NFFORPG - Konohagakure no Sato

Midori Hyuuga
Tým 1
Železo na prodej

Při cestě se čas od času ohlédla po Kaitovi, ale nechtěla vypadat, že ho nějak kontroluje a tak svůj pohled raději stočila zase rychle zpátky. "Vypadá pomalu jako ti drogově závislí lidé v temných uličkách... To co mu ten chlap řekl, muselo být opravdu neskutečně hrozné..."
Jak tak seděla, zády ke stěně domku na prodej, snažila se nedívat na nikoho, ale zároveň mít přehled o dění v místnosti. Nepotřebovala mladíka vyděsit tím, že by projevila moc velký zájem o jeho minulost, která zjevně stále bolela. Těch několik vteřin, než ohnivci odpověděl, jí připadalo neskutečně dlouhých. Přála si vědět co říct, nebo udělat, ale se svými zkušenostmi s lidmi to raději nezkoušela, aby to ještě nezhoršila a zůstala sedět.
Když se rozmluvil, šlo poznat, že se mu do toho moc nechce. "To je naprosto pochopitelné... Ty taky nechceš o některých věcech mluvit, i když ty nechceš mluvit v podstatě vůbec..." Zahleděla se do země a s pohledem zarytým do podlahy setrvávala dokud Sarutobi nedomluvil.
"Takže oni byli tady na misi? A... ale ne... vím, že být ninjou je velice nebezpečné, ale zatím mě ani nenapadlo, že bych mohla o někoho z týmu přijít takto definitivně... Nebo ne definitivně, ale skoro to tak vypadá... Dobře napadlo mě to, ale zakázala jsem si nad tím přemýšlet... A teď je to tady jako fakt. Nedokážu si ani představit, jak se teď cítí... Do toho konfliktu se vlastně vůbec neměli dostat... V podstatě se jich to netýkalo..." Při Kaitově vyprávění událostí na ní padala stále chmurnější a chmurnější nálada, až nakonec měla hlavu skloněnou hodně nízko a do země zírala vykulenýma očima. Což ovšem nebylo vidět, protože jí zakrývaly její poněkud delší vlasy. Při posledních slovech, která byla tak plná nenávisti, sebou bezděčně ošila a přitiskla si kolena k hrudi.
Když skončil, odvážila se na všechny nejistým pohledem podívat. "Co kdyby se dneska sensei neobjevil včas? Možná by nás dostali... A nebo ještě hůř jen někoho a ostatní by pak museli žít s tou vzpomínkou, jak sledovali týmového kolegu umírat... Ne nebylo by to hůř... Dokončili by úspěšně misi, ale žít potom s tím... Jistě, je to součást tohoto života, ale stejně to zažít nechci..." I Tenshi byla zřejmě příběhem zaskočena natolik, že neměla žádnou připomínku. "Teď by se opravdu hodily ty schopnosti někomu psychicky pomoct, ale já opravdu nevím jak..." Raději začala poslouchat Homuru a obrátila k němu svou pozornost. Na zmínku o hlídce pouze kývla a zavrtěla se, aby se dostala do pohodlnější pozice. Jakmile nastalo ticho, začala pozorně poslouchat okolí. Za čas její hlídky se nic zajímavého nepřihodilo a tak v tichosti probudila Kaita a odebrala se k odpočinku o kterém věděla, že ho bude potřebovat. "Chápu ty starosti ohledně sokola, ale doufám, že se Tenshi nic nestane... Je to tam venku asi opravdu nebezpečné... I když ona má Haru-chan... to zvládnou..." S touto myšlenkou se odebrala ke spánku.

Naoko č.1
Tým 5
Konoha
Naoko pokračovala v běhu a držela se jen pár kroků za vedoucí dvojicí. Nebyl až takový problém je dohnat, jenže oni na tom byli s fyzičkou mnohem lépe a dívka to moc dobře věděla. Proto ze sebe zbytečně nevydávala všechno a jen se snažila moc se nevzdalovat. Najednou se však Akihiro začal probleskovat a její prvotní plán ztroskotal dříve, než ho stihla realizovat. Kdyby viděli její uražený úšklebek, jistě by se váleli smíchy po zemi. Naoko na sobě měla naštěstí svou masku a to celou situaci notně zachránilo. Z jejího uraženého rozpoložení jo však vytrhl Miki, který na ni jen vesele mávl a pokusil se získat vedení. Naoko jen trochu přidala a udržela se s ním na stejném, posledním, místě.
"Nehodlám bejt součástí toho, aby si Akihiro zvedal ego. Jdu na zmrzku."
Pravila k Mikimu jemným dívčím hláskem s lehkým uchichtnutím, složila pečeť a zmizela v obláčku kouře, jako kdyby se snad teleportovala.

Naoko č.2
Černovláska uháněla v skrytu vedlejších budov jako o život a s ladnou vypočítavostí se vyhýbala všem překážkám. Měla v plánu závod vyhrát a počítala s tím, že její klon zvládne svou část plánu dobře. Ani trochu o něm nezapochybovala a proto neměla důvod předpokládat, že něco nevyšlo. Skála se pomalu přibližovala a naplněna pocitem, že by mohla zvítězit, přeskakovala stánek se zeleninou, když tu najednou rozevřela oči dokořán a málem zapomněla, že by mohla dokončit doskok. Naštěstí se na poslední chvíli vzpamatovala a kysele se ušklíbla.
"No ovšem."
Pronesla a zamířila ke krámku se zmrzlinou, kde právě zmrzlinář podával cuc na kládě malému chlapci. Naoko mezi nimi prolétla a zmrzku si obratně ukradla pro sebe. Stihla ještě vykřiknout, než zmizela za dalším stánkem a její výkřik nebylo možné nepřeslechnout.
"Dejte mu další dvě, spěchám."
Na pult se přitom snesla bankovka, přitahující pohledy, za kterou by nejspíš mohl klučík dostat dvacet tlamolepivých dobrot. Naoko mírně zpomalila, aby mohl Miki doběhnout před ní a když dorazila na místo, ladně a beze spěchu, cucala modrý nanuk. Co bylo nejvíce zvláštní, její masky byly dole a její krásný obličej se usmíval při cucání té dobroty. Málokterá dívka se mohla pyšnit tak krásnou tváričkou, jako měla Naoko a bylo poznat, že o sebe pečuje.
"Kdo vyhrál?"
Optala se, jako kdyby byla divákem, který se na závěr běhu otočil, aby si koupil další buráky a všechno prošvihl.

