Bitevní

To škrabkanie mu už liezlo na nervy. Prísne chránený objekt spoločnosti SSŠ, do ktorého nemá preniknúť ani myš? To si robia hádam srandu. Nestačí, že musí celú noc sledovať zábery kamier na prázdne chodby?

„Už je to doba, čo som vás naposledy videl, slečna,“ povedal mních ležiaci na posteli a pokúsil sa o chabý, takmer bezzubý úsmev. „Pár desiatok rokov, povedal by som,“ dodal.

„O koľko by som mal menej povinností, keby nebolo celého toho sprisahania.“ povzdychol si Shikamaru, keď prenajímal izbu na noc. „Vlastne by som musel iba vypomáhať pri projekte novej taktickej vesty a príprave každoročných chuuninských skúšok. Taká otrava.“

[hide=Něco k tomu...]Moji drazí čtenáři,
po dlouhých týdnech jsem tu zpět a přináším vám druhou kapitolou Soumraku.
Než vás však nechám v klidu číst, je tu několik věcí, které musíte vědět.
Ze všeho nejdříve, bych chtěla obrovsky poděkovat Akumakirei za betování a její neuvěřitelnou ochotu i trpělivost, kterou se mnou a Soumrakem měla. Jsi skvělá a já mám štěstí, že jsem se s tebou seznámila.

Maskovaný muž zručne prehľadával mŕtvolu, kým nenašiel, čo chcel. Podal zvitok svojmu druhovi a ten ho odovzdal ich veliteľovi, ktorému tretí podriadený práve ošetril ranu na tvári. Obeť, ktorá teraz ležala bezvládna na zemi, kládla tuhý odpor.

Obyvatelia Konohy spozorneli na hrmot, prichádzajúci od rezidencie Hokageho. K nebu sa vznášal prach a na zem dopadali trosky zo steny, ktorá skolabovala. Z prachového mračna vyrazila Sakura, držiac si krvácajúce rameno, nasledovaná dvojicou ANBU. Náhle Sakura zmenila smer a ANBU sa rozdelili. Za nimi sa objavili ďalší. Prenasledovali ju!

„To nie je ďalší strážca, že nie?“ spýtal sa ma otázku, na ktorú už tušil odpoveď, ale chcel si to overiť. Pokrútila som hlavou a spomenula si, kde som jeho chakru cítila naposledy. Nebolo ťažké si ho zapamätať. Mohla by som povedať, že to bol ďalší človek, ktorý sa mu utkvel v pamäti a ktorý dnešnou nocou asi potvrdí svoju pozíciu na tom zozname.

Nasledujeme tmu

Prach sa pohol smerom od Leery a utvoril akýsi plochý útvar vo vzduchu.
Buď teraz, alebo nikdy!
Leera naň naskočila akurát včas, inak by sa zrútila spolu s uvoľnenou skalou. Postavila sa a obzrela sa cez plece na spúšť za seba. Sopka začala chrliť dym.
Určite je to dym, nie prach. Nie je to typická sopečná erupcia. Asi niekto vedel, že tu sliedim.

O čem ji mám vůbec říct? O tom, jak se moje máma spustí s každým chlapem? O mým tátovi, který ani neví, že existuju a máma mi o něm nikdy neprozradila jednu jedinou větu? Nebo o mých třech mrtvých bratrech? To je přece směšný.
Co ji mám říct?! Co ji mám pro všechno na světě říct?!
„Fajn, co bys chtěla vědět?“ Doufala jsem, že si nevšimne toho, jak moc se třesu.
„Hm…“ zamyslela se s úsměvem na tváři, což mě trochu uklidilo. Všechno je v naprostém pořádku.
„Co tvoji sourozenci? Máš nějaký?“
Ne, už ne.

-Co jim řeknu? Mám vůbec něco říct? Nebo se vůbec vracet? Přece jen se s tím dokážou vypořádat sami. Nebo...- nestačil se rozmyslet Naruto, neboť ho probrala ohromná rána.
-Je to tady,- oznámil mu "duševně" Kurama.
Naruto na nic nečekal a vydal se k místu boje.
Usadil se do koruny stromu. -Musím zjistit, proti komu mám tu čest,- pomyslel si blonďák, jenže přes hustý kouř nemohl nic vidět. "Sakra."

Buď..., alebo...

