Nováčci
Je večer. V televizi právě začíná oblíbený pořad Sakura, který drží několik rekordů ve sledovanosti. Dnes není hostem žádná populární herečka ani zpěvák, ale muž, který učinil velmi zajímavý archeologický objev.
„Dobrý večer, dnes zde máme výjimečného hosta, pana doktora Hoshiho Makashimota. Myslím, že ho nemusím více představovat.“
„Dobrý večer i Vám, děkuji za vaše vřelé přivítání.“
„Prosím, posaďte se. Pane doktore Makashimoto…“
40 let před útokem devítiocasého liščího démona, v době, kdy byly skryté vesnice teprve nově zakládány a svět ninjů ještě nepoznal hrůzu velkých válek, se odehrál příběh…
Ve vesnici skryté v Listí začínalo nové ráno. Sluníčko vylézalo nad obzorem, který sestával z nebývale vysokých listnatých stromů táhnoucích se, kam až oko dohlédlo, a svým příjemným teplem, které věnovalo každému bez rozdílu stejnou měrou, příjemně hřálo obyvatele vesnice, probouzející se do nového dne.
Jednou za dvě stě let si Měsíc a Slunce vybírali vyvolené, kteří budou strážit chrám Tmy a Světla. Ten den, kdy se to všechno stalo, měla být svatba Prince a Princezny.
Princezna Měsíce, žena zvolená Měsícem, byla překrásná, mladá a chytrá dívka, která ráda četla knihy, znala všechny bohy na světě, a kterou brzy čekala svatba s Princem Slunce, mužem zvoleným Sluncem.
Mezitím co se Princ připravoval na svatbu, těšil se, jak si vezme Princeznu a získá tím velkou moc. Bylo mu jedno, že s tou mocí má strážit chrám. On dychtil jenom po moci a bohatství. Ovšem stále pochyboval, jestli je to správně. Že by v něm byl ještě kousek citu a lidskosti? Možná, ale když se do toho ponořil Bůh chaosu Koba, bylo už jasno.
Už tady tvrdnu alespoň deset hodin a furt jsem nic nezjistil! Proč jsem si já blb vybíral zrovna takovej blbej úkryt, to je fakt blbý. Ano, Kabuto, jen nadávej na všechno, že je to blbý, to je totiž fakt dospělý a originální. Možná by jsi tady nemusel být, kdyby tě třeba napadlo se přemístit, ale to ty ne, že jo? Asi mám problém, páč už přes hodinu mluvím sám se sebou. No nic, jdu se přemístit.
Jen co Kabuto vylezl ze svého úkrytu, uslyšel blížící se kroky.
Do háje! To se fakt může stát jen mně!
*Yami*
Otvorím oči a pošúcham si ich rukami. Chvíľu trvá, kým sa mi zostrí videnie, a tak iba bezradne hľadím do stropu. Ráno po ráne... hľadím na tento strop, odkedy sa pamätám. Monotónne sa posadím na posteli a nohy prehodím cez okraj. Budík vedľa postele ukazuje 5:59. Číslo sa v zápätí zmení a budík začne drnčať. Vypnem budík. Načo som si ho nastavovala, keď som aj tak vstala tesne pred tým, ako zazvonil? Pf.
až by každý klel.
Sakura nevydržela to:
„Drž už, sakra, hubu, Naruto!“
měla jednou klid zase.
Naruto celý den mluvit nemůže.
Snad jí to trochu pomůže.
Byl den Kakashiho narozenin. Sakura, Naruto a Sasuke se rozhodli, že mu přichystají překvapení v prvotřídní restauraci, která je docela dost daleko od Konohy. Jelikož je Sasuke velký gentleman a hrdina, který nechtěl být tak dlouho s Narutem, nechal Sakuru na pospas Narutovi a on si vzal na starost Kakashiho. Sakura tedy byla nucena s Narutem přežít tu dlouhou cestu. Šlo to hladce, jelikož Sakura upozornila Naruta, že jestli jenom cekne, to první, co uvidí po probuzení, bude nemocniční sál. Jenže po chvilce...
"Mám hlad a žízeň!" křikl Naruto.
