Bitevní

Třetí setkání

„No tak,“ mrmlala si Sora popod nos počas liečenia Daisukeho, ktorého si skoro už smrť zobrala so sebou. Bojovala proti tomu, aby sa tak stalo. Snažila sa zo všetkých síl, aby tomu zabránila. Lenže Daisukeho pulz sa okamihmi strácal a dych bol čoraz pomalší a nepravidelnejší „nesmieš zomrieť. Nedovolím ti to!“ hovorila Sora a do svojho liečenia dávala ešte viac chakry a sily, ktorú dostala od Temnotu, ktorá jej zafarbila chakru dočierna. Lenže, čím viac sa snažila zachrániť Daisukeho, tým viac bola jej chakra zelená ako kedysi.

Sasuke sa na to pozeral vyjavene a nevedel, čo má povedať alebo urobiť. Iba sa pozeral na osobu, ktorá dorazila na miesto boja s otvorenými ústami. Neveril vlastným očiam a ušiam. Naozaj sa to stalo? Naozaj je tu? A je to vôbec on? Predsa len, mohol dopadnúť tak ako Sakura.
No toto dal Sasuke hneď nabok a jeho telo zaplavil pocit šťastia, že jeho najlepší priateľ je v poriadku a hlavne nažive.
„Naruto,“ hlesol.
Menovaný sa k nemu otočil a uškrnul sa. „Sasuke, trvalo ti to dlhšie, ako by som si kedy myslel.“

23. Kapitola: Stretnutia na prahu vojny

Išli bez prestávky už takmer sedem hodín.
Odyn videla, akí sú unavení, ako im po tvárach steká pot, ale neprikázala zastaviť. Liečenie zranení a príprava na cestu im zabrala viac času, ako predpokladala. Preto si teraz nemohli dovoliť prestávku. Dôležitá bola každá minúta. Ku Konohe to boli ešte minimálne dva dni.

POZOR! Spoiler!

Sasuke
Itachi
Yū

Chlapec středního vzrůstu se pomalu natahoval po klice jednoho z nemocničních pokojů. Jakmile dveře otevřel, do zorného pole mu pronikly tři osoby – dívka, sklánějící se nad mužským tělem, které leželo na lůžku, a chlapec zhruba stejného věku, sedíc na židličce u té samé postele.

Celá jejich cesta proběhla mlčky. Její kamarád ani jednou nepromluvil a ona sama nevěděla, o čem by si mohly povídat. Jediné na co celou dobu myslela, bylo, jak moc nechce odejít. S hlavou sklopenou ho však slepě následovala. Slova ji stále nepřicházela, jak na jazyk, tak na mysl. Byla tak ponořena do svých emocí, že si ani nevšimla, že už jsou na místě. Zastavila se, protože viděla, že Gaara se také zastavil. Zhluboka se nadechnul a vydechnul. Nechápavě ho pozorovala.

„Miooo!“ s tímhle křikem se z Přízrakovy skrýše objevil Kabuto. Po něm zbytek party.
„Klid! Je v pořádku, jen trochu pochroumaná od mého úderu!“ zasmál se Maskovaný.
„Kdo seš k čertu zač?“ důležitá otázka byla položena od Itachiho.
„Já? Vám to tedy osvětlím, pokud mi dovolíte, abych vám v mém genjutsu ukázal, kdy a kde jsme se setkali a proč chci, abyste zemřeli!“
„Ne, je to past!“ hlásil Maxim.
„Nedělejte to! Může vás pak kdykoli dostat!“ přidala se Temari.

„No’mi pi’ace, che’d’eve las’cia’r.(Nelíbí se mi, že odchází.)“ Byl slyšet hlas Vůdce Lovců.
„Ha’i pa’ur’a di’lu’i, o’di no’i?(Bojíte se o něj, nebo o nás?)“ Zeptal se Kakkò.
„Su’d i’lu’i. Egli’è come mi‘ fig’lio.(O něj. Je jako můj syn.)“ Odpověděl Vůdce, když pozoroval odcházet šestici lidí. Mezi nimi i Gekko’ü.
„Egli’è in’buo nem’ani.(Je v dobrých rukou.)“ Ujišťoval ho Kakkò. Neměl nic proti odchodu svého přítele.