Železo na prodej

Kaito Sarutobi
Osamělý ninja
město

Kaito hleděl stále na Midori, ale jeho pohled nebyl tak úplně přítomný. Stál tam, mírně přihrbený, u popraskané zdi a okolní dění mu připadalo vzdálené. Vnímal to ano, ale každá jeho reakce byla trochu zpožděná, jako kdyby musely všechny podněty putovat daleko k jeho vědomí.
"Hai.."
Odpověděl Homurovi s vteřinovým zpožděním a bezmyšlenkovitě následoval Midori. Jediné štěstí bylo, že Kaito podstupoval mnohem tvrdší tréning než ostatní, proto jednal přesně tak, jak se po něm chtělo a přitom byla jeho mysl upoutána v minulosti. Stále si dokola přehrával události onoho střetu, kdy přišel o tým. Nedokázal se smířit s jejich smrtí a vinu sváděl sám na sebe. Kdyby jednal pohotověji...mohl je zachránit. Možná kdyby zůstal po boku s jeho Senseiem, kdyby se nenechal odpálit a celým mostem. Samé kdyby se mladíkovi honily hlavou a ani si neuvědomil, že díky Henge okopíroval Homurův vzhled a dostali se tak do bezpečí domu na prodej. Kaito zrušil převlek a posadil se na zem k jedné ze stěn. Až tam se mírně vrátil do reality. To však Homurova otázka vysela ve vzduchu dobrých pět vteřin.
"Ehm?"
Zvedl zmateně hlavu k ohnivci, ale ztracená otázka se mu vybavila.
"Jo..vzpomněl."
Mírně se odmlčel, ale ohnivec s Midori nejspíše čekali na jeho vyprávění.
"Byli jsme s týmem na misi. Jednoduchá céčková mise. Dělali jsme doprovod jednomu obchodníkovy odsud a vše proběhlo bez potíží. Na zpáteční cestě jsme..."
Kaito se mírně odmlčel, jako kdyby přemýšlel, jak tu situaci popsat.
"Viděli jsme jak z lesa vyběhl ninja z Konohy. Vypadal uhnaně a vyčerpaně, jako kdyby ho pronásledovala smečka vlků. V tu chvíli se do stromu těsně za ním zarazili dva kunaie s černými kuličkami na konci, které okamžitě vybuchly a okolí zahalil kouř. Když trochu opadl, byla mýtina mezi lesem a námi pokryta bojujícími skupinkami ninjů. Všichni na sobě měli výstroj Konohy. Na nás se vrhli také, ale povedlo se nám je v první chvíli odrazit a ustoupili jsme na most. Sensei nám kryl záda, ale bylo jich moc. Poslední co vím bylo, že mi vybuchl most pod nohama a já spadl dolů."
Dokončil vyprávění a zatnul pěsti. Když to teď slyšel z vlastních úst, nebyl si docela jistý, že jsou jeho kolegové mrtví, ale ani tak to nebránilo výčitkám a opět tomu KDYBY.
"Ten pomalovanej, jak jsem se mu postavil před chvilkou... . Ten tam byl taky. Se stejně šíleným ksichtem."
Když zmínil pomalovaného muže, v jeho hlase byla znát čirá nenávist. Taková nenávist, která Kaitovi zastřela mysl, když se proti němu vrhl. Ta nenávist, která málem stála Kaita život.

Ayame Hyuuga
Pracovna Hokage
Stojím před pracovnou hokage a prohlížím si nepřítomně okolí, zatím co v pracovně někdo mluví a já přemýšlím nad vším možným. 'Jaký bude můj tým, jak mě budou brát, bude to jako vždy, když se dozví, kdo jsem nebo to bude konečně jiné, i když o tom dost pochybuju, ale byla bych ráda, kdyby se ke mně chovali jinak, no brzo to zjistím,' říkám si pro sebe v duchu a na mém obličeji je trochu nervózní pohled.
Když mě vyzvou dále, tak se rozejdu ke dveřím a vejdu dovnitř, cestou se pokusím změnit můj pohled na veselejší, i když se mi o tom nepodaří. „Dobrý den,' řeknu a lehce se ukloním, následně se podívám směrem kde je stůl. Následně k němu dojdu a zastavím se kousek předním.
Když se zastavím, tak se nadechnu a podívám se na ženu, která sedí za stolem a trochu nervózně řeknu důvod mé návštěvy. „Já jsem Ayame Hyuuga a přišla jsem si pro zařazení do týmu,“ řeknu a následně už jen mlčky sleduju okolí a můj pohled zaujme skála, na které jsou tváře hokagů a je na nich něco napsáno. Když to přečtu, tak raději jen dále stojím a snažím se na onen nápis nereagovat, raději se podívám na druhou, ženu, které stojí vedle hokage.

Onigiri Ueda
Tým 11
Kasugawa
„Jeho pěst je velká jako moje hlava,“ oznámila mu, aby ho utvrdila v myšlence, že by se sním do křížku dostat nechtěl. „Šetřil mě a stejně jsem se po jedné takové ráně málem nezvedla.“
Mladík dále vyprávěl o svých neúspěších a Onigiri bezděky cvrnkla do jílce své bílé katany. Pak ji něco napadlo. „Jestli tu budeme i další den, mohli bychom si dát trénink,“ nabídla mu s úsměvem.
Následovala ho až k vysoké budově, kde se zastavil. Další oběť skončila naprosto hrozně a tmavovláska musela potřást hlavou, aby představu vyhnala. „Proč by někdo někomu cpal do pusy krabičku od cigaret?“ zeptala se sama sebe.
„Kenzo-san, chtěla bych se na ten balkon podívat, ale přijde mi nezdvořilé se tam vloupat. Bude manželka pana Abeho ochotná nás tam pustit?“

Nozomi Okazaki
Sensei týmu 2
Les
Když se dívka chystala vzbudit svou sensei, přivítal ji pár tmavě zelených očí. Žena byla vzhůru a usmívala se na svou žačku.
„Dobré ráno, Shinyo,“ šeptla, vylezla ze spacáku a protáhla se. „Probudíš ostatní?“ přisedla k vyhaslému ohništi a začala jej čistit od vlhkého ohořelého dřeva.
Zanedlouho v kotlíku bublala jednoduchá a voňavá polévka, která by vytáhla z postele každého. Nozomi počkala, až se všichni usadí okolo ohně a začala všem nandávat do misek. „Za čtyři hodiny bychom měli dorazit do cíle. Těšíte se?“

Suzume Tachibana
Týmu 5
Konohagakure – Jižní cvičiště > Skála
Suzume překvapeně trhla očima vzad, když zaslechla, že vyprovokovali i Naoko. „Hohó, Akihiro, tys dokázal zázrak!“ zazubila se na něj. Pufnutí za sebou zaregistrovala, avšak dále se zdánlivě soustředila jen na mladíka vedle sebe. Miki za nimi dost zaostával. Musela z něj později vytřískat to nejlepší.
Myšlenky přerušil Akihirův arogantní tón. Zrzka se vyzývavě ušklíbla. Samozřejmě že ji chtěl vyprovokovat. A ona mu jeho přání chtěla splnit. Okamžitě přidala do kroku a velmi rychle ninju dohánět. Než se nadál, míjela ho a tvářila se naprosto stejně. „Copak je, Aki-chan~? Rchleji to neumíš?“
Skála už byla nadohled a zbývalo pár vteřin. Suzume však nehodlala zpomalit. Jako kdyby se měla o skálu rozplácnout.

