Mise FF

Ráno, prvního září, sedm hodin a třicet minut. Malý blonďatý chlapec seděl u stolu a spěšně snídal. Zaspal a teď narychlo doháněl, co nestihl předtím. Byl ještě stále v pyžamu, spací čapka se válela na podlaze, jakožto i další kusy oblečení. Hromádky oblečení byly i na židli a posteli, to byly ty lepší svršky, ze kterých si ještě nevybral, v čem půjde první den na akademii.
Po snídani vypil plnou krabičku mléka a vrhnul se na výběr oděvu. Mytí vynechal, neměl čas se zabývat takovou zbytečností.

Nemůžu spát. Pořád jsem nervózní. Dneska je první den mých dětí, respektive Boruta na akademii. A nejenom to. Znovu a opět mám mít řeč. Slavnostní řeč na uvítání nováčků v akademii. Dovolím si tipnout, že je něco po půlnoci. A já nemám nachystaný nic. Jako vážně? Chce se mi spát, jsem unavený a co víc, absolutně mě nenapadá, co bych jim mohl vykládat. Co jim vykládala babča Tsunade?

Suigetsu musel přetrpět fakt, že v jeho třídě bude fakt jako pěst na oko! Slyšel, co si jeho spolužáci šeptají, bylo mu trapně! Chtěl zabít všechny! Bratra, ty prťata a všechno, co chodí do Akademie!
K ukrácení dlouhé chvíle se koukal z okna a přemýšlel, jak asi začínal Zabuza. Byl poslušný? Děsně ho zajímalo jaký musel být jeho první den. Byl nudný? Vzrušující?
Když bylo po zahájení, přijetí od Mizukage, žvatlání od třídního! Taková nuda! Vždyť tohle znal, dokonale.

Měl za sebou rozhovor s matkou, která se ho dnes snažila vykopat z postele, protože musel jít do školy. Ona byla tak pyšná, že se dostal na akademii, protože i ona na ni chodila. Byl to nejdůležitější den pro ni, ne pro něj. On si ani nebyl jistý, že na akademii chce. Raději by se přetočil na druhou stranu a pokračoval ve spánku, protože opět ponocoval. Nevěděl proč, ale v noci se cítil vždycky nejčilejší. Když všichni usnuli a vesnice utichla. Konečně měl klid a nemusel se bát, že ho matka nachytá. Tehdy se cítil zvláštně svobodný.

Ticho v kuchyni narušovalo jen nepatrné klepání prstů o stůl. V místnosti seděly dvě ženy. Dlouhovlasá blondýnka a starší černovláska. Atmosféra byla více než ponurá.
„Vaše ruce, jsou ještě více poraněné než minulý týden,“ konstatovala po chvíli blondýnka.
Černovláska zabloudila pohledem na své dlaně a pořádně si je prohlédla.
„Přestala jsem to vnímat, všechno už to probíhá moc dlouho,“ pozvedla oči, aby se mohla dívčině zadívat do obličeje. „Předpokládám, že mi neneseš dobré zprávy, proto tak mlčíš.“

Světlý strop se pomalu rozjasňoval, jak se do něj upíralo sluneční světlo ranního sluníčka. Všude zatím klid a mír. Skoro bylo slyšet plynulé nádechy malého ninji. Nádech… výdech… Zašustění přikrývky. Chlapec se zadíval na připravenou hromádku věcí na první školní den. Mohl se pyšnit význačným příjmením – Uchiha, ale občas bylo těžké jako kámen. Jeho otec Fukušima si potrpěl jako většina na osobní hrdost a dával velký důraz na to, že čest klanu je to nejdůležitější.

Udělal poslední dva skoky a posadil se na nejvyšším stupínku. Rozhlédl se po třídě. Toto byl jejich první den a jeho taky. Nevěděl, co čekat, jediné čím si byl jistý, byl fakt, že se do nich pokusí vtlouct veškeré své zkušenosti. Nesedělo jich tu moc, za jeho studia se zdály třídy početnější, ale v té době také hrozila válka. Teď už to nebylo tak nutné, ale i přes to se tu shromáždilo několik nadšenců. Když budou hodně dobří, budou pracovat s těmi nejlepšími a vyslouží si respekt a obdiv.

5:59
Toto hlásil oficiálně můj budík – Ještě skoro za tmy, den se začal zkracovat kvůli období pouštních bouří. To byla naše zima. – ve tvaru loutky Karasu, který jsem měl nastavený přesně na šestou, abych nezaspal na svůj přelomový den. Den, kdy budu schopen naučit novou generaci něco užitečného a snad, aby se poučili ze starých chyb a nedělali nové, ještě strašnější…
Uvidíme, co nám budoucnost přinese. Zaměřil jsem se proto na nadcházející den.

I když byl nervózní, tak se usmíval. Měl radost a těšil se jako malé dítě, jako kdyby on sám měl jít a poprvé usednout do lavice, jako před lety.
Počasí mu moc nepřálo, hustě pršelo, ale ani to mu nezkazilo náladu. Před odchodem si přes sebe hodil pršiplášť. Vykročil pravou nohou pro štěstí a zamířil k akademii.
Dorazil brzy. Ve sborovně už bylo živo. Na poslední chvíli se řešily resty, tiskly se papíry, ale hlavně se povídalo a smálo se.
„Tak tady ho máme!“ zvolal Mizuki.
„Tak tady jsem,“ usmál se Iruka.