Ino ticho sedela na prevrátenom kmeni stromu, jej pohľad blúdil po takmer pustej čistinke. Na chvíľu sa zapozerala na Leeho, ako bleskovou rýchlosťou klikuje.
„Tristoosem, tristodeväť, tristodesať...“
Pregúlila svojimi zelenými očami a vtom si všimla Linu, ako sa hrá so svojím vĺčaťom.
Och, aký je zlatý, keď je taký drobunký, Ino sa nežne usmiala, je úplne ako malé šteňa.

Nějak vás uvedu do obrazu. Příběh se odehrává po smrti Jiraiy. Je to alternativní příběh tzv. "co kdyby". Různý pokrok v technikách a různé věci jsou pozměněny, tak snad to nebude vadit. Doufám, že se vám bude líbit.

Slnečné lúče dopadali na kŕčovito schúlenú ženskú postavu. Ležala úplne bez pohnutia, iba vánok sa tu a tam pohral s niektorým prameňom jej vlasov. Jej telo ležalo na posteli rezignovane, akoby bez duše a zvierala okraje prikrývky, až jej do toho zbeleli hánky. Znova, znova sa to stalo. Keby mohla, bez váhania by si zoškriabala z čela Prekliatu pečať, príčinu jej poníženia. Keby mohla rozplakala by sa. Aspoň by to všetko dostala nejako von. Ale kunoichi neplačú, tak iba bezmocne hrýzla roh vankúša. Prečo sa len musela narodiť do Vedľajšej rodiny?

Kapitola 8 - Souken

Haru ráno vstal a šel do koupelny provést běžnou ranní hygienu. Přišel do kuchyně a zarazilo ho, že nikde není připravená snídaně. Jedna z mála dobrých vlastností jeho spolubydlícího byla, že vždy udělal snídani.
„Hej, Shinro! Ty ještě spíš?“ Žádna odpověď nepřišla a tak se vydal do jeho pokoje „To jsme ti tak nakopali zadek, že ani nemůžeš vstát z postele?“ ptal se posměšně Haru a otevřel dveře. Postel byla prázdná.

Na čistine narazil na trojicu ANBU. Jedna z tých skupín, ktoré Tretí vyslal na hranice Ohňovej zeme zbierať informácie. Zastali tu, lebo niečo našli. Boli tu badateľné stopy boja. Tu a tam zabodnutý kunai alebo shuriken. Priamo pred ním utrhnutá noha. A niekoľko mŕtvol roztrúsených okolo. Kývol prekvapeným ANBU na pozdrav a zamieril k jednej z mŕtvol. K jedinej, čo bola zakrytá. Tušil, čo uvidí ... nie, vedel to! Ale niet pomoci. Musí zdvihnúť tú plachtu a pozrieť sa pravde do oči. Aspoň ukradomky, nakoľko mu svedomie dovolí.

Akabane Kureha byla stará, velmi stará. Zažila zformování Mlžné, bojovala ve všech ninja válkách a aktivně se podílela na vypuknutí několika z nich. Přes šedesát let vládla železnou pěstí svému klanu. Hrdá, nezdolná a nemilosrdná. Poslední dva roky trávila v pohodlném křesle s výhledem na město, kterému vládla. Její orgány přestávaly fungovat a ona jejich činnost nahrazovala čakrou. Uměle prodlužovaný život.

„Boru? Mám udělat večeři i pro Konohamara a Oppai?“ otázala se jemně.
„No… asi jo, nebo počkej, zeptám se jich,“ odvětil blonďáček a vyskočil ze židle a běžel ke dveřím vedoucím do Oppaina pokoje. Zaklepal a přes dveře se optal.
Inokiss zatím krájela zeleninu do polévky. Po chvíli ji ze zadu objal její milý.

Byla bouřka. Šumění vydatného lijáku se mísilo s šuměním říčky protékající krajinou s několika stromy a skálou, uvnitř které byla zavalená jeskyně. Celá tato krajina byla zahalena do noční tmy, skrz kterou pronikalo světlo několika hvězd a couvajícího měsíce. Tma byla občas přerušena světlem pocházejícím z blesku, který sem tam ledabyle udeřil do země. Blížila se půlnoc a déšť se začínal pomalu tišit, blesky přestaly osvětlovat krajinu a hromy se přestaly ozývat. A najednou do země uhodil obrovský blesk.