Bitevní

Ty mrcho!“ řval značně podnapilý muž stojící u jídelního stolu, nalévaje si další skleničku, na plačící ženu opírající se jednou rukou o kuchyňský pult, který stál kousek od něj, a druhou zakrývající si čerstvě zarudlou tvář.
„Jak jsi mě mohla takhle zradit?!“
Třísk! Zazněl zvuk tříštící se skleněné lahve, jež se roztříštila o kachličkami obloženou zeď za vyděšenou blondýnkou, která se na poslední chvíli dokázala vyhnout.

Nohy mu těžkly, když po schodech šplhal do posledního sedmého patra. Hlava byla nesoustředěná, pozornost se ztrácela mezi zmatenými myšlenkami, které se hnaly hlavou jako hurikán, a pootevřené rty nebyly kromě použitého dechu schopny vypustit ani slovo.
Proč? Proč by někdo…?
Zrak se mu zamlžil.
Nechápal.
Schod za schodem mu mizely pod nohama, nepřinášely ale víc než únavu a bolest hlavy.

„Bohové, tady to vypadá,“ ulevil si Tobirama.
„Celkem slušná účast,“ založil si ruce na prsou Uchiha Madara. „Chlapi, nelezte na ten písek. Možná ta past ještě funguje!“ houkl na své muže, kteří začali ohledávat a vytahovat těla z terénu. Dali si pozor.
„Jestli jsou to všichni a některé neodnesla řeka, bude jich tak padesát,“ počítal Tobirama.
„I kdyby nějaká těla uplavala anebo se zbytek skrýval v lesích, ta němá holka zabila třicet chlapů o hlavu vyšší než je sama. To znamená, že je ninja. Musíme na ni přitvrdit,“

Tribuny bzučely živým hovorem, smíchem a nadšeným očekáváním. Davy lidí – ninjů i civilistů – se tlačily úzkými uličkami. Část příchozích spěšně usedala do v řadách rozestavených sedaček, ostatní se hrnuli do oddílu na stání, kde se nakláněli přes zábradlí a zvědavě nakukovali do obrovské kruhovité arény pod sebou.

„Plán je pro tebe jasný. Ty budeš vějička, která je naláká k vodě. Hodně by se mi hodilo manželovo Kekkei Genkai, ale bohužel mám jen podstatu vodní. Potřebujeme je dostat k řece. Tam se o to postarám já a ty dobiješ každého, kdo by se ještě hýbal,“
Megumi si nebrala servítky.
Mito připomínala Nara její tetu. Žádné cavyky. Jasné cíle a jasné postupy. Nemělo cenu se s něčím mazlit.
O svitku v kapse se zatím nezmínila. Vypadalo to, že nebude potřeba.

Hlava ho bolela jako střep, když se líným krokem ploužil ke cvičišti. Ranní vlhkost se mu srážela na vlasech a stékala po krku až dolů na záda.
Ošil se.
A zrovna dneska to musí být povinný. Protože tam budou všichni. Zahořklej zm*d, úchylák, vocas a paralýza. A taky kráva.
Bledé tváře, černé vlasy. A ty oči.

Opíral se zády o kmen bytelného jasanu a se zájmem pozoroval bojový tanec na palouku před sebou. Na zádech ho chladil pot a v puse převládala nepříjemná pachuť špatně udělaného onigiri. Se znechucením kousl do poslední koule a její zbytek odhodil do keře opodál.

„Sien, počkej!“ zašeptal jsem, jak nejhlasitěji to šlo, na blonďatou kunoichi, která se bezmyšlenkovitě hnala směrem k hradbám druhého ze tří prstenců opevnění pevnosti, v němž se nacházely ubikace vojáků a jejich rodin. V této čtvrti kromě kasáren byly také řadové domky, krámky a dlážděné ulice, které spíše připomínaly podhradní městečko než část vojenského objektu.
„Buď opatrnější, nebo nás někdo uvidí!“ dal jsem najevo své obavy.

Po dlouhé době ucítila Tou Šišku, který se probudil ze svého denního spánku. Opatrně vystrčil hlavu a rozhlédl se. Akamaru zoufale zavyl. Boj kolem se zastavil.
„Rychle utečte!“ varovala je Hinata a uskočila zpět. Akamaru kníkal a kousal si nohu. Kiba ho zvedl do náruče a utíkal. Písek zčernal. Dívka zůstala uvězněna uprostřed hemžení. Ošívala se. Metala kolem sebe jutsu jako šílená. Její kolega jí vyrazil na pomoc, ale rychle se stáhl.

