Mise FF
Otvorím oči a pred nimi mám zelený strop. Hlavu pootočím smerom na okno a vidím, ako slnko krásne žiari nad Listovou dedinou. Na mojej poväčšine vážnej tvári sa zjaví miniúsmev. Konoha. Ležal som na posteli a premýšľal. Posledný týždeň nič iné ani nerobím, čo sme sa vrátili z vojny. Shikamaru a Ino prišli o otca... viem si to predstaviť. Ja som behom jednej noci prišiel o celú rodinu...
Lesom sa ženie skupinka štyroch mužov. Najstarší mal tridsať a najmladší dvadsať tri. Boli oblečený v čiernych odevoch a črty ich tvári boli starostlivo schované pod maskami. Členovia ANBU root sa vracali z dlhodobej misie. Mlčky cestovali už skoro celý deň. Každý jeden z nich mal vlastné myšlienky, ktoré si musel usporiadať pred tým, než sa vráti do dediny, z ktorej odišli pred pol rokom.
Blonďavá žena sedela za stolom a hrala sa s prázdnym poldecákom. Hľadela pred seba a štikútka sa jej prelínala so vzlykmi.
Kráčala pomaly hore brehom. Už nevládala s dychom, ale aj napriek tomu ju to hnalo dopredu. Zrazu počula rev. Nebol to však zvierací, aj keď tak znel. Vedela, čí bol, vedela aj prečo. Strach jej pomohol a čoskoro uvidela vrchol. Uprostred lúky bol vysoký strom a pod ním sa krčila postava. Zostala stáť. Nevedela, či by mu dokázala pomôcť. Rozhodnutie nastalo, keď dotyčný padol k zemi. Pribehla k nemu a snažila sa ho otočiť na bok.
„Čo to robíš? Chceš sa zničiť?“ opýtala sa a v medzerách lapala po dychu.
Už jsou tomu tři roky, co Uchiha Itachi vyvraždil téměř celý svůj klan, opustil svou rodnou vesnici a stal se z něj nukenin. Neminul však jediný den, kdy by nepomyslel na svého mladšího bratra Uchihu Sasuke a na vesnici, kde vyrůstal. Den za dnem se utápěl ve vzpomínkách, které mu ještě zbyly a které mu nikdo nemohl vzít.
V těchto dnech obzvláště rád vykonával složité mise pro zločineckou organizaci Akatsuki, neboť to byla jediná doba, po kterou nemusel vzpomínat na svůj předchozí život. Nyní však na žádné misi nebyl.
Nezajímáte mě. Nepotřebuji vás. Co všechno bych musel udělat, aby mě ostatní nechali být? Tak je tomu každý den při odchodu z akademie: „Sai, to je Sai! Ten podivín. Ten, co nemá žádné kamarády!“
Proč mě nenechají projít? Proč si musím tímto procházet každý druhý den? Chci jen navštívit své tajné místo a zvěčnit jej navždy, než jej odhalí ostatní. To místo, kde se cítím sám sebou, které mi leží v srdci a které mi dává pocit, že skutečně někam patřím.
„Hej, Sai! Co kdybych ti s těmi věcmi pomohl!“
Zachránil ma.
On... je môj jediný priateľ, ktorého som kedy mal. Skutočný priateľ.
Chlapec s rozhádzanými myšlienkami, modrými očami a vždy veselým výrazom v tvári.
Bol tu, aj keď som ho odmietal. Bol tu skutočne vždy. Alebo som skôr ja v ňom?
Presvedčil moju skazenú dušu, aby na okamih našla v tomto svete i to dobré.
...Časy, keď bol Naruto čerstvý Genin a mal stále chuť sa hrať...
Ako každý deň, i tentoraz bola obloha skoro bez mráčika, slniečko svietilo a Konohou sa premávali usmievaví občania. Kráčali po ulici v dvojiciach, trojiciach, niektorí sa pristavovali pri obchodoch, nadšene ukazovali na najnovšie zľavy, obchodníci vykrikovali rôzne druhy ponúk, ktoré predávali a celkovo dnešný deň sa nelíšil od tých predošlých o nič viac, o nič menej.
„Ale nie, to už je ráno?"
