NFFORPG - Konohagakure no Sato

Tokune Wakamuro
Tím 6
Les v Ohňovej Zemi

Pozeral som, ako si Asayake zobral konzervu. Napadlo ma, že aj ja som si mohol niečo zobrať, ale nebudem riskovať otravu ani nič také. Predsa len títo ľudia nemusia byť tí, za ktorých sa vydávajú. Stiahol som sa opodiaľ, od ohňa. Knedlíčky ma síce nenasýtili, ale nepociťoval som hlad. Už dlho. Sledoval som, ako sensei pripravuje jedlo Asayakemu. To moje obavy o otrave ešte prehĺbilo. Sedel som a sledoval som to zo vzdialenosti asi 15 stôp. Potom som si všimol, že na trávu mi spadol jeden knedlíček. Pozoroval som ho. Ešte nebol pod inváziou mravcov, tak som ho rýchlo vzal do ruky a skúmal.
Jedlo je jedlo, hlavne je dôležité v tejto situácii, pomyslel som si a vložil som si ho do úst. Zemina tam až tak cítiť nebola. Vtom sa sensei spýtala, čo sme trénovali naposledy. Chvíľu som bol ticho, váhal som, ale táto informácia mi predsa nemôže uškodiť.
,,Naposledy... Liečiteľskú techniku. Na vyliečenie vonkajších poranenín," povedal som po chvíli.

Onodera Sayuri
Tým 6
lesy v zemi Ohně

"Takhle z toho budeš mít akorát polovařený bláto," konstatovala Sayuri při pohledu na Asayakeho.
"Sleduj, to musíš takhle," dřepla si k ohništi a vytasila se s něčím, co napůl připomínalo kotlík a na půl hlubší pánev. To přistrčila nad nejvyšší plamen a za okamžik na to obsah plechovky vykydla. Ozvalo se syčivé zaprskání, jak se syrové maso dostalo na rozpálený kov, Sayuri několikrát rukojetí kmitla, čímž obsah převrátila a nakone přistrčila hotový výsledek k Asajakemu pod nos.
"Vidíš? Úplně jednoduchý a jedlý," oznámila mu s hrdým úsměvem na rtech, skrytým za maskou přes tvář. Sama se přitom chopila kelímku s rámenem, který jí zůstal.
"Co jste trénovali naposled?" podívala se na obědvající chlapce.

Nara Nanami
Tým 14
mýtinka

Zachrápání, jež dostala na odpověď, v ní vyvolal rozpaky. S trapnou kapičkou potu na spánku stočila koutek rtů do úsměvu a odtáhla pohled ke svému batohu, odkud na ní vykukoval cíp červené látky.
Deka! Přesně to potřebovala!
Rychle se ze spacího pytle zase vysoukala, popadla deku, kterou si duchapřítomně zabalila i se spacákem sebou, a po špičkách s ní došla až ke spícímu senseiovi, přes něhož ji přehodila. Okraje pod něj jemně zakasala, aby na něj noční chlad nemohl a naposled si prohlédla jeho počmáranou tvář. Zase se pak vrátila na své místo, kde se zavrtala co nejhlouběji do pytle, uložila se pohodlně na levý bok čelem k ohništi a se spokojeným vydechnutím si hlavu podložila předloktím.
"Dobrou noc, minna..." popřála všem, než se propadla stejně jako sensei do říše sladkých snů.
Během tvrdého spánku se úhledného klubíčka přetočila na záda, jednu ruku položenou na svém břiše a druhou volně hozenou za hlavou. Z pootevřených úst jí vycházelo tlumené oddechování a v koutku rtů se tvořila slina. Z klouzání po duze tvořené ovocnými koláčky ji však vytrhl hlasitý výkřik.
Nanami okamžitě doširoka rozevřela obě oči a vystřelila jako na povel do sedu.
"Hai, sensei!" vyhrkla, aniž by měla nejmenší ponětí o tom, co se kolem ní děje. Jediné, co jí rezonovalo v hlavě, byla sladkokyselá chuť citrónové náplně a slovo "nepřítel". Nanami se tak zcela automaticky přetočila ze sedu na všechny čtyři, ruce sepjala do pečetě krysy a usadila se na paty, připravená zasáhnout. Že z poloviny ještě spala, neměl ani ponětí, co se vlastně děje a rozcuchané vlasy jí trčely na všechny strany, jí ani trochu netrápilo.
Konečně se rozhlédla kolem sebe, aby toho domnělého nepřítele zaměřila. Několikrát přetěkla pohledem mezi senseiem a Naomi, které jako jediné zaznamenala, načež svěsila ruce do klína a tázavě na Shikaroua zamrkala.
"Kde?"

Torashi Hanako
Tým 2
na cestě do vesničky Izumizaki

Rudá barva v jejích tváří stále přetrvávala, přesto ale stočila koutek oka k Nozomi, když se jako poslední ujala slova. Díky její odpovědi rudovlásčiny největší rozpaky přeci jen opadly, avšak současně v ní vyvolaly nepatrné podezření, že to sensei řekla jen proto, aby zmírnila její ztrapnění se. Věnovala Nozomi pokradmu podezřívavý pohled skrytý za stínem ofiny jejích rudých vlasů, ale z jejího roztomilého obličeje ani bezprostředního výrazu nedokázala nic vyčíst.
Hanako stočila pohled zpět k ohništi přímo před ní a ramena jí klesla úlevným vydechnutím. Možná byla prostě jen příliš úzkostlivá a Ren svou otázku myslel zcela otevřeně. Potom by její odpověď nebyla ve své podstatě špatná.
Sotva se však takovými myšlenkami trochu uklidnila a její obličej nabral přirozenější odstín, Hanako se znovu strnule napřímila a trhaně natočila svůj obličej směrem k hnědovláskovi.
'Ty jsi divná, Hanako-san.'
Jeho slova se jí rozezněla v hlavě jako úder palicí do zvonu a rezonovala ozvěnou v jejích bubínkách.
Divná... Divná... Divná. Řekl o ní, že je divná!
Ve tváři rudovlásky pomalu vystoupala od krku až ke kořínkám vlasů rudá barva stejně jako na teploměru, čelo se jí orosilo desítkou kapiček studeného potu a oči strnuly na jednom jediném bodu.
Divná... On o ní vážně řekl, že je divná!
Podvědomí Hanako přinutilo zareagovat na jeho větu alespoň výrazem, když už ne slovy. Její pokus o chápavý úsměv však v její strnulé mimice vytvořil podivný, nepřirozený škleb, jež doprovázelo sotva slyšitelné pohyhňávání.
"He- hehe-" otočila svou hlavu trhaně na druhou stranu. Hlavu v mžiku svěsila mezi ramena a obličej jí zahalil stín hluboké deprese.
Divná... Prostě- divná...

SAJRAJTI!

Na pana S a na pana K nám nesahejte! Jsou výhradním majetkem dvou nezbedných úchylů :3

Onigiri Ueda
Tým 11
V lese
„Oblečení?“ zamrkala, načež se rozpomněla. „Kya! Oblečení!“ vypískla, upustila ryby a překryla si důležité části, které už tak zakrývalo spodní prádlo. „N-nekoukej!“
Spěšně se zabalila do podávané vesty, v níž pořádně plavala a málem ji tahala po zemi a poděkovala. „Až tohle uvidí maminka, omyjí ji,“ zaúpěla při představě, jak musí vypadat. Pak si vzpomněla, co Kumaru vlastně řekl, a překvapeně vyvalila oči. „No né! Takže za to může Takuya? Ten strom jsi hodil ty? Jak jsi to udělal! Ty jsi už vážně silný!“ spustila překvapeně.

