Typ

Ráno, asi v čas snídaně mě probudila vůně. Něco smaženého. Vstal jsem a šel se podívat do kuchyně. Byl jsem jediný, kdo to cítil. Když jde o jídlo, myslím, že můj čich je na stejné úrovni jako Kibův. Jakmile jsem vešel do místnosti, z kama to šlo, uviděl jsem svého mistra, jak stojí u sporáku. Dělal volská oka.
„Dobré ráno,“ už si mě všiml.
„Dobré, ero-sennin,“ oplatil jsem mu pozdrav. „Co takhle brzo? A ještě k tomu děláš snídani?“

Viděl širokou brázdu. Zoraná pole. Lesy táhnoucí se donekonečna; dotýkají se oblohy, tančí ve vzduchu a natahují ruce k nebi, ruce obtěžkané plody a šiškami, co se pyšně pohupují a natřásají. Kdykoliv nějaký příhodný les viděl, zamířil do něho. Bylo to doma. Bylo to známé, bylo to uklidňující.
A byl tam stín.
Vlnící se tráva, pole hrající žlutou, zelenou a hnědou, svět kolem něho, celá ta scenérie, která žije a mluví, celé to všechno dává dohromady obrovskou rodinu tvořící monstrózní obrázek v jeho mysli. Musel si zastínit oči, aby neviděl. Připadal si jako nestvůrný, černý brouk brodící se něčím překrásným, něčím, z čeho je absolutně vyloučen, něčím, co se snaží zapadnout, ale v hloubi duše ví, že teď nelze. Vyčnívá a ještě chvíli vyčnívat bude.

Konec. Konečně byl konec válkám. Všechny národy se spojily a všichni jsme spolu žili v míru. Byl jsem toho velkou součástí, ale stále mi něco chybělo. A nebyl jsem to jen já.
Sasuke. Zase byl pryč. I když už nebyl tím, kdo se chystal Listovou zničit a bral ji zase jako svůj domov, byl všude možně, jen ne tady. Bohužel nás musel opustit vzhledem k nedávným událostem. Více než mě to však zraňovalo ji. Chtěla být s ním, ale nemohla. Měl bych se jí více věnovat, než se zase Sasuke vrátí. Ale počkat… Co já? Koho jsem měl já? Na koho jsem čekal já? Jasně, všichni mě již uznávali, brali mě jako jejich přítele. Měl jsem najednou tolik přátel, byl jsem hrdinou Velké války ninjů. Ale stále… Stále mi něco chybělo. Nebo snad někdo? Láska? Nevím, v těchhle věcech se já nevyznám. Celý život jsem si myslel, že miluji Sakuru. Ale bylo to tak doopravdy? Ne. Měl jsem ji spíše rád jako svoji nejlepší kamarádku. A i ona mě tak brala. Vždyť celý život milovala Sasukeho. Pane bože, já musel bejt tak otravnej, chudák Sakura.

Nikdy si nemyslela, že získat Radu na svoji stranu bude natolik náročné. Právě běhala po Konoze a hledala jednu konkrétní značku nakládaných švestek. Tím úkolem ji nepověřil nikdo jiný než Homura. Proč se nemůže spokojit s něčím dostupnějším? Jenže to nebyla jediná svízel. Oba radní si ji často zvali na čaj, což bylo přesně to, co měla v plánu. Jenže místo probírání nějakých politických záležitostí a velkých tajemství vesnice jí vykládali nudné historky. Seděla s čajem v ruce a nepřítomně zírala před sebe.

Bolela ho záda. Hrozně ho bolela záda. Trávil dny a noci nad psacím stolem, nad odklízením bordelu, nad prohlížením jelenů, jednoduše nad vším, co bylo potřeba zařídit a zařídit toho bylo potřeba dost. A teď se skláněl nad dalším stolem a rovnal další kupičku zbytečně mrtvých stromů, aby si nad ní zničil hřbet.
„Jde ti to skvěle, Shikaku.“
Jo, jen kdybyste věděl, jak úúúžasně mi to jde, Třetí, ušklíbl se v duchu, zatímco si skládal do složky novou várku listů. Úplně se v tom rochním. Jako divočák.
„Děkuju,“ kývl a narovnal se.

„...dúfam, že stihneš prísť načas,“ Gaara si napravil klobúk kage.
„Neboj sa, dlho sa túlať nebudem. Nenechám robenie štedrej večere len na teba,“ Fuu sa usmievala od ucha k uchu, „som vďačná, že môžem mať v tvojej dedine útočisko.“
„Kedysi si ma pomohla zachrániť, som ti dlžníkom. Kedykoľvek, Fuu.“

Nezavítala sem ani duše. Lidé odjakživa měli pocit, že hřbitov je místo posvátné mrtvým, zakázané živým. Přesto sem Tsunade ráda chodila, když si chtěla odpočinout. Mrtví totiž nekřičí, pouze vyčítají nebo utěšují. Podle toho, kdo je přišel navštívit. Její návštěvy byly zřídkakdy, volných dní za ta léta měla po málu. A když už sem přišla, mlčela a nechala své srdce tiše plakat za všechny padlé.
Tentokrát však nastal čas popovídat si se starým známým, kterého zanedbávala.