22. Kapitola: Ako tým!

Keď tancuje lístie a horia ohne, ich tiene sa mihocú celou dedinou. A vyrastú nové listy. A aby ich ten oheň zase nespálil – je tu dážď, ktorý uhasí plamene.
-SANDAIME HOKAGE

Sadai ešte stále prekvapene civela na Sakuru, ktorá stála pred deťmi. Päste mala zatnuté a pripravené na použitie. Sadai to nechápala. Nemohla to pochopiť.
,,Tvoji rodičia sú mŕtvi,“ hlúpo poznamenala Toro smerom k Shinarimu. Nedostal nijakú odpoveď, prirodzene.
,,Ja... Ja som tuším práve videla Sasukeho-san!“

„Teiren, pečetě už dlouho nevydrží, nevím jak dlouho je dokážu ještě zadržet!“
„Dej mi ještě pár minut, víc nepotřebuju.“
„Dej mi ještě pár minut,“ říkal jsem si skrze zatnuté zuby a přidával na dveře a zdi další a další ochranné pečetě, uvolňoval čím dál víc chakry, abychom dokázali odolat náporu nepřátel, kteří se snažili dostat dovnitř.
„Víš, jak to dopadlo minule, když jsi mi tohle říkala naposled.“
„Nějak si nemůžu vzpomenout, drahý, můžeš mi to připomenout?“

Venku už svítalo a o budovu se rozbíjely první bomby. Hanabi se choulila tentokrát pro změnu v Nejiho náručí a Hinata s Kibou o něčem zapáleně hovořila.
„Vy dva dospěli jste k něčemu? Jelikož ten strop dlouho nevydrží!“ ozval se Chouji trochu nervozně.
„Můžeme jen čekat, Shino brzo přijde.“ odpověděla dlohovláska.
„Může mu to trvat než je všechny sežene! Jak dlouho budeme čekat?“ vstala protestující Temari.

Sasuke nemohol uveriť vlastným očiam. Pred ním stáli posily, ktoré vôbec nečakal. Ako vôbec vedeli, kde sú? Poslala po nich Tsunade? Ale ako mohla vedieť, že to bude pasca....a najlepšia otázka zo všetkých – ako Zetsuovia vedeli, že prídu? Kto im to povedal? Majú v Konohe zradcu? Ak áno...Sasukeho napadalo jedno meno.

Sora už nechodila, ale doslova bežala k miestu, kde bojoval Keita, Daisuke a Otany proti Deidarovi. Obe strany boli dotlčené a unavené, no ani jedna sa nemienila vzdať. Bola od nich desať metrov a stále sa približovala, keď Deidara prudko kopol Daisukeho do brucha a on odletel na niekoľko metrov dozadu. Vyzeralo to, že sa Daisuke už nepostaví, no zo stisnutými zubami sa s ťažkosťami postavil a držal sa za bok a sťažka dýchal. Napriek tomu sa pomaly posúval naspäť ku miestu boja odhodlaný pomôcť ako sa len dá.

Tokime : Už vážně ztrácím pojem o čase... Nevím, jestli dostali ostatní rozkaz mě nenavštěvovat, ale už nějakou dobu tu za mnou nikdo nebyl. Nestěžuju si, vlastně se jim ani nedivím, vždyť jsem proboha zabila Hokage.. Tsunade.
Věděla jsem, že jsou na mě naštvaní a to všichni, dokonce Yoru... Vzpomínky se stále nevrací a místo toho mam na krku jakýsi kovový obojek.. je to vůbec kov? Sáhla jsem si po úžasném šperku, krterý mi kontroloval chakru. Itachi dneska nemá vycházky.. jak vtipné, člen Akatsuki má zaracha. Už bych měla dostat jídlo, umírám hlady. Jídlo je vždy nejlepší událost dne. Otevřela se malá škvírka a tou mi byla na podpěrku u dveří dána snídaně. Opatrně jsem se zvedla a zamířila k jídlu, když v tom mi jídlo opět zmizelo. Nevěřícně jsem hleděla na prázdné místo. Někdo mi čmajs snídani!