Hiroko Satsuma, Yuhi Shinzare
Jedenáctá hokage a zástupkyně
Radnice
„Hiroko-sama!“ přiřítila se Yuhi do kanceláře, div nevyrazila dveře z pantů. Zadýchaně pohlédla ke stolu, jenže za ním nikdo neseděl.
„Hoří, Yuhi-san?“ ozvalo se rozespale.
Hnědovláska trhla hlavou za hlasem. Hiroko ležela natažené na pohovce vedle dveří, jednu ruku položenou na břiše, druhou si přidržovala knížku, kterou měla ještě před chvilkou zakrytý obličej.
„Hokage-sama, hokage-sama!“ úpěla zástupkyně i nadále a za ruku ji tahala oknu. „Podívejte se na tu šílenost!“
Vskutku. Přes všechny hlavy hokage byl načmáraný nápis. „Hokage je kus,“ přečetla tiše, načež jí došlo, co se na kamení napsáno. Zadržela náhlý příval smíchu a uteklo jí jen vyfouknutí nosem. Nechtěla rozohněnou Yuhi naštvat ještě víc.
„Že je to hrozné?! Ten, kdo to udělal, by měl být potrestán!“ vyložila si hnědovláska ženino gesto špatně.
Vášnivý rozhovor naštěstí pro Hiroko přerušilo zaklepání na dveře. Hokage se usadila ke stolu a Yuhi zaujala místo vedle ní.
„Dále.“

Tokune Wakamuro
Tím 12
Monument--->Ulica Konohy

Shin poukázal na reakcie pár detí, ktoré stáli pod monumentom. Bolo mi trochu ľúto, že dvaja gennini im neišli tým najlepším príkladom. Shin zišiel a ja som išiel za ním. Hodil voči chlapcovi poznámku o zazeraní.
,,A neberte drogy," doplnil som ho. ,,A neberte si z nás príklad, maľovať na hlavy hokagov je zlé, ale my sme na super tajnej misii," dodal som ešte a potom som následoval Shina. Išli sme naprieč ulicami Konohy.
,,To by bol naozaj blbý vtip, ale kto vie," odpovedal som Shinovi. Po chvíli sme došli do Ichiraku. Mňa zaplavila typická vôňa ramenu, ktorý som tak miloval. Prišiel som priamo tam.
,,Dobrý deň, s úsmevom som pozdravil Predavača, ktorý ma samozrejme poznal. Potom som očami pátral po senseiovi.

Shin Mizukin
tým 12
Monument-ulice Konohy
"Mno ta banda čumilů na to má asi jiný názor...A s těmi hlavami to máš jedno.Pokud tě tu nic nedrží,tak můžeme vyrazit."Odpověděl Tokunemu Shin a poukázal štětcem na pár dětí stojících opodál,co na ně zírali.Pak si oba s Tokunem pobrali svoje věci a vyrazili směrem k Ichiraku."Nevejrej tak ,nebo ti ty oči vypadnou."Poznamenal Shin k jednomu hošíkovi ,kolem kterého právě procházel.Hošík samozřejmě vyvalil kukadla ještě víc."Doufám,že nás ten týpek nevypekl a až ho najdeme, tak se nezadusí smíchy."Zamumlal si blonďák pro sebe ,když se blížili ke svému cíli."Aaaa tu je Ichiraku!"

Midori Hyuuga
Tým 1
Železo na prodej

Mírně zklamaně se trochu odtáhla, když na její složitě vydolované snahy mladík nijak zvláště nezareagoval.
"To je dobře... alespoň nějaký začátek." Zamumlala jen tak spíše pro sebe, když ze sebe Kaito konečně něco dostal. Chvíli ho ještě jen tak sledovala a nejednou zahlédla jakousi změnu. "Tak tohle mě začíná děsit čím dál tím více..."
Když k nim seskočil ohnivec, znovu sebou trhla. "No jo, to říkáte už delší dobu..." Tentokrát se ale neodváží ani protočit očima, ani postěžovat si nahlas a raději se otočila směrem, kam se vydal. "Tak jdeme." pobídla jemně mladíka a aniž by čekala na nějakou reakci, rozběhla se za Homurou. Přitom si také dávala pozor, aby je právě šokovaný Sarutobi následoval. Zauvažovala znovu aktivaci byakuganu, ale nakonec si to rozmyslela a pouze následovala senseie jednou tmavou uličkou za druhou. "Nikdy nechoď s neznámými lidmi do liduprázdných a obzvláště těch tmavých ulic... Ano mami, takovou hloupost bych přece neudělala..."
Pokaždé, když se na chvíli zastavili, pozorně se zaposlouchala a po nějaké době skoro ztratila svou orientaci v prostoru. "Kolik zapadlých uliček tohle městečko má? Určitě se tady děje více zločinů, než kvůli kterým jsme tady my... Možná to je důvod, proč venku v noci nikdo není..."
Když se zastavili naposledy a dostali pokyn k přeměně, pozorně si vzor prohlédla. "Tak tohle bude opravdu sranda no..." Přesune ruce do potřebné pečetě a za chvíli již na jejím místě stojí malý, přibližně stejně vysoký, zakulacený údržbář. "Takovéto lidi nikdo nepodezírá ne?" Tázavě pohlédne na jediného skutečně dospělého v jejich skupině, ale mírně zavrčela, když už byl na cestě pryč. Musela popoběhnout, aby ho dohnala a ohlédla se zpátky na Kaita.
"To sehnal další dům? Další domek na prodej?" Lehce pobaveně se ušklíbla nad vzpomínkou na předchozí misi. "Ne, že bych si nějak stěžovala..." Rovněž zrušila henge a zvědavě se kolem sebe začala rozhlížet.
"Jasný... Jasný." Přikývla na obě otázky, jež zřejmě vyžadovaly jejich reakci a poté se posadila na zem. Dopadly na ní události večera a byla opravdu ráda, že sedí. Po chvíli po senseiově příkladu vytáhla něco k jídlu a aniž by moc přemýšlela co jí, pustila se do toho. Po zaznění otázky nenápadně koukla na dotazovaného a poté schválně kamkoliv jinam. I tak bylo ovšem jisté, že pozorně poslouchala.

