NFFORPG - Konohagakure no Sato

Vložil Jaden, Ne, 2016-08-21 18:59 | Ninja už: 6200 dní, Příspěvků: 3468 | Autor je: Editor všeho, Moderátor, Ichiny trojky

Takuya Riko
Tým 11
Les kolem Konohy, propast > Jezero poblíž Konohy
„AAAAAAHHHH!“ ječel nepříčetně Takuya se slzičkami v očích, které okamžitě unášel vítr, zatímco se s Kumarem řítili do hlubin propasti. Nevnímal ani senseiovo hudrování, ani zoufalý křik Onigiri, která se tu objevila. Jediné, co vnímal, byla ta obrovská hloubka pod ním, do které padali.
„KUUUMAAARUUU-SEEENSEEEEI! JÁ NECHCI UMŘÍÍÍÍT!“ chytl se Takuya jako klíště mužovi paže, která byla pomalu stejně velká jako on, pištící jako malá holka.
Kumaru ale najednou poskládal nějakou sadu pečetí, kousl se do palce a plácl mladíka přes hruď, načež šlo už vše ráz na ráz.
Jejich pád se zastavil a oni dopadli dřív, než doletěli na dno.
„Eh-...!?“ hekl Takuya, když sebou praštil do čehosi měkkého a chundelatého, ale dřív, než si stihl uvědomit, že jsou zachráněni, zděšeně nadskočil a prudce se posadil, když se propastí rozlehl děsivý řev.
„C-Co-!?“ rozhlížel se kolem sebe zmatečně černovlásek, zatímco se jeho sensei s čímsi bavil, načež se musel té srsti, ve které oba leželi, rychle chytit, protože se to něco, do čeho dopadli, dalo do pohybu.
„C-C-Co se to krucipec sakramensky dějéé!?“ hulákal pro změnu totálně zmateně Takuya, zatímco je ta chlupatá věc nesla výš a výš, dokud se s nimi nevynořila ven z propasti úplně, jen o kousek míjející nebohou Onigiri.
Když se Kumaru pustil a seskočil na zem, Takuya následoval jeho příkladu a vrávoravě doskočil hned vedle něho do trávy na okraji propasti, kde se mu konečně naskytl pohled na jejich zachránce.
Byl jím obrovitánský, děsivý medvěd s jakousi helmou na hlavě, tvářící se výsostně naštvaně.
„No tý brďó...“ vydechl s vyvalenýma očima Takuya, civící na ten přírodní úkaz před sebou, dokud si nevšiml, že na něho Kumaru nějak podezřele ukazuje.
„Eh?“ zamrkal mladík nechápavě, načež mu to po té poznámce o Shunshinu konečně došlo.
„EEEH!?“ vyjekl zděšeně, „JAK JAKO VYUŽIJU!? A PROČ UKAZUJETE SAKRA NA MĚ, KUMA-JIJI!?“ rozhulákal se černovlásek na svého senseie za to, jak na něho všechno podle svedl, ale to už na oba dopadl stín medvědí tlapy.
„GWAAAH!“ zaječel Takuya dnes už poněkolikáté, když je medvěd jediným máchnutím odpálil do vzduchu jako tenisové míčky a oni se proletěli přímo do relativně nedalekého jezera.
„Guah!“ zalapal genin po vzduchu, když se vynořil nad hladinu, ale to už mu dnes slunce zastínil obří medvěd již podruhé, když se jeho silueta zjevila ve vzduchu nad jezerem, do kterého hodil obrovský chlupáč vzápětí placáka a způsobil tak menší tsunami.
„No do hÁJE NAVOLEJOVANÝHOOOO!“ zbledl nejprve Takuya, když spatřil obří vlnu, načež se pustil do zběsilého kraulování pryč. To bylo ale samozřejmě k ničemu, takže ho masa vody okamžitě strhla a vynesla ho z jezera na břeh, kde ho připlácla na kmen jednoho ze stromů jako mouchu na zuby veselého cyklisty.
„Ghe...ehe...he...“ chroptěl omráčeně černovlásek, zatímco klouzal po kmeni stromu k zemi jako flusanec po skle.
Jestli mělo tohle jezero nějaké božstvo, zažívalo teď patrně pořádné déjà vu.