Únos Himawari

(Listová)
„Tak co, Shikadai, sudé nebo liché?“ zeptala se Chouchou.
„Ach bože, Chouchou, proč jsem vlastně s tím souhlasil, že si s tebou zahraju kostky, to je taková otrava,“ odfrkl si Shikadai.
„Radši bych pozoroval mraky a odpočíval,“ prohlásil.
„Hele, to tvoje pozorování mraků nás pak dovedlo do velkého průšvihu,“ řekla rychle.
„Co ti myslíš?“ zeptal se nechápavě.
„Ty si nevzpomínáš?“ řekla a hlavu si opřela o svoji ruku, pak se znuděně na něj podívala.

Oči mal otvorené. Bol si absolútne istý, že má oči otvorené. No napriek tomu nič nevidel. Bol v úplne zatemnenej miestnosti. Netušil kde, netušil ako sa sem dostal a jediný objekt, ktorý bol schopný identifikovať, bola konštrukcia, ku ktorej bol priviazaný. A ešte tu niekde boli hodiny. Počul ich tikot. Ako dlho tu už je? Koľko môže byť hodín?
7:21
To zazrel ako prvé, keď zrazu zablikala neónka. Hodiny viseli na stene akurát v takej vzdialenosti, že jasne videl na ciferník, napriek tomu, že jeho okuliare a ochranná čelenka ležali na stole pred ním.

Letní větřík radostně prolítával mezi stromy, skálami či si razil cestičku nad rozskotačenou vodou v potůčku. Chladil rozpálené líce z poledního vedra. Zdálo se to být idylické. Krásný den, a přesto sedící postavy u potoka neměly na tvářích úsměv, který by ladil k okolí, a v mysli bezstarostnost. Bylo to horší, nad čelem toho nejmladšího div nevisela bouřková mračna. To, co slyšel od dvou starších žen, se mu vůbec, ale vůbec nelíbilo.

Na břehu řeky Naka seděli dva černovlasí chlapci, hleděli na vodní hladinu a házeli do ní kamínky. Starší se tvářil spokojeně, ale na mladším bylo vidět, že mu není do zpěvu.

„Vypadáš, že tě něco trápí, Itači. Stalo se něco?“
„Nic, jenom můj nadřízený se nešťastnou náhodou zranil a přenechal mi proto svoji zítřejší misi. A asi to nebude úplně jednoduchá mise, tak jsem z toho trochu nervózní.“
„Proč?“

[i]Kde jsi? Zmizel jsi? Všude je tma a já tě nevidím. Ztratila jsem tě z dohledu. Chybíš mi? Chybíš mi! Samota je jako smrt. Prázdná, temná a bez konce. Nedokážu ničím zaplnit propast, jež se zrodila v mé mysli. V mém srdci. Teď když nad tím přemýšlím, není rozdíl mezi myslí a srdcem, protože ztrátu nedokáži vysvětlit ani rozumem, ani zahnat palčivé pocity. Kam jsi zmizel? Je to daleko? Najdu tě? Setkáme se?

Chutnala po písku, octu a vápně. Byla kyselá a byla moučná, byla všechno to hnusný a odporný, co neměl rád, ale teď to rád cítil, protože chutnala, chutnala a byla. Nabral si jí plné hrstě a přitiskl ke spálené tváři, aby chladila – k čertu, nejen to, potřeboval ji mít ještě blíž a celý se do ní ponořit, vyráchat se jak novorozeně v neckách, protože byla -
svobodná
svobodná
a čistá. A sakra hnusná!
„Seš jak prase, takhle rejt rypákem v zemi.“

[color=purple][b] Keď sme prišli na cvičisko, Kiba namosúrene sedel na zemi. Pristúpili sme k nemu a oslovila som ho: „Si v poriadku?“ Tvár otočil na nás a krátko sa zasmial.
„Neviem, či mám byť nasratý alebo smutný,“ odpovedal nám. Sadli sme si k nemu a čakali, kým bude pokračovať.

Sasukeho oči mlčky tikali po miestnosti. Nohy prepletené do tureckého sedu boli poličkou pre pevne stisnuté prsty. Pásiky bolesti na žilách mu za tú noc až príliš rýchlo zoschli. Koža natiahnutá na ich okrajoch bola dosť cítiť, keď toľko napínal svaly na celom tele.

„Vaaaaaaaa!!" probudil mě něčí křik.
Ihned jsem vstal z postele a šel se podívat, co se děje. Šlo to z obýváku.
„Co se tu děje?!" vykřikl jsem. V tom jsem spatřil svého syna, jak míří kunaiem na osobu spící, no už jen odpočívající na gauči. V tu chvíli jsem se uklidnil.
„Tati! Někdo se k nám vloupal a schrupnul si u nás v obýváku!" vyhrkl na mě.