Ťažko sa jej v noci spalo a bolo to na nej trocha poznať, hoci sa snažila obsluhovať zákazníkov s rovnako milým úsmevom ako zvyčajne. K čomu sa to len nechala nahovoriť. Teda nahovoriť. V skutočnosti ju nikto nepresviedčal. Bola to ona, ktorá sa vyzvedala Iruku na prípravy ďalšieho školského roka a keď prezradil, že tentoraz prvý krát otvoria triedy aj pre neúspešných absolventov, no stále nemajú vyriešené navýšenie počtu učiteľov, bola to ona, kto sa na prekvapenie všetkých prítomných ponúkla, že by miesto učiteľa prijala.

Toto je příběh o největší záhadě všech záhad. O záhadě, která nás jistě trápí celou dobu trvání příběhu o Narutovi. Co tak strašného se muselo stát, že ten rok vyšli akademii pouze tři genini. Co se stalo s těmi ostatními? Co tak hrozného se muselo stát, že se do konce probojovali jen oni. Slyšte příběh z toho osudného dne, kdy Konoha přišla o možnost v tomto roce vychovat další generaci ninjů. Příběh o nejhorším dni mladých shinobi.

Kosuke se mu podívala přímo do tváře a třikrát s ním zatřepala. Stará žena poté otevřela ústa, předvedla zbytek svých zubů a chraplavým hlasem pobídla chlapce k probuzení.
„Vstávej, drahý Orochimarku, dnes je tvůj velký den.“
Velký den. Chlapec se v posteli narovnal a rukama si protřel rozespalé oči. Žena mezitím vstala a začala mu chystat ze skříně oblečení. Dlouhé kimono se vzorem květin provedených ve fialové barvě. Pche, to beztak měl ještě po ní. Ale fialová se mu líbila, tak proč ne.

„Iruko-chan! Iruko-chan!,“ volala na mě máma, „vstávej!“
„To už je tolik?“ odpověděl jsem rozespale.
„Radši dnes vstaň dříve, Iru-chan!“
„Tak dobře…“ Pomalu jsem se posadil na posteli a promnul si slepené oči. Můj pohled sklouzl ke kalendáři, kde se v levém horním rohu nacházel červený křížek. Dnes je prvního září! Úplně mi to vypadlo z hlavy! Rázem jsem ožil a bleskově se převlékl. Seběhl jsem chodbou dolů do kuchyně, kde na mě čekala snídaně a úsměvy rodičů.

Nervózně přecházel ze strany na stranu. Zastavil se, zkontroloval kapsy, zhluboka se nadechl a pak se nejistě rozhlédl ze strany na stranu. Ten kravál ho znervózňoval. Měl by to udělat hned teď, ať už to má za sebou.

Poloprázdné ulice zpovzdálí sledovaly oči speciálně trénovaných jednotek pro tento den. Mnozí se toho účastnili poprvé a tak si mohli jen představovat, jak vše probíhá. Dostali celoměsíční řádné proškolení, speciální výcvik a pokyny, ale teorie nikdy nemůže na praxi připravit stoprocentně. Byli ostražití, čekali na začátek akce, viděli v očích svých zkušenějších kolegů lehkou nervozitu, i přes to, že už věděli, do čeho šli.

Ozval se křik.

Začalo to.

Zběsilý tlukot srdce. Zrychlený dech. Bolest v nohách.
Běžím skrz les směrem, který neznám a doufám, že zvládnu setřást mé pronásledovatele. Vybíhám na mýtinu. Běžím jako o život, když z ničeho nic mě zradí vlastní noha a já padám přes pařez na zem. Přes dlouhé stříbrné vlasy, které mi spadly do obličeje, nic nevidím.
Z dálky se ozývá dusot dalších třech párů nohou, jak se ke mně blíží.
„Támhle je! Chyťte ji, ať nám nezdrhne!“ zakřičí ten skrček uprostřed.

"Starý otec, zobuď sa. Dedko! Oonoki, haló!" nástojčivo volal ženský hlas a neprestával, ale zdalo sa, že na drobného starca to nemalo žiaden vplyv, len naďalej spokojne poťahoval na gauči.
"Nemôžem zmeškať dnešné rokovanie, návšteva z Dažďovej tu bude každú chvíľu. Oonoki!" ešte raz zvolala Kurotsuchi a tentoraz už naozaj hlasno, takže starca myklo a očividne sa začal vracať zo svojho sna.

„Vážně už musíte domů, Orochimaru-sensei…?“ Zeptala se se smutnýma očima Anko.
„Jak už jsem řekl. Dnes se vrací moje žena z mise a potřebuju s ní ještě něco probrat.“ Řekl Orochimaru a snažil se potlačit nadšený výraz ve své tváři.
„Ale vy jste mi slíbil, že mě naučíte novou techniku…“ Připomněla mu Anko a upřela na něj zklamaný pohled.

Stál na pobřeží a znepokojeně se díval na petrolejově zbarvené moře. Chladný vítr skučel, bral dech z plic a zvedal vlny. Na obloze se kupily těžké mraky zvěstující další divokou bouři. Poslední dobou byla nebesa neustále potažena mraky barvy temné oceli a nebyl den, kdy by nepršelo. Obyvatelé Uzoshio začali tvrdit, že za pár dnů by se mohli připojit k Deštné, tak vážná situace byla.