Mise FF

Slunce sjednotilo planinu v jednu barvu. Nebyl písek. Nebyli muži . Nebyly keře. Nebyla krev. Jen jedna dokonalá rudá. Kolem se ploužili lidé. Lidé? Strhli ze sebe zbytek lidskosti. Stali se nepotřebným. Teď. Nebo kdysi?

Seděl ve svém oblíbené gril restauraci s porcí masa na talíři. Už skoro čtvrt hodiny na něj koukal, aniž by se ho dotkl.
„Mám ti donést další?“ zeptal se číšník. Pak se zarazil a zamyšleně se podrbal na hlavě, až si málem shodil kuchařskou čepici. Založil si ruce v bok a zadíval se na svého nejlepšího hosta.
„Je něco, špatně? Maso je čerstvé, za to ti ručím?“ dělal si starosti, aby náhodou nepřišel o svoji pověst prvotřídní kvality za skvělou cenu.
„Ne, všechno je v pořádku. Jen dnes nemám příliš hlad.“

Bylo poněkud teplejší dopoledne, než byli obyvatelé mladé vesnice Konohy zvyklí. Bylo to teprve nedávno, co se ustavila tato zatím malá víska. A asi i počasí přálo tomuto dni, jelikož se měla konat významná událost. Spojení dvou mocných klanů v jeden…
Hranice Konohy ještě nebyly pevně dány, ovšem vstup do ní byl rozhodnut jako jedna z prvních věcí. Pro větší bezpečí to byla nutnost. Právě v tomto místě se konalo setkání vůdců klanu.

Vzduch chladného podzimního rána byl nasycený vůní vlhké půdy a kouře. Syté sluneční světlo zaplnilo ulice, ve kterých se pomalu shromažďovali lidé.
Seděl sám v jejich domě a v rukou držel kus na první pohled obyčejné tkaniny. Při bližším pohledu bylo patrné, že se jedná o šálu.

V Listové je rušno. Lidé si šuškají, že Akatsuki chce zaútočit na vesnici. Proto pátá Hokage povolala všechny Chuuniny, Jouniny a Anbu.
„Jak víte, Akatsuki chce zaútočit na vesnici," začala. „A kvůli tomuhle jsem vás sem zavolala. Akatsuki by se měli schovávat někde poblíž Listové. Chtějí zaútočit jen pro-,"
„Proč na nás útočí!?" křikl blonďatý chlapec v místnosti.
„Protože tě potřebují získat. Jsi poslední žijící Jinchuuriki, Naruto," vysvětlila pátá.
„Hmm... Tak se prostě nechám chytit!" vyhrkl ze sebe.

Muž v nejlepších letech se statnou postavou, řádně zabezpečený, prostě partie k pohledání, kráčel osaměle Konohou. Byl den svatého Valentýna a on zůstal osamělý jako shuriken na cvičišti. Nedostal ani čokoládičku, dokonce ani z lítosti, což nebyla změna oproti létům předchozím. Se svěšenou hlavou procházel vesnicí a neustále narážel na cicmající se dvojice. Raději se uklidil do samoty okolních lesů a zůstal v blaženém tichu, které mu ulevilo od neustálého křiku mučených, už mu z toho začínalo zvonit v uších.

Len tak medzi nami ninjami, ako často máte misiu, od ktorej očakávate, že od základov zmení váš život? Lebo ja na jednej takej práve som. Nie je to síce úplne oficiálna misia, ale však som si aj zobral na tento týždeň dovolenku. Tak čo?

Pořád si na ten pocit nemohl zvyknout: bylo ráno, ležel v posteli a jakmile nabral plné vědomí, otevřel oči - a nemusel kontrolovat své okolí a přestože to dělal, věděl, že zbytečně.
Války skončily. Nebezpečí pominulo a jemu ve spánku nic nehrozilo.
Dva nejmocnější klany se spojily: Senju a Uchiha. Dva odvěcí rivalové. Dva věční ničitelé se nyní stali společnými budovateli. Jejich odkaz se ponese na věky věků. Vesnice, kterou založily, byla tak silná, že neexistovalo nic, co by ji mohlo ohrozit.

[hide=Autorská poznámka]Jak je (možná) z názvu poznat, povídka s určitými nevyhnutelnými odchylkami napodobuje děj známé divadelní hry Edmonda Rostanda Cyrano de Bergerac. Nerada bych si přivlastňovala obsah, který není můj, a proto hned v úvodu upozorňuji na to, že zhruba uprostřed textu se objevuje citace přímo z Vrchlického překladu této hry (zaručeně ji poznáte).

Dvojice pomalu procházela městem, snažíc se vypadat nenápadně, což moc dobře nešlo, když jeden z nich měl neustálou potřebu něco komentovat, nutno říci, že u toho byl i sprostý.
„No podívej se na to! Za takový piďi grilovaný olihně chtěj takový ku*****ý prachy! Na to se jim můžu akorát tak vy***t! I když mám už docela hlad, tak tohle si fakt nekoupím. U Jashina, vždyť u sebe ani tolik nemám,“ prskal plavovlasý muž a šťouchal do svého společníka, aby mu věnoval nějakou pozornost.

Všude byla spousta lidí, vysokých lidí. Bavili se mezi sebou, tam nahoře, a kývali se ze strany na stranu, jako divný, obživlý les. Málo kdo se podíval dolů, na pětiletou Chouchou Akimichi, tisknoucí se u nohou své mámy a žadonící o její pozornost tím, že ji tahá za ruce a lem šatů a plácá ji do stehen:
„Mami! Mami! Kdy už půjdeme domů?"
Karui neposlouchá, příliš zahloubaná do rozhovoru s mužem před sebou. Mluví o věcech, které Chouchou nezná a směje se narážkám, co Chouchou nechápe.