Junna Sasaki
Tým 3
Les
Momo s Mihim byli v koncích a Shikamuro oznámil, že spal na hodinách stopování. Junna pokývala hlavou a začala si na všech čtyřech prohlížet stopy, držíc se obezřetně od flakónku. Pomalu se dostala ke křoví, v němž několik lidí pravděpodobně zmizelo. Našla dokonce místi, kterým se skutečně někdo prodíral, jak naznačovaly polámané větvičky a listí, které se ještě nestihlo vrátit do přirozené pozice. „Sensei,“ vykoukla dívka z křoví, „tudy někdo prošel. Několik lidí… Vlastně…“ S výrazem pochopení vyběhla ven a oběhla flakónek. „Od vůně pokračovali dál jen koně, tedy alespoň tak to vypadá,“ ukázala na stopy od kopyt. „Lidé lezli křovím. Sensei, vy máte vysílačku, že? Jsou tudy nějaké jeskyně, jak jste se ptal? Je možné, že ví, že je někdo sleduje… Tohle už přeci nemůže být náhoda.“ Uvědomila si, jak moc mluvila, lehce zrudla a sklopila hlavu. „Tedy… To je alespoň má teorie…“

Shin Mizukin
tým 16
Underground
Jak Shin očekával,Sachi protnul klony svojí větrnou otočkou a jakmile zjistil,že všechno to jsou atrapy vyletěl si pro skutečného.Ten si doletěl pro řádný kopanec do obličeje.Sachi však mohl na naraženém obličeji uvidět náznak šklebu ,když mladý shinobi zmizel a na jeho místě se objevila mrtvola ženy,kterou před chvílí muž zabil a na její hrudi detonující výbušný lístek.
Odpalovat výbušniny ve stísněném prostoru je obecně vzato brané za bláznoství.Shin si toho byl vědom,ale poté co se minule snažil odpálit celý sklad munice pár kroků od něj,už tomu nepřisuzoval velkou váhu.Navíc si pomalu začínal uvědomovat ,že v něm klíčí jistá fascinace ohledně výbuchů a trhavin."KŘACHH!!"Ozvalo se a podzemní místnost se celá zakymácela.Shin ,který se pomocí svého jutsu přemístil pár kroků od výbuchu,sebou mrsknul k zemi a stočil se do kulata.Výbuch jim přesto otřásl a odhodil ho směrem na zeď.Shinův náraz stlumilo něco měkkého,co Shin podle tlumeného křiku odhadl na dalšího obyvatele kokonu.Zamumlal omluvu a pátral po škodách,které utrpěl.Vše vypadalo dobře,dokud se nepokusil postavit a kolenem mu neprojela bolest,která ho donutila opřít se o stěnu a pořádně si zanadávat.
Z masy kouře zbyly jen občasná oblaka,takže teď mohl krásně posoudit rozpraskanou podlahu,prachovitá mračna i to ,že většina jeho klonů nápor nevydržela.Z původního počtu mu zbyl jeden co stál opodál ve zbytcích kouře a další co vypadal ,že se každou chvíli rozpadne na pramínky mlhy."Tohle nestačí..."Pomyslel si rychle oddechující Shin a začal pátrat po protivníkovi.Nao se snad mezitím dostala ven,ale jeho úkol ještě neskončil.

Sarutobi Asayake
Tým 6
Když Asayake viděl, že se nikdo nechystá rozdělat oheň, s povzdechem opět vytáhl nůž a vrhnul se na rozdělávání. Hned poté, co vyřízl ze země pořádný kus drnu a vytvořil si tím ohniště se chopil jednoho kusu dřeva a pomalými pohyby nože, jako když se holí, z něj nakrájel třísky tenké jako papír. Zbytek už byla jen otázka pár jisker a oheň byl na světě.
Při výběru jídla se Asayake moc nerozmýšlel. Sice měl také voje jídlo, ale když sensei nabízela, byl by hloupý, kdyby odmítl a jelikož už mu nebylo 10 a z ramenu se moc nenajedl, konzerva byla jasná volba.
"Tak já zkusím tu vaši vyhlášenou konzervu, medium rare bych prosil." S těmito slovy převzal konzervu, nožem do ní udělal díru aby mu nevybuchla a neobřadně ji postavil na kraj ohně aby se ohřála.

Kaito Sarutobi
Ninja bez týmu
Kovárna
Kaito se nehodlal přít s kovářem a jeho ženou, ale také si nehodlal hrát na jejich hodného synka. On dítě už nebyl. Rozhodně ne poté, co byl celý jeho tým... .
'Jsou naživu! Musí být!'
Vynadal si Kaito, když ulehl oblečený do postele. Svou výbavu mohl jen vzít a vyrazit. Byl připraven a nehodlal zdržovat. Snad díky nedočkavosti, nebo snad jen proto, že se obával další konfrontace ze strany nepřátelkých ninjů, nemohl pořádně usnout a v jeho polospánku reagoval na každý zvuk, který se ozval. Ten první, který ho probudil, bylo zvláštní syknutí, jako kdyby se na sebe někdo snažil upozornit a Kaito byl ve vteřině na nohou. Jeho oči chvilku pátraly ve tmě, než si přivykli a spatřili Homuru. Mladík na noc neváhal a nasadil si svůj batoh. Homura probudil i holky a poté řekl něco, co v Kaitovy vyvolalo zvláštní podezdření.
'Děcka? Mluvil takhle vždy, nebo si něco namlouvám?'
Ač se Kaitův výraz nezměnil, probodával Homuru pohledem, jako kdyby čekal že co nevidět se zruší henge a před nimi bude nepřítel. Sám Homuru však moc neznal a tak nechal pochybnosti na dívkách. Sám byl připraven ihned bojovat, kdyby to bylo nutné, ale ne tady. Kovářovy a jeho ženě by se nezavděčil, kdyby jim zničili barák.
Když holky vešli do místnosti, hodil po nich rychlým pohledem, ale nakonec se stejně vrátil k Homurovy a čekal. Čekal na cokoliv. I kdyby byl Homura pravej, holky to posoudí lépe.

Rikku Sato
Tím 3
Akadémia -˃ Kancelária Hokage

Všetko to bolo ako sen. Akoby to ani nebola pravda. Akoby to nebol jej život, ale akoby len sledovala niekoho iného. Len matne si spomína na to, ako sa miestnosťou ozvalo jej meno a ako sa tou istou miestnosťou rozľahol potlesk, keď prebrala vysvedčenie. Ktovie, zrejme mnohým spadol kameň zo srdca, že konečne vypadne. Aj ona sama sa na tento deň tešila už dlho. Vyčkávala ho ako keby to bol deň súdny. A teraz... teraz, keď konečne držala ten kúsok papiera, po ktorom tak veľmi túžila, akosi sa jej nechcelo ísť ďalej. Veď tu prežila aj dobré dni a vtipné momenty. Na druhej strane zvedavosť a túžba niečo dokázať sebe, rodičom, Hidekimu, to bolo to, čo ju hnalo vpred. Zvláštne, ako taký kúsok papiera, na ktorý sa teraz neveriacky dívala, dokáže v človeku vyvolať toľko pocitov. A v mysli sa jej stále dookola opakovala jedna myšlienka: Ja som to dala. Ja som to dala. „JA SOM TO DALA!“ Zvolá natešene a dokonca si aj od radosti podskočí. Nevadí, že pri tom vyplaší skupinku neďaleko stojacich ľudí. Otočí sa na nich so širokým úsmevom na perách a strčí im pred tváre vysvedčenie. „Ja som to dala! Aha, aha, som kunoichi!“ Natešene poskakuje na mieste. Keď sa náhle zarazí, lebo si uvedomí, že by vlastne mala práve v tejto chvíli byť niekde úplne inde. „Ajeje,“ pípne, nevinne sa usmeje na tých, ktorým tak nemiestne vtrhla do konverzácie a vzápätí sa rozbehne ku kancelárii Hokage. Po ceste sa jej podarí takmer zrámova ť k zemi ďalších čerstvých absolventov Akadémie. Čo tam po tom, že zrejme aj oni mieria k Hokage, ona tam musí byť predsa prvá. Ako neriadená strela sa prirúti až k dverám kancelárie Hokage, o ktoré sa skoro rozpleští. Len tak tak sa jej podarí zabrzdiť a vplyvom zotrvačnosti namiesto toho, aby pekne zaklopala, hodí o dvere rovno čelovku. „Auč,“ zamračí sa, pošúcha si čelo a po tom, ako zvnútra začuje pozvanie dnu, otvorí dvere a so širokým, žiarivým úsmevom vstúpi dnu.