„Jestli ho znám? Odkud bych ho měl asi znát!?“ pohlédl Homura na Midori krátce pohledem, který naznačoval, že víc jí k tématu asi už neřekne, načež se zahleděl opět před sebe, na vstupní dveře do kovárny, ke kterým se trojice jouninovým rázným krokem blížila.
Uvnitř kovárny se na Kaita mezitím obrátil pár zelenkavých očí, patřících ženě, která vedle jeho postele právě namáčela kus látky do vody v lavoru, aby s ní mohla chlapci otřít a ochladit tvář.
Když se Kaito posadil a promluvil na ni, žena se nejprve zatvářila překvapeně a trošku ustaraně, ale vzápětí se na rusovláska hřejivě usmála.
„Ahoj,“ odpověděla mu na pozdrav, načež se k němu hned sehnula, když mladík bolestivě sykl a praštil sebou zpátky na madraci.
„Nenamáhej se, byl si moc dlouho v kómatu, víš? Odpočívej,“ otřela mu látkou něžně tvář, usmívající se při tom s mateřskou něhou, načež hadřík znovu přeprala v lavoru, vyždímala, vyklepala ve vzduchu, a složený ho Kaitovi položila na čelo.
„Hmm? Už se probral?“ objevil se ve dveřích za hnědovlásčinými zády o něco starší muž, umazaný od sazí a oleje, s koženou zástěrou kolem pasu a plnovousem ve tváři. Za jeho zády šlo rozpoznat interiér kovárny, včetně vchodových dveří se skleněnou okenici v úrovni hlavy, na kterou akorát dopadl čísi stín.
Prásk!
Zničehonic se vchodové dveře rozletěly dokořán a v nich se objevil muž s dvojbarevnými vlasy a přísným, až nebezpečným výrazem ve tváři, s dvojicí dívek a psem v závěsu.
Jak žena, tak muž sebou vyděšeně trhli a okamžitě se zahleděli ke dveřím.
„T-Toriyo...!“ hlesla hnědovláska a přitiskla si ruce k hrudi.
„Oi! Co ste sakra zač a co tu chcete!?“ popadl muž pohotově kladivo, které měl zastrčené v kapse zástěry, a výhružně ho namířil proti Homurovi.
„Jen klid pane,“ odvětil mu jounin aniž by hnul pořádně brvou, načež se ohlédl přes rameno na Midori s Tenshi, „poďte dovnitř a zavřete nějak ty dveře,“ rozkázal jim postarat se o soukromí navzdory vykopnutým dveřím, načež se opět obrátil na muže před sebou.
„Vy ste Toriyo? Ten kovář, co zachránil toho kluka co se topil v řece?“ optal se muže s plnovousem Homura, upíraje mu svůj žhnoucí pohled do očí, když tu si všiml červených kadeří v posteli za mužovými zády, s povytažením obočí se naklonil lehce do strany, aby do místnosti lépe viděl, a právě tehdy se jeho pohled setkal s tím Kaitovým.

• Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Vložil Naruki, Ne, 2016-08-21 16:10 | Ninja už: 4509 dní, Příspěvků: 105 | Autor je: Prostý občan

Naruki Hyuuga
Tým 3
Les
Po výbuchu sensei přišel u ruku, ale ukázalo se, že se jednalo jen o protézu.Dívka si oddychla i když tak jako tak nebyla to úplně pravá ruka.Čím si asi musel projít.pomyslela si Naruki,ale jen zavrtěla hlavou , aby srovnala své myšlenky.
Momo s Junnou spolupracovaly na záchraně jednoho muže.Bělovláska se rozhodla ještě se podívat po dalších skrytých pastí co by zde mohli číhat."Hlavně opatrně ať nějakou sama nespustím"řekla si pro sebe a začala hledat.Opatrně prohledávala místa dokonce i pod těly lidí.Každé zrnko, Každý kout kde jen mohlo být něco schovaného.

• Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Vložil stan.com, Ne, 2016-08-21 13:27 | Ninja už: 3804 dní, Příspěvků: 811 | Autor je: Utírač Udonova nosu

Shikamuro Nara
Sensei Týmu 3
Přepadená karavana

Shikamuro si připevnil dočasnou dřevěnou náhradu a vstal. Několikrát si procvičil ruku, než přešel ke zraněné ženě. U ní poklekl a přiložil ruce k jejímu zranění. Ty začali opět zeleně zářit a Shikamuro jen pokývl rukou.
"Teď se jen nehýbejte a vyčkejte. Vaše děti zachráním."
Pravil ji a pohlédl na Juunu s Momo, které byli u ležícího muže. Tahle situace ho donutila k malému úsměvu, protože si holky vedli skvěle. Černovlásek položil ruku na své ucho a rozhlédl se po okolí.
"Amio? Jsi tam?"
Shikamuro ani nečekal dlouho a bylo hned poznat, když se mu jeho žena ozvala, protože se mírně pousmál.
"Přepoj mě k hokage. Ne..já jí to klidně vysvětlím sám, proč sem se tam zase naboural..jo. Díky. Miluju tě."
Při té chvilce čekání si Shikamuro několikrát přešlápl a okamžitě zpozorněl, když se spojil a následně se vydal dál od holek.
"Hokage-sama? Tady Shikamuro..já vím...tohle je ale důležité a potřebuju, abyste poslala lékařský tým na..."
Jeho hlas pomalu zanikl se vzdáleností.
Muž zatím nevykazoval známky života.

• Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Vložil Akihiro, Ne, 2016-08-21 13:18 | Ninja už: 6210 dní, Příspěvků: 383 | Autor je: Prostý občan

Akihiro Kazuki
Kancelář Hokage-sama

Dřív, než se mohl Akihiro na cokoliv jiného zeptat, co se netýkalo formálních záležitostí ohledně jeho mise, byli mu všechny osobní otázky zodpovězeny a to ne zrovna příznivě.
Takže byl úplně rozpuštěn... Smutná myšlenka, bohužel však pravdivá.
Bylo to už několik měsíců, co se jeho bývalý člen týmu a zároveň i nejlepší kamarád, ztratil a to i se svým velice nesympatickým otcem. Bylo velice pravděpodobný, že právě on v tom měl nějaké prsty, ale o tom by se dalo jen spekulovat. K tomu všemu měsíc před tím jejich sensei Lee byl vyslán na speciální misi, která podléhala přísnému utajení, díky čemuž se jejich tým nemohl dožadovat jakéhokoliv přesnějšího vysvětlení. Takže... když si člověk dal dvě a dvě dohromady, hned mu mohlo dojít, že tato situace se nikterak nezměnila, v obou případech a to byl právě důvod úplného rozpuštění týmu. Po přeložení posledního tedy čtvrtého člena Týmu 4, byl Akihiro jediný jeho zbylý člen a bylo jen otázkou času, než bude muset vedení vesnice podstoupit jisté kroky a zakročit, pokud situace zůstane delší dobu stejná tak, jako tomu bylo ještě před jeho opuštěním vesnice. Vše se pomalu měnilo a ne zrovna k lepšímu...
"Rozumím, Hokage-sama a děkuji" Sklonil hnědovlásek ještě o něco více hlavu na znamení poděkování a pomalu se postavil. Teď už jej tu skutečně nic nedrželo a neměl v plánu Satsume-sama nadále zdržovat, jelikož podle všeho nebyl jediný, který se dožadoval audience. V jednom měla Hokage-sama pravdu, opravdu toho měl Akihiro na vyřizování více, než dost...
Ještě jednou mladík pokýval hlavou k ženě na znamení úcty, převzal si svou shinobi čelenku, která určovala jeho příslušnost k vesnici a o několik sekund na to se vypařil jako pára nad hrncem. Už bylo taky na čase.