Kumichi Shinya
Tým 2
Dojídala svůj rámen a mimoděk pozorovala děj odehrávající se v kuchyni Ichiraku. Měla to tam ráda. Někdy tam narazila na fakt divné lidi, ale i přes její nevalné schopnosti co se jakékoliv sociální angažovanosti týče, to tam má ráda a proto málokdy jí sama.
Uvědomuje si, že už jí toho v misce moc nezbylo a tak se obrací ke svému dnešnímu spolustrávníkovi. ,,Maj to tu fajn, co? Člověk by tu mohl bejt pořád." Následně vezme misku do rukou a s chutí dorazí slavný vývar. Zašklebí se na něj. On se k ní nakloní a natáhne k ní ruku. Shin ztuhne. ,,Máš tady něco.." zamumlá chlapec a pohladí ji po tváři, přičemž stírá dost možná neexistující nečistotu. Shinya se stále neodvažuje ani pohnout, chlapec se jí zadívá do očí a ona zjišťuje, že nedokáže odvrátit pohled. Když jeho ruka sjede z tváře k zátylku, začne se přibližovat.
Shin začne panikařit. Ráda by shodila misku na zem, rozsypala, nebo spadla ze židle, jen aby zabránila tomu, k čemu se neodvratně schylovalo. Shin už už chtěla loktem strčit do vázy s květinami, která stála v dosahu, když tu zjistila, že to nejde. Zamrzla. Zamrzla a nemohla s tím nic udělat. Zavřela oči, pevně stiskla víčka a jako takový poslední pokus ze sebe vypravila nejisté ,,Rene, opovaž se.."

,,Shinya san!" někdo s ní zatřásl a Shinya vytřeštila oči. Uvědomila si, co se jí právě zdálo a měla chuť jít spáchat sebevraždu. Někdy měla nutkání si prostě jakýmkoliv způsobem vypnout fantazii, protože ta k ní byla dost nemilosrdná. A tohle byla podpásovka. Hlavou jí prolítl rychlý obraz poslední sekundy toho špatného zlosnu. V tu chvíli si uvědomila, že jí někdo musel vzbudit a obraz Rena v Ichiraku se přetavil na obraz Rena, kterému prakticky nebyl vidět obličej. Z části proto, že byla tma, a z části pro černé šmouhy, kterými měl vyzdobený obličej.
Na něco se jí ptal. Shin se chtěla někam propadnout. ,,Hele..ee...bohužel se mi dneska asi nic nezdálo...teda..určitě..ehhe" snažila se znít co nejpřesvědčivěji, ale to se jí bohužel nevedlo. ,,Ale díky, že sis vzpomněl, tak dobrou." usmála se nevinně. Rychle se vyštrachala ze spacáku, sedla si k ohni a zabodla pohled do právě dohořívajících kusů dřeva. Energicky se zvedla a pořádně přiložila. aaa, Ren! Fuj, ble ble blueee!Jak, jak se mi mohlo zdát něco takovýho..mozku, proč mi to děláš tohle?

Ani ranní paprsky, které začínaly rozsvěcet a prohřívat svými tenkými konci celý les jí nedokázaly vyvést z deprese. Její mozek si dělá co chce, vlastně KDYBY, co chce, ba on dělá úplný opak toho, co by se od něj očekávalo.

Shinya strávila poslední chvíle své hlídky v psychických přípravách na dění dalšího dne. Po boku svého týmu. A Rena. Když Shin považovala postavení slunce za správné, šla vzbudit sensei. Tak začíná další veselý den počas jejich mise.

Ayame Hyuuga
Domov>ulice Konohy>Pracovna Hokageho
'Nestojíš za nic, jen tady všem překážíš! Kde to jsem, co se to děje, proč mě všichni vyhánějí,' najednou zazvoní budík. Otevřu oči a podívám se rozespale okolo. Následně vypnu budík, který stále ještě zvoní. 'Zase ten hrozný sen, který se mi zdá už několik nocí po sobě,' řeknu si pro sebe a následně se zvednu z postele.
Poté zamířím do koupelny, kde provedu ranní hygienu a poté se vrátím zpět do svého pokoje, kde se převléknu do mého nejoblíbenějšího oblečení. Když se potom podívám do zrcadla, abych se učesala, tak vidím onu nenáviděnou prokletou pečeť a můj pohled se změní na rozčílený. 'Nenávidím tu pečeť, nebýt ní, tak jsem normální, ale takhle mě všichni berou prostě jinak,' proletí mi hlavou. Když se učešu, tak vezmu obvaz a omotám si čelo. 'Tohle už vypadá o hodně líp,' proletí mi hlavou. Pak si uvážu ještě čelenku a vezmu si pouzdra na zbraně a poté už vyrazím do kuchyně na snídani.
Když dojdu dolů, tak je tam jen mamka, kterou pozdravím a poté se pustím do snídaně, kterou mám již nachystanou. Když dojím, tak se poděkuji a uklidím talíř. Když se chytám jít ke dveřím, tak na mě mamka ještě zavolá. „Hodně štěstí Ayame a nemusíš se bát, všechno dobře dopadne,“ řekne mamka. Já jen souhlasně kývnu a poté co se obuji a vezmu si svou tašku, tak vyjdu z domu.
Jdu čtvrtí našeho klanu a mám trochu obavy z toho, jaká bude můj nový tým. 'Ach jo, mám strach, že se i oni na mě budou tak dívat, proč jsem se vlastně chtěla stát kunoichi,' pomyslím si a můj pohled se na chvíli změní na smutný, ale tyto myšlenky rychle vyženu z hlavy, protože jsem mezitím došla až k budově, ve které sídlí hokage. Následně vyjdu po schodech a dostanu se až před pracovnu a poté zaklepu na dveře a trochu nervózně čekám, až budu moct vstoupit.

Takuya Riko
Město Kasugawa
Černovlásek se rozhlížel kolem, soustředěně se při tom mračící. Výhled to byl vážně pěkný. Kasugawa bylo moc hezké město. Byla vážně škoda, že ho sužovaly takové potíže.
„Hm?“ vyrušil chlapce z rozhlížení Mokiho hlas a on na něho shlédl přes okraj střechy, pořád ještě si stínící dlaní oči.
„Je tu bordel!“ sdělil mu hlasitě svůj poznatek o zaprášené střeše, „ale jinak je tu taky parádní rozhled!“ zazubil se černovlásek.
Pak si ale konečně všiml jakýchsi stop v prachu na okraji střechy a s přimhouřenýma očima se k nim sklonil a důrazně si je prohlédl.
„Hmm... Taky tu sou ňáký stopy!“ křikl dodatečně na seržanta.