Miki Hakumei, tým 5

Seděl u stolu, v klidu si snídal, mezitímco poslouchal baasan. Měl moc rád onu postarší ženu, ale občas měl k ní nějakou tu výtku. Jako například, jak může být vzhůru takhle ráno a nepřetržitě mluvit o tom, co všechno dělala včera a koho s kým viděla jakou dobu apod. Byla pravda, že ji také moc neposlouchal.
"Baasan," zvedl se od stolu, vzal nádobí a přemístil se k dřezu,"zajímavé vyprávění o bylinkách, avšak čas je neúprosný a musím již vyrazit." usmál se vřele na babču, která ho hned začala komndovat, že o žádných bylinách nepadlo ani slovo. Obul se, ujistil se o svých věcech, rozloučil se a konečně se vydal na cvičiště.
Cesta ubíhala relativně rychle. Byl ponořený do svých myšlenek ohledně týmu. Nebyl zrovna rád, že je s lepšími. Akihiro by to sním mohl nějak přetrpět, ale za to Naoko. Nevěděl, co si má o ní myslet, nebo o něm. Její pohlaví bylo také záhadou. Na cvičiště dorazil asi pět deset minut před sedmou.
"Ohayo, sensei! Naoko!" mávl na ně, přičemž se mile usmál. Rozhlédl se, zda neuvidí i posledního člena, ale ten zatím nikde. Pokrčil rameny a sedl si na zem. Co kdyby se dámy o něčem bavily.

Kumaru (tým 11)
Nějakou chvíli ještě trénovali, dokud nepřiběhla Onigiri od řeky jen ve spodním prádle s tím , že jí hořící strom připravil o oblečení. Vousatý muž nezaváhal ani na vteřinu a ukázal na Takuyu. "Je to jeho chyba."
Dívka ryby sice měla, ale vyměnila je za oblečení. Kumaru si mohl maximálně tak povzdechnout.
Udělal dva rychlé kroky směrem k Takuyovi a dal mu jeden výchovný pohlavek.
"Hmmm...aspoň zavři klapačku, když už na ní musíš civět!" Zabručel, sehnul se pro svojí vestu ležící na zemi a dívce ji hodil. Velikostí to sice odpovídalo noční košili, ale lepší než nic.

Midori Hyuuga
Tým 1
Urukawa

Překvapeně sledovala reakci druhé dívky na lichotku. Nebylo to nic velkého a Inuzuku to stejně pořádně potěšilo, až se Midori musela usmát sama. I přestože toho moc nenamluvila, začala uvažovat, že občas to není tak od věci a může lidem zlepšit náladu. Sama z vlastní zkušenosti věděla, jak skvělý to je pocit, že si jí někdo všimne a dokonce pochválí. Bylo jí jasné, že kdyby něco takového řekla Kasumi, pravděpodobně by schytala nějakou ironickou poznámku, ale protože Kasumi už s nimi nebyla, pokusila se na myšlenkový seznam věcí, které dělat a nedělat, přidat i chválení druhých. Hned pod neodpovídání Homurovi s ironií, byť jen slabou.
Poděkování opravdu nečekala, a tak ho málem zmeškala. Naštěstí pouze málem a v odpověď přívětivě přikývla a pozvedla koutky o něco výš. Nemohla uvěřit jejich štěstí, že právě sedí v horké vodě v domě tak milé rodiny. Donutilo jí to až zauvažovat, jestli sensei skutečně přináší něco jiného než zkázu. Zadoufala, že jejich mise bude úspěšná a kovářovi a jeho ženě nějak pomohou.
"Ale máte spolu opravdu silný vztah," pronesla celkem vážně a na chvíli se zase zatoulala ve svých myšlenkách. O vztazích členů klan Inuzuka a jejich psů toho slyšela už hodně. Dokonce měli v týmu jednu Inuzuku už předtím, ale až teď si pomalu začala uvědomovat, jak silné a důležité to pouto je. Haru byla velice inteligentní a Midori si pomalu ani nedokázala představit, co by bez ní Tenshi dělala. Ne, že by si myslela, že by to nezvládla, ale mohlo by to skončit opravdu nebezpečně pro celé okolí.
Když už tak přemýšlela o druhé dívce, došlo jí, že je delší dobu nějaké podezřelé ticho. Rozhodla se vytrhnout od myšlenkových pochodů do přítomnosti a leknutím málem nadskočila. Červenovlásce se v její mentální nepřítomnosti podařilo přiblížit a poněkud razantně narušit Midoriin osobní prostor. Chvíli trvalo, než se uklidnila a pokusila se mírně odtáhnout. Reakci na předchozí otázku tak nějak očekávala, a tak jí vůbec nevyvedla z míry. Na svou týmovou kolegyni se usmála a nechala jí básnit.
"Ta únava tě přešla celkem rychle." zasmála se krátce a i když její názor uznala, neměla nějakou potřebu dodávat, že jí by stačilo pouze koukání, že to zvládne i bez dotyků.

Tokune Wakamuro
Tím 6
Lesy Zeme Ohňa

Po mne tam dorazil hneď Asayake. Sensei sa nás spýtala, či vie niekto založiť oheň. V tom som stuhol.
Ja ho vlastne založiť neviem, bude to musieť urobiť niekto z nich, potom sensei začala vyťahovať niečo z batohu. Vytiahla ramen a konzervu a nechala nás, nech si vyberieme. Okamžite som natiahol ruku po rameni, ale potom som sa zastavil a zamyslel som sa.
,,Ďakujem, pripravil som si vlastné jedlo ešte pred odchodom," povedal som a ruku som stiahol. Potom som siahol po svojom batohu a vybral som si vlastné, už pripravené jedlo a zakusol som sa doň. Čakal som, čo bude ďalej, a ako to bude s ohňom. Raiton: Jibashi by síce oheň mohol založiť, ale to by hrozilo podpálenie všetkého okolo.

Suzume Adi
Tým 2

Shinya začala podobně jako Adi mluvit o snech, které se jí zdají v noci a dívka se přistihla, že vlastně poslouchá se zaujetím. S Renem v týmu konec konců zatím bylo víc zábavy než kdy dřív.
Chlapcova otázka ovšem rozhodně nebyla položena jednoznačně, což červenovlásce došlo teprve když začala mluvit nejnovější členka týmu. Adi přemýšlela nad tím, jestli Ren otázku tak mlhavě položil naschvál (ostatně, tomu podivínskému pošukovi by to bylo podobné), zároveň ovšem nepřestala sledovat novou kunoichi. A ono to ostatně ani nebylo tak těžké. Jak totiž Hanačiny rozpaky rostly, její obličej čím dál tím víc připomínal jasně svítící červený majáček uprostřed zšeřelé krajiny. Adi dospěla k závěru, že za jejím rozpačitým chováním tedy přeci jen bude něco víc než počáteční nejistota z nového prostředí a lidí, protože to jak moc dívku vyvedla z míry taková maličkost vypovídala spíše o extrémně stydlivém charakteru. Adi se tedy pokusila si do hlavy vštípit, aby se především při tréninku chůze po stromech za pomoci chakry snažila být co nejempatičtější a aby Hanako nevyvedla z rovnováhy ještě víc.
Situaci naštěstí zachránila sensei, která svou žačku podpořila tím, že se taky přidala se svým životním snem. Dobře, vlastně spíš vyslovila jakýsi globální cíl, ale jako morální podpora pro dívku, která vypadala, že každou chvíli shoří vlastním vnitřním plamenem to snad mohlo stačit.

