Série
Bol májový podvečer a ja som išla s TenTen a Ino z nákupov.
„Vysvetlite, čo sa s ňou deje.“ Hiashiho hlas bol až desivo ľadový. Kontroloval sa, no to napätie v miestnosti by sa dalo krájať. Bolo to ako ticho pred búrkou.
Úbohý medik sa potil v tvári a nervózne si žmolil prsty. Jeho pohľad kĺzal po celej miestnosti, plazil sa po podlahe a všemožne sa vyhýbal Hiashiho tvári. Tie chvíle ticha mu pripadali horšie ako posledné minúty pred popravou, hoci to ešte nezažil.
To sa asi čoskoro zmení... zaplakal v mysli. Ak mu nedám to vysvetlenie.
„Ty hajzel!“ kričala naňho Riko a pozorovala, ako z rany na Sorinom bruchu vyteká krv. Najprv jej to prišlo divné, ale došlo jej, že Sora sa v tomto svete nemôže hýbať, kým sa tu nedostane cez portál. Tým pádom nemôže ani prejavovať bolesť alebo nadávať. Prestala myslieť na to, že jej priateľka je nehybná a že s tým momentálne nič neurobí, a rozbehla sa proti nemu.
,,Tak ako si sa mala?“ spýtala som sa hneď, ako sme sa dostali do budovy a zrazu som sa cítila tak ľahká, bez problémov, bez starostí a plná energie. Pokúsila som sa tieto pocity zapamätať si. Je to snáď prvýkrát od kedy som sa prebrala v nemocnici, čo sa cítim ako tak dobre.
,,Bol to oddych, celé dni zatvorená v jednej miestnosti je pre mňa ako dovolenka . Aspoň sa vyspím.“ pokrčila plecami a zabočila za roh.
„Tak dajme sa do toho, máme to rozvešať skoro po celej dedine,“ usmiala sa ružovláska, schytila do ruky lampášik a vyskočila na lampu.
Naruto a Hinata urobili rovnako ako Sakura a hneď sa na lampách začali hojdať svietidlá.
„Kamže to máme namierené? “ spýtal sa trocha priblbo Kiba.
„Už som ti spomínala. Sai,“ zasmiala sa Ino a ukázala na Saiov dom, ktorý bol neďaleko.
Ino zaklopala na dvere. Objavil sa Sai so štetcom v ruke a čiernou farbou na líci. Vyzeral celkom unavene: „Ahoj Ino, Kiba,“ zívol.
„Naruto.“ povedala som zaspato. „Daj mi pokoj.“ A prevalila som sa na druhý bok.
„Ale Katema, babča Tsunade nás posiela na misiu!“ skúsil, a keď jeho slová na mňa nemali nijaký vplyv, vzal vankúš a začal ma vyháňať z postele. Otrávene som vstala.
„Dobre, idem. A teraz vypadni, potrebujem sa obliecť.“ vyhodila som ho z izby, počkala pár sekúnd a otvorila som dvere. Samozrejme, dovnútra spadol Naruto nakúkajúci cez kľúčovú dierku.
„Naruto!“ skričala som a strelila mu facku.
„Prepáč.“ začervenal sa a šúchal si líce.
Se znepokojením hleděl Sasuke na Naruta, jenž ležel na nemocničním lůžku. Vypadal hrozně.
„Můžeme z něj tu pečeť nějak sejmout?“ zeptal se Sasuke. Kakashi chvíli mlčel.
To já nevím, vzdychl po chvíli utrápeně. „Gaara už poslal pro pomoc.“ Gaara pohlédl jejich směrem a přikývl. Naruto sebou najednou na lůžku trhnul a prudce se zvedl. Všichni v místnosti se lekli. Naruto ztěžka oddechoval. Přejel pohledem po přítomných.
„Já.. musím zpátky!“ zasípal a chtěl vstát. Gaara mu v tom však zabránil.
Narutova skutečná úroveň
Sasuke a Sakura byli šokováni. Naruto nikdy předtím neukázal takový rozsah schopností a síly. Sasuke se dusil závistí. Jak mohl být Naruto takhle silný?
„Co to k čertu? Jak jsi takhle zesílil!?“ Křičela Sakura na Naruta.
„Trénink.“ Odpověděl blonďák.
„Proč jsi ještě gennin?“ zeptal se Sasuke a snažil ze potlačit svou závist.
Naruto si povzdechl. Doufal, že by se téhle diskusi dokázal vyhýbat trochu déle.
„Je tu sice sucho, ale líbí se mi tu,“ broukla Tem a položila mi hlavu na rameno. Nakonec jsem se nechal přemluvit na procházku po Suně, ale vypadalo to spíš jako jedna velká přestávka na lavičce. Seděli jsme těsně vedle sebe, navzájem jsme měli ruce ovinuté kolem toho druhého a povídali si.
Tak ešte pred Vianocami posielam dalšiu časť ^^
Trápne. Nepríjemné. Také to bolo. Mala som sto chutí dať na škripec toho podliaka Itachiho. Čo na škripec? To by bolo málo! Zdrať ho z kože!
