Bitevní

Kapitola XI. – Cesta prázdné ruky

Blížil se konec roku po Wieřiných třináctých narozeninách. V nejvyšších polohách hor byly nejméně tři metry sněhu, tuhé mrazy a nemyslitelné podmínky k přežití. V těchto dobách se všichni levharti uchýlili do nižších poloh, kde bylo více potravy a teplejší klima.
Ammanti, Shian a Yuki seděli na jednom z kamenů a pozorovali trojici dětí, kterak si hrají a dovádějí ve sněhu s levhartími mláďaty. Stavěli sněhuláky, koulovali se a tvořili andílky.

Nemôže bojovať proti Sasorimu a nedokáže ani hovoriť. Ako takto dá svojim priateľom na vedomie, že je tu, v tejto bábke? Keď sem vpadnú, môžu ju považovať za jednu zo Sasoriho zbraní. Možno sa cestou stretli s Chiyo a ona im povedala, že Sasori sľúbil zachovať jej osobnosť. Ale na to sa nemohla spoľahnúť, tak ako sa oni nemohli spoľahnúť na to, že Sasori neklamal. Keby však predsa, nebudú rátať s tým, že im v boji pomôže? Ako bude vyzerať, keď to neurobí?

New York, USA; 2017
„Kámo, brácho... X, k***a! Prober se, notak!“ křičel mladý chlapec, klečící na zemi cloumaje tělem svého kamaráda. Mohla to být necelá minuta, jemu to však přišlo jako celá věčnost. Každá sekunda se táhla a prohlubovala v chlapci pocit, že možná navždy ztratil svého kamaráda.

New York, USA; 2017
„J- jak jsi to udělal? Co to dop***le je za kouzla?!“ vyhrkl ze sebe jeden z dvojice chlapců, koukajíc na bezvládná těla pěti mužů v černých oblecích, která teprve před pár sekundami jeho kamarád pouhým výkřikem doslova srazil do bezvědomí.

Druhý chlapec se jen marně snažil vnímat, co mu jeho kamarád říkal. Jako by k němu doléhalo každé desáté slovo, jeho nohy se začaly motat a už jen cítil, jak ztrácí rovnováhu, stihl zamumlat jen: „Liška,“ než v několika následujících sekundách upadl do bezvědomí.

O hodinu dříve…
Místností se rozléhal hlasitý křik v japonštině.

„To se vážně musíte hádat i na moje narozeniny?! Dneska je mi 18 a vy nedokážete alespoň ten jeden den předstírat, že jsme normální fungující rodina? Přijel jsem jen kvůli vám dřív z intru ale vidím, že se tu furt nic nezměnilo,“ řekl se smutkem v hlase chlapec, co právě dorazil do domu a odešel po schodech nahoru do svého bývalého pokoje.

„Už ho nemůžeme dál chránit, musíme mu to říct, dnes je mu 18 let, Maximilián už není dítě. S každým dnem pečeť slábne a jeho síla roste a je stále těžší a těžší ho stínit od sledování. Musí to vědět, než bude příliš pozdě, než si pro něj přijdou,“ křičel muž ve středních letech.

Naruto doběhl k Sasame, ležela v bezvědomí opřená o strom. Měla roztrhlé tričko a prosvítala jí podprsenka. Narutovi sjel pohled na potrhané místo, ale rychle se vzpamatoval, vzal ji do náruče a jemně propleskl. Po minutě se konečně probrala. Když jí došlo, že ji drží v náručí, začala se červenat.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se.
„Ano," odpověděla. Chtěla se postavit, ale podlomily se jí nohy.
„Dobrá, odnesu tě do nemocnice."
„Ne!“ křikla.

Příběh se odehrává dva roky po velké válce ninjů, při které zemřelo obrovské množství shinobi, mezi nimi i Hinata, Neji a Sasuke. Narutovi je už 21 a je jonin jako většina ze staré party až na Ino. Ta už nepracuje jako shinobi, po smrti svého otce a zhroucení své matky z jeho smrti převzala květinářství.

Naruto zrovna dojídal patou misku rámenu, když si vzpomněl, že musí domu, zaplatil a odcházel, když najednou na něho zavolala Sakura. Naruto se už chystal s ní začít hovořit, ale ona ho ihned zazdila.

Hanae seděla a přemýšlela. Bála se o Sasukeho, nevěděla, co její tělo udělá v novu a jen se děsila, co s ní prováděl Itachi, že jí to tak kategoricky odmítl říct. Prý nespala dlouho, snad uběhla jen noc, ale i to stačilo, aby Sasuke... nechtěla na to myslet. Neměla ho do toho vůbec zatahovat. Schovala si hlavu do dlaní, její život přinesl tolik problémů.
„Máš ji použít ještě sedmkrát,“ podával jí mast.
„To si zase nic nebudu pamatovat?“ ptala se.

Ve večerních hodinách si to Hitomi vysedávala u průzračné vody, která odrážela poslední paprsky slunce, než zapadne. Vzduch se ochladil, ale přesto bylo příjemně. Máchala si nohy v úzké říčce, v níž šly vidět přes čistou vodu i kameny a příjemný mech. Měla to tu ráda. Působilo to tak obyčejně, až to bylo kouzelné.