Naoko
Tým 5
Cvičiště
PRÁSK!
Ozvala se rána zabouchnutých dveří. Příčinou toho byl mladý Chiko, který vyšel z pracovny svého otce. Jeho obličej byl sinalý vzteky a chlapec se tak tak držel, aby neudělal něco hloupého. Urychleně se přesunul do svého pokoje a zamkl za sebou dveře a rozhlédl se. Potřeboval ze sebe nějak dostat ten vztek, ale nemohl si dovolit něco rozbít. Rychlým krokem přešel k posteli, zvedl matraci, hodil ji na stěnu a začal do ni bušit, jako kdyby byl smyslů zbavený. Moc to nepomáhalo, ale už to byl alespoň nějaký pokrok. Po pár minutách nepřetržených ran ji Chiko hodil nazpět a jednou udeřil do dřevěné zdi. Ozvala se dutá rána a chlapec zkřivil tvář bolestí. Přesně ostrá bolest ho navrátila do příčetnosti a chlapec se sesunul po stěně dolů, držící si postiženou ruku.
"Ksakru..."
Zaklel smutně a na chvilku zavřel oči. Naštěstí pro něj mohl na chvilku opustit svůj život a stát se postavou bez citů. Bez rodiny a bez přátel. Bez problémů. Pomalu se zvedl, z tajné skrýše pod uvolněnými prkny vytáhl výbavu oblékl zbrusu novou kombinézu, svou výbavu, výzbroj nasadil si obě masky. A najednou neexistoval žádný Chiko se svými problémy. Stála tady Naoko, která byla k životu chladná a nepřístupná. Nenápadně vyhlédla z okna, aby ji nikdo neviděl a dlouhým skokem přeskočila na protější střechu. Bylo ještě tři čtvrtě hodiny čas, ale na tom nezáleželo. Alespoň se nebude muset starat o život bohatého syna pána Kamiho.
...
Cesta jí trvala zhruba deset minut, kdy se Naoko zastavila až na cvičišti, kde se měla za půl hodinky setkat se svým týmem. Naoko chvilku bezmyšlenkovitě přecházela cvičištěm, když si náhle všimla mýdlových bublinek, které pluly vzduchem u jednoho ze stromů. Když se pořádně podívala, rozeznala mezi listy zrzavé vlasy. Snad proto tam ihned zamířila.
"Sensei."
Kývla k ni na pozdrav a vyšla po stromu za ní, kde se usadila na větvi. Její tón však nebyl tak bezvýrazný, jak by chtěla. Svou sensei měla ráda víc, než vlastního otce a nedávné psychické vytížení ji nedovolovalo nasadit svoji třetí masku.

Shikamuro Nara
Sensei Týmu 3
Cesta
Shikamuro se zastavil a pozorně se rozhlédl. Rozbitý flakónek od parfému ležel na cestě a stopy kopyt pokračovali dál po cestě. To však neměnilo nic na tom, že dobrého stopaře by to nezmátlo. Nejen proto, že se tu dozajista zastavili, ale snad i proto, že lidské stopy vedli do hustého křoví po levé straně, kde byl velmi hustý porost. Shikamuro si všiml Momo, ale sám stopařem nikdy nebyl.
"Tohle byla dobrá past na Inuzuku. Ale o co jim jde?!"
Promluvil polohlasem a zkoumavě obhlížel okolí. Vypadal stále trochu vyčerpaně, kvůli léčení, ale zase ne natolik, aby byl nadbytečný. Otočil se proto k holkám.
"Doufám, že ste nespali na hodinách stopování, protože já jo. No, alespoň si ověřím, co ve vás je."
Pronesl tiše a udělal pár kroků stranou, kde si zmáčkl jedno tlačítko na sluchátkách.
"Tady Shikamuro. Koukni se mi po nejbližších jeskyních, nebo obydlích. Moje souřadnice jsou.."
Shikamuro se zamyslel a počítal. Potom řekl souhrn čísel, které udávali zeměpisnou délku a šířku, jako kdyby si snad dokázal přesně dopočítat podle toho, kudy šly. Poté se znovu vrátil k týmu.
"Tak? Máte něco?"
Otázka patřila spíše k Juuně, protože Momo nevypadala, jako kdyby měla právě možnost nějak přispět ke stopování. Proto vyndal z kapsy lahvičku a podal jí Momo.
"Přičichni si k tomu. Je to výtažek z Ponucie bílé. Mělo by ti to alespoň trochu pomoct."

Tenshi Inuzuka
Tím 1
Urukawa

Jej zelenkavé oči sa opäť prenikavo rozjasnili. Tentokrát to bolo kvôli lichôtke, ktorú jej Midori venovala. Tenshi vôbec nebola zvyknutá na dostávanie komplimentov od druhých ľudí, nanajvýš od svojich rodičov, avšak aj tých bolo v poslednej dobe čoraz menej. Na jej tvári panovala ľahká červeň, určite to bolo od horúcej teploty, ktorá v umývarni panovala, avšak aj vďaka práve tým milým slovám od Hyuugy.
"Arigatou," špitla na odpoveď na jej pomery priveľmi ticho. Horúca voda kompletne uvolnila jej neustále pracujúce svaly a s kombináciou plného brucha ju to zvádzalo ku spánku. Nebyť tej kávy pred chvíľou, určite by už dávno vytuhla.
"Haru-chan je jednoducho pako.." odvetila s nadzdvihnutými kútikmi a uchechtla sa. Samozrejme, že to nemyslela v zlom. A určite to ani nebola pravda, jediným skutočným idiotom bola práve Tenshi samotná. V miestnosti zavládlo na krátku dobu ticho a pokoj, až kým Tenshi nevyslovila danú otázku. Nespustila pri tom z Midori prenikavý pohľad a po jej odpovedi sa vo vode nahla bližšie k nej. Pokiaľ by sa prisunula ešte o niekoľko centimetrov bližšie, ich telá by sa určite vo vode dotkli.
"Ale čo to jeho telo, že? Bez trička by som ho mohla pozorovať celý deň a mať tak šancu sa dotknúť tých rúk.. Och a to brucho!" Tenshi mala teraz namiesto očí dve srdiečka a z kútika úst jej vytekala slina. Bola neostýchavá a absolútne si to užívala.

