Typ

Ještě než dojde na rozhovor mezi Kakashim a Jakkurem, než celá Konoha zjistí, že je Sakura mrtvá. Do toho budou Miaki a Iemasu posláni do Suny a než se Kyuubi/Naruto pustí do svádění Hinaty si musíme nastínit další důležitou věc. A tou je situace v Edoki, kde není vše tak, jak vypadá a rozhodně to není nic hezkého, když se vás pokouší…

Ninja vykopl dveře a vstoupil dovnitř. Svůj cíl identifikoval okamžitě, stál omráčený hrůzou v rohu místnosti. Vyrazil k němu, ale přešel sotva půl pokoje, když mu na záda skočila žena, která jej dvakrát bodla do zad kuchyňským nožem, než se mu podařilo ji strhnout a mrštit jí o zeď. Zakrvácený se obrátil znovu ke své oběti, na chvíli ztuhl na místě, ale nakonec se rázně pohnul vpřed a vrazil jí kunai do srdce. Ozval se strašlivý výkřik a ninja se zapotácel. Sevřel hlavu do dlaní a poklesl na jedno koleno. Po chvíli vstal a tiše se rozesmál.

Jak to všechno začalo

Všechny zdravíme

přicházíme s novou spoluautorskou povídkou a abychom vás hned z počátku úplně nezmátli, na to bude čas později, představíme vám naše postavy.

Sasuke klečel na prahu potemnělé místnosti a s hrůzou hleděl na zhroucené formy dvou bezvládných těl, rýsující se v šeru před ním. Bylo ticho. Proč bylo takové ticho? A klid. Nikde ani náznak pohybu. Jen rýhami v dřevěné podlaze se pomalu rozlévala hustá tmavá kapalina. Uprostřed místnosti ležela upuštěná katana. Na jejím lesklém ostří, tečkovaném krví, se odrážel bledý svit měsíce.

Bol to ničivý výbuch. Ničivejší nikdy v živote nevidela. Zničil všetko naokolo a bol by ju zabil, nebyť posledným zvyškom jej nevídanej schopnosti regenerácie. Odkrývajúc si tvár, jej zrak nedovolil vidieť nič viac, okrem prachu a hliny vznášajúcej sa navôkol. Slabé dunenie v diaľke značilo, že sa z onej explózie niekde valia kamene do údolia. Sú v poriadku?

Poslední závan rozvířeného větru se rozplynul v lese v Zemi Rýžových Polí. Prach se začal usazovat, přesto byla nad zemí stále hustá vrstva prachového oblaku. Mnoho listů se snášelo k zemi, ať už to byl pomalý, klouzavý pohyb, nebo to byl rychlý a bouřlivý let, jak je zachytil poryv větru. Zbyly tu pouze kmeny stromů očesané o všechno listí i s větvemi a některé menší i starší stromy byly roztrhány.

Ahooj

Tento diel som písala s totálnou radosťou, lebo je plný Vianoooooc.
Dúfam, že si jeho čítanie užijete tak, ako ja jeho písanie. Kto rád počúva muziku pri čítaní, tak niečo Vianočné určite.

Vaša Sabaku

„Nagayáááá,“ zahulákal Kiba na celú obývačku, ktorá sa hýrila zvukmi.

Naruto nerad četl. Už od akademie se této činnosti věnoval pouze v nejvyšší nouzi a s největším sebezapřením. Knihy na něj byly šíleně tlusté, na ty prostě neměl čas. V časopisech psali samé blbosti o vaření, make-upu a vyvážení popelnic a jediná publikace, o kterou kdy jako mladý stál, se mu do ruky bohužel nikdy nedostala. Vnímal to teď jako promarněnou příležitost změnit na literaturu názor, ale co už.

Seděla jsem za mřížemi a dívala se do matně osvětlené chodby. Nikdo po ní nešel. Dusivé ticho mi lezlo až do morku kostí. Slyšela jsem každý tep svého srdce, každý nádech a výdech, každou myšlenku. Kdybych věděla to, co vím teď, kdyby mi to někdo řekl, nemusela jsem tu sedět. Vyšetřovací stanice v Konoze byla nechvalně proslulá. Věděla jsem, že půjdu pod ruce samotnému Ibikimu, ale nakonec jsem usoudila, že mi je to jedno. Můj život tímto skončil a už nezáleží na tom, co se mnou bude.

