Mise FF
Kakashi bol ako elitný shinobi majstrom trpezlivosti. Ba dokonca si trúfal tvrdiť, že v trpezlivosti prekonával väčšinu ostatných elitných shinobiov a túto vlastnosť sa pokúšal vštepovať aj svojim študentom. Vzhľadom na podráždené reakcie po jeho neskorých príchodoch však vcelku neúspešne. Teda možno s výnimkou Sasukeho, ale v jeho prípade nikdy nebol schopný určiť, či je skutočne taký trpezlivý, alebo je jeho ľahostajné správanie prejavom obyčajného flegmatizmu. Ale sú proste chvíle, kedy pohár pretečie.
Detektivní agentura Fuku. Organizace o šesti lidech, kteří v mezích zákona k nelibosti metropolitní konožské policie, plní zakázky svých zákazníků a bojují proti (podprůměrnému) zločinu. Podvody, cizoložství, hledání nezvěstných osob a odhalování kostlivců ze skříně. To je jejich denní chléb. Při této zakázce však nikdo z nich netušil, jaké karty jim osud rozdal.
„Cíl je Samui Aijin, věk třicet devět let. Právě se nachází v hotelu Hoshinoa ve společnosti svého milence Uzumaki Naruta, věk dvacet sedm let.“
Takový malý, ale podstatný úvod do děje 
...
Večer se pomalu blížil. Větve ztěžklé mokrým sněhem se skláněly až k zemi a činily tak pěšinu téměř neprůchodnou. Odkláněl je stranou, sekal, překračoval, uvolňoval cestu. Smrákalo se, měli by přidat, pokud chtějí dorazit včas.
Do Vánoc zbýval necelý týden. Celá Konoha se horlivě připravovala na nadcházející svátky. Včetně klanu Uchihu, který čekal tradiční předvánoční hon na kance.
Ve čtvrti bylo rušno, všude pobíhali účastníci a připravovali se na druhý den. Večer, když bylo vše hotovo se všichni sešli v domě vůdce klanu, rozdělalo se pár flašek saké a začalo se živě diskutovat o zítřejší události. Po chvilce bylo v místnosti hodně hlučno a veselo, občas zazněla i hlasitá výměna názorů, jak správně střílet z luku či vrhat noži.
No, jak jen bych začal tento příběh? Abych nevypadal jak Konožský ninja Hatake Kakashi při čtení té knihy, co vyšla teprve nedávno. Stejně je to brak, to mi nevymluvíte! Nebo abyste si nemysleli, že mi city změnily povahu drsného zabijáka. Spíše naopak. Trvalo mi dlouho než jsem se odhodlal vypovědět tenhle příběh. Zasloužíte si ho znát. Je tolik začátků, ale jde vůbec určit, kdy příběh má začátek a kdy konec? Jestli je to jako se životem? Začíná zrodem a končí skonem?
Málokdo ví, jak se Kakashi dostal ke čtení Icha Icha. Nebyla v tom zvrácenost, láska k literatuře ani se nejednalo o způsob trávení volného času. Důvodem byla zcela obyčejná vyčůranost. Kakashi vždy byl samotář a pozornost ostatních lidí ho vždy spíš obtěžovala. Zároveň byl velmi všímavý, a proto ho zaujal jeden zajímavý fakt. Jakmile si někdo čte, ostatní si ho většinou nedovolí oslovit. Čímž se v jeho hlavě zrodil onen plán. Vešel prostě do knihkupectví s úmyslem koupit si knížku jako plašičku prudérních známých.
Nudle jsou koření života, říkával Teuchi často a rád, bez nich má člověk pocit, že mu ve všedním dni či po tvrdé práci, výcviku něco schází. Asi na tom i něco bylo, protože měl skoro pořád plno a kdykoliv zahlédl Naruta, zatápěl pod dalším hrncem, aby měl dostatek dlouhých nudliček pro nenasytnou lišku. Tak to šlo den po dni, týden po týdnu, měsíc po měsíci. Pro Teuchiho krámek s rámenem nebyl jen obživou, bral svou práci jako poslání.
Tmavá prikrývka pokryla nebo nad mestom. Chumáčiky snehu zľahla dopadali na zem. Biela perina pokryla cesty, stromy aj strechy budov. V zasnežených uliciach Konohy, ktoré sú väčšinou plné jej obyvateľmi, zavládlo ticho a pokoj. Pokoj, ktorý vládne každý rok o tomto čase - čase vianočnom. Kedy všetci odložia spory bokom a stretnú sa s blízkymi.
„A takhle, milí žáci, musíte házet shurikeny, vždy několik čísel výš než původně zamýšlíte, jelikož gravitace vykonává svou práci na výbornou vždy a všude,“ vysvětloval zapáleně učitel dnešní látku ukazuje na obrázek shurikenu pověšeného na tabuli.
[i]Moje vyprávění sice nezačíná nad uměle vytvořeném akvárku pro zlaté rybky (bohužel bylo to pro žraloky, jak jsem velmi brzy zjistil ke svému nemilému překvapení) v zapadlé jeskyni staré několik melounů let, taky tady byla pěkná kosa, docela jsem se klepal. Bodejť, když mě zbavili mé vesty a nechali mi jen to základní, všude samé krápníky, stalaktity a stalagmity. Jeskyně byla pětkrát tak velká jak naše rodinné sídlo. Jen mě zajímalo, za co vůbec visím. Neměl jsem se tam dívat. Ten pohled mě poměrně zneklidnil.