Hymna Týmu 10 z CKS 2009

Všichni: My sme malý otaku,
smrdíme až za chatu.
Ho*no jako cihlu máme,
zadarmo ho nevydáme.
Když na záchod ráno deme,
celej barák pose*eme.
Na s*ačku si cígo dáme,
Asumu za šéfa máme!!
Iron sólo: Sežer bobra, zachraň strom.
Všichni: Itadakimás!!

Bestie z Kasugawy

Onigiri seskočila ze stromu a s lehkostí dopadla vedle Kenza. Ten uznale pokýval hlavou až se mu posunuly brýle na nose.
"To zní všechno strašně užitečně. Tvůj sensei musí být velmi zkušený...a impozantní soupeř. Do křížku bych se s ním dostat nechtěl." Řekl mladík v zamyšlení. Poté pokynul dívce a vydali se na další místo činu.
"Také máme ve sboru spoustu šikovných žen. Každý rok Kapitán pořádá šermířský turnaj a některé se umisťují dost vysoko. Já končím vždy poslední, takže vždycky dostanu nějakou cenu útěchy, minule jsem dostal konvici ve které vařím kolegům kávu..." Řekl Kenzo. Když zmiňoval své výkony v turnaji, tvářil se dost zahanbeně.
Vyšli z parku a zamířili na jedno ze sídlišť. Zastavili se u vysoké bytovky s balkony.
"Balkon v druhém patře, Abe-san. Další člen sboru. Jeho manželka vypověděla, že večer uložil děti do postele a šel si zakouřit na balkon, když se dlouho nevracel, šla za ním a našla ho viset z balkonu za nohu.
Pokud si pamatuji dobře, měl zlomené obě nohy, vykloubenou paži a krabičku cigaret v ústech." Popsal Kenzo místo činu.

Překvapený Seržant sledoval Takuyovo počínání trochu skepticky.
Možná měl Kapitán pravdu a jejich pomoc nebyla zrovna adekvátní.
"Nenič nám město prosím..." Zamumlal, když mladík poškodil stěnu domu.
"Kapitán vám náklady strhne z výplaty."
Pokud vůbec bude komu platit.
Mladý ninja se nakonec dostal na střechu a rozhlédl se kolem. Na střeše byla usazená vrstva prachu z nedaleké stavby. U jejího okraje, kde se dalo nahlédnout dolů do uličky, mohl mladík najít téměř nezřetelný otisk boty a pravé ruky.
"Tak co?" Zavolal na něj zezdola Moki.

Onigiri Ueda
Tým 11
Kasugawa
„Bez chakry,“ pípla si pro sebe, mračíc se na rýhy ve dřevě. „Nebo nemusel používat?“
Zezdola se ozval dotaz. „Hm?“ vzhlédla a krátce se zamyslela.
„No…, zrovna s tou příšerou to moc zábava nebyla. Chtěla nás roztrhat a nebýt senseie, buď bychom jí utekly a nechali ji řádit v okolí, nebo by s námi udělala krátký proces.“
Přesto se musela usmát. „Ale jinak… Například tréninky rozhodně zábavné jsou! Sensei nás učí chytat ryby holýma rukama, přežívat v divočině a také trénujeme ninjutsu, taijutsu a šerm. I když Takuya se mnou bojovat nechce, protože nechce mlátit dívky. Tak mě mlátí sensei,“ zazubila se.
Hbitě seskočila z větve vedle Kenzoa. „Ukážete mi další místa?“

Tokune Wakamuro
Tím 12
Monument

Nakreslil som prvú čiaru. Kúsok zo mňa vo mne práve zomrel. Išlo mi to pomaly. Premýšľal som. Prečo by nám to niekto dal robiť? Od Kentu by som to chápal, on túto dedinu priam nenávidel, čo sa nakoniec aj ukázalo. Kto je tento nový človek? Je to naozaj len na otestovanie loajality? Pokračoval som v kreslení po Jedenástej, ale myšlienkami som bol niekde úplne inde. Ako som sa pohyboval po hlave, takmer som odtiaľ spadol, ale stihol som sa zachytiť nosu. Náš nový sensei na mňa neurobil dobrý prvý dojem. Čo bude po tomto. Dielo som dokončil, no v hlave mi stále vírili myšlienky. Okolo hlavy mi preletl vták, no tomu som nevenoval pozornosť. Z premýšľania ma vytrhol až Shinov hlas. Sklonil som hlavu.
,,Ach, nevolaj ma tak, my predsa niesme vandali," povedal som mu sklesle. Potom som sa pozrel na monument. Trochu ma zarazilo. Ani som si nevšimol, že Shin maľuje všetky tváre.
,,Počuj, nehovoril ten človek, že máme zničiť len Jedenástu?" spýtal som sa ho.

Shin Mizukin
tým 12
Monument
"Heh...doufám ,že se nepletu."Zamumlal si pro sebe Shin,když od něj Tokune odskočil.Pak sebral štětec a musel jej trochu navlhčit svojí technikou,neboť mezitím co mluvili tak barva na vláknech zaschla.Dokončil rudé tahy na jeho první oběti a pak se přeskočil na čubřinu Hachidaime a pak dál na všechny,kteří měli tu smůlu a byli sudí ,čili jeho.Ke každému zamumlal pár slov omluvy a ujistil je,že jsou barvy smývatelné.
Když čmáral po obličeji šestého hokageho štetec se mu smeknul,takže levé oko Hatake Kakashiho najednou vypadalo, jako kdyby mělo zánět.U něj byla doba strávená omluvami o něco delší a k tomu prodloužená odstraňováním škody."Mno super provádím tu vandalismus a ještě tu mluvím s šutrem."Pomyslel si trpce.Když dokončoval linku u čtvrtého, všimnul si ,že majestátní a všemi vážená brada už nese známky barvy.Ta byla už však staršího data a dost nevýrazná.Pravděpobodně byl prostě jen někdo při odstraňování nápisu nedbalý.Shin se pousmál ,když se zamyslel nad tím, kolik generací už na tyhle obří obličeje kreslilo.O pár minut později dokončil svojí práci a zakřičel na Tokuneho."Tak jak seš na tom kolego vandale?Já mám hotovo."

Tokune Wakamuro
Tím 12
Monument

Shin prišiel s mnohými argumentmi proti plánu. Ten plán nebol najbrilantnejšia vec, ale bola to zúfalá situácia. Chytil som sa za hlavu.
,,Ach... Asi máš pravdu..." povedal som nakoniec. Nepáčilo sa mi to, čo sme boli nútení robiť, no iné východisko to momentálnr asi nebolo. Vzal som vedro s farbou a presunul sa na hlavu Jedenástej. Vzal som štetec, namočil ho do farby a priložil som ho ku skalnatej tvári. Chvíľu som zaváhal a potom som po nej urobil jeden veľký ťah.

