Série
Čas je mŕtvy pokiaľ sa odpočítava malými kolieskami;
len keď sa hodiny zastavia, čas ožije.
Smrteľníci majú život krátky.
„Môžu tie tvoje dôležité správy počkať?“ spýtal sa Shikamara, ktorý pokrútil hlavou. Potom sa obrátil ku Sakure, „Môžu správy o klane Kuroji počkať?“ tá tiež pokrútila hlavou.
No výborne.
„Klan Kuroji?“ okamžite sa spýtal Shikamaru, ktorý sa predklonil, aby na Sasukeho lepšie videl, čo bol pri tak preplnenom stole fakt výkon.
Hatake Kakashi
Byl to již sedmadvacátý rok nejdelšího období míru, jaké kdy svět shinobi zažil, a on přesto nenesl dobré zprávy. Navíc to nebyly první špatné zprávy za posledních pár týdnů. To pomyšlení ho tížilo. Už od prvních špatných novinek se Hikarova nálada začala dramaticky zhoršovat a on věděl, že tímhle mu nijak nepřilepší. Většina by nad tím mávla rukou, vysmála by se tomu, jak někdo, komu na bedrech leží tíha celého světa, může ztrácet hlavu při něčem takovém – ale Hatake Kakashi takový nebyl. Věděl, jaké je ztratit přítele.
První zpráva vypadala nevinně. „Bee-sama se bohužel nemůže dostavit na vaše smluvené setkání, neočekávaně onemocněl.“
Kapitola 2 – Nezodpovězené otázky
Po chodbě nemocnice se rozléhaly kroky. Gaara vešel do pokoje, kde stále v bezvědomí ležel Murasaki Shinra, člověk jenž jemu a jeho sourozencům zachránil život. V místnosti seděl na židli Kankurou. Gaara ho tam nechal, aby Shinra po probuzení viděl alespoň nějakou, trochu povědomou tvář.
„Pořád žádná změna?“ Zeptal se Gaara.
„Ne, pořád je v bezvědomí, doktor říkal, že to zranění hlavy je docela vážné a možná bude i nějaké následky, ale to se prý uvidí, až se probere.“ řekl unaveně Kankurou.
Sledovali ho. Měl v patách čtyřicet ozbrojených ničemů a mohl akorát bezmocně utíkat. Frustrovalo ho to. Odrazil se od jedné z mnoha větví a dál plachtil vzduchem. Doufal, že touto dobou už je setřese, ale byli vytrvalí a drželi s ním krok. A přitom to měla být tak lehká mise. Ona vlastně i byla. Dvoučlenný tým, dostihnutí nukeninského gangu, jejich likvidace – rutina. Nikdo ale nepočítal s tím, že na západní hranici zuří mocenská válka zločineckých band a jednotlivé kartely si právě teď mezi sebou vyřizují účty.
Ako páliť mosty
Ak by sa dalo zabíjať pohľadom, striebrovlasý chlapec, čo sa práve skrýval v jednej z dedinských uličiek, by bol najšťastnejším človekom na svete. Nenávistne sledoval okoloidúcich návštevníkov a rozmýšľal nad nepeknými vecami. Hoci jemu samému pripadali celkom príjemné... Rozhodol sa vyjsť z tieňa a pobral sa ulicou plnou ľudí, ruky vo vačkoch.
Miesto bez hrdosti. Chodí si sem, kto chce, robia si tu, čo chcú... odkopol malý kamienok, čo mu stál v ceste. Ale ja sem viac nepatrím.
Cesta prebiehala bez komplikácií, ale mimo stručného popisu misie toho celý čas veľa nenahovorili. Hana sa priblížila ku kapitánovi, pozrela mu do očí a kývla smerom k Tenten.
„Až budeme ďalej od Konohy.“ odpovedal.
K večeru našli vhodné miesto na táborenie a rozložili oheň. Nebolo sa čoho báť, k hraniciam medzi Ohňovou zemou a Zemou horúcich prameňov to bolo ešte dosť ďaleko.
„Ešte stále si nepovedal, čo ťa žerie.“ začala Hana. „Myslím, že máme právo to vedieť.“
Pohodlně uvelebený na větvi vysokého stromu obrátil list v ohmatané knize. Už ani nepočítal, kolikrát ji vlastně přečetl. Nezáleželo na tom. Pokaždé ho uchvátila a pokaždé v ní našel něco jeho zraku dosud skrytého. Nadšeně hltal každé skvostně napsané slovo a věděl, že za ni nikdy nepřestane být Jiraiyovi-sama vděčný. Ale teď bylo na čase ji schovat nebo spíše od ní alespoň odtrhnout zrak.