"Hej, vstúpte, nie je zatvorené. Zobudilo ma vaše dohadovanie sa, či nie je príliš skoro zaklopať."
"Čo tu pohľadávate? Zabudol som snáď zaplatiť a poslali vás vymáhať účet? Veď ešte ani nie ste shinobiovia, iba študenti akadémie.“
Deň ako každý iný, nebyť toho, že práve prebiehalo finále chuuninských skúšok a ulice Konohy boli podivne vyľudnené. Iba Tenten po nich išla bez nálady a cieľa. Pochybovala, že sa Sasuke na zápas s Gaarom dostaví, preto sa rozhodla navštíviť Nejiho, no na ošetrovni jej povedali, že má dôležitú návštevu. Vtedy ju dohnali potláčané pocity depresie. Navzdory dôkladnej príprave sú všetci z tímu porazení. Už sa nedokázala tešiť z toho, že prišla na kĺb Temarininých techník. Beztak by nemala šancu na takého súpera.
Konoha. Nádherný slunný den rozzářil celou vesnici ponořenou v teplých paprscích. Přesto na sebe vítr nenechával dlouho čekat. Šustění listů jasně odkazovalo na původ jména vesnice ukryté v listí. I když se tu změnilo tak málo, hlavní poznávací prvek nezůstal stejný. Na skále bdících Hokage přibyla nová tvář. Nás však zajímala pouze ta šestá. Mezi jejími vlasy seděl Naruto celý v černém. Vítr mu rozčesával jeho roztřepený účes, který podědil po svém otci Minatovi, Čtvrtém Hokage. Barva se však už pomalu začala vytrácet.
Most s rostlým stromem uprostřed překlenoval protékající řeku v pohoří. Všude v okolí tolik známek po boji. Ale teď se ozývaly zvuky souboje mezi mistrem Kakashim a ním. Byla jsem tak blízko. Už jsem se rozhodla, ale v ten okamžik mi otrávený kunai ztěžkl v dlaních a já nemohla, udělat vůbec nic. Dívala jsem se do jeho temných očích a čekala na jeho smrtelný úder. Jenže pak se objevil Naruto.
Než se brána vězení otevřela, hlídkující dozorce mě naposledy poučil a mých právech a povinnostech. Nemám povoleno už skoro nic – být zase ninjou, vyučovat, plnit mise, plést se do politiky, stýkat se se ztracenými ninji, nebo se vrátit domů, do Konohy. Ani mě to netrápí. Konec konců, většinu z těch věcí stejně nejsem schopen provádět. Od ramenního svalu po zápěstí, od podpaží ke kotníkům a svisle přes hruť mi teď vedou zhojené jizvy, odkud mi medici vyoperovali hlavní chakrovody. Jedu teď na chii, jako civilista.
Mizuki stanul na svahu nad Konohou a s úsměvem zde roztáhl ruce, jako by jí žehnal. Asi sto metrů pod jeho nohama začínaly první domky a úzké uličky, co se směrem do středu spojovaly, rozšiřovaly a nakonec vlévaly do majestátní hlavní třídy, kde ostatní budovy převyšovala kulatá střecha sídla Hokage. Slunce vyšlo už před čtvrt hodinou, teprve nyní ovšem překonalo bariéru protějšího svahu a jeho zlaté světlo způsobilo, že vytesané hlavy Kagů ztmavly a nakonec splynuly v jeden celistvý, nahnědlý stín.
V temnotě vlastního bytí hledáme své já, ale co když je naše nitro vyplněno prázdnotou? Čeká nás jen život bez naplnění?
„Itachííí! Pomoc! Tobi je kluk, kterému rve Deidara-sama do pusy-“ výkřik o pomoc v půlce věty zanikl, takže jsem dospěl k názoru, že tomu pomatenci už stejně není pomoci a převalil jsem se na druhý bok. V tu ránu jsem ležel v tom odporném rákosí a všude kolem mě plavaly nějaké hnusné růžové kytky. A protože jsem byl ještě pořád ve spacáku, začal jsem se topit. Ale jsem Uchiha, což znamená, že křičet o pomoc jako nějaký Tobi je pod moji úroveň.
