem zjistila, že se jí vůbec neklepou ruce, když odnášela tác s pitím do otcova pokoje. Na svoji bolest v hlavě si už trochu zvykla, tančící Holčička ji neděsila – stejně jako objemný hrnek s druhou dávkou sotorku.
Otcův podřízený Koishi, sedící před dveřmi, ji s úklonou pozdravil a zdvořile jí odsunul dveře.
„Otče,“ poklonila se a přistoupila k jeho stolu.
„Hm,“ mávl netrpělivě rukou a soustředil se na další popsaný papír. Když mu položila pití na desku, na chvilku k ní zvedl ocelové oči. „Neměla by ses spíš soustředit na Uchihu, než mi sem nosit věci? To se Uchihové za ty prachy, co jsem jim dal, ani nezmůžou na služku?“
Holčička v její hlavě se kdákavě rozchechtala. Donáška přímo pod hubu, Warashi!
1
Ohnivá ruka sa vyrútila z útrob chrámu a schmatla Hinatu. Tá od šoku len vytreštila oči a skríkla, keď ju tá pekelná vec vťahovala do temnoty.
„Hinata!“ skríkol na ňu Shikamaru tak hlasno, až sa mu zlomil hlas.
Pozrel sa na ženu v červenom, ktorá stála zopár desiatok metrov od nich s úškrnom na perách.
Tieň sa od neho odpútal a zaútočil po žene dvanástimi ihlicami.
Tá žena urobila dva kroky vzad.
Ten, koho sprevádza krvavé slnko
Hidan kráčal lesom smerom k miestu, kde sa vždy stretával s Yoshim a Yuuom. Minul povedomý rozštiepený kmeň, potom malý, nikam nevedúci jaskynný otvor, potom sa jeho cesta skrížila s úzkym potokom kľukatiacim sa v krytí vysokej trávy. Napokon vyšliapal na čistinu takmer dokonalého kruhového tvaru.
Poobzeral sa. Nikto tu nebol; bolo ešte skoro.
Prešiel na druhý koniec vyvýšeného svahu a zamieril opäť medzi stromy.
1.
Sasuke se nedokázal dopídit správného výrazu, kterým by pojmenoval situaci mezi svojí manželkou a jejím otcem. Warashi se choval bodře; spokojeně si pochutnával na večeři a vyptával se na konožskou policii. Mirae se chovala… mrtvě, automaticky, když jim oběma podávala další misky s rýží a usedala po jeho boku. Nevyzařovala už žádnou obvyklou chladností, všechny hradby ledu se zbortily a zbyl jen prázdný obal.
Oči zíraly kamsi do neurčita. Na otázky odpovídala roztržitě a nepřítomně.
Když vcházel do podzemí, už dávno svítalo. Měl zpoždění. Vlastně docela velké, ale jeho to ani v nejmenším netrápilo. Kdo by na to přišel? Otec dnes nespal doma, takže nemohl tušit, kdy Asuma odcházel. Zřejmě měl jednu z těch svých rádoby důležitých a neodkladných porad nebo prostě nenašel důvod, proč vážit cestu z kanceláře domů, Akedu by tam stejně nenašel a o jeho společnost nestál. To měli společné.
Jedenadvacátý díl – Nakažlivý morální kodex
S křečovitě semknutými víčky, lokty zapřenými o desku neuspořádaného stolu a rukama, jež prostřednictvím spojených prstů vytvářely stříšku z většiny zakrývající chvějící se rty, jsem coby hromádka neštěstí seděla v pracovně a snažila se zhluboka dýchat, abych se nerozbrečela.
Čo ponúka rozhovor
Zas raz.
„Fajn. Takže zajtra pri západe slnka. Na bežnom mieste,“ zakončil Yoshi ich nie veľmi dlhý rozhovor.
„Hm,“ zatiahol Hidan a vymenil si so spoločníkmi flegmatické pohľady.
A o sekundu sa už každá časť rozdelenej skupinky vydala vlastnou cestou.
1.
Warashi přijel. Přijel s veškerou okázalostí, kterou tak rád předváděl všem svým protivníkům a zvláště hrdým Uchihům – ani pitomý Uchiha přece nemůže zastínit velikost jeho osoby.
Uvítání bylo vřelé jen na oko. I Midori se nemohla donutit mít ráda toho obrovitého medvěda, z kterého jakýmsi způsobem unikala děsivá atmosféra. Sasuke stěží ovládal své zhnusení.
Mirae nedokázala poručit tělu, aby se přestalo třást. Téměř dva roky uběhly od doby, kdy otce viděla naposledy a teď tu před ním musela stát, znovu pečlivě nastoupená v pozoru jako celý svůj život pod jeho střechou. Tělo si vzpomnělo, poznalo nepřítele a reagovalo.
Jenže Warashi si dcery nevšímal. Přivítání bylo vřelé – ano, na oko – dál se však nic nestalo. Odešel s Fugakem projednávat nějaké obchodní záležitosti, při společné večeři v největší síni klanu se bavil se všemi okolo – kromě dcery – a tvářil se spokojeně.