Akihirův návrat domů

Jaké překvapení, že ve vesnici atmosféra zůstávala stále stejná, jako tomu bylo i před půl rokem. Ano, některým vesničanům trvalo, než si vůbec uvědomili, kdo to kolem nich prochází a popravdě, většina z nich uměla i docela slušně ignorovat především, když ten dotyčný na sebe ani nikterak moc pozornost přitahovat nechtěl. Na každém místě ale existují ti, jež nazýváme „drbnami“ a kteří hned jak zaregistrují svýma špiclovýma ušima i očima nějakou příležitost, hned po ní skočí jako hladový pes po kosti. Teď měli navíc i dostatek spekulací, které mohli rozvést do děsivých a naprosto neslýchaných báchorek, kterým samozřejmě málokdo opomenul nevěřit.
Však ať si to užijí... Jediná a poslední myšlenka, která těmto „špiclům“ a „pomlouvačům“ měla být od Akihira věnována. Hned na to totiž zachrastil klíči v zámku a vstoupil do jejich skromného domova, jež už tak dlouho nenavštívil. Byl zase doma.
Následovalo dlouhé vítání a objímání. Nějak se mladíkovi totiž podařilo doma zastihnout jak matku, tak i babičku. Vypadali ale mnohem starší a unavenější, než si je pamatoval. Zdálo se totiž, že ani pro ně nebyl ten půl rok zrovna nejšťastnější. Co se později Akihiro dozvěděl, tak ušetřené peníze, které jim věnoval, vystačili jen na prvních pár měsíců, protože nastalo pár nečekaných výloh a ty bohužel celé úspory spolykali. Naštěstí to nuzné období dokázali ještě relativně dobře překlenout a přežívat s tím, co měli. Za nový finanční příbytek díky návratu svého syna a zároveň vnuka byli ale opravdu vděční.
„Vypadáš jak trhan. Budu ti muset to oblečení spravit“ Zamračila se Asuri na svého syna, ale hned se znova usmála, objala ho a dlouze políbila na čelo. Babička Shibi ale už jen odpočívala na židli a za široka se usmívala.
„To je v pořádku mami. Ještě to není tak hrozný. Navíc, víš jak se Suzumi vždycky vzteká, když ji o nic delší dobu nepožádám a ona mi chce stále pomáhat. Teď bude mít alespoň s čím“ Lehce se Akihiro usmál, ale když uviděl, jak tvář obou žen najednou zvážněli, úsměv ho okamžitě přešel.
„Víš zlato, Suzumi je teď trochu...“ Hnědovlásek však svou matku zastavil a položil ji pravou ruku na její rameno a lehce stiskl.
„Já vím... už se to pomalu blíží, mám pravdu?“ Optal se Akihiro klidným vyrovnaný hlasem, ale uvnitř něj se vše mísilo do jednoho obrovského nepříjemného klubka negativních emocí.
Asuri jen z lehka přikývla, načež svého syna znova dlouze objala.
„Najdeš ji ve svém pokoji. Chtěla být alespoň takhle s tebou“ Pohladila rudovlasá žena Akihira po tváři a hned na to se jala pomoci babičce Shibu do jejího pokoje. Už bylo pozdě a ona si také potřebovala odpočinout. Už nebyla nejmladší a všechen ten stres ji v poslední době nedělal skutečně dobře.