Shikarou Nara
Tím 14
Čistinka

Hnedovláska žiadnu odpoveď nedostala, pokiaľ za ňu nepočítala jemné zachrapkanie. Chlap totiž v okamihu, kedy dojedol porciu polievky a uložil si misku vedľa tela, upadol do ťažkého spánku. Muselo to byť pre iných ľudí nepochopiteľné - ako dokáže zaspať na kadejakom mieste v hociktorý moment. Bol to však Nara a aj to niekedy stačilo ako vysvetlenie. Zimu nepociťoval, ohník zahrieval až do posledných uhlíkov a hlavne, Shikarou bol zvyknutý spať pod holým nebom. Prežil tak väčšinu svojho života a prispôsobil sa mu. V podstate mu to vyhovovalo viac ako teplá, mäkká posteľ, na ktorú nebol až tak navyknutý. Jeho sny boli pokojné, na čiernej pokreslenej tvári mu panoval príjemný úsmev. Spal ako drevo..
Hlboká noc
Mesiac bol práve v splne a tak jasne ožiaroval celú čistinku. V lese všade naokolo nich panovalo ticho, len občas bolo počuť zahúkanie sovy, či praskanie vetvičky. Bola to jedna z tých teplých, pokojných nocí. Zlatisté oči sa pomaly do tmy rozotvorili a netrvalo im pridlho, kým si zvykli na mesačné svetlo - naozaj bolo vidieť všetko. Na tvári sa mu vyrysoval opäť ten diaboľký úsmev a zrak smeroval ku spiacim dievčatám. Až mu to na chvíľu bolo ľúto. Avšak sám dobre vedel, aké dôležité je, aby sa už od začiatku učili tomu, že nikdy nejde nič tak, ako to zrovna očakávate. Potichu sa vyštveral na nohy a čo najtichším krokom sa vydal smerom k Naomi opretej, momentálne už skôr zosunutej, o jej obrovský meč. Uchopil jeho rukoväť a rýchlym pohybom ho vysunul zo zeme a prehodil si ho opatrne cez plece. Naomi sa musela tvrdšie zosunúť k zemi, dúfal, že ju to preberie, avšak nie priveľmi kruto.
"Budíček! Nepriateľ je tu!" Zvolal hlasno, až sa z lesa ozvalo vyplašené trepotanie krídiel.

Som späť, bojte sa ^_^

Naomi Taiko, tým 14

Ukradla ještě jedno onigiri a s chutí se do něj pustila. Přemýšlela nad plánem, jak si hýčkat její kolegyni. Přeci uměla vařit a Naomi byla v určitých chvílích nenažranec. Někdy ji přepadly myšlenky ohledně toho, že by se měla naučit vařit, ale levné sladkosti a ramen v kelímku byly také jídlo, o zdravosti mlčíce. Z onoho přemýšlení ji vytrhl sensei. Nápad Nanami byl rozhodně lepší, než její masožravec, za pokus to ovšem stálo. Stejnak tu zastávala funkci terminátora.
"Třeba univerzální cosi vlastní?" pronesla jen tak do vzduchu. Pokrčila rameny a otevřela vak. Využila stínění svých vlasů, aby zamaskovala svůj nervózní výraz, přičemž na sucho polkla. Doufala jen, že si i Nanami všimla toho ďábelského úsměvu. Určitě ví o tom na obličeji, ví to, problesklo ji hlavou. Zhluboka se nadechla, poté vydechla a vyndala z vaku deku. Opřela se o meč, zachumlala se do deky, načež vypadala jako spokojená kočka s plným žaludkem dobrého jídla, kterou někdo drbe na hlavě. Na senseie nijak nereagovala, každý má svůj styl usínání.

Onodera Sayuri
Tým 6
lesy v zemi Ohně

Zatímco se chlapci vydali nasbírat dřevo, Sayuri ze zad shodila batoh a s položením na zem z něj začala vytahovat několik důležitých pomůcek k přípravě oběda.
Vaření nebyla právě dovednost, kterou by mladá jouninka oplývala, rozhodně jí to však nepřekáželo. Trčení u plotny jí nic neříkalo a pokud šlo o její žaludek, neměla problém sníst v podstatě všechno, co jí bylo naservírováno. Podle toho tedy vypadalo i její připravování jídla, pokud byla právě na misi.
"Bezva. Umí někdo z vás rozdělat oheň?" položila spíše jen řečnickou otázku, jakmile se oba navrátili s dostatečnou zásobou dřeva na oheň, a se zavřením batohu se znovu postavila.
"Kuchařka nejsem nic moc, ale nikdo neumí tak dokonalou opékanou konzervu nebo instantní rámen jako já. Můžete si vybrat podle chuti," pohodila v levé dlani konzervou, načež ji přistrčila chlapcům před obličej společně s kelímkem instatního rámenu v pravé ruce.

SAJRAJTI!

Na pana S a na pana K nám nesahejte! Jsou výhradním majetkem dvou nezbedných úchylů :3

Sachi Kyosei
Tým 16
Sachi s klidem sledoval, jak kolem něj krouží Shinové, ale moc pozornosti jim nevěnoval až do chvíle, kdy se na něj vrhli všichni tři naráz. V tu chvíli udělal otočku na patě o 900°. První otočky sloužila k vytvoření poryvu větru, druhá k tomu, aby si všiml, že žádný z Shinů klem něj není hmotný a následná půlotočka k tomu, aby se nasměřoval čelem k Nao, Shinovi a kokonům.
Jako správný a hodný sensei okamžitě přivítal Shina, který vyrazil z kouřové clony nízko při zemi a zatím co se vítali, začal okamžitě skládat pečetě.
Mezi tím se v kouři povedlo Nao rozříznout jeden z kokonů, odkud na ni začal pomalu vypadávat napůl omráčený muž.

Sarutobi Asayake
Tým 6
Asayake následoval sensei dokud náhle neodbočila. Tato náhlá změna trasy vytrhla Asayakeho ze zamyšlení a on díky tomu málem přeběhl místo, kde sensei odbočila. Nakonec to zachránilo jen to, že místo rovně nebo do strany, kam odbočila sensei, skočila na kmen stromu někde mezi těmito dvěma směry a odtud už srovnal trasu se Sayuri-sensei.
Když pak zastavili na trávě a sensei je poslala pro dřevo, Asayake jen neochotně vyrazil do lesa, v přesně opačném směru než Tokune. Ne že by měl něco proti dřevu na oheň, ale představa další předváděčky se mu moc nelíbila.
Díky náhodě nemusel Asayake ani chodit daleko, ani ne po 100 metrech narazil na strom, který měl jednu z větších větví úplně uschlou a tak chlapci stačilo vyskočit do koruny stromu, vytáhnout jeden ze svých nožů a po zašeptání jednoho slova nakrájel onu větev, jako by byla z papíru.
Pak už jen drsňácky zatočil kunaiem, než ho zase schoval, sesbíral dřevo pod stromem a s plnou náručí se vrátil do tábora.
Když se vrátil na původní místo jen sesypal dřevo na hromadu a ohlédl se přes tábor, kde se zrovna vracel Tokune. Jeho slova se rozhodl nekomentovat, to přenechal Sayuri-sensei, ale pomyslel si o Tokunem, že je buď přehnaně opatrný nebo zbabělec.

Železo na prodej

Kaito Sarutobi
Kovárna
Kaito se zarazil s jedním talířem na půl cesty k utěrce a na přes tvář mu přeběhl stín. Ten se však v okamžiku vytratil a Kaito začal opět utírat talíř.
"Jste velmi hodná, Hanako-San, ale správnej ninja žádný pocity mít nemá, protože by mu jen zamlžovali úsudek. Můj sensei by mě za to nejspíš vyhuboval, ale jsme Postradatelní."
I přesto, jak klidně mluvil, nedokázal skrýt skoro nic. Bylo toho na tak mladého ninju prostě hodně a jediné k čemu se mohl uchýlit bylo, držet se přesně napsaných pravidel Ninjů. To mu zabraňovalo, aby jeho vnitřní a pulzující zuřivost převzala kontrolu. Hluboko uvnitř se jeho pocity proměnili v ježovku, která ostře bodala do živého, aby Kaito nezapomněl. Mladík doutřel poslední misku a dal ji na místo. Poté se vydal ke svým věcem, které dobalil a připravil na rychlé vyzvednutí. Ruce se mu u toho mírně třásly.