Vesnice skrytá v listí byla už třetí týden sužována letními přívalovými dešti a zataženou nevlídně koukající oblohou. Skoro jakoby se samo nebe spiklo a chtělo domov každého z konožanů utopit v záplavách deště. Obyvatelé místo, aby se slunili a užívali si letních horkých dnů, se choulili doma a ven vycházeli, jen když to bylo nezbytné nutné. Stejnou radost z počasí jako vesničané měli i ninjové. Mise prostě nepočkaly, až bude lepší počasí a musely se řešit hned. Ti, co měli volno, přemýšleli, jak s volným časem naložit.
Povinnosti v rodine Nara sa skončili. Naruto dal Shikamarovi voľno, aj keď on sám, ako ho všetci poznáme voľno nemal a Shikadaiove povinnosti v škole sa skončili. Leto bolo doslova za rohom a nastal dlho očakávaný moment rodiny. Temari ktorá sa tešila na výlet do jej rodnej zeme, hoci to nedávala tak veľmi najavo. Už dávno si naplánovala ako navštívi svojich starých priateľov Kankura a Gaaru zo Skrytej Piesočnej, odkiaľ odišla po tom čo sa vydala za Shikamarua. Na ich veľký moment nikdy nezabudne, i keď to bolo najťažšie rozodnutie v jej živote.
Chcete, aby som písala o láske? Mám vám vysvetliť, čo pre mňa znamená Valentýn? Aby som pravdu povedala, dlho som o tom neuvažovala ... Mám skôr rada zbrane a ninja techniky, ani pekné oblečenie mi nie je cudzie, ale zamilovanosť? O nej by vám snáď mohli porozprávať iní. Pravda, jeden príbeh by tu možno bol - napoly zabudnutý a celkom určite nepodstatný - taký príbeh, ktorý hodnotíme povrchne ako jeden z mnohých, ale ktorý nás v skutočnosti zasiahne omnoho viac, ako sme si schopní pripustiť.
„Jsem nikdo.“
„Tak proč se někým nestaneš?“
„Copak nevíš, že pro nás je to nemožné?“
„Ale je, v dnešní den je všechno možné.“
„Prosím tě, čímpak je dnešní den od těch ostatních tak výjimečný?“
„Je přeci svatý Valentýn, svátek zamilovaných.“
„Láska, je jen další cit, který jsem nikdy nepoznala.“
„Možná je čas to napravit.“
„Není a už nikdy nebude.“
„Ale bude, o to se já postarám.“
„Nemám o to zájem, copak to nechápeš?“
Byl krásný den 14. února. Ptáčci pěli jako ti nejlepší zpěváci. Naruto nic neměl na práci, a tak se jen tak procházel po Konoze s rukama v kapsách.
„Hoj Naruto." Naruto se otočil a spatřil Jiraiyu. Usmál se.
„Hoj Ero-sennin."
„Pššt! Naruto, kolikrát ti mám říkat, že mi tak nemáš říkat. A už vůbec ne na veřejnosti! Zničíš mi mou reputaci." Naruto se začal chechtat a popadal se za břicho.
(Omlouvám se za kvalitu takřka zapomenutého příběhu o mých prarodičích a i o zavádějícím názvu, neboť jsem nesehnala dostatečný materiál pro ucelený děj. Takže je to z poloviny smyšlenka. Dokonce ani v Archívu o tom dni nepadla ani zmínka. Jen Sandaime o tom dni mluvil dosti vyhýbavě. Úplné svědectví by mohl podat jen záznam, držený v rukou přímého potomka Madary, nikdo přesně neví proč Madara udělal to, co udělal; Uchihy Itachiho… jakožto nehledanějšího nukenina se ptát nemohu, ani nevím, kde jsou všechny jejich znalosti ukryty, navíc je to nepřítel Konohy, proto je příběh tak chudý na podrobnosti. – pozn. samotné autorky; Godaime Hokage)
14. únor.
Pro mnohé to byl slavnostní den, svátek zamilovaných.
Pro něj… Pro něj to byl den, který by nejraději vymazal ze svého života. Jeho dosavadní už tak šílený život byl náhle otočen o sto osmdesát stupňů.
Byl to totiž den, kdy mu dali vybrat mezi jeho rodinou a Konohou. Datum vykonání mise bylo neznámé, tudíž k té příšernosti došlo mnohem později. On se tím však celou dobu užíral. Svého rozhodnutí nelitoval, věděl totiž, že kdyby měl zvolit znovu, zvolil by stejně.
Ten den nesnášel i z jiného důvodu.
Když se včera společně vrátili z mise, neměl už náladu na nic. Prostě jen zalehl do postele a usnul. Na rozdíl od něj se hnědovlasá dívka pustila do práce. Právě kvůli misi neměla vůbec čas na přípravu, zbývalo jí už jen málo času. Její jedinou záchranou bylo, že černovlasý mladík v klidu pochrupkávál o dvě místnosti dál. Tak fajn, tohle zvládne!
Dívám se do kalendáře na to červeně zakroužkované datum. Říkám si, že to není možné, že to nemůže být už dneska. Polije mě hrůza. Co budu dělat? Nic nemám koupenýho ani uvařenýho. Počkat, já vlastně neumím vařit, jen ohřívat. Ale i tak jsem totálně v háji. Jediný mí štěstí je to, že jsem ho včera poslal na misi. Za jak dlouho by se tak mohl vrátit? Jak dlouho může trvat pobít pár lidí a vymlátit z lidí výpalné za ochranu?
Fuu se ráno vzbudila, párkrát se nevrle protáhla a pořád trochu rozespale se ohlédla po pokoji. Citronově zbarvené stěny odrážely první ranní světla procházející skrz skla tří velkých oken. Pokojík byl poměrně uklizený až na hromadu prádla před skříní, každou chvíli se sesypávající hromádku dokumentů, několik na stole pohozených knížek a dvě přezrálá jablka ze sobotního rána.