„Kisame, ty sleduj môj chrbát. Nevieš, či odtiaľ neprídu tie veci."
„Si myslíš, že to zvládneš sám?"
„Nie, pokiaľ ma nebudeš kryť. Preto chcem, aby si sa viac venoval tým veciam ako mne."
„Ako chceš, ale pamätaj, aký požičaj, taký vráť."
„Slušnosť káže predstaviť sa," hovoril Itachi.
„Moje meno je Sezu. Ja vás moc dobre poznám."
„Budiž."
„Katon: Goukakyuu no Jutsu."
„Doton: Doryuu Heki."
Sezu postavil na svoju obranu kamennú stenu, ktorá sa zrástla so stenami ich úkrytu.
„Doton: Ishi Sakari."

Ve chvíli, kdy se Aki zbořil celý svět, byl Gaara tím nejšťastnějším klukem na světě. Dnes to bylo přesně šest let, co se narodil do tohoto světa. A za celý šest let nebyl šťastnější. Plný očekávání čekal na svou nejlepší kamarádku. Měla malé zpoždění, ale Gaarovi to nevadilo. Za tu chvilku už si na Akiiny pozdní příchody zvyknul. S úsměvem shlížel na vesnici a nohama vesele houpal dolů ze skály. S pocitem nedočkavosti a zvláštního napěti občas pokukoval ke vchodu do jeskyně. Ještě dlouhou chvíli ji nikde neviděl.

Kami nelenila a hned přes poštolku poslala zprávu do vesnice. Když se otočila, stál za ní už jen Neji.
„Ty jsi tu zůstal?“ zeptala se.
„Asi jsi neslyšela, ale jo mám tu zůstat a postarat se o tebe.“
„Nepotřebuju, abys o mě pečoval jako o děcko, dozor fakt nepotřebuju.“ Kami věděla, že je hnusně uštěpačná, ale na milý tón byla naprosto bez šťávy.

Sakura seděla u Naruta. Od bitvy uběhly tři dny. Narutův stav se lepšil, ale neprobral se. Sakuru hryzalo svědomí.

„ - Je to moje vina, všem které mám ráda jen ubližuji. – “ Z přemýšlení ji vytrhl Narutův kašel. Sakura přizvedla Narutovu hlavu,
„ŠŠŠ už je to dobré Naruto-kun.“ Řekla Sakura. Když Naruto přestal kašlat Sakura se zase posadila a dál Naruta hlídala a přemýšlela o tom, co bude dělat. Po další hodině se Naruto začal vrtět a pak se probudil.

21. Kapitola: Naspäť!!

Sadai sa zhlboka nadýchla: ,,Kagemane no Jutsu!“ zvolala, jej tieň ožil a začal sa plaziť smerom k mužovi s dlhými čiernymi vlasmi. Ten pred ním obratne uskakoval a hoci Sadai využila tiene všetkých okolitých budov, nedokázala ho chytiť. Napokon muž vyskočil na strechu akadémie a Sadai to vzdala. Jej tieň sa v žiadnom prípade nemohol dostať tak vysoko. Bolo len čosi po obede, slnko na oblohe zatiahnutej sivými mrakmi bolo vysoko. Tiene boli krátke. Pre Sadai to bola ohromná nevýhoda.

Seděl jsem v lavici a nervozně přehazoval tužku v ruce. Tohle přeci nemohou myslet vážně, ne? Hned na začátek dát něco tak příšerného jako písemný test. Už jen systém bodování byl tak složitý, že jsem se v něm ztrácel. Jediné co můj mozek pobral, bylo, že pokud budu podvádět a chytí mě, Chuuninská zkouška pro nás skončila. Bohužel to byla taky ta jediná věc, kterou jsem obvykle tyhle situace řešil.