Tokune Wakamuro
Tím 6
Lesy Zeme Ohňa

Sensei odpovedala, že by to malo byť na severe, ale vraj má dojem, že ta správa je chybná.
Kam teda pôjdeme? spytoval som sa v duchu, ale nič som nepovedal. Potom zastavila a zoskočila. Ja som urobil to isté. Tráva tu nebola až tak vysoká, ale bolo to tu obklopené stromami. Sensei nás poslala po drevo na oheň.
,,Vykonám," povedal som a vydal som sa hlbšie do lesa, avšak nie ďaleko, aby som sa nestratil. Cestu som si neznačil, aby nás nejaký maniaci a násilnici nenašli. Les vyzeral všade rovnako. Až som narazil na jeden spadnutý strom. Vzal som pár konárov, našťastie boli suché. No nebolo to dosť. Konáre na stromoch, ktoré neboli na zemi boli väčšinou mokré. Tie som nebral. Opodiaľ ale bolo pár konárov na zemi. Tie boli suché, tak tie som vzal. Nemal som však žiadne veľké klády. Kunaiom som odrezal jeden väčší kus zo spadnutého stormu. Potom som za sebou počul nejaký pohyb. Otočil som sa. Nič tam ale už nebolo. Mykol som nad tým plecami, asi to bola len nejaká veverička. Sprevádzali ma pochybnosti, ale neriešil som to. Vracial som sa na späť. Chvíľu som váhal, ktorou cestou ísť, avšak som si spomenul na odrezaný konár na strome, ktorý som videl už predtým. Doniesol som drevo k sensei.
,,Mám drevo, ale mám pochybnosti, či je bezpečné oheň založiť tu, vzhľadom na stromy, a iné aspekty tu v okolí. Veľký oheň by mohol prilákať pozornosť," povedal som.

Midori Hyuuga
Tým 1
Urukawa

Se sundaváním oblečení nebyla ani zdaleka tak horlivá jako její červenovlasá týmová kolegyně. Již podle proužků páry vycházejících z vody se dalo poznat, že její teplota bude poněkud vysoká a na prvních par chvil možná i nepříjemná. Tenshi to ovšem zjevně nepostřehla a jestli postřehla asi jí to bylo jedno a rovnou tam skočila. Midori tiché zasyknutí ani nepřekvapilo a kdyby se druhá dívka otočila, spatřila by soucitnou grimasu. Hnědovlasá dívka ještě chvíli zůstala stát a přemýšlela jestli je od malička učí do všeho bezmyšlenkovitě skákat po hlavě a počkat až se spálí, aby si uvědomili, že takto to nepůjde. Nakonec nad tím jen s úsměvem zavrtěla hlavou a přešla k vodě taky. Inuzuka jí očividně nevěnovala pozornost a tak se dál s odložením ručníku nezdržovala a vlezla do vody za ní. Pokusila se vyhnout chobotnici tvořené červenými prameny a musela se usmát.
"Máš opravdu krásné vlasy," podotkla tiše, že si ani nebyla jistá jestli jí šlo slyšet a následně se krátce zasmála.
"Ještě ses Haru-chan neptala, co jí na koupání vadí?" nadzvedla tázavě jedno obočí a tiše se přidala ke smíchu. Ticho, když se červenovláska potopila narušovaly pouze zvuky narážejících vlnek a Midori přivřela oči a jen si ten moment užívala. Když se na ní však pronikavě zadívaly Inuzučiny zelené oči, překvapeně nadskočila. Její pohled jí oplatila čistě obezřetným a rozhodla se vyčkat, o co se jedná. Nemusela čekat dlouho než zazněla otázka. Její úchylný pohled raději přešla bez poznámky a nechala si chvilku na výběr slov. Nakonec stejně ovšem plácla první věc, která jí napadla a ani ona sama si nebyla jistá, jestli se jí krev do hlavy nahrnula z důvodu pobytu v horké vodě, nebo zahanbením z uspořádání svých slov, případně jejich významu.
"Eh... no... nemyslím si, že ho znám natolik abych mohla úplně říct říct, co si o něm myslím, ale připadá mi milý a smutný. Je mi ho líto... A ty?" optala se nakonec, přestože odpověď asi již stihla vypozorovat.

Takuya Riko
Tým 11
Les poblíž Konohy
„Mhm! Mhm!“ přikyvoval horlivě Takuya Kumarovu popisu přejídání se a budování staminy. Ne že by tomu nějak rozuměl, ale stejně tak ho ani nenapadlo to zpochybňovat.
„Yosh! Budu žrát jak Vy a kácet stromy pěstí! Hehé!“ zazubil se zapáleně se zatnutými pěstmi když Kumaru domluvil, při čemž se už v duchu viděl, jak nad hlavou drží celou hladu pokácených stromů, jako by nevážily o nic víc než jeho peřina.
„Ryoukai, senséi!“ zasalutoval poté jako na vojně, když ho vousatý muž pobídl pokračovat v tréninku, a rozeběhl se zpátky k poraženému kmenu.
„Katon: Housenka no Jutsu!“ poskládal sadu potřebných pečetí, zhluboka se nadechl, přiložil si prsty k ústům a vyplivl před sebe salvu tří, různě velkých, ohnivých střel. Prostor mezi nimi byl ale moc velký na to, než aby technika mohla splnit svůj účel. Bylo zapotřebí chakru mezi ohnivé projektily rovnoměrně rozdělit a zvýšit jejich počet, aby pokryly větší plochu a případného nepřítele skutečně ohrozily.
„Katon: Housenka no Jutsu!“ pokračoval Takuya neúnavně dál, zkoušeje ovládnout svůj nový trik tak, jak měl. Lehké to vůbec nebylo a také mu to podle toho trvalo, ale se zápalem, co mu Kumaru dodal, se výsledky přeci jen začínaly objevovat.
Onigiřino volání k nim dolehlo akorát ve chvíli, kdy se černovláskovi podařilo vytvořit pět střel zhruba stejné velikosti, pokrývajících už i solidní plochu na to, aby tu techniku šlo použít v boji.
„Hah... hah... hah... Suman (pardon), Oni-chan!“ zavolal na dívku Takuya s provinilým úsměvem nazpátek když se vydýchal, a podrbal se omluvně za hlavou, načež mu hlasitě zakručelo v břiše.
Onigiri se vracela se svým úlovkem akorát včas. Takuya měl totiž pocit, že by právě teď dokázal Kumarovi instrukce ohledně přejídání splnit na jedničku.
Když se jeho kamarádka ale vynořila zpoza stromů oblečená jen ve spodním prádle, a ještě ke všemu pěkně zmáčená, černovlásek ztuhl a rázem na hlad úplně zapomněl.
„O-Oni-chan...!?“ vykoktal ze sebe nejistě, snažící se neklouzat po dívčině těle pohledem, a tak jím raději rychle uhnul, vehementně se snažící se znovu nepodívat.
„O-Oi! Kde máš voblečení?“ hlesl s narůžovělými tvářičkami, sotva na vteřinku se na dívku koukl, načež pohledem hned zase rychle uhl.

Ren Kurogami
Tým 2
Na cestě do vesnicky Izumizaki v zemi Deště
Zatímco se daly dívky do odpovídání, Ren se mírně uculil a během toho, co mluvily, střídal barvy, kterými obrázek vybarvoval.
„Haaah~ Omoshiroi (Zajímavé),“ protáhl hnědovlásek zamyšleně, načež od skicáku s úsměvem vzhlédl.
„Mě se zdá spoustu snů, Adi-san!“ obrátil se na rusovlásku, odpovídaje jí dychtivě na její dotaz, „ale nejvíc bych si přál je všechny skutečně prožít,“ pronesl tajemně a zahleděl se při tom ke hvězdám, načež se po krátké odmlce zadíval na Shinyu.
„Sny jsou důležité, Shinya-san! Řekneš mi ráno, co se ti zdálo?“ řekl nejprve vážně, načež se na dívku zaujatě zahleděl, s odlesky táboráku v očích, kterým se téměř nedalo říct ne.
To už se ale začala Hanako, úplně vyvedená z míry, horlivě omlouvat rudnout, dokud ji Nozomi neuklidnila.
Ren jejímu koktání s mírně pootevřenou pusou přihlížel, načež se zasmál, když dívka zmlkla jako odsouzenec u soudu.
„Ty jsi divná, Hanako-san. To je skvělé,“ usmál se hnědovlásek na rusovlásku v rozpacích upřímně, načež sáhl po červené pastelce.