Akihiro Kazuki
Tým 5
Konohagakure - Jižní cvičiště

Akihiro nečekal, že by ta jeho výzva dokázala něco vyprovokovat nebo vůbec někam vedla. Když se však na chvíli ohlédl za sebe, nemohl zakrýt trochu překvapivý výraz, že to hned všechny vyburcovalo k tomu, aby se rozhodli vůbec něco podniknout. Očividně všichni v tomto týmu byli až převelice soutěživý, včetně jejich senseie.
Mladík se tak sám pro sebe tajemně pousmál a i kdyby to někdo zahlédl, moc by z tohoto výrazu nevyčetl. Buď mu to totiž bylo naprosto ukradený a nebo měl něco nekalého v plánu. To si však prozatím hnědovlásek hodlal ponechat pro sebe. Už dopředu si určil jakási pravidla, co by měl a neměl využít k tomu, aby nakonec přeci jen dorazil první. Některé věci by asi vůči jeho kolegům byli opravdu nespravedlivé. Pokud by si však někdo myslel, že by zrovna on hrál čistě jen podle pravidel, které v podstatě neurčil, tak to by byl pěkně na omylu. Vše se v podstatě dalo brát jako jakýsi druh "tréninku".
Když byla Suzume na dosah toho, aby Akihira dostatečně slyšela, rozhodl se ještě trochu situaci přiostřit.
"Nějak se loudáte... Suzume... sensei" Mezi jejím jménem a titulem schválně nechal delší odmlku, aby jeho slova vyzněla ještě o něco více posměšně, než tomu i tak bylo při vyslovení "sensei".
"Není divu, že jsem vám musel přispěchat na pomoc s vaším týmem... tedy... jestli si ještě vzpomínáte" A hodil po ní ten nejarogantnější výraz, který zvládl vytvořit. No a upřímně, v tomhle docela dost vynikal.
Své týmové kolegy zrovna tak naschvál ignoroval, jelikož pokud již byli v dostatečné blízkosti, aby si tento rozhovor vyslechli, vědomost, že je zrovna jako soupeře nebral, mohla o to více přidat na celkové umíněnosti předvést mu, co vlastně dokážou. Sám hned na to přidal o něco více do kroku a pro získání vyššího náskoku použil Shunshin no Jutsu, přičemž jim na chvíli zmizel z očí a objevil se o značný kus dál. Takhle to provedl ještě párkrát, aby to mělo vůbec nějaký ten efekt, přičemž vždy nějaký ten úsek běžel, než se zase přemístil. Vždy jakoby se na chvíli rozplynul v mastné šmouze a hned vzápětí se podobný stylem objevil třeba i na jiné budově. Možná teď tak trochu plýtval čakrou, ale toto nebyla zrovna věc, která by ho trápila. Rozhodně se už teď ale dalo usoudit, že zrovna poctivě závodit také nebude a že tyto "slabé" triky asi nebudou jediným zádrhelem, které si pro ně přichystal. Teď jen záleželo, jak se s tím kdo popere.

Shin Mizukin
tým 12
Monument
Tokune se vytasil s plánem,že nabarví obvazy a ty pak připevní na obří hlavy.Shin si nebyl jistý,jestli si z něj Tokune střílí ,ale zkusil to vážně."Tak za prvé nemáme tolik obvazů ani papíru.Za druhé jak by jsi to chtěl přilepit?Vteřiňákem?Nevím jak tvoje,ale moje výbava neobsahuje dvacet tub rychlolepu.Za třetí už nemáme ani tu hodinu...se vším tím nakupováním,stříháním,barvením a lepením si nejsem jistý,jestli bychom to stihli."Další minutu strávili oba v tichosti a dumali nad svou situací,než se opět ozval Shin."Kromě toho doufám,že si nezapomněl ,že ovládám suiton.Ty barvy jsou smývatelné vodou...prostě to v případě potřeby sejmu svou technikou!"

Tokune Wakamuro
Tím 12
Monument

Shin mi podal svoju odpoveď.
,,Toto ale nieje o tom, či nás z toho budú viniť, alebo nie. Ide tu o to, že musíme spraviť to, čo je správne," povedal som. Hlbšie som sa zamyslel nad našimi možnosťami. Potom mi ale v hlave vysvitol nápad.
,,Máš nejaké obväzy, alebo niečo? Niečo ma napadlo," spýtal som sa a sám som sa n taške začal hrabať. Našiel som ale iba jeden obväz.
,,Mohli by sme nafarbiť na tie obväzy a tie potom pripevniť na tú tvár," povedal som a ukázal som mu obväz.

Kaito Sarutobi
Ninja bez týmu
Ulice města
Kaito hleděl na Midori a rukávem si otřel poslední zbytky slz. Stále však vypadal hrozně. Midořiny snahy se k němu však dostali, i když bez nějaké zvláštní reakce.
"Budu v pořádku...zraněnej nejsem."
Odpověděl jí na to nejdůležitější a přinutil se k ušklíbnutí, když se už nedokázal usmát. Jeho tým byl pryč. To byl fakt, ale stále mohl pomoct Midori, Tenshi a Homurovi. Když sledoval dívčil obličej a její snahu, musel si zanadávat, že se chová jako malej. Pokud dnes neumře, může truchlit zbytek života. Na to bude ještě času. Nyní na to čas nebyl. Kaito se musel kousnout a zaměřit se jen na jednu věc, aby jeho bolest nebyla tak ostrá. Tou byla mise. Pravidla a preciznost. Upnul se na ně a následoval Midori.

Midori Hyuuga
Tým 1
Železo na prodej

Chvíli vypadal mladík před ní ještě stále moc mimo na to, aby jí odpověděl a Midori zauvažovala, jestli se k němu její slova vůbec dostala a už začala přemýšlet jak postupovat dál, když Kaito zvedl pohled. Jestli chtěla něco říct, rázem jakoby to zapomněla. Cítila, že se pod její dlaní víceméně neznámý ninja třese a dokonce si odvodila, že zimou to nebude a s největší pravděpodobností to bude pláč, ale vidět to potvrzené jí zasáhlo.
"Ten, který na něj zaútočil mu musel říct něco o jeho týmu... Něco hodně zlého... Opravdu jsem neměla dovolit, abychom se rozdělili... určitě o tom uslyším ještě od Homury..." Ušklíbla se, ale hned si uvědomila, že by si to Sarutobi mohl převzít jinak a tak se opět rychle vrátila k neutrálnímu výrazu. když ovšem mladík přikývnul, pořádně se jí ulevilo.
"Vnímá, co se mu říká, to je pozitivní, ne?" Lehce si oddechla a pokusila se vykouzlit milý úsměv.
"No tak to vidím... V pohodě nejsi. To poznám i já. Chtěl bys donést zrcadlo? To, že jsi v pohodě uvěřím až budeš zase to své okouzlujícím ty.""Snaha odvést pozornost by měla trochu pomoct ne? A zaobírání se fyzickými problémy namísto těch psychických..." Zabrblala zatímco se zvedla zpátky na nohy, ale ruku stále nechávala lehce položenou na Kaitových zádech. Druhou mu pomohla do stoje a hodlala ho navigovat, kdyby se rozešel špatným směrem.
"A teď vážně, ublížil ti nějak? Myslím fyzicky, protože to, co ti řekl, očividně napáchalo hodně, ale s tím nevím jak pomoct..." Poslední část věty skoro zašeptala a vypadala, jako by za svou neschopnost byla na sebe naštvaná. "S lidmi v šoku se má komunikovat, tak snad odpoví i když plácám samé blbosti... Možná bych se měla potom doma s někým domluvit, ať mě naučí mluvit normálně a smysluplně i s neznámými lidmi..."

