Parodie
[i]Předem bych chtěla pronést pár slov 
Jakožo autorka této..no...ehm...tohoto výtvoru...jsem povinna vás, kteří mě ještě neznáte, upozornit, že tato snad humorná a lehce dobrodružná story, je plna černého, někdy až temného humoru. Není vhodná pro slabší povahy xD
Dále pak k významu názvu samotného, ten napovídá, že budeme sledovat Hidana a jeho strastiplnou a dlouhou cestu = anabázi, za jeho nově vytyčeným cílem, který se dozvíte, až se k tomu pročtete
ten kosu měl.
Velice si
s ní rozuměl.
opravdu moc.
Brousil ji snad,
každičkou noc.
[center]Jednoho dne,
se Hidan splet.
Ten svůj brousek,
Sasuke vs. Sharingan
Sasuke stál naproti svého protivníka. V očích měl ten nejdokonalejší Mangekyou Sharingan co existoval. Sasuke oproti tomu měl jen obyčejný Sharingan. Věděl, že nebude moct vyhrát bez těch očí co má jeho protivník ale nemohl zabít svého nejlepšího přítele. Věděl, že nemá proti němu téměř žádnou šanci. Ale alespoň se o to pokusí.
Rozjímání knihy, vlastněné Hatake Kakashim
Bejt kniha není lehký.
Pořád vás někdo osahává, obrací, čumí na vás a občas se i směje.
Ne, nejsem nic z červený knihovny (ještě aby). Jsem Icha Icha.
Proč já?
Proč mě musel napsat nějakej starej, úchylnej dědek, kterej nemá kde jinde filtrovat ty svoje... představy? Prej se menuje Jiraiya. Ňákej Sannin, či co. Tady je vidět, že každej má nějaký mouchy. V mým případě moly.
Ten jednovokej, co mě čte, už zase rudne. U jaký je asi části?
Aha.
...
Úryvek z deníku prvního stolu Godaime Hokage
[i]Pondělí - Tsunade na mě vylila saké
Úterý - Pro změnu na mně usnula.
Poznatek číslo jedna - Tsunade chrápe.
Poznatek číslo dvě - Tsunade dokonce i slintá.
Poznatek číslo tři - Tsunade mluví ze spaní a pomlouvá mě...
Shizune vtrhla do dveří. Tsun se probrala a vyhodila ji.
Tsunade znovu usnula.
Středa - nuda. Tsunade diskutuje s nějakými páprdy a nechává mě na pokoji.
Čtvrtek - pořád na mě kašle. Začínám dostávat depresi.
„Kde mám ku*va svůj brousek na kosu?!“ rozčiloval se Hidan a lítal po celém sídle.
„Viděl jsem s ním Sasoriho,“ bonznul ho Pein.
„Já ho rozbiju!“vydupal shody k louskači do pokoje. „Naval brousek, ty zku*vysyne!“
„Potřebuji ho,“ zvednul k němu pohled Sasík od broušení zbraní. „Od tý doby, co Tobi zalíval Zetsua mýma jedama, musikám zbraně brousit.“
„Tobi zalíval Zetsua? To proto je jeho černá půlka bledá a bílá půlka zelená?“
„Jo. Nebo to bude z Robino keců.“
1)
V řadě za sebou Akatsuki jdou,
vede je Madara cestou necestou,
Bijuu nemají, cestu neznají,
vyšli prostě do světa a Jinchuuriki hledají.
2)
Slaměný klobouk a na plášti mrak,
jedinečný prsten na každém je znak.
Po dvojicích chodí, okolí straší,
to jsou prostě Akatsuki co Jinchuuriki hledají.
3)
Ať už slunko pálí nebo padá déšť,
oni neustanou než ovládnou svět.
Blesky blýskají, vichry foukají,
a ti naši Akatsuki furt Jinchuuriki hledají...
"Tobi chce lízátko!" Rozlehlo se Tobiho vřískání sídlem Akatsuki.
Když se Sasuke dostal do postele, musel opět přemýšlet, proč zrovna on se stává terčem posměchu svého okolí. Copak je skutečně tak opožděný, jak to stále vypadá. S touto situací se rozhodně smířit nechtěl a v hlavě mu vrtala nabídka, kterou mu dal Naruto, možná by mu přece jen mohl pomoct.
Všechny tyto myšlenky ho neopustily ani ráno a vypadalo to, že už je vážně zoufalý.
Neji Hyuuga byl smolař.
Vždy byl klidný, slušný a tichý. Ve svých šestnácti letech vypadal stále stejně, jako v době, když byl ještě genin, i když jeho výraz se stal ještě o něco nečitelnějším a jeho osobnost se dala s určitostí označit za tajemnou.