Hymna Týmu 10 z CKS 2009

Všichni: My sme malý otaku,
smrdíme až za chatu.
Ho*no jako cihlu máme,
zadarmo ho nevydáme.
Když na záchod ráno deme,
celej barák pose*eme.
Na s*ačku si cígo dáme,
Asumu za šéfa máme!!
Iron sólo: Sežer bobra, zachraň strom.
Všichni: Itadakimás!!

Nao Nakanawa
Je tohle skutečné? Pomyslela si dívka hledíc na svoje ruce. Stále se třásly. Je tohle skutečné? Její obyčejně růžová mikina pomalu ale jistě nasákla rudou. Kolem sebe slyšela pouze hluk, který ale stejně nevnímala. Je tohle skutečné? Ze zamyšlení jí vytrhl až kouř, který kolem ní začal stoupat a Shinův hlas, jak zrovna probíhal kolem. "He? Shin? Co ty tu děláš? A co tu vlastně dělám já?" Optala se dívka zmateně ještě předtím než Shin opět zmizel, jako by nic z tohohle nebylo skutečné. Jako by to všechno bylo jen v její hlavě. Promnula si oči, byla tak unavená. Tohle všechno, tenhleten sen, už trval moc dlouho. Byla unavená, ale nechtěla spát, chtěla se probudit. Tu však ucítila něco vlhkého na své tváři. "Slzy?" Zamumlala si pro sebe a otřela si tvář. Ne, tohle je... Krev! Krev, kterou si tam sama nanesla při mnutí očí. Skoro jako by to všechno musela prožít znovu. Pohlédla na tělo ženy pod sebou a zděšeně vykřikla. "Už se probuď, už se probuď, už se sakra probuď!" Vzlykala tiše bušíc pěstí do země. Nic se však nedělo. *Nao!* Ozvalo se najednou odnikud. *Nao!* Zaznělo znovu. Ten hlas moc dobře znala. Zavřela oči a uviděla je - rodiče. Ať už štěstím, nebo smutkem, aniž by to tušila se jí z očí spustily slzy. Neviděla je už tak dlouho. *Nao... Nehledě na to, co se stane, musíš být silná. Slib nám, že budeš silná.* V tu chvíli slzy přestaly. Byla to poslední věta, kterou jí rodiče řekli předtím, než vyrazili na svoji poslední misi, ze které se už nevrátili. *Slib, že budeš silná.* Ozvalo se znovu. Ty slova jí v hlavě zazněly snad tisíckrát. Jako by jí vtáhly zpět do reality. Jako by si uvědomila, jak hloupě a sobecky se chovala. Nemohla nechat Shina bojovat, zatímco ona sama tiše v rohu brečela. *Já... Budu... Budu silná!* Zakřičela nahlas ve své mysli a postavila se na nohy. Otřela si vlhké oči, aby se mohla rozhlédnout a uvědomit si svou pozici. Přes kouř však nic neviděla. Pamatovala si však, co jí řekl Shin. Správně, musím pomoct těm lidem. Pomyslela si a vyrazila směrem, kde si myslela že je nejbližší kokon. Netrvalo dlouho a po pár krocích na jeden narazila. Neváhala a rozřízla ho kunaiem, který měla po předchozí situaci stále ještě v ruce. "Nemůžu je však vysvobodit všechny, to sama nezvládnu." Zamrmlala si a pokusila se první z obětí dostat ven.

Onodera Sayuri
Tým 6
lesy v zemi Ohně

"Podle informací by se měla nacházet na severu," odpověděla na chlapcovu otázku, aniž by zpomalila ve svém tempu. Oči jí přitom přejížděly po okolním terénu, jež za běhu míjeli.
"Mám ale neodbytný dojem, že půjde o mylnou zprávu a ve skutečnosti bude bylina někde jinde," dodala svojí domněnku, načež pokračovali v tichosti dál. Po několika hodinách cesty ale náhle odbočila do strany a seskočila na travnatou zem. Pohledem spěšně prohlédla okolní terén, které z větší části tvořily keře a stromy, načež se otočila čelem k místu, kde očekávala přistání i dvojice mladíků.
"Fajn, tady se utáboříme. Sežeňte dřevo, uděláme oheň. Po jídle si dáme krátký trénink. Chci vidět vaše schopnosti i jinak, než na papíře," oznámila jim stručně pokyny.

Nara Nanami
Tým 14
mýtinka

Nanami pokývla vděčně hlavou za poklonu, které se jí dostalo ohledně jídla. Vaření a pečení byla jedna z mála věcí, kterou ovládala skutečně dobře a ke všemu ji velice bavila, v tuhle chvíli tím ale chtěla především vykoupit hřích, kterého se jejich tým dopustil.
Jakmile tedy zavelel Shikarou ke spánku, rychle sklidila zbytek nádobí ke straně, aby ho měla ráno hned při ruce a dala se do rozbalování spacáku, jež si sbalila sebou. S letmým třepnutím ve vzduchu roztáhla spacák poblíž ohniště, aby dohořívající plameny ještě příjemně hřály, ale zároveň od nich spacák nechytil a podobně jako při stlaní Haguminy postele jej na zemi dlaněmi urovnala. Sotva se však vyzula z bot a nohy si schovala dovnitř, pohled jí padnul na senseie, který zůstal ležet jen tak na trávě.
"Nebude vám takhle zima, Shikarou-sensei?"

SAJRAJTI!

Na pana S a na pana K nám nesahejte! Jsou výhradním majetkem dvou nezbedných úchylů :3

Momo Inuzuka
Tým 3
Dál se řítila v čele skupinky ve stopách mužů, co tohle všechno způsobili, ale jak se čím dál tím víc blížili cíli, tím víc dívka začínala nervóznět. Co budou dělat, až je najdou? Tohle už nebyl trénink, tady jí šlo i o život. Pomalu si přestávala být jistá, jestli ony muže chce vůbec najít. Vždyť nebýt Shikamura, tak by mohla být ona i Junna nejspíš dávno po smrti. Musela však pokračovat. Nemohla je po tom všem nechat jen tak utéct, zvlášť když stále měli děti oné ženy, kterou ještě před chvilkou zachraňovali. Vůně parfému se však stále zintenzivňovala a tak hnědovláska věděla, že budou brzy na místě. Naneštěstí to však vůbec nebylo tak jednoduché. Na cestě totiž ležel rozbitý flakónek s parfémem, jehož vůně byla tak ostrá, že z toho nejen Momo, ale i Mihiho dost rozbolela hlava. Rychle si rukou zakryla nos a to samé udělala i svému psímu společníkovi. Musela zrušit Shikyaku no Jutsu, díky kterému se jí zlepšovaly smysly a vzala Mihiho do náruče držíc jeho nos, aby na něj parfém tolik nepůsobil.
"To je v pořádku Mihi, budeš v pohodě, já vím, jak se cítíš." Snažila se psíka povzbudit, ale dobře mu rozhodně nebylo.
"Parchanti!" Odfrkla si Momo posléze a čekala, jak se k situaci vyjádří Shikamuro.