Bylo to typické ráno. Naruto vstal, udělal ranní hygienu a dal si snídani. Po snídani šel společně se Sasukem a Sakurou trénovat s Kakashim. Po tréninku dostal hlad, taky jak jinak, že jo, a rozhodl se, že zkusí jít někam jinam než k Ichiraku. Rozhodl se, že zkusí něco jiného, a tak šel do jedné restaurace, kterou náhodně našel, když se procházel.
Naprosté ticho… Nikde ani hláska.
Naruto se pozvolna probouzel z bezvědomí. Prozatím nechával oči zavřené a snažil se zbylými smysly zhodnotit situaci. Chladná země… Beton. Jak se mu postupně bystřily všechny smysly, také nezadržitelně přišla ostrá bolest. Opatrně otevřel oči, načež se nadzvedl a rozhlédl se po okolí.
Pomalu se blížil konec svatby Naruta a Hinaty. Pomalu už všichni odcházeli domů, včetně Shikamara, Temari a Choujiho.
"Svatba byla krásná. Co myslíte, lidi?" řekl Chouji, chroupající při tom brambůrky.
"Tak určitě," odkývali to Shikamaru a Temari.
"Achjo, všichni někoho mají, jenom já ne. Já asi nikdy nenajdu tu pravou."
"To neříkej, Chouji! Určitě si někoho najdeš."
"To nemůžeš vědět, Shikamaru. Vždyť se na mě podívej! Jsem tlustej. Žádná nechce špekouna."
"Ty nejsi tlustý a navíc máš spoustu vlastností, které ženy ocení."
Bylo ráno a Naruto pospával s hlavou položenou na stole. Ozvalo se řinčení budíku a blonďák pomalu otevřel oči. Vzápětí si uvědomil svou situaci a rychle sebou trhl ve snaze posadit se. Jeho pravá část tváře byla značně zarudlá z otlačení a slabě se v ní rýsovaly obrysy desky stolu. Ještě s přivřenýma očima přešel k posteli a vypnul budík. S úlevou zjistil, že si jej natáhl o celou půldruhou hodinu dřív. Protřel si oči souběžně s krátkým zívnutím.
"Holky, ještě předtím než umřeme, bych chtěla říct, že odteď nesnáším medvědy!"
"Na tom se asi všichni shodnem."
"Fajn, pokud toto jsou vážně vaše poslední slova, která byla poněkud urážlivé vůči mému malému Brutusovi, tak se asi můžete rozloučit se životem!"
"M-malýmu? Vždyť je pomalu větší než stodola!"
"Už dost! Poslední slova byla. Teď je čas zemřít!"
„Sakra! Sakra! Sakra! Blbý nudle!“
„Proboha, Naruto, co tady blbneš?“ zeptal se Sasuke, když vešel do kuchyně v ne až tak populární restauraci v Konoze.
„Musím vařit. Stačí ti to takhle?“
„Ne. Proč musíš vařit a proč zrovna ty? To už si radši měli najmout opici.“
„Strašně vtipný, a aby bylo jasno, tak já jsem si to nevybral, jasný? To je trest.“
„Jo. Pro ty lidi, který to budou jíst. Jak tak na to koukám. Ale mě se spíš zdá, že ty nudle koukaj na mě. Cos vůbec udělal?“
V lese
"Neměly jste se sem vracet, když jste předtím zdrhly!"
"Počkat! Kdo vůbec jste?" křikla Sakura.
"To vás nemusí zajímat, ale dobře, řeknu vám to. Já jsem strážce tohoto lesa a jmenuji se...."
"Lorax?" přerušila jsem ho.
"Já ti dám Loraxe! Moje jméno je Tarkon."
"Aha, no, ale o moc lepší to teda není."
"Sklapni a nech mě domluvit! Takže, jak jsem říkal, jsem strážce tohoto lesa a jelikož vy a ti vaši přátelé jste mi včera ničili můj les, tak vás budu muset zabít."
New York, USA; 2017
„Kámo, brácho... X, k***a! Prober se, notak!“ křičel mladý chlapec, klečící na zemi cloumaje tělem svého kamaráda. Mohla to být necelá minuta, jemu to však přišlo jako celá věčnost. Každá sekunda se táhla a prohlubovala v chlapci pocit, že možná navždy ztratil svého kamaráda.