Kapitola V. – Chuuninská zkouška

Minula zima, Wieřiny sedmé narozeniny a na pořadí přišla Chuuninská zkouška.
„Zabalte si jen to nejnutnější. Hlavně zbraně a další vybavení. Nic jiného nebude potřeba.“
„Ammanti, jak dlouho tam budeme?“ zeptala se Wiera.
„Jen tři dny,“ odpověděla její starší sestra.
Když už měli všechno zabaleno, Wiera si vzala několik svitků a knížek od rodičů, s nimiž se několikrát během let viděla, a s Arashi zamířila k Reopādo no mizūmi, jezeru na sousední náhorní plošině.

Konan sa vytratila zo Sasukeho objatia. Odrazu tam stál len on a za ním Sakura. Sasuke sa mierne pootočil a pozrel sa na Sakuru. Sakura opäť zbledla keď videla v Sasukeho očiach slzy. Tie ale nepatrili jej. „Sasuke...ty...“ koktala Sakura ale viac zo seba nevedela vydať ani hlásku.
„Odpusť mi to! Sakura, odpusť! Ja neviem, čo sa to so mnou deje! Ona... Neľúbim ju ale...“

Seděl stále v tureckém sedě na trávě před hroudami kamenní. Druhá osoba, na kterou se díval už nějakou minutu, vyčkávaje na odpověď, stále tiše stála na větvi nedaleko od něj.

[hide=Informace než začnete]Jedná se o pokračování série PSZNJ (odkaz na první díl). Je to nějakou dobu po ukončení války. Chci říct, že ač PSZNJ jela podle mangy, tak konec byl napsán ještě před tím, než to bylo vůbec v manze, takže jsem si sama konec vymyslela, a tím se budu i tady řídit. Samozřejmě, že Sasuke skončí v Konoze a byla výhra, ale zase takový boj s Obitem skončil jinak.

Ležela na lehátku a slyšela dunění, jako by se na ni měl každou chvíli zhroutit strop. Blížil se konec. Teď přijdou všichni, na tohle čekali, ale pro ni to nic neznamenalo. Nezáleželo jí na tom, jestli je bude někdo sledovat nebo ne. Chtěla se vzdát. Když pochopila, kdo bude její další soupeř, bylo rozhodnutá prostě rezignovat. Ne, kvůli tomu, že neměla šanci, ale protože s ním nechtěla bojovat. Přemýšlela o tom a rozhodla se jít do toho, uvědomila si, že jí na vítězství vůbec nezáleží.

„Touazuki Akame a Hyuuga Tokuma,“ vyhlásili. Většina významných rodin vyslala zapsala alespoň jednoho zástupce. Na poslední chvíli nahradili Nejiho, který byl vyslán mimo vesnici. Příkaz se neobjevil v oficiálních dokumentech, takže se jednalo o vnitroklanovou záležitost. Tokuma, nebyla si jistá jeho statistikami. Určitě je měla poznamenané, ale teď na tom příliš nezáleželo, měl byagukan, to znamená nebezpečný. Vrávoravě se vydala zápátky k rozhodčímu. Tentokrát to byl Nara Shikaku, Shikamarův táta.

Kapitola 9 – Tým Shinra opět pohromadě

Bílá bariéra obklopila Soukena a Shinru. Plameny vyplnily celý otvor, kde se nacházeli, ale k nim se nedostaly.
„Tohle je vše… co jsem mohl udělat…“ řekl s velkou námahou Souken. „Omlouvám se…“ Byla staříkova poslední slova.
Shinra tak docela nechápal, co se stalo, ale bylo mu jasné, že nebýt jeho otce, tak už by byl mrtvý.
Díky Tati, víc ani nepotřebuju… porazím ho, slibuju.

„Přestaň na mě čumět,“ rozčílila se na Naruta.
„Promiň nejde to je to fakt nechutný a navíc na tebe zírají všichni.“ Otočila se na ostatní, rychle uhnuli pohledem, až na Shikamara, který ji sledoval dál.
„Vážně je to jen štípanec? Nenakladl ti tam vajíčka?“
„Nesmysl, žádná vajíčka nenakladl. Je to jen otok,“ Shino se k nim přidal.
„Promiň, nechtěla jsem zabít tvé brouky. Budou zase v pořádku,“ Tou na něho vrhla vytřeštěný pohled.
„Už se vzpamatovávají.“

[spoiler] Ahojte, moji milí čitatelia!
Ako som pri minulej časti spomenula, pripravila som si pre vás dvojitý diel! prinášam tiež rekapituláciu deja, aby sme si spoločne pripomenuli všetko, čo sme si s našou hlavnou hrdinkou zatiaľ prežili
Prejem vám všetkým príjemné čítanie

Manari je dcérou feudálneho pána Kirigakure no Sato.
Keď bola ešte malá, jej matku zabili nukenini pri pokuse o revolúciu, ktorá však bola zvrhnutá.
Od tejto udalosti feudálny pán voči Manari zatrpkol a ich spoločný vzťah sa rapídne zhoršil.

Ulice byly zase plné života. Ještě bylo možné zahlédnout stopy po bojích, ale teď je zakrývaly stánky a hloučky lidí. Tolik jí to připomnělo atmosféru před chuuninskými zkouškami, s jedním velkým rozdílem, tentokrát byla toho všeho součástí. Byla ze všeho nervózní. Dostala šanci, kterou nesměla promrhat. Šla ke stadionu a sledovala jen svoje nohy. Nedívala se na všechny kolem.