„Chchchhcrrrrrrrrrr – mňňňňňňňňňňáááÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁuuuuúúúúúúúúúúúúúúúú!“
Cink. Třísk!
„Vrrrrrrrr.... mmmmmmňňňňňňňňňňňňňňňňáááÁÁÁÁÁÚÚÚÚÚÚÚÚÚÚÚÚ!!!“
„Do haj- Já už tě fakt -!“
PRÁSK!
„Sakra, ne, Akamaru!“
PRÁSK, PRÁSK!
„ZAVOLEJTE SI TOHO PSA!“
„DRŽTE SI TOHO PSA DOMA, NEBO HO UŽ FAKT STŘELIM!“
„JÁ ZA TO ASI TAK MŮŽU! KOČKY PITOMÝ!“ zařval Kiba v pyžamu z okna. „Akamaru, domů!“

Vracel se domů zšeřelými ulicemi. Cestou si prozpěvoval bojovou píseň „Běží liška ku Konoze“ a snažil se hopkat do rytmu, ale moc mu to nešlo. Byl utahaný. Jiný člověk by se na jeho místě prostě ploužil, ale on se i na prahu vyčerpání snažil budit zdání, že překypuje energií. Musel. Jinak by to byla ostuda. Až když za sebou zabouchnul dveře domu, dovolil si opřít se o zeď a chvíli oddechovat. Ale ani tady nebyl v bezpečí. Hrozilo, že někdo z ostatních nájemníků vykoukne na chodbu, a tak se pustil vzhůru po schodech do desátého patra.

Obyčejný den. Mráčky hezky pluly po obloze a člověk by řekl, že pěkněji být nemůže. Dle předpovědi to měl být poslední slunečný den na dlouhou dobu, prý budou nějaké srážky a zataženo. Netěšil se, ani trochu. Bude muset být uvnitř v tom stísněném prostoru, kde není uniku před ostatními lidmi, kteří by s ním chtěli mluvit. Shikamaru v tom měl jasno. Mluvit jen v krajním případě. Taková škoda, tady na louce ho nikdo nehledal. Nikdo po něm nic nechtěl a byl sám. Blížilo se totiž smutné datum, kdy zemřel Asuma.

Pohřeb
Brečel. Snažil se to zastavit, snažil se být silný, jak mu to táta i mistr vždycky říkali. Kdyby tu teď byli, určitě by mu to zase řekli. Jenže to bylo samé kdyby. Kdyby tu teď byli, znamenalo by to, že nejsou mrtví - a on by neměl důvod k pláči. Ale tohle nebyla pohádka. Byli mrtví. Prostě mrtví. A on byl sám. A neměl nikoho, kdo by mu řekl, ať nebrečí, ať je silnej, ať se chová jako chlap. Takže brečel. Věděl, že by neměl. Věděl, že tím uráží jejich památku. Věděl, že se chová jako slaboch. Jenže v tu chvíli nedokázal bejt silnej. Snad ani pořádně nevěděl jak.

Otvoril okná, ľahol si do postele a pokojne zavrel oči. Vonku šušťali listy opadané zo stromov, ktoré sa pomocou prudkého vetra v jesenných dňoch vznášali niekedy aj niekoľko palcov nad zemou. Svietilo len niekoľko pouličných lámp, aby mohli obyvatelia Konohy lepšie zaspať. Naruto konečne vypol vnímanie vonkajšieho sveta, zaboril sa hlbšie do perín a začal snívať. Počul spev vtáčikov a cvrlikanie lúčnych koníkov. Okolo neho boli krásne, farebné kvietky.

Noční krajina, bezoblačná noc. Mírně zvlněné kopce, žlutá podzimní tráva, vše černé. Silueta horizontu pod temnou oblohou s miliardami hvězd. Měsíc v úplňku a vlhký vzduch, žabí kvákání a vrzání dřeva. Holé keře, osamělé remízky, osamělý strom v dálce.
Utíká neslyšně, tráva pod nohama šumí, vzduch se míhá kolem. Zrychlený dech, tlukot srdce, vše skáče.

Dlouhá noc. Mrazivá a děsivá zároveň. Proč by noc měla děsit? Možná by to mohlo být tím, že na míle daleko nebylo bezpečno. Možná z toho důvodu se ve sněhu neúnavně objevovaly šlápoty. Jedna za druhou zanechávaly jasnou stopu, že tudy prošel poutník. Zdálo se však, že mezera mezi nimi se zmenšuje, až ustaly docela. Velké oblaky páry se valily z pootevřených úst a černé oko těkalo po okolí. Otázka zněla: Přežije dnešní noc?

Těžké tíživé ticho a rytmický tikot hodin. To je můj den. Den, který se stále opakuje jako nekonečná smyčka.
Uslyším kroky. Má žena je za dveřmi. Myslí si, že o ní nevím, ale opak je pravdou. Lituje mě, ale já o její lítost nestojím. Nestojím o ničí lítost. Chci být sám a vyrovnat se s tím, co se mi stalo.

Kvílení mrtvých. Pro obyčejné lidi skoro nerozeznatelný šum od stromoví. Pro člověka, který viděl někoho umřít, hlasitý nářek duše, který se probíjí do mozku s neutuchající intenzitou. Až východ slunce uleví trápenému. Jenže čekání na první sluneční paprsky se může zdát nekonečné. Jaké je to vysvobození, když den se neúnavně valí ke konci a noc se přikrade znovu? Žádné… z člověka může zbýt jen stín jeho původního já, pokud zůstane na všechno sám…