Ráno
"Tak už vstávej," slyším jak na mě mluví Ino, ale já stejně předstírám, že spím s tím, že mě za chvíli už konečně nechaj, ovšem dokud..."Holky, tohle nemá smysl. Chce to přejít na plán B. Sakuro přines sem ten kýbl!"
"Jasně, Ino,"
Chtěla jsem rychle vstát, abych se vyhla polití vodou, ale bylo pozdě.
"Však ty se vzbudíš," řekla Ino a následně mě polila tou zatracenou vodou.
"Sakra, holky, tohle už je snad moc, ne?" zuřila jsem na ně.
"Moc? Sakra, my se tě tady snažíme vzbudit asi 2dvacet minut. Tak co jsme asi měli dělat?"
New York, USA; 2017
„J- jak jsi to udělal? Co to dop***le je za kouzla?!“ vyhrkl ze sebe jeden z dvojice chlapců, koukajíc na bezvládná těla pěti mužů v černých oblecích, která teprve před pár sekundami jeho kamarád pouhým výkřikem doslova srazil do bezvědomí.
Druhý chlapec se jen marně snažil vnímat, co mu jeho kamarád říkal. Jako by k němu doléhalo každé desáté slovo, jeho nohy se začaly motat a už jen cítil, jak ztrácí rovnováhu, stihl zamumlat jen: „Liška,“ než v několika následujících sekundách upadl do bezvědomí.
O hodinu dříve…
Místností se rozléhal hlasitý křik v japonštině.
„To se vážně musíte hádat i na moje narozeniny?! Dneska je mi 18 a vy nedokážete alespoň ten jeden den předstírat, že jsme normální fungující rodina? Přijel jsem jen kvůli vám dřív z intru ale vidím, že se tu furt nic nezměnilo,“ řekl se smutkem v hlase chlapec, co právě dorazil do domu a odešel po schodech nahoru do svého bývalého pokoje.
„Už ho nemůžeme dál chránit, musíme mu to říct, dnes je mu 18 let, Maximilián už není dítě. S každým dnem pečeť slábne a jeho síla roste a je stále těžší a těžší ho stínit od sledování. Musí to vědět, než bude příliš pozdě, než si pro něj přijdou,“ křičel muž ve středních letech.
Naruto začínal postupně nabývat vědomí. Cítil, že leží. Pokusil se otevřít oči, ale ty hned zasáhlo prudké světlo. Nechal je tedy raději zavřené. Prozatím. Avšak než se stačil zamyslet nad čímkoliv dalším, udeřila jej strašná bolest hlavy. Byla to jako rána kladivem. Moje hlava. To je bolest. Co se mi to… počkat! pokusil se narovnat, nicméně jeho tělo se pohnulo jen nepatrně a pocítil náhlý nával vyčerpanosti. Dále ucítil ostrou bolest v rameni.
V 6 hodin ráno.
"Cože, teprve 6 hodin? Vždyť odjíždíme až v 9:52 a sraz je až 9:30 a já můžu spát až do osmi, tak proč mi teď zvoní budík? Vždyť jsem si ho ani nenastavila," říkám naštvaně a ospale. Najednou uslyším kroky a je mi jasný, že mamča už je taky vzhůru.
"Jé, dobré ráno, zlato, tak ty už si vzhůru, jo?" ptá se mě až příliš energicky mamča.
"Hmm. Jo, jsem, jo, jsem vzhůru," odpovím.
"Co se děje? Zníš, jak kdyby jsi vstávala špatnou nohou."
"Ahoj lenochu!"
Nara Shikamaru zavřel oči a předstíral, že spí, když slyšel zvuk známého hlasu. Cítil, jak se k němu někdo přibližuje a blokuje sluneční světlo tím, že stojí přímo nad ním.
"Přestaň předstírat, idiote. Vím, že jsi vzhůru."
Shikamaru si uvnitř povzdechl. Byla znova na jeho místě pro pozorování mraků. Proč musí být tak zatraceně obtěžující?
Otevřel pravé oko.
"Čau," zabručel.
Temari se posadila vedle něj.
"Nemáš opravdu nic lepšího na práci než se koukat celý den na mraky?"