Nepríjemne sme jeden po druhom hľadeli. Ja som sedela pri Sasukem v tesnej blízkosti. Hneď ako som si pri neho sadla, obmotal si ruku okolo mňa. Samozrejme, musíme sa správať ako super-duper zamilovaný párik (fakt, že mi to vôbec nevadí netreba spomínať).
Sasuke po celý čas nehybně stál na tom samém místě. Ještě nikdy nebyl tak vystrašený, po hodné chvíli se však vzpamatoval a běžel rychle nahoru. Hlasitě odtáhnul dveře, i když Naruto byl stejně pořád vzhůru.
„Vstávej!“ křičel od dveří. Naruto se otráveně obrátil směrem k němu, sedl si na postel a mírně odtáhnul deku ze svých nohou, protože mu bylo teplo.
„Je pět ráno, chceš vzbudit celej dům?“
„Jsou tady!“ nebral do úvahy žádné jeho protesty.
„Ta skupina nukeninů?“ rázem vstal.
Putovali již šestým dnem a konečně v dálce spatřili vchod skryté Písečné. Během pár hodin tam měli dorazit, ale s každým přibývajícím metrem rostlo napětí. Čtvrtý Kazekage nemusel nic říkat, protože i Gaara i Naruto si byli vědomi, jakou mají v této vesnici pověst.
„Třeba na mě už zapomněli… Navíc mám jinou barvu vlasů a trochu mi odrostly,“ utěšovala se Naruto, že možná nebude označena za útočníka, co před několika měsíci zaútočil na Písečnou a hlavně Kazekageho.
Dvě ženy bloudily lesem, byť znaly cestu ke svému cíli. Ale ani jedné z nich se tam příliš nechtělo, obě měly na to místo bolestné vzpomínky a přesto ho rády nazývaly domovem. Obě byly ponořeny do svých myšlenek, právě na toto místo, na jejich domov.
„Jak moc se to místo změnilo, jaká je má sestra? Ovládají ji rodiče nebo je sama jako oni?“ Kladla si otázky starší z nich.
„Musím mlčet! Nesmím Naruta prozradit, nikdo nesmí vědět, že žije! Ale co když poznají, že jim lžu, co pak?“ Strachovala se o sebe mladší.
Za hranicemi nemožného
„Tak si na mňa predsa nezabudla!“ uškŕňal sa Hidan.
„Ako by som mohla zabudnúť na odťatú, živú hlavu.“ Zasmialo sa dievča, keď si spomenulo, ako sa ešte pred pár dňami dívala do zakrvavených očí bezvládnej mŕtvoly, z ktorej zostala len hlava a ktorá na ňu bezdôvodne kričala.
Pred pár týždňami
Jiná! Jinak se to říct nedalo – byla prostě jiná. Taková zářivější a ne tak kulatá.
„Hej Teuchi, tys kupoval nové nádobí?!“ Zeptala jsem se po té, co už jsem se po třetí polila díky tý šišatý věci, co si říkala miska.
„Ano, ty sis toho všimla?“
„Ano.“ Tupě jsem zírala na misku před sebou a doufala, že zmizí a přemění se na tu starou. Byla jsem jen týden na misi a už jsou tu změny.
„A?“ Vzhlédla jsem k nadšenému obličeji staříka Teuchiho.
„Co a?“
„Co na něj říkáš?“
„Děláš si srandu, že jo?" ozvala se po chvíli ticha Tory.
„Jak se to vezme... Tak napůl."
„Jak napůl?" shodila si svítící vlasy do obličeje, aby nebylo poznat, jak se tváří.
„Tak dobře, spíš vůbec," přiznal Itachi a ušklíbl se.
„Proto jsi byl tak naštvaný, když jsem se seznámila s Jirayou?" nenechala ho ani odpovědět a pokračovala, „Měl jsi mi to říct."
„Já... nechtěl jsem abys..." hlas se mu zadrhl.
„Abych co?"
„No aby sis myslela že se mnou... jak to říct... musíš chodit?"
,,O čo ide?“ spýtala som sa trochu nepriateľským tónom o dvadsať minút, keď som sa dostala do telocvične. Tsunade stála uprostred a pozorovala ma hnedými očami. Ani o kúsok som neuhla, ale opätovala som jej pohľad s tým rozdielom, že som do neho dávala znechutenie. Za Tenten.
Pocítil som, že sa prestala vzpierať a ja som uvoľnil tlak tiež, ale stále som jej držal zápästia. Pomaly sme sa k sebe približovali a zistil som , že ju odrazu chcem pobozkať.
- - -
Keď ma chcel obliať vodou, pripravila som sa a namiesto na mne skončil obsah vedra na ňom. Zaklial a rýchlo si vyzliekol mokrý vrch. Mal až prekvapivo pekné telo. Čo to trepem, je to idiot! Pripomenula som si a vrhla som sa na neho.
