Série

[hide=Ahoj]Tak Sabaku je tu po extrémne dlhej dobe. Čo k tomu povedať...asi som mala tak nejak neplánovanú spisovateľskú pauzu. Ospravedlňujem sa. Viem, že mnohý ľudia mali tento príbeh radi a som si istá, že viac ako polovica už na príbeh Gaary a Tanaris zabudla. Tak dúfam, že tý ktorý nezabudli si dokončenie mojej poviedky dočítajú...

Teraz k dielu...

1

„Kde je, Naruto?“
To bola prvá otázka, ktorú sa ma Hinata opýtala. Bolo to pochopiteľné a zrejmé. Vedel som, že sa naňho bude pýtať. Jej náklonnosť k nemu bola odjakživa, kam mi len pamäť siaha. Niežeby som sa o to zaujímal, ale nedalo sa to nikdy prehliadnuť. Jej večná a nehynúca láska k nemu, pričom on sa choval ako blbec po celý čas.
Bola to otázka, na ktorú som jej nemohol odpovedať. Nie len preto, že by pravdu ťažko niesla, ale sám som netušil, kde sa Naruta nachádzal. Ani neviem, kde by som ho mal hľadať.

1.
Čas plynul rychle s návštěvami, z kterých hned od dveří čišely ponížení a omluvy. Všichni si mysleli, že jí něco dluží; že se s ní musí nakládat jako s křehkým sklem.
Jenže sklo už dávno popraskalo.
Křach, křach!
A nejhorší na to bylo, že nikomu nemohla říct pravdu, jen ji v sobě dokázala dál nechat dusit a hnít. Nikdo nesměl nic vědět.
Nikdo nesměl být okraden o své iluze.
Naruto vstoupil do pokoje a s ním vstoupilo i slunce. Pokoj se rozzářil a Mirae se najednou mohla hřát v teplých paprscích tryskajících z nervózního muže. Nervozita zaplavila i ji.
Tohle byl Naruto.
Narutovi se špatně lhalo a špatně se před ním utíkalo, zvlášť pokud před ním utíkat nechtěla, ale musela.

„Nic nevydržíš,“ byla první laskavá slova, která jej přivítala do světa živých. „Jestli mě pobliješ, zabiju tě. Myslím to vážně.“ 

„Maah,“ osočil se dotčeně. Hlava mu pulzovala bolestí, oči ho štípaly, přestože je měl zavřené, někdo do něj pořád šťouchal a žaludek sebou míchal, jako by se mu v těle vůbec nelíbilo a chtěl zoufale ven. Sasori byl připraven mu vyhovět, ale výhružka ho zavčasu zkrotila. 

1

Zahrmelo.
Vietor zodvihol a rozvíril čiastočky prachu na prašnej ceste a stáčal ich do prašných jazykov, ktoré vytvárali jemný šum, ako narážali o drevo a kamene priľahlého okolia. Konáre stromov sa prehýbali a vŕzgali pod náporom neviditeľnej sily, ktorá narážala do ich mohutných tiel.
Po chvíli z oblohy začali padať drobné dažďové kvapky.

Nenávisť a kliatba

Deti majú často hlúpe a vtipné predstavy o tom, čím chcú byť, keď vyrastú. A neskôr, prechodom do neskoršieho detského veku – nadchádzajúcej dospelosti, sa im tieto predstavy neraz rozplývajú. Hľadajú cestu, ktorá by sa odvíjala od ich osobnostných čŕt, od ich záľub... Niekedy je však ona cesta zatemnená a cieľ v nedohľadne veľmi dlho. A potom, z čista-jasna, sa vyjaví...

1.
Není těžké přehlížet čas, pokud o něj nestojíte. Není těžké před ním zavírat dveře, přivírat oči a zacpávat si uši. Čas není nepřítelem vězněných, říkala si Mirae na uklidněnou, pokud dokázala protnout clonu nevědomí a znovu se nedobrovolně prolomit k vlastním myšlenkám.
Kdyby to bylo na ní, nevracela by se. Jenže Midori se snažila o opak, přestože doopravdy nevěděla co a proč.
Midoriiny návštěvy se staly pravidelným rozptylováním, po kterém Mirae příliš netoužila. Chtěla jen ležet a zírat, zapomenout a nechat si všechno vymazat z paměti. Vřelost švagrové však jako zázrakem nepatrně působila na její bolavou hlavu a otupělé city a ona se znovu začínala alespoň trochu cítit jako člověk.
Jako člověk, jemuž je dovoleno s velkým přivřením očí ostatních chodit po světě. Proto ji návštěva Mikoto s vůdcem klanu překvapila a vytrhla z netečného klidu.

Dvacátý díl - Na hrdinu mi nesahej!

Shrbená v mírný předklon jsem nehnutě seděla na okraji nepohodlné otočné židle; horní končetiny, lenivě rozložené na rozepsané nemocniční kartě a překrývající se v oblasti zápěstí mi při civění na strukturu glazurovaného hrníčku poskytovaly přijatelnou podložku pro špičatou bradu, jenž jsem si danou nečinností zarývala stále hloub do vřetenní kosti.

Zakručelo jí v žaludku. Omluvně se usmála na pacienta, kterému právě měnila kapačku, ale nebylo to potřeba. Spal. Po náročné operaci se stále ještě neprobral a Tsuyu věděla, že až se tak stane, propadne depresi. Doufala, že mu nevědomý spánek ještě alespoň několik hodin vydrží. Poupravila mu přikrývku a na krátký okamžik se zahleděla do zjizvené tváře. Byl v kritickém stavu, když se dostal na operační sál, a léčitelé na něm pracovali dlouhé hodiny. Přežil, ale ona tušila, že za to rád nebude.