„Ty Naruto?“
„Jo?“
„Už jsi slyšel o tom, že nás chce dobýt Skrytá Mlžná?“
Tvář šestého Hokage byla známá svým půvabem a téměř andělskou krásou, které se až do teď dařilo popřít, že kdysi patřila jednomu naivnímu, hysterickému jouninovi. Teď to naopak vypadalo, že se ta stará, zapomenutá část Hokageho já vrátila a přinesla si s sebou zákon.
„Cože!?“
Ráno bylo krásně slunečné, foukal mírný a teplý letní vánek, který si pohrával se Skaařinými vlasy a pláštěm. Stála něco kolem sta metrů od hlavní brány Konohy a na něco čekala, spíš na někoho. Z lesa, který ji obklopoval jak zleva tak zprava, se vynořil Strego. Pomalu k ní došel, stoupl si vedle ní a začal se dívat stejným směrem.
„Připravená?“ zeptal se, aniž by se na ni otočil.
„Jo,“ odpověděla. „ Rara už na nás čeká?“
Ask Anyone 15 - „Vedlejší vydání“
Po dlouhém mozkovém hloubání a dloubání se jistá nehorázně líná osoba, kterou by v lennosti nepředčil ani sám mistr lenosti Shikamaru, rozhodla opět zasednout za pracovní stůl, vzít do ruky papír a tužku a napsat pro dychtivé čtenáře Konohy další vydání rubriky Ask Anynone.
„Zázraky se prý dějí,“ povzdychnul si Brepta.
Ale Brepto, nekaž mi můj combackový proslov! To mělo být dramatické.
„Jare jare...“
Ehm...tak...kde sem to byla...
„U nového vydaní Ask Anyone, baka, hn.“
Hatake Immary 21 ...
Pravda...
„Blbost,“ vyjádřil poněkud rázně svůj názor Naruto a obrátil svůj pohled na Sasukeho.
„Co na mě tak čumíš?“ zjišťoval Sasuke, „tak jsem zase v něčem poslední, zvykl jsem si a už mi to ani nevadí,“
„Cože, tohle není ten Sasuke, které ho jsem znal, ten by se nikdy nesmířil s porážkou.“
„Já se nesmířil s porážkou, já jen takticky vyčkávám.“
„Já vím, že ono to není jednoduché se srovnávat s někým, jako jsem já, každý prostě nemůže být nejlepší,“ zazubil se na něj Naruto.
„Pche,“ ozvalo se z hloučku kluků.
Sasuke seděl u stolu a pil čaj. Pil ho tak důstojně, jak jen to šlo, protože si chtěl uchovat alespoň tolik důstojnosti, kolik mu ještě jeho hrdé ego nabízelo. S Kabutem neustále vedli žabomyší války, ač se to nezdálo. Nesměli dát svůj spor ale najevo, jelikož by s nimi Orochimaru ihned udělal krátký proces. A to si nepřál jak moci chtivý Sasuke, tak patolízal Kabuto. Z jeho vysoce inteligentního hloubání a dloubání ho vytrhl Kabutův úlisný hlásek:
Sasuke jen nasucho polknul a vypadalo to, že snad ani nechce odpovídat, jenže Naruto byl poněkud neodbytný.
„No tak, my čekáme,“ dotíral na něj, jenže Sasuke stále mlčel.
„Odmítám na tuto intimní otázku odpovídat,“ vypravil ze sebe konečně něco.
„Já jsem si to myslel, mezi Vámi ještě nic nebylo,“ začal se smát Naruto a ostatní se k němu přidali.
„Já věděl, proč sem nechci jít,“ pomyslel si Sasuke.
Domov skupiny Akatsuki tvoril jednoposchodový panelový dom. Nad dverami sa vynímal veľký nadpis napísaný červenou farbou: Akatsuki.
Bola jar, bolo príjemné ráno. Akatsuki práve raňajkovali. Každý sa s chuťou napchával ovsenými vločkami, keď Itachi vstal od stola a pomaly odkráčal do svojej izby. Ostatní členovia sa nahli a pozreli sa do Itachiho misky. Pein zľahka poznmenal:
„Ten de*il tu nechal skoro všetko.“
Pozrel sa na Nagata, ktorý sedel na vozíčku na konci stola. Opýtal sa ho:
„Nechceš to dojesť?“
Byl pozdní letní večer. Na nebi se začaly objevovat hvězdy a na vysoké borovici seděli dva mladí lidé. Kluk a holka. Vlastně dívka nevypadala tak úplně jako holka, ale od kluka ji odlišovala malá jemnost v obličeji, která šla vidět až po delším pozorování a taky si ještě stále udržovala náznak ženských křivek. K ženskosti jí ještě pomáhaly její rudé vlasy. Nebyla zrzka, vlasy měly barvu okysličené krve. Padaly jí přes pravé oko, zakrývaly totiž tenkou jizvou táhnoucí se přes něj.
