Bitevní
5.
Tomoe zdrhal daleko, věděl, že tahle chvíle přijde, že si to jeho táta nenechá jen tak líbit a s pobavením zjistil, že si to užívá a je z toho příjemně nervózní. Museli se dostat daleko za vesnici, někam kde nebude snadné je najít. Někam, kde budou moct udělat pořádný nepořádek, protože Tomoe nepochyboval o tom, že ten nepořádek udělají.
Vběhl na mýtinu, udělal ještě tři skoky a pak se prudce zastavil a obrátil. Ruka mu vystřelila k pouzdru s kunaii a tak tak stihl odrazit letící shuriken.
4.
„To už jste se zase s Borutem porvali?“ zeptal se s povzdechem Hokage. Ani nezvedl hlavu, dál hleděl do papírů. Tomoe se zarazil na půli cesty k jeho stolu.
„Neřekl bych, že porvali,“ pronesl a pak se rozpačitě poškrábal na hlavě. „jen došlo na menší výměnu názorů.“
„Má přeražený nos,“ zvedl k němu Naruto pohled.
„Jestli vás to uklidní, tak mi pochroumal kotník,“ zazubil se na něj Tomoe.
„Kdo vyhrál?“ zeptal se nakonec.
2.
„Co teď?“ zeptala se Sakura, když oba opustili Vesnici skrytou v kameni.
„To je otázka,“ promluvil po chvíli přemýšlení Sasuke a ona čekala, protože věděla, že pořád přemýšlí. „Pokud půjdou po nás je to ideální situace, protože budeme mít možnost je odlákat od Naruta. Pokud změnili plány a rovnou se vrhnou na Konohu, tak máme problém.“
„Není to jedno?“ zeptala se tmavovlasá dívka a popoběhla ke svému společníkovi.
„Ne, není to jedno,“ odpověděl naštvaně a sednul si na schod. „Nesnáším ho a je mi jedno, že musíme být na misi tři. To raději vezmu sestru, než jít s ním.“
„Oni nás, ale ve dvou nepustí a Mitsuki je mimo vesnici.“
„Sarado,“ zaúpěl a tvrdě se posadil na schod.
„Boruto,“ opáčila stejným tónem a posadila se na zábradlí. „chceš tu misi nebo ne?“
Ani nevěděl, jak dlouho tam sedí. Jestli to jsou jen hodiny nebo i dny. Nebylo tu žádné okno a ani světlo podle čeho by se mohl orientovat. Byla tu jen tma, chladno a vlhko. Spoutali mu ruce a na nohu dostal řetěz. Ani se jim nedivil, že ho takhle uvěznili. Občas naháněl strach i sám sobě. A oni ho znali. Věděli čeho je schopný, proto teď nemohl udělat vůbec nic. Počítali se vším. Nejspíš by umřel rychle, kdyby se o cokoliv pokusil a ani to by jim neměl za zlé. V podstatě sem patřil.
Už po několikáté se zvedal z postele uprostřed noci. Začínal toho ptáka nenávidět a začínal být podrážděný kdykoliv ho viděl a to i ve chvílích kdy zpráva nebyla pro něj. Ale jelikož se mu ten opeřený démon snažil dostat do pokoje už přes pět minut, o omyl se nejednalo. Tomoe odkopl peřinu a mávnul na ptáka, aby konečně ztichnul a nevzbudil celý barák. Chvíli bojoval s myšlenkou, že by jediné Gin bōei no jutsu vyřešilo jeho problém a odpálilo ptáka do stratosféry, ale kdyby použil staré dobré chidori měl by aspoň něco k obědu.
1
Je jednoduchšie primäť niekoho telo skolabovať, než ho prinútiť urobiť niečo konkrétne. Nie však nemožné. Ako sa dívala na kvapku, smerujúcu zo skúmavky na šatku, zasvrbel ju nos. Ignorovala to. Nebude riskovať uvoľnenie masky. Ešte pár testov...
Nesmie zlyhať, inak môže jej klan čakať na príležitosť ďalšie storočie. A ešte je tu jej osobný cieľ.
Zaklopal a vstúpil jej brat. Rázne dala najavo, aby sa nepribližoval.
„Uzumakiovia tentoraz vyslali pečatiacu skupinu skôr. Už zajtra musíme vyraziť. Si hotová?“
1
Ohnivá ruka sa vyrútila z útrob chrámu a schmatla Hinatu. Tá od šoku len vytreštila oči a skríkla, keď ju tá pekelná vec vťahovala do temnoty.
„Hinata!“ skríkol na ňu Shikamaru tak hlasno, až sa mu zlomil hlas.
Pozrel sa na ženu v červenom, ktorá stála zopár desiatok metrov od nich s úškrnom na perách.
Tieň sa od neho odpútal a zaútočil po žene dvanástimi ihlicami.
Tá žena urobila dva kroky vzad.