1.
Z koláčků zbyly jen drobky na tácku.
V konvici došla voda, vůně čaje a vonných tyčinek se pomalu vytrácela.
Polštáře na sezení vychladaly.
Sakuřin prázdný hrnek jí vyklouzl z ruky, když se jej pokusila odnést. S třesknutím dopadl na podlahu a rozbil se na několik částí.
Zatmění před očima při narovnání se po sebrání střepů jí připomnělo ránu od otce, po které několik minut nebyla schopna na jedno oko vidět.
Miláčku.
Když vyhazovala střepy do koše, měla prázdno v hlavě.
Žádná Tamae.

1.
„Líbí se ti tu, Mirae?“
Otázka přišla náhle. Bylo zvláštní, jak si tu lidé; a především ženy v některých situacích potrpěly na pravdu a upřímnost.
„Ano, velice,“ usmála se na tchyni a vrátila se k práci. Jen díky Mikoto a její zálibě v zahradničení se mohla začít realizovat v něčem užitečnějším, než bylo starání se o Uchihu. „Jsem ráda, že se ředkvičkám zadařilo,“ mávla rukou k záhonu a zabořila prsty do hlíny.

Jeho vězení nebylo až tak špatné. Zatuchlá kobka bez oken osvětlená jen jedinou ubohou poblikávající zářivkou nepůsobila zrovna vlídně a nucené práce, ke kterým byl odsouzen, ho doslova skličovaly, přesto pomyšlení na bratra vnitřně hřálo. Co na tom, že ten puch ze sebe nejspíš už nikdy nesmyje a oči si dozajista trvale zkazí neustálým mžouráním do nevýrazného inkoustu v naprosto žalostných světelných podmínkách? Proč by mu mělo vadit, že tráví své mládí pod zemí a na samotce?

Spálené mosty

Nikdy o tom neuvažoval. Nikdy ani nepomyslel na to, že by sa niekedy mali znova stretnúť. Ľahko to vytesnal zo svojej mysle, už dávno, a o to viac šokovaný bol, keď sa teraz zamyslel nad tým, že o tom nikdy neuvažoval.

1.
Ta žena, na kterou se Mirae před svatbou mohla dívat jako na světlý bod mezi černí, ta, která jí dle svého pomáhala při hostině utéct myšlenkami jinam, se stala její švagrovou.
Midori za Mirae přišla hned druhý den po svatbě; snad si ověřit, jestli ji Uchiha nezardousil ve spaní. Mirae byly jasné její upřímné úmysly – stejně jako ona nedobrovolně vdaná za hodného Itachiho – jenže situace se lišila.
„Mirae-san, dovol mi ještě jednou tě v Listové přivítat. Trochu se zpožděním, vím,“ usmála se Midori a vzduch kolem se rozpohyboval teplem, „ale přece jen. Takhle neoficiálně je to stejně lepší, že?“ podívala se s očekáváním na Mirae a ta váhavě přikývla. „Výborně. Nemusíš se bát,“ začala opatrně a zahleděla se na Mirae jako na bombu, která každou chvíli vybuchne pláčem a potlačovanou bolestí. Proto ji ohromilo, když jí Mirae úsměv vrátila.

Tlumený cinkot vyřezávaných kostěných hůlek o porcelánové misky se rozléhal tichou jídelnou. Už po několikáté přiblížil k ústům drobné sousto tsukemono, aby jej následně nenápadně opět vrátil do misky a neopomněl při tom charakteristicky cinknout hůlkou o porcelán. Tuhle šarádu předváděl už několik minut a silně ho to otravovalo.
„Dojedl jsem,“ položil hůlky na odkládací tácek a pomalu vstával.
„Měl jsi tři sousta,“ ozvalo se chladně z druhého konce jídelního stolu a Asuma se opět posadil.

1.
Do svatby zbýval pouhý den. Mirae hleděla ven z pokoje na déšť a stékající vodu po tmavých kamenech. Matka jí zakázala okno otvírat kvůli své zimomřivosti, stála tedy jen s položenou rukou na skle a její dech jí v pravidelných intervalech zamlžoval výhled. Výdech, scéna zmizela, nádech, stará voda odtéká, výdech, okno je nepropustné, nádech, déšť stále jen monotónně padá.
Zítra ji za Něho vdají.
A pak přijde noc…
Sklo se odmlžilo o pár vteřin navíc, to se zhluboka nadechla.
Dnes spolu podle tradice půjdou navštívit hroby jeho předků. Svatba v ženichově domě – přesně jak si otcové přáli.
Pohled do oroseného prázdna.

Hinata, držiaca stráž na okraji útesu, nebadala žiaden podozrivý pohyb, čo je prekvapujúce, vzhľadom na okolnosti, za ktorých opustili Konohu. Že ich ANBU neprenasledujú, si Naruto s Hinatou všimli už skôr, ale nevedeli prísť na to prečo. Každopádne si našli úkryt, v ktorom ošetrili Sakurine zranenia. Jej príbehu o tom, ako nechal Kakashi v záujme vnútroaliančnej politiky zavraždiť Sasukeho sa zdráhali veriť, ale boli to jediné informácie, ktoré mali.

„Ešte ako ďaleko to je?“ spýtala som sa, keď sme bežali po boku ducha a nepáčilo sa mi, že Hidan si začal znova otvárať svoju myseľ. Neúmyselne, samozrejme. Cítila som jeho emócie a šialenstvo, ktoré ním lomcovalo.
Najprv prišiel odpor.
Cítila som, ako sa mu niečo znechutilo.