Série
Bolo skoro ráno. V okrúhlej hokage pracovni sedel blonďatý tridsiatnik rozvalený v koženom kresle. Ranné slnko mu vyprážalo tvár, ale bol príliš unavený po nočnom záťahu, aby sa čo i len otočil. Po chvíľke sa rozleteli dvere. Naruto len ťažkopádne rozlepil zaspaté oči, párkrát žmurkol, aby zaostril pohľad k dverám.
„Ty si beznádejný prípad,“ uštipačne ho karhal vysoký fešák s havraními vlasmi, v čiernom plášti opretý o stenu.
Chladné krvavé oči študovali každučký pohyb svojho protivníka. Nepriateľ svojimi nepredvídateľnými pohybmi miatol najsilnejšie oči na planéte. Okolostojaci len sledovali priebeh boja. Jediní, ktorí bojovali, boli Suigetsu a Karin, pretože sa pokúšali upokojiť šialenú osobnosť Juuga. Mizukage ležala na zemi s vykĺbeným ramenom a sledovala, ako sa jej milovaná vesnička mení na trosky.
Další dny se nesly v duchu naprostého fiaska. Touazuki, stále považována za chlapce, dostávala jednu nakládačku za druhou. Zatím se jí nepovedlo vyhrát žádný zápas. Možná by mohla použít speciální hmaty, které ji učili, ale neuměla je zatím zcela ovládat. Zkoušela je jen na otci a ten znal patřičné protihmaty a mohl všechno zase napravit.
„Touazuki, nikdy nepoužívej jed, na který neznáš protijed, stejně tak nesmíš použít chvat, aniž bys ho dokázala napravit. Všechno se může obrátit proti tobě,“ řídila se jeho radou.
Ráno se vzbudilo rozžhavené slunce, jehož paprsky dopadaly do pokoje růžovlasé dívky.
Stěny pokoje jsou bílorůžové, povlečení postele šedorůžové, vedle postele stoleček, na kterém je růžový budík. Kobereček pod postelí je šedý.
„Áhh! Konečně pátek!“ zívla si rozcuchaná zelenoočka. Vstala z postele a namířila si to do koupelny, která je naproti posteli. Když se viděla v zrcadle, málem ji trefil šlak.
„Panebože!!!“ vykřikla. Musím s tím něco udělat hned teď! řekla si a pustila se do toho.
Zítra měl být její velký den, poprvé v akademii. Nebylo na ní poznat, jestli z toho má radost nebo je nervózní, tvářila se jako vždy, nic z toho se jí netýkalo. Od Kakashiho dostala svoje první ninja vybavení. Dokonce se mu povedlo trochu opravit úděsný sestřih. Vyskytl se ale další problém, byl odvolán na delší misi. Bylo by to poprvé, co by zůstala sama tak dlouho a on si vůbec nebyl jistý, jestli to zvládne. Už požádal Gaie, aby na ni dohlédl, pokud bude ve vesnici a navíc teď bude chodit každý den do akademie, takže nebude mít tolik příležitostí něco vyvést.
„Touazuki, posloucháš mě?“ musel se ujistit, že všemu věnuje pozornost.
Čupela som na konári košatého stromu uprostred Konohy a pozorovala okolie. Husté lístie ma bezpečne chránilo pred pohľadmi, ale kto by sa už pozeral tak vysoko? V hlave som si opakovala plán. Počkať do súmraku. Musím vydržať už len pár hodín a veci sa začnú dávať do poriadku. So vzdychnutím som sa posadila. No, tých pár hodín musím pretrpieť v nedočkavosti.
---
Vo vesnici bolo rušno. Zo strany mora sa konštruovali obranné katapulty a na útok sa pripravovali tí, ktorí bojujú na diaľku.
Za ten čas Mizukage riadila celú mobilizáciu z hlavného stanu a vedúcim kapitánom vysvetľovala celý plán akcie. Takmer päťsto mužov a žien bolo pripravených chrániť svoj milovaný domov za každú cenu.
„Kde je Uchiha?“ zúrila Mizukage.
„V skorých ranných hodinách opustil vesnicu,“ vysvetľoval Ao.
Ráno
„Bíp, bíp, bíp!“ zazvonil růžovlásčin budík.
„Áááh!“ zívla a švihla s sebou zpátky do postele. Chvilku si snad zdřímnout můžu, usmála se ospale a usnula.
O půl hodiny později
„Ááááh, no tohle je trochu lepší,“ řekla si a podívala se na budík.
„Do prd**e!!! Já zaspala!“ křikla Sakura a běžela se obléct.
„Já jsem taková blbka!“ pokárala se a šla se ještě do koupelny upravit. Poté polapila svoji tašku, seběhla schody, obula si boty a vyrazila do školy.
Z pohledu Naruta
„Kakashi, spíš?“
[i]Stál v obrovské chodbě ponořené do tmy. Jen za zády měl východ, kterým pronikal chladný vzduch z venčí a zárověň do chodby propouštěl záři noční oblohy. Zafoukal vítr a on se otřásl zimou. I odtamtud šlo vidět, že nebe bylo tu noc krásné a on měl nutkání se jít podívat. Pokochat se tím pohledem. Ale vzpomněl si, co přišel vykonat. Srdce se mu rozbušilo. Nesměl ztrácet čas, mohl by ho někdo chytit a takový risk si dovolit nemohl. Zhluboka se nadechl a při výdechu se snažil zapomenout na všechno. Vyprázdnit si hlavu.