Železo na prodej

Kaito Sarutobi
Ninja bez týmu
Ulice města
Dech se pomalu uklidňoval, ale Kaito stále nežel bez hnutí. Náraz o stěnu sice bolel, ale nebylo to nic proti pocitům, které vyvolali vrácené vzpomínky a uvědomnění, že vlastně nedokáže ani pomstít své přátele. Nejhorší na tom bylo, že už nemohl doufat, že by jeho přátelé byli naživu. Sice v to moc nevěřil ani předtím, ale pravda Kaita srazila do prachu. Aniž by to mohl ovládat, vhrkly mu do očí slzy.
Když k němu přustoupila Midori a začala ho hladit po zádech, dokázal se konečně vrátit do reality, takže k němu pronikli její slova a donutili ho, aby se tak nějak zvedl a pohlédl na ni. Jeho oči byli plné slz a celkově vypadal hrozně. Jako kdyby se mu najednou celý život promněnil v prach. I tak dokázal přikývnout a odpovědět.
"Sem v pohodě..."
Zalhal a utřel si slzy. Byl připraven následovat Midori kamkoliv, protože sám nebyl schopný rozumně uvažovat.

Takuya Riko
Město Kasugawa
„Hmm, sokka, (Hmm, aha,)“ zabručel černovlásek zamyšleně, i když to neodpovídalo jeho skutečnému stavu mysli, a následoval seržanta do uličky.
Tam si podepřel loket pravačky, kterou se drbal vědecky na bradě, levačkou, a rozhlédl se kolem.
Když si konečně všiml krvavého fleku na zdi, výrazně pookřál.
„A-há!“ zvolal a přiskočil ke zdi.
„Todle je stopa! A podle ní...“ zabodl proti skvrně důležitě ukazováček, ale pak se zasekl. Ať se rozhlížel, jak chtěl, nikde nic.
„Haaah? Todle je fakt ulice akce na houby! Nejsou tu ani žádný krvavý stopy vedoucí k tý vobludě jako to je na vobálkách detektivních časáků!“ zašklebil se Takuya na Mokiho, jako kdyby to snad byla jeho vina. Ten mu ale naštěstí navrhl, aby prozkoumal střechy, s čímž genin hned souhlasil.
„No jo, jasně! Du na to!“ měl se už už Takuya k ráznému odchodu z uličky. Na to, že žádné schody nebo žebřík nepotřebuje, se naštěstí rozpomněl dřív, než stihl z uličky úplně vystřelit, a tak se na jejím okraji jen lehce rozpačitě zastavil a s přitroublým úsměvem se rozešel ke zdi.
„Tak já du, hehe...“ prohlásil ještě trošku nesvůj, načež zvedl nohu a opřel se s ní o zeď.
Chvilka nepozornosti však způsobila, že neodhadl množství chakry a povrch zdi pod jeho nohou zapraskal a křupl.
„Oj... Pardon,“ podrbal se rozpačitě Takuya za hlavou, načež ubral chakry, odrazil se a vyběhl po zdi až nahoru. Tam se přehoupl přes okraj a doskočil na střechu, kde se s dlaní, kterou si stínil oči, důkladně rozhlédl.

Hymna Týmu 10 z CKS 2009

Všichni: My sme malý otaku,
smrdíme až za chatu.
Ho*no jako cihlu máme,
zadarmo ho nevydáme.
Když na záchod ráno deme,
celej barák pose*eme.
Na s*ačku si cígo dáme,
Asumu za šéfa máme!!
Iron sólo: Sežer bobra, zachraň strom.
Všichni: Itadakimás!!

Bestie z Kasugawy

Kenzo se zájmem sledoval, jak se dívka vydala po kmenu stromu vzhůru. Po levé straně kmenu, zhruba ve výšce šesti metrů byla kůra stržená. Místo připomínalo otisk nohy, nebo spíše boty, ale ne celé.
"Řekl bych, že to je místo odrazu." Okomentoval dívčin nález mladý policista.
Na oné větvi samotné byla hluboká rýha od provazu, což dokazovalo, že se pachatel odrazil od stromu, přehodil provaz přes větev a silou vytáhl oběť do výšky.
"Jaké to je být ninja? Chci říct, předtím jsi zmiňovala nějakou příšeru, to zní jako zajímavé dobrodružství!" Zeptal se Kenzo hlasitě se složenými dlaněmi u úst jako hlásná trouba.

"Místo činu." Opravil mladíka pan Moki trpělivě a ukázal na prohnuté zábradlí a poté na temnou uličku, která za denního světla nebyla tak temná. Jen popelnice a nějaké odložené předměty. Seržant se do ní vydal.
"Jsme přímo tady."
Čin se stal jen pár metrů od hlavní ulice. Na stěně domu po levé straně mohl Takuya spatřit velkou tmavou skvrnu. Zaschlá krev, kterou ještě nikdo neumyl. Muž ukázal vzhůru.
"Prý seskočil ze střechy."
Několikapatrové budovy byly zhruba patnáct metrů vysoké.
"Možná by jsi se mohl podívat nahoru." Pobídl mladíka.

Shin Mizukin
Tým 12
Monument
Tokune mu podal tolik možností ,až se mu zatočila jeho blonďatá kebule."Mno...já bych to tak nedramatizoval."Začal Shin"Podle mě bychom měli splnit to co nám bylo uloženo, nikdo nás za to nemůže vinit.Pak můžeme toho chlápka zpráskat,přeci v boji proti senseiům máme už nějakou praxi."
Zakřenil se na Tokuneho a zadíval se na kyblík s barvou rudou jako krev."Přeci jen budeme si jistý teprve až něco uděláme a náš čas běží.."