Dveře lehce zavrzali, když Akihiro vešel do svého pokoje. Nebyl tu tak dlouho a přeci jen tu stále bylo pečlivě uklizeno a každá jediná věc měla své místo. Suzumi věděla jak neměl rád, když nebylo vše podle jeho představ tedy, alespoň co se týkalo jeho věcí. Než však měl možnost si mladík s touto myšlenkou ještě chvíli pohrát, uslyšel jen hlasité zvolání svého jména a už mu někdo visel kolem krku. Bylo lehké uhodnout, kdo to asi mohl být.
„Jsi zpátky onii-chan!“ Opakovala stále dokola jeho sestřička, která měla stejně rudou barvu vlasů jako jejich matka. Byli si až tak podobné. V současné chvíli se ale člověk nedokázal skoro na nic jiného soustředit, než jen na ty její zářié zelené oči, jež zdědili oba po svém otci, ve kterých hráli snad všechny jiskřičky světa. Stále to byla ta stejná Suzumi, i když mnohem bledší a hubenější, než si ji Akihiro pamatoval. I přesto ji vša nechával ve svém objení pěkně dlouhou chvíli, načež ji zvedl do náruče a pomalu zanesl zpátky do postele.
„Měla by si odpočívat, Suzumi“ Usmál se na svou setru hnědovlásek a snažil se nějak ignorovat její náhlý uražený výraz.
„Ty mě snad rád nevidíš nebo co?“ Neopomenula dodat s trochou odseknutí.
„To se ví, že tě rád vidím. Kdyby tomu tak nebylo, tak bych ti už nejspíše nadával, že si se bez mého svolení usídlila v mé říši“ Mrkl na ni šibalsky, což dívce vykouzlilo znovu úsměv na tváři. Málokdy viděla svého staršího bratra, že by nějak vtipkoval nebo se alespoň trochu více usmíval, takže takové chvíle jí byli velice drahé. Navíc díky tomu si dokázala potvrdit upřímnost jeho slov. Byla sice pravda, že dříve byl mnohem více usměvavý, především v době, kdy se seznámil s Kaitem a Lee-senseiem. Ty časy byli ale už také delší dobu pryč, takže o to více si Suzumi nesměla nechat ujít žádnou radostnější chvilku.
„Ty ale zase vypadáš. Myslela jsem, že když ti s mamkou ušijeme nějaké pořádné oblečení, než si vyrážel, že si dáš mnohem větší pozor a nebude hned zničený. Asi jsem se spletla“ Velice vážně a s odborným výrazem skřížila ruce na prsou a sjížděla svého bráchu pohledem.
„Až mi bude lépe, budu ti to muset spravit!“ Vynesla po několika sekundách svůj verdikt a neopomněla souhlasně přikyvovat.
„To víš prcku, ne vždy šlo vše podle mých představ a osobně si myslím, že to zase tak strašný není“ I přesto však Akihiro vstal z postele a jal se převléknout do něčeho více domácího a pohodlnějšího.
Suzumi samozřejmě měla hned v plánu protestovat, jelikož oslovení „prcku“ nepatřilo mezi její nejoblíbenější a popravdě to od svého bráchy slýchávala spíše ve chvílích, kdy ji chtěl jakkoliv vyprovokovat. Její sáho dlouhý monolog byl však přerušen ještě před jeho započnutím, když si všimla, že dlouhá mise se zapsala na mladíkovi i na něčem jiném, než jen na oblečení.
„Onii-chan.... ty...“ Vydechla dlouze Suzumi, ale Akihiro jí přerušil v momentě, když si všiml, že ho sleduje.
„To je v pořádku ségra... není to skoro o nic horší než před tím. Jen pár drobností přibylo“ Zlehka se na ni usmál, dooblékal se a znova se vrátil k její posteli, ale tentokrát si už i přilehl.
„Ty se teď soustřeď hlavně na to, aby se ti co nejdříve udělalo lépe, dobře?“ Cvrkl Akihiro sestru do nosu, aby se přestala tvářit tak vážně.
„Hm... no dobře. Ale pak mě budeš muset všechno povyprávět“ Rozhodla se Suzumi pro tuto chvíli ustoupit. Opravdu neměla v plánu teď rozpoutávat nějakou vášnivější debatu a navíc, pro jednou měl její brácha pravdu.
„Onii-chan... když ses teď vrátil... bude všechno v pořádku, než to přijde? Vyřešíš to s maminkou, že mám pravdu?“ Vzhlédla rudovlasá dívka k mladíkovi s nadějí, ale i zoufalým výrazem ve tváři.
„To si piš prcku. Zase budeš běhat po venku tak jako před tím. To ti slibuji“ Akihiro znova svou sestru dlouze objal a už ji nepouštěl. Měl toho ještě dost na práci, ale hodlal tu zůstat, dokud Suzumi nezaspí. Na dnešní večer měla toho vzrušení až až.

Mega hustě kruto-přísný trénink týmu 5 a 11!