„Hoj!“ pozdravil z koruny stromu blížící se dvojici.
Na čistine stála trojica ANBU. Jedna z tých skupín, ktoré Tretí vyslal na hranice Ohňovej zeme zbierať informácie. Po Hayateho smrti totiž vzniklo podozrenie, že sa pod zásterkou chuuninských skúšok niečo proti Konohe chystá. Prichádzajúci shinobi o tom vedel, lebo bol prítomný, keď padlo rozhodnutie. Táto skupina tu zastala, lebo niečo našla. Boli tu badateľné stopy boja. Tu a tam zabodnutý kunai alebo shuriken. Priamo pred ním utrhnutá noha. A niekoľko mŕtvol roztrúsených okolo. Museli naraziť na silného protivníka.
do pekiel uvrhnúť,
no v mŕtvych očiach horší je
a ukrutnejší súd!
Sedem dní, nocí trpel som
a nechcela ma smrť.“
Počula som, že peklo páli vraj.
„Pane!“ vletel do Raikageho kancelárie akýsi blonďavý chlapec. Bolo to naozaj super načasovanie, lebo on sa im práce chystal povedať, čo za katastrofa by sa mohla stať, ak sa to páchateľovi podarí dokončiť. Naozaj skvelé.
„Dai!“ okríkol ho, „Nevidíš, že tu niečo riešim?!“
„Ale pane!“ nedal sa mladík, „Chytili sme troch utečencov!“
„Čože?!“ tresol po stole Raikage a o milisekundu na to sa prudko postavil. V tvári mal dravý výraz a Choujimu došlo, že toto je preňho prvoradejšie a že ich dvoch odsunie na druhú koľaj.
Byl to už týden od napadnutí Konohy. Miako se Kioshimu úspěšně vyhýbala, sama nevěděla, proč se s ním nechce vidět. Měla strach z toho setkání, nedokázala však říct, z čeho přesně. Sakura se nedozvěděla, kdo tehdy zachránil Konohu a po odpovědi se nepídila. A vesnice se postupně zotavovala.
Pohŕdam touto dierou!
Na studenej zemi sa slabo ozývali kroky dvoch postáv. Kráčali v tieňoch okolitých budov, ukrytí pred zrakmi ľudí prechádzajúcich po neďalekej ceste. Prišli sem „dovolenkovať“, prišli si sem „oddýchnuť“... Turisti.
Zasratí turisti.
Napriek ostrému slnku bol deň pomerne chladný a málinko pochmúrny. Celkom dobre sa hodil na ničnerobenie a vyprázdňovanie si hlavy máčaním sa v horúcich prameňoch. Vlastne, ľudia sem nechodili takmer kvôli ničomu inému.
„Dobré ráno!" vykřikla dlouhovlasá dívka , zabouchla dveře od pokoje a utíkala na snídani.
„Dívej pozor Oppai," napomenula ji Hinata. Dívka však měla hlavu v oblacích. Bylo ji tak nádherně, bylo to jako kdyby mohla létat, vznášela se.
„Dobré ráno," řekl Boruto směrem k Oppai a zakousl se do rohlíku.
„Boru? Půjdeme dneska trénovat s Konohamaru-sensei?" usmála se dívka a házela do sebe lžíci po lžíci svým snídaňovích cereálií.
„No já myslel, že půjdeme jenom my dva," posmutněl blonďáček.
Kapitola 1 – Trable na cestě
Chladný večerní vítr rozfoukal po Kazekageho kanceláři téměř celý sloupec papírů, které Gaara odpoledne dostal a musel všechny přečíst a podepsat.
„Zatraceně, zapomněl jsem na ně dát těžítko.“ Postěžoval si Gaara a zavřel okno, kterým vítr pronikal do místnosti. Dal se do sbírání rozfoukaných papírů, když se ozvalo zaklepání na dveře kanceláře.
Kdo to tak pozdě jen může být? Zamyslel se.
„Vstupte.“ Pozval Kazekage návštěvníky dovnitř.
Kakuzu byl, jak loutkář brzy zjistil, dalším rekrutem, pokud se to tak dalo říct. Podle hojících se pohmožděnin pravděpodobně nepřišel tak dobrovolně, jako se tvářil. Sasori si sedl na nejbližší kámen a zhluboka vydechl. Genjutsu. Nesnášel genjutsu.
„...to."
Melodický hlas se linul v pozadí úsměvů lidí kolem něj. Nerušil, ale cítil, že tam nepatří.
„...nato."