Nozomi Okazaki
Sensei týmu 2
Les
Za léta praxe si Nozomi vytvořila vnitřní hodiny, a tak se probudila sama od sebe. I tak nadále odpočívala, dokud ji Akane neupozornila na začátek její hlídky. Žena kývla a vyhrabala se ze spacáku, ač její tělo z tepla prostě nechtělo. Se zívnutím se posadila na kládu k ohni, do něhož přiložila několik polen a zabalila se do pláště.
Nejraději by opět zalomila, ale věděla, že musí hlídat. Byla jen malá pravděpodobnost, že by se něco semlelo, avšak ta jí nedovolovala polevit v ostražitosti.
Lesem se stále mohla potulovat banda loupežníků nebo šelmy. Nic ze jmenovaných se naštěstí tuto noc nehodlalo objevit. Alespoň tomu nasvědčovalo okolí.
Hodiny nakonec přeci jen utekly a hnědovláska si přiklekla k Renovi, kterého pohladila po vlasech. „Je čas vstávat,“ sdělila mu polohlasem.

Onigiri Ueda
Tým 11
Kasugawa
„Sekretář, když už,“ založila si ruce na prsou a káravě na děti pohlédla, ignorujíc fakt, že je jen o pár let starší. Rozloučila se a následovala Kenza.
Zastavili se pod mohutným dubem. Onigiri zavrtěla hlavou a usmála se. „Každá pozice je přeci důležitá. A jestli jsi sekretář, tak jsi ještě větší hrdina,“ kývala hlavou. „Já bych před tou byrokracií utíkala, až by se za mnou prášilo,“ oznámila mu zcela vážně.
Očima následovala mladíkův ukazovák, načež jí přejel mráz po zádech. Tady zemřel jeho kolega. Lehce se otřásla, vydala se ke stromu a pokračovala dál po jeho kmenu. Hledala místa, kde by chyběla kůra, třeba zářezy drápů nebo jakékoliv vodítko, které by vysvětlilo, jak se pachatel dostal nahoru se stokilovou zátěží. Pokud nesl tak těžkého člověka, musely být stopy na kůře velmi patrné. Pokud nebyly… ‚Mohl by to být nějaký ninja,‘ napadlo dívku v duchu a samotnou ji udivilo, že jí žaludek vzrušeně zamravenčil.

Takuya Riko
Město Kasugawa
Moki s Takuyou nejprve souhlasil, ale pak přihodil svůj názor do pléna, a to dost důrazně.
Chlapci sice prakticky jen zopakoval, co už slyšeli po cestě v povoze, ale hořkost a hněv z jeho hlasu nyní sálaly ještě víc.
„Yosh! Tak ho najdem a dáme mu do tlamy!“ prohlásil černovlásek zapáleně se zatnutými pěstmi, když seržant domluvil, nedbaje faktu, že s vyšetřováním zatím nepohnuli ani o píď.
„Kde je teda ten plac skutku nebo co?“ začal se černovlásek hned na to netrpělivě rozhlížet kolem po zmíněném místě činu.

Hymna Týmu 10 z CKS 2009

Všichni: My sme malý otaku,
smrdíme až za chatu.
Ho*no jako cihlu máme,
zadarmo ho nevydáme.
Když na záchod ráno deme,
celej barák pose*eme.
Na s*ačku si cígo dáme,
Asumu za šéfa máme!!
Iron sólo: Sežer bobra, zachraň strom.
Všichni: Itadakimás!!

Miki Hakumei, tým 5

Udržoval si své tempo a odstup od ostatních a spíše se kochal krásami Konohy a občas hodil očkem po sensei či Naoko. Docela se mu zamlouval dívčin běh bez zbytečností. To, bohužel, o sobě říci nemohl.
Bylo mu fuk, co si o něm myslí, pokud si myšlenky nechali pro sebe. Povzdechl si. Buď se mu něco jen zdálo, nebo právě Akihiro se je snažil vyhecovat. Miki se ušklíbl. Měl důvod si od nich udržovat odstup, ale když to chtěli takhle.
"Ha? Já? A loudat se? Jen počkej!" v očích mu nebezpečně zajiskřilo. Tohle si nemohl nechat líbit. I kdyby měl skončit jako poslední, musel jim ukázat, co v sobě má a že není žádná padavka. Přidal na tempu, ze kterého byl mírně vyveden Naoko, tudíž mu trochu zdrhli. Rychle sjel pohledem její klon a opět nabral rychlost. Nehodlal se jen tak vzdát. Pomalu, ale jistě, doháněl trojici. Jakmile byl na úrovni s kolegyní, usmál se na ni a mávl ji letmo na pozdrav, načež ještě přidal do kroku. Musel uznat, že držet konstantní rychlost za vedoucí dvojicí bylo pro něj pěkný oříšek. Už se viděl, jak někde kolabuje. Zatřásl hlavou, aby zahnal onu myšlenku. Musel, prostě musel pokračovat dál, i kdyby dech mu došel.

Bestie z Kasugawy

"Každej ví, že Kenzo je jen sekretářka. Sám to říká!" Zazubil se nejstarší z výrostků a zbytek dětí se rozhihňal.
"Ale je to nejlepší brankář, chytí jen to, co ho trefí!" Dodal další chlapec ze skupiny.
Kenzo vstal a upravil si uniformu. "Dneska asi budu pracovat přesčas, ale když budu mít trochu času, určitě se zastavím." Slíbil vřele mladík a rozloučil se. Poté dovedl dívku k největšímu stromu v parku. Mohutný dub tu stál snad celá staletí. "Mají pravdu...nejsem žádný hrdina." Zamumlal Kenzo tiše spíše sobě, než dívce po jeho boku.
Ukázal na asi třicet metrů dlouhou cestičku v trávě. "Tohle je jedno z míst činu. Tady zemřel můj kolega, Matsuda-san. Podle mé domněnky mu pachatel uvázal lano kolem krku a táhl ho zhruba třicet metrů po zemi k tomu stromu, kde ho pověsil na támhletu větev." Ukázal do koruny stromu. Větev, kterou měl na mysli byla jedna z nejvyšších a nejsilnějších. Skoro deset metrů nad zemí.
"Problém je v tom, že Matsuda-san vážil hodně přes sto kilo. Byl to největší chlap ve sboru."
Mezi tím v uličce se Takuya vybavoval s panem Mokim.
"Ano, máš pravdu. Útočit ve skupině na bezbranné ženy v temných uličkách není mužné." Souhlasil pan Moki a jeho obrovský knír jakoby souhlasil s ním.
"O to tu ale nejde. Jde o to, že zemřel člověk, který si zemřít nezasloužil ať už byl jakýkoliv. Běhat po městě a brát zákon do svých rukou takovýmto způsobem...být soudce i kat. To je nepřijatelné! Navíc tahle zrůda má na svědomí životy mých kolegů se kterými jsem pracoval celá léta! Znám jejich rodiny a tohle monstrum jim způsobilo spoustu bolesti!" Rozohnil se Seržant.