Akihiro Kazuki
Hlavní brána Konohy
Tým 5

Již nějakou chvíli bylo možné zpozorovat hnědovlasého mladíka, který seděl na jedné střeše budovy, kousek od hlavní brány a jen tak mlčky vše kolem sebe sledoval. Už od brzkého rána byl na nohou, aby stihl podělat co nejvíce práce a ulehčit tak ostatním členům rodiny, popřípadě si sehnat nějaký ten přívýdělek. Neočekával sice, že po návratu do Konohy bude mít nějak extra moc volného času, ale pokud by se už nějaký naskytl, potřeboval prostor, jak ho nějak efektivně využít. To však nebyla jediná věc, která jej v současné době tížila...
Co si to zase kecal ty jeden idiote.... Chytil se Akihiro za hlavu.
Proč furt slibuješ něco co ani nevíš, že budeš moct splnit. Sám ani nevíš, jak tuto situaci dát do pořádku a ještě jí děláš plané naděje... ubožáku...
Těmito myšlenkami se hnědovlásek moc dlouho ale zabývat nemohl. Už tak proseděl pěkných pár desítek minut a podle rychlého shlédnutí situace tam dole, byl jeden z posledních, na kterého se u brány čekalo. Jediný kdo ještě chyběl byla vedoucí týmu, ta Suzume Tachibana, pokud si dobře vzpomínal. Nezbývalo tedy nic jiného, než opustit svoje dobře vybrané místo a přidat se k ostatním členů nového týmu.
Celý žhavý a nakřivo... Prolétlo ještě Akihirovi hlavou, přičemž hned vzápětí si vzpomněl na slova své matky těsně před jeho odchodem.

„Hlavně buď milý, tulipáne. Oni za to nemůžou, co se stalo s tvým bývalým týmem. Na to by si opravdu neměl zapomínat“ A upravila svému už o půl hlavy vyššímu synovi brýle ve vlasech, které skoro nikdy nesundával.
„To máš od něj, že?“ Usmála se lehce Asuri. Mladík jen přikývl.
„Určitě by byl rád, kdyby si zase začal být trochu více... jak to říci... přátelský? Víš, že první dojem hraje velkou roli, tak si ho nepokaž...“ Letmá pusa na tvář, rozloučení a byl čas vyrazit.
„Pokusím se...“ Byla poslední slova, které ke své matce Akihiro ještě prohodil, než zmizel za zavřenými dveřmi.

Naštěstí se mladík hned na začátku vyhnul nějakému delšímu rozhovoru s jeho novými mladšími kolegy. Ve stejnou chvíli, kdy se tam totiž objevil, se přiřítila, jak velká voda, malá zrzavá... ehm... dívka? A ihned bylo nutný vyrazit, jelikož podle všeho už nestíhali. Co však bylo pro Akihira ještě více překvapující byl ten fakt, že se dostal pod velení zrovna té samé osoby, s kterou den před tím, po cestě zpět do Konohy, měl jistý krátkodobý konflikt. K tomu všemu to byl navíc nejspíše i ten samý tým, kterému se pokusil před tím trochu vypomoci, i když byl o nějaký členy ochuzený. Zůstala tam v zásadě jen ta dívka... teoreticky a pak nějaký mladík, jež se vší pravděpodobností byl také nově přiřazený. Očividně, rozpad týmu v této vesnici byl častější, než by si asi někdo mohl myslet. Kdyby se to však alespoň týkalo jenom těch nově založených.