„Zopakuj to!“ prekvapene na neho naliehal. Ten len mykol plecom. Sakura stála so sklopenou hlavou, „niečo mi ušlo?“
„Vonku sa o tom porozprávame, Sasuke-kun,“ usmiala sa na neho milo.
„No páni, tak, gratulujem aj ja,“ postavila sa Mei Terumi a obišla celý stôl, aby sa mohla ku Sakure priblížiť, „aké nečakané,“ zachechtala sa, „žeby bol otec Uchiha?“
Sakura pozerala na Sasukeho, dúfala, že jej to odpustí. Mala mu to povedať hneď, keď mala podozrenie. A teraz, keď sa to tak nelichotivo dozvedel, nevedela, čo má od neho čakať.
8.
Asi po sté se zhluboka nadechla. Na střeše tohoto domu seděla už přes hodinu a pořád se neměla k tomu, aby se zvedla a přesunula se jinam. Musela přiznat, že jí bylo mizerně. Mimo jiné fyzicky, protože měla stažená nalomená žebra a díky jejím výkyvům chakry ji nemohl vyléčit nějaký lékařský ninja, tak i psychicky. Doufala, že se jejím soubojem s Yoshim, pročistí vzduch a všechno se vrátí do normálu, ale kdykoliv na sebe narazili, tak sklonil hlavu, zabodl pohled do země a vyrazil pryč.
Zůstaly v pokoji samy dvě, den za oknem ubíhal, aniž by si toho všimly nebo spíš tomu nevěnovaly pozornost. Touazuki si lehla vedle matky. Po tom, co Kakashi odešel, u nich několikrát byl někdo z personálu. Vyměňovali kapačky. Donesli jídlo i když Anda už jíst nemohla a Touazuki neměla na nic chuť. Přála si nevědět. Myslela si, že by bylo lepší, kdyby jí otec nikdy nic nenaučil. Matčin dech se stával tišším a mělčím.
Sakura vyšla z Narutova domu a rovnou si to namířila domů. Přitom si urovnávala myšlenky v hlavě. Co to, sakra, mělo znamenat, nejdřív Sasuke a pak Naruto? Naruto a Sasuke jsou přátelé a když se jeden z nich dozví, že jsem se líbala s tím druhým tak... mě budou nenávidět oba dva. Smutně se podívala na noční oblohu a mraky jí připomínaly Naruta a Sasukeho, jak se usmívají. Když už došla domů, tak se šla rovnou převlíct a spát.
Dalšího dne
„Bíp, bíp, bíp!" zazvonil Sakuřin růžový budík.
Vesnice Skrytá Měsíčná měla sice honosné jméno a dobrou pověst jakožto velmi silná ninja vesnice, ale ve skutečnosti to byla příšerná díra. Všude se válely vajgly, odpadky, bezdomovci a ochlastové. Není divu, bydlet v takové díře, taky bych každý den chlastal, abych měl ten svět kolem sebe alespoň trochu veselejší.
Na druhý den vstal velmi brzy. Venku vycházelo slunce, ptáci začínali zpívat. Výhled ze střechy domu ho velmi uklidňoval, potřeboval ze sebe vyhnat stres z dnešního souboje. Ani on sám nevěděl, proč z toho byl tak vynervovaný. Bylo to tím, že naposledy, co spolu bojovali to bylo na život a na smrt? Nebo snad tím, že se bál, že jeho protivník až příliš zesílil a on nebude schopný mu čelit? Všechny tyhle otázky chtěl zahnat, a proto se uvolnil, zavřel oči a nechal se ovívat jemným letním vánkem.
Šestadvacátý díl - Život je jedna velká aréna
S nataženýma, v oblasti kotníků překříženýma nohama a rukama pohodlně založenýma zezadu za hlavou jsem se rytmicky pohupovala v slabým skučením protestujícím křesle a zasněně civěla do stropu pracovny.
Karin kráčala za Sakurou. Aj keď jej tá osoba nesedela, musela vedieť, čo sa stalo. Výhoda pátrajúceho ninju je tá, že sa mohla Sakura všemožne snažiť a ukrývať sa. Pred Karin, to sotva. Sakura zdvihla zrak sediac v klbku, opretá o strom.
„Vieš, kto som? Tak prečo sa predo mnou schovávaš? Vieš, že to nemá žiaden zmysel,“ karhala ju Karin.
„Tak čo chceš?“
V jeskyni plápolal oheň a vykresloval na stěny pokroucené siluety postav. Na zemi seděla žena a držela v náručí malou holčičku. Křečovitě ji svírala, jako by ji chtěla chránit vlastním tělem a snažila se nedat najevo strach, pokoušela se utěšit chvějící se dítě jen svým objetím. Panika hrozila ji každým momentem zaplavit. Pohladila dcerku po hlavě a zabořila jí obličej do jemných vlasů, nasála trpkou vůni bylin. Pevně zavřela oči. Snažila se představit si jiné místo a jiný čas. Přála si být se všemi daleko odsud.
[i]Měl vidinu… tedy spíše to bylo několik vidin, které se slily do jediné. O to to bylo děsivější a hrůznější. Tyto výjevy se mu před očima míhaly jedna za druhou…
Jak si brzy stačil všimnout měly výjevy jedno společné.