Cesta Raiua a Tayuyi je zavedla ze Země Blesku do Země Chladu. Cestovali běžnou chůzí, nikam nespěchali, a buď byli zticha, nebo si povídali o ničem. Raiu nechtěl na Tayuyu příliš tlačit nebo tak, a ona zase neměla tolik zájem. Zastavovali se pouze na odpočinek nebo ve městech se ubytovávali k přespání a druhý den opět vyrazili. Během toho se trochu blíže poznali, ale obzvlášť Tayuya zůstávala obezřetná. Pořád Raiuovi nevěřila, alespoň ne tolik, aby mu o sobě řekla něco víc... osobního.

Už před několika lety mi došlo, že mír mezi pěti velkými národy má asi takovou šanci na dlouhou životnost jako láhev saké ve stolu alkoholika. My ninjové jsme totiž od malička cvičeni k jedinému cíli, a to k boji. Co si pamatuji, tak odjakživa měl náš klan nějaké nepřátele, proti kterým jsme museli bojovat, a přátele, kterým jsme nemohli věřit, protože jak je známo, situace na bojišti se mění každým okamžikem, a tak se z přátel často stávali nepřátelé a naopak.

Mladý muž sa pretočil z boku na bok, lebo proste slnko. Nemal rád, že ho otravovalo presne vtedy, keď nemusel do práce. Nespokojne zavrčal a prudko sa posadil. Tvár si zložil do dlaní, lakte zapierajúc do kolien. Postavil sa a letmo sa prezrel v zrkadle vstavanej skrine. Krvavé vlasy mu odstávali na všetky strany. Nič nezvyčajné. Upravil si ich pár šikovnými pohybmi a šmátrajúc po tričku si uvedomil, že zdola počuje koledy. Ústa sa mu rozšírili do úsmevu.

„Ňo,“ Fuu sa zaprela o stôl s perom medzi prstami, „čo všetko máš vo zvyku jesť na sviatky?“
Gaara hodil na ňu trocha vyoraný úsmev: „No ja...“
„Nevieš?“ dvihla obočie s úsmevom, „ty si nikdy nevaril štedrú večeru, však?“
Úškrn sa mu dral na tvár, keď kýval hlavou.
„Fajn,“ zaškerila sa, „tak sa spraví zoznam.“
„Súhlasím.“

V malém táboru u hranic mezi Zemí Ohně a Rýžovích Polí, nebo novým názvem Země Zvuku, byl klid. Tayuya seděla opřená o kámen, nohy překryté dekou a tiše přemítala o svých možnostech. Raiu seděl naproti ní přes tábořiště, taktéž opřený o kámen s rukama za hlavou a sledoval mraky. Atmosféra byla klidná, ale Tayuya zůstávala připravená Raiua zabít. Vlastně, ona to přímo plánovala. Jednak byl bezpečnostní riziko, protože věděl toho příliš o tom, co se tu dělo.

Byla to polední přestávka a její spánek ve stínu stromu, zatímco sám žvýkal poslední zbytky oběda a pozoroval její tmavé kruhy pod očima. Byl to ten klidný čas, kdy jste zvláštně spokojení, i kdyby jen trošku, maličkatou trošku, a necítíte svoje temný démony, nelítají kolem vás, protože kolem vás hrají cvrčci a řvou ptáci, protože obilí je zlatý, někde v dálce bučí krávy a chvíli není co dělat, vánek čechrá vlasy a nikdo zbytečně neplká. Přesně takový čas. Natáhl se pro bandasku vychlazeného mléka a řádně se napil. Vrátila se mu tady chuť k jídlu. Práce a slunce a její pohrdající, tvrdé oči, kterým byl ukradený, tohle všechno konečně po dlouhý době dávalo smysl.