Cvičiště u řeky
Tým 5

Hned jak všichni od brány vyrazili, Akihiro je bez jediného slova následoval a když konečně dorazili na určené místo, k jeho překvapení tam už čekal jiný tým. Nejspíše se jednalo o nějaký společný trénink, což mladíka zrovna nepotěšilo. Už tak nebyl rád, že pro tentokrát už nebude moct zůstat tak stranou jako posledně a ještě u toho mělo být přítomno více lidí, než tomu bylo běžné.
Sensei druhého týmu byl už od pohledu dosti výrazný člověk a budil respekt. S takovými lidmi se Akihiro na své misi setkával docela často, takže svým způsobem byl i rád za nějakou povědomou věc. Zbylý dva členové druhého týmu se také nedali relativně přehlédnout, především tem mladík, který měl tendenci na sebe asi ve velké míře upozorňovat. Z prvního úhlu zhodnocení zaujímal postavení svalů týmu, nepočítaje toho muže. Naopak ta dívka jej měla tendenci trochu krotit a snažila se zachovávat si chladnou hlavu, takže by se dala považovat za mozek týmu.
Jestli spolu dokáži alespoň trochu spolupracovat tak, aby se vzájemně doplňovali, tak proč ne...
Akihiro se musel ušklíbnout, jelikož překvapoval sám sebe, že se žačal o celou situaci alespoň nějak v minimální míře zajímat. Bral to však tím stylem, že když už je tady, tak by si asi nejspíše měl částečně angažovat. Přeci by tím svou matku mohl trochu potěšit.
Mezi hodnocením celé situace nemohl přeslechnout, že ta zrzavá... hm.. žena...
Jo, to by sedělo. Je to přece už „Konohagakurský Jounin“... nazvala toho muže „strýcem“. Takže to nejspíše měla být asi taková malá rodinná spolupráce. Tento zjevný fakt ale Akihira také zrovna dvakrát moc nepotěšil, protože atmosféra mezi ním a jeho novou vedoucí už tak trochu vřela a pokud si ti dva byli v pár věcech podobní, jak už to u rodiny bývá, měl se rozhodně na co těšit. Prozatím pro mladíka značka ideál znamenala držet se co nejvíce stranou a spíše dělat jakoby tam vůbec nebyl. Třeba se na něj přeci jen zapomene. Když si však všiml, jak ten hyperaktivní klučina po něm neustále pokukuje, nemohl si odpustit takový trochu chladnější a nepřátelský pohled, který ho měl alespoň na chvíli odradit a zajistit, aby v tom už nadále nepokračoval. Své mlčení si však stále ponechával.

• Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Vložil ichi, So, 2016-08-20 12:51 | Ninja už: 6420 dní, Příspěvků: 2188 | Autor je: Moderátor, Editor fóra, Jadenovo osobné Icha icha

Junna Sasaki
Tým 3
Les
Pobral se. Dívka zmateně zamrkala a pohlédla na jeho ruku. Místo potrhaných kostí a masa spatřila rozbitou náhradu. Shikamuro jí hned připomněl priority a hnědovláska si rychle otřela slzy pod brýlemi. „J-jistě!“ vyhrkla a přiskočila zpátky k muži.
Přiložila mu hlavu k nosu a sledovala hrudník, který se celých deset vteřin nenadzvedl. „Momo-san!“ křikla po vyjevené dívce. I ona potřebovala zaměstnat prací. „Pojď prosím sem, a pokaždé, když napočítám do třiceti, zakloň mu hlavu, zacpi nos a dvakrát vdechni. Musíme ho oživit!“ Sama provedla dva první vdechy, zapřela se o jeho hruď a začala rytmicky stlačovat, přičemž hlasitě počítala. „Rychle, Momo-san!“ Brýlatá dívenka se celá třásla, ale nutnost stlačovat a soustředit se ji uklidňovala.

• Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Vložil Leon. S. Uchiha, So, 2016-08-20 12:45 | Ninja už: 4478 dní, Příspěvků: 1297 | Autor je: Obsluha v Ichiraku