Skrytou Písečnou navštívila již několikrát. Vlastně tam směřovalo nejvíc jejích diplomatických misí, což pro ni představovalo výhodu. Znala dokonale cestu mezi Konohou a její spřátelenou vesnicí. Díky tomu mohla určit trasu, která sice byla delší, ale dala se zvládnout v kratším čase díky příznivějšímu terénu. Většina si musela poklepat na hlavu, když se vydali zcela jiným směrem než zbytek týmů prošlých první zkouškou. Kiba jí zprvu také nevěřil, ale pak zmlkl.

„Suiton: Mizu Rappa!“ Nishin s nezájmem sledoval, jak jeho týmový kolega z posledních sil dotvořil pečetě a prudce z úst vychrlil silnou vodní vlnu. Tmavovlasý sensei technice bez problému uskočil a Nishin se neubránil posměšnému úšklebku. Kdyby nebyl Nentou takovej dement, tak nejdřív senseie nějakou technikou zpomalí nebo spoutá.
Nishin sáhl do sáčku s chipsy pro další hrst křupavé pochoutky a s rostoucím potěšením sledoval, jak neúspěšný Nentou zatnul zuby a odskočil, aby měl prostor na zanalyzování situace.

Hinata seděla na dece ve stínu stromů a na kolenou houpala dítě. Ani jeden ovšem nevěnoval plnou pozornost tomu druhému – přes tupé zvuky úderů, škrčení zbraní a vykřikované rozkazy to ani dobře nešlo. Oba páry očí tak byly upřeny na dění na nedaleké mýtině.
„Nechoď do útoku tak bezhlavě, přesně vidím tvůj záměr ve tvém postavení.“ Poučil Neji Nishina, zatímco se mladý chlapec se zuřivým vrčením škrábal ze země, kam ho již po několikáté svalila senseiova rána.

Skupina ninjů mlčky spěchala zasněženou krajinou. Šustění jejich kroků zanikalo v hvízdavých poryvech ledového větru a vrstvička chakry na podrážkách jejich bot bránila tvoření stop v křehké bílé pokrývce.

Po několika hodinách cesty jsme dorazili k vysokým hradbám pevnosti, jejímž srdcem byl prastarý chrám vytesaný do ještě mnohem starší hory. Tisíce let tu mnichové oslavovali Susana no Mikoto, boha bouře a moří. Rybáři z celého světa se sem sjížděli modlit za štědré úlovky a bezpečnou plavbu, a dokonce i samotní vládci ze všech koutů Země ohně se sem jezdili mocnému bohu klanět. Alespoň dokud se vlády v tomto kraji neujal kníže Hasekura.

Marně se pokoušela vecpat do své zápasnické bundy. Jenže od doby, kdy ji naposledy měla na sobě celkem vyrostla. Povedlo se jí narvat ruce do rukávů skoro až po ramena, ale pak se zasekla. Nemohla ani tam ani zpátky. Obě horní končetiny jí chromě vysely v nepřirozené poloze.

tádá tattatá - tádá tattatá - tatta tatta tattatá - tararara tadadá - tararara tararara tararara dá
Navzdory pospevovaniu prešla prijímacou sálou nemocnice prakticky nepozorovane. O tomto čase, kedy už návštevy odchádzali a čo nevidieť si personál mal začať meniť služby, bol dosť veľký frmol. Než by sa kto nazdal, zmizla v šatni sestier.
tádá tattatá - tádá tattatá - tatta tatta tattatá - tada tararara rarara rarara rarara dá - tada tada dada dadada dá

Konečně! Konečně jsem uslyšel kroky, na které jsem čekal už pár hodin v temnotě jeskyně. Bylo mi jasné, že jestli opravdu bude chtít dostat to, pro co si přišel, bude muset přijít sem. A tady taky jeho cesta skončí.
Když jsem ho viděl poprvé, opravdu jsem si myslel, že mu jde o zprávu, ale hned mě vyvedl z omylu.
„Proč jsi nás napadl? O co ti jde?“ zeptal jsem se ostře, když jsem zabijákovi zaklíněnému mezi stromy přiložil ke krku meč.
„Jen klid, jsem jenom posel,“ odpověděl sípavým hlasem.

„Tak a čundr je v haj**u,“ prohlásil naštvaně Hiruzen, když vytahoval kunai z pouzdra, aby odrazil další shuriken, který vyletěl z křoví na druhé straně mýtiny.

V pokoji zavládlo hrobové ticho. Hustou atmosféru již mnoho dlouhých minut nikdo nenarušil. Shikamaru se opíral o rám a díval se z okna. Ibiki seděl u stolu a Tou v tureckém sedu v opačném rohu místnosti otočená k ostatním zády. Nedlouho předtím tu proběhla bouřlivá debata, při které se třásly stěny. Ibiki přikázal Tou vyrobit jed, který byl použit na pokus o otravu feudální paní. Chtěl ho podstrčit ochutnavačce, aby se ukázalo, jestli je proti němu odolná nebo má nějaký jiný trik a tím by se prokázala její vina.