Shikarou Nara
Tím 14
Čistinka

Rovnako ako Naomi sedel a zamyslene sledoval plamene ohňa, ktoré pomaly začínali naberať väčších a väčších rozmerov. Bol síce gentleman, ale keď išlo o varenie, milerád to prenechal nežnejšej polovice ľudstva. On na to mal moc priveľké medvedie laby a skôr viac ničil ako pomáhal. Preto väčšinu svojho života vyrastal na hotových produktoch alebo len extrémne jednoduchých receptoch. Tá vôňa skutočného jedla ho však prebrala zo zamyslenia a on sa mlsne začal zalizovať. Hlad prišiel v tom pravom okamihu. Po výzve od drobnej brunetky si neostýchavo zobral rovno dva kúsky a napchal si ich do úst ako jednohubky. Byť veľkým chlapom sa často neoplatilo. Malo to síce veľa výhod, ale čo sa týkalo jedla, bol ako nenásytný obor. Tentokrát však sústo poriadne prežul a zjedol a so značne spokojným úsmevom pokýval hlavou.
"Skvelé, Nanami-san.. Ako jedlo, tak dedukcia. Tiež to bola prvá z možností, ktorá mi prešla hlavou. A taktiež aj nenásytný konzument mäsa, Naomi-san. Jediné, čo mi nejde cez rozum je, ako sa tí zlodeji zakaždým dostanú do domu bez známok vlúpania.. Každopádne, zajtra na mieste a po prehliadke budeme určite na tom s informáciami lepšie. Teraz sa dobre najedzte a bežte spať, čaká nás... Niečo zaujímavé." Cez tvár mu preletel diabolský úsmev. Zobral si ešte jednu porciu onigiri, nabral si taktiež z polievky a spokojne sa natiahol vedľa ohňa. Nič mu nechýbalo.

Tenshi Inuzuka
Tím 1
Urukawa

Oblečenie zo seba zhodila rýchlosťou svetla a ani sekundu neváhala so skokom do horúcej vody. Možno sa trochu precenila, pretože voda bola naozaj priveľmi teplá a ona cítila, ako jej telo nešťastne zaštípalo.
"Auuu..!" Usykla potichu, nedala však na sebe bolesť priveľmi poznať, pretože po pár sekundách bola preč a na perách sa jej roztiahol blažený úsmev. Červené vlasy jej plávali všade okolo tela a pôsobila pomerne komickým dojmom akejsi prapodivnej medúzy so zvrhlým úsmevom.
"Nechápem, ako Haru-chan toto nemôže mať rada! A máš pravdu, po ťažkej práci treba náležitú odmenu!" Hlasno sa zasmiala a potopila pod vodu aj celú tvár. Nič z toho, čo Tenshi vyslovila, však Midori tak pravdepodobne nemyslela, červenovláska si to však samozrejme vyložila po svojom a nad ničím sa nezamýšľala.
Na hladine vody sa začali vytvárať drobné bublinky z toho, ako Tenshi pod vodou vypúšťala vzduch. O pár sekúnd sa vynorila aj samotná červená hlava.
"Uaaa, kimochii ~!" Opäť nasadila ten blažený úsmev na tvári a prenikavo, až neostýchavo sa zahľadela priamo na Midori.
"Čo si myslíš o Kaitovi?" Jej úsmev sa okamžite zmenil na ten pohľad úchyla.

Som späť, bojte sa ^_^

Junna Sasaki
Tým 3
Les
Muž jí neodpověděl a rozešel se za Momo. Jeho pohyb však dívce stačil jako odpověď, aby se přestala strachovat.
Za chůze si něco uvědomila. Ona se strachovala o svého senseie! Přesně ten samý pocit zažívala, když jí ještě velela Shizu a její týmovou kolegyní byla Ayanno. Cítila se zvláštně.
Z myšlenek ji vytrhla vůně. Překvapeně vzhlédla od země a všimla si flaštičky. Chtěla se k ní rozběhnut, ale včas se zastavila. Málem by znovu nalétla do pasti, kdyby u flakónku nějakou připravili. Místo toho se rozhlédla okolo sebe, hledajíc nějaké stopy. „Momo-san, sensei,“ zamračila se, „nemůže to být další past? A proč voňavka? Nemohli přeci vědět, že s sebou máme Inuzuku. Vždyť ani neví, jestli je někdo pronásleduje.“

Shin Mizukin
tým 16
Underground
Jak tam Sachi dál stál a popichoval Nao,bylo vidět že se Shinům zrovna moc do boje nechce.Jak před chvílí jeden z nich řekl,muž před nimi není první sensei ,proti kterému tenhle týden Shin bojoval.Navíc každý z Shinů naproti muži měl z jeho úsměvu nepříjemné tušení.Druzí dva Shinové mezitím dorazili ke kokonům a přirozeně se ohlédli zpět na své já.Původní blonďákův plán bylo muže vyprovokovat a mezitím by snad skutečný Shin s Nao objevili příležitost,což i tak bylo dost nejisté.Druhý nápad byly kouřové bomby a mezitím evakuovat zajatce.Jenže ze sklepení vedl jenom jeden východ a Sachi věděl co je Shinovým cílem,čili by mu stačilo pohlídat východ.Poslední plán zahrnoval přímou konfrontaci a na další plánování neměl Shin čas, takže začal improvizovat.
Jak správně muž vytušil,pravý Shin byl jeden ze dvojice u kokonů,ostatní byly jen atrapy.Všem Shinům však v tu chvíli zazářili oči a jako orchestr na mávnutí dirigenta se dali všichni do pohybu dle jejich plánu číslo 3.Trojice Shinů okolo muže začala kroužit jako hejno žraloků a po pár otočkách zaútočili rychlými body na mužovu hruď.Jeden z blonďáků u kokonů mezitím zahalil pomocí dýmovnice sebe,kokony i Nao do oblaku kouře."Dostaň je odtud a kryj si oči."Zašeptal dívce Shin ,když kolem ní proběhl."Kawarimi no jutsu."Zamumlal druhý Shin a připlácl na mrtvolu,kterou si zvolil za náhradu výbušný lístek.
Šance ,že kloni zdrží muže déle než pár vteřin se rovnala šanci ,že z nebe začne pršet čokoláda a jeleni vyhlásí válku kočkám,ale Shinovi stačila jen chvíle a v tu taky doufal,když vyletěl z kouře naproti Sachimu.S pohledem jasného cíle a postojem co nejvíc přikrčeným k zemi se skokem octnul co nejblíž jeho protivníkovi a švihem svojí katany vedeným rovnou od země zaútočil s úmyslem rozpárat nepříteli břicho až po hruď.I když se mladý shinobi snažil po celou cestu krýt dýmem a svým přikrčením,nebyl si proti jouinovi svým utajením vůbec jistý.

Naomi Taiko, tým 14

Dívala se na pomalu zvětšující se plamínky. Když byly dostatečně velké, aby odolali nějakému tomu větru, odstoupila dál od ohně. Polkla na sucho, jakmile zaměřila, že sensei si otřel čelo. Vypadal ještě víc komicky než předtím a měla co dělat, aby se nezačala smát. Zhluboka se nadechla a napočítala do desíti. Zabodla si meč do země, po kterém se svezla na zem a zůstala o něj opřená. Mělo výhodu mít sebou velkou zbraň. Další výhodou bylo mít sebou Nanami, jež se pustila do přípravy jídla. Měla sice sebou něco sbaleného, ale čerstvé rýži se nic nemohlo rovnat. Pomaličku začala slintat na jídlem. Čím více pozorovala dívku, tím větší měla hlad. Jakmile zaznělo ono kouzelné a uším lahodící slovo 'hotovo', nenápadně se natáhle pro jeden trojhránek a zakousla se do něj s chutí.
"Výborné, Nanami-chan!" pochválila jí s pořádným úsměvem na tváři.
Mezitím co jedla, dívala se do ohně a poslouchala.
"Souhlas s Nanami-chan. Musí to mít pro nějaké predátory, jestli se ztrácí jen maso. Nebo to je člověk, který jí maso obložený masem." pokrčila rameny a olízla si mlsně prsty. Na tohle přemýšlení nikdy nebyla, spíše na demolici. Jo, to jí šlo vždycky ze všeho nejlépe.