Tokune Wakamuro
Tím 6
Nemocnica

Sensei povedal, že ak by som chcel, mohol by som ten tréning nedokončiť. To som však v pláne nemal, chcel som ho dokončiť.
,,Dokončím ho," povedal som rozhodnuto. Sensei potom dodal, že už som urobil pokrok. Na jeho tvári som zaznamenal, aj keď dobre stratitelný, malý úsmev. To mi dodalo ešte väčšiu chuť do tréningu. Trochu som sa posadil, napil som sa a chystal som sa pokračovať. Urobil som to, čo som urobil predtým, nahromadil som isté množstvo chakry do dlane a dostal som ho na povrch. Potom som si dlaň priložil ku rane. Nič sa nedialo. Bolo mi jasné, že to nevýjde, lekárska chakra má byť zelená, nie modrá, ja som to i tak skúsil, veď čo ak by sa stal zázrak. Ako keď sa pozriem do chladničky hneď po tom, čo som ju zavrel. Aj keď som to prestal skúšať a rozmýšľal som, ruka mi furt žiarila, teraz už som sa nemusel báť, že omdliem, kedže už som tam nahromadil len isté množstvo. No potom som s tým aj tak prestal. Rozhodol som sa, že skúsim väčšie množstvo. Chakra bola i tak modrá, tmavší odtieň. Skúšal som menšie množstvo, svetlejší odtieň modrej. Na chvíľu som si sadol a rozmýšľal som. Opäť som sa napil, ani som si neuvedomil, že už som vypil skoro celú vodu, tie nepatrné kvapky na spodku by ma už aj tak nezachránili. Dopil som ju celú a potom som sklopil zrak na fľašu od Coca Sody, ako hovorí reklama, pravého drinku pre ninjov, v ktorej som pred chvíľou mal čistú vodu. Všimol som si, že etiketa trochu opadáva. Napravil som ju. Potom som sa pustil znovu do tréningu. Napadlo ma, že sa musím sústrediť na to, že chcem niečo vyliečiť, vnímať to. Rozhodol som sa, že to tak urobím, nahromadil som do dlane o niečo väčšie množstvo chakry, ako keď sa mi to podarilo po prvý raz. Ten kus chakry som oddelil od zvyšku tela a dostal ho na povrch. Sústredil som sa na to, že si chcem vyliečiť ranú, zároveň som sa sústredil na ranu. Vnímal som svoju ranu. Chakra začala zelenieť a priložil som ju k rane. Začala sa hojiť.
Yo! Teraz sa to musím naučiť bez sústredenia na svoju ranu, pomyslel som si. Napadlo ma, že sa mi to bude dariť lepšie, ak sa budem na nejakú ranu pozerať. Preto som vybral vytrhnutú stranu zo svojej obľúbenej mangy, ktorú stále nosím pri sebe, ani neviem prečo, asi som lenivý si vyprázdniť nohavice. Na tej stránke mal hlavný hrdina ranu od šípu v kolene. Začal som sústrediť chakru a stále som sa pozeral na ranu. Po chvíli som zavrel oči a ranu som si už len predstavoval. Otvoril som ich a videl som zelený žiaru okolo mojej dlane. Naplnilo ma to radosťou.
,,Mám to... Zvládol som to, sensei," povedal som s nefalšovaným, širokým úsmevom na tvári.

• Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Vložil Ero Michi, St, 2016-08-17 20:39 | Ninja už: 5985 dní, Příspěvků: 640 | Autor je: Pěstitel rýže

Nara Nanami
Tým 14
okolí lesů Konohagakure no Sato

Když se k ní jako první přichomítnul blonďatý chlapec, který byl již na první pohled rozhodně z klanu Yamanaka, Nanami se na něj mile usmála a pokývla hlavou na znamení, že ji jejich seznámení těší. Sotva však pootevřela i pusu, aby mu mohla představení oplatit, přihrnula se k ní jako velká voda i modrovláska. Nanami na ni zaraženě zamrkala, rychle ale zakroutila hlavou, aby se z překvapení vzpamatovala, a znovu se vesele usmála.
"Ráda vás poznávám. Jsem Nanami. Nanami Nara," představila se svým novým týmovým kolegům, jak se patřilo a zdvořile se jim uklonila. Teprve poté její velké oči vyhledaly znovu senseiovu tvář, kterou neopustily, dokud nepřestal mluvit.
"Počkej, pomůžu ti ho zavázat," nabídla se ochotně Yoiovi, vytáhla mu z ruky černou pásku a postavila se mu za záda. Aby však dosáhla až na jeho týl, musela se vytáhnout na špičky, jak jen to šlo.
"Tak," kývla hlavou a spokojeně se pousmála, když pásku řádně utáhla. "Teď bychom měli jít," nasměrovala ho dlaněmi držícími jeho ramena za senseiem a následovala ho.

• Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Vložil Monkey D. Kikul, St, 2016-08-17 13:18 | Ninja už: 5584 dní, Příspěvků: 263 | Autor je: Prostý občan

Tenshi Inuzuka
Tím 1
Urukawa