Muž s blonďavými vlasmi beží Konohou. Jeho rýchly dych udierajúci do uší
„Nic nevydržíš,“ byla první laskavá slova, která jej přivítala do světa živých. „Jestli mě pobliješ, zabiju tě. Myslím to vážně.“
„Maah,“ osočil se dotčeně. Hlava mu pulzovala bolestí, oči ho štípaly, přestože je měl zavřené, někdo do něj pořád šťouchal a žaludek sebou míchal, jako by se mu v těle vůbec nelíbilo a chtěl zoufale ven. Sasori byl připraven mu vyhovět, ale výhružka ho zavčasu zkrotila.
1
Zahrmelo.
Vietor zodvihol a rozvíril čiastočky prachu na prašnej ceste a stáčal ich do prašných jazykov, ktoré vytvárali jemný šum, ako narážali o drevo a kamene priľahlého okolia. Konáre stromov sa prehýbali a vŕzgali pod náporom neviditeľnej sily, ktorá narážala do ich mohutných tiel.
Po chvíli z oblohy začali padať drobné dažďové kvapky.
Nenávisť a kliatba
Deti majú často hlúpe a vtipné predstavy o tom, čím chcú byť, keď vyrastú. A neskôr, prechodom do neskoršieho detského veku – nadchádzajúcej dospelosti, sa im tieto predstavy neraz rozplývajú. Hľadajú cestu, ktorá by sa odvíjala od ich osobnostných čŕt, od ich záľub... Niekedy je však ona cesta zatemnená a cieľ v nedohľadne veľmi dlho. A potom, z čista-jasna, sa vyjaví...
Spálené mosty
Nikdy o tom neuvažoval. Nikdy ani nepomyslel na to, že by sa niekedy mali znova stretnúť. Ľahko to vytesnal zo svojej mysle, už dávno, a o to viac šokovaný bol, keď sa teraz zamyslel nad tým, že o tom nikdy neuvažoval.
Niektoré sa menia v prach alebo zlato
Ale mňa si budete pamätať
Pamätať si ma po stáročia
Len jedna chyba, to je všetko, čo to bude stáť
Prepadneme sa do histórie
Pamätajte si ma po stáročia
[i]Priemyselná časť Oblačnej bola úplne zničená.
Prach sa lenivo vznášal nad zemou a pohyboval sa smerom, ktorým ho viedol vietor.
Na jednom z kameňov postriekanom krvou bola napichnutá na rukách Nii Yugito v bezvedomí.
Miesto, ktoré zabudlo na vojny
„Jaaj, už sa teším, keď si dám nejaký poriadny horúci kúpeľ!“ vyhlásil zasnene Yuu a ponaťahoval si chrbát.
Yoshi s Hidanom naňho vrhli nepríjemné pohľady, no červenovlások si to nevšímal.
„Už si ani nespomínam, kedy som naposledy zažil ten príjemný pocit, len tak si sadnúť do teplučkej vody a nechať zo seba zmyť všetok ten stres, nepokoj..,“ vravel, a možno by bol pokračoval, no uvedomil si, že jeho dvaja spoločníci jeho entuziazmus nezdieľajú, jeden ním dokonca pohŕda.
„Hej! Slyšíš mě?“ ozývá se hlas, polomrtvého muže ležícího uprostřed bojiště.
„Hej slyšíš mě? No tak odpověz mi!“ křičí, zatímco upřeně hledí k nebi.
„Hej! Vzbuď mě prosím! Odpověz mi! Je tohle sen nebo realita? Odpověz no tak odpověz!“ křičí dál.
„Pověz mi je tohle sen nebo realita?“ ztěžka oddechuje, a jeho rány dále krvácejí.
„No tak už mě konečně vzbuď! Vezmi mě z tohohle snu!“ další těžký nádech a muž pomalu ztrácí, kontrolu nad vlastním tělem i myslí.
A nežijeme vari v snoch?
„Takže sa s tebou akosi prepojil a potom ubližoval sebe, tým tebe, ale vlastne sebe,“ skonštatoval Shin, keď mi obväzoval rany, keď som sa spolu s Tekim dostala do Záhrobia po súboji s Hidanom. Sykla som od bolesti, lebo sa veľmi nepiplal s tým, že mňa to ešte stále bolí.
„Hej,“ odpovedala som mu cez stisnuté pery, „asi tak nejako.“
Sasori obrátil oči v sloup. První mise, hloupá, ne-li přímo stupidní, a oni teď byli z nějakého důvodu obklíčeni. Z nějakého důvodu, jako že Kakuzu uměl být i přes tu svou vyhlášenou inteligenci neuvěřitelný idiot a zbytečně riskoval jen kvůli pár mincím. Tohle bylo přinejmenším trapné. Za celá léta, co za sebou Sasori nechával trosky měst, se nikdy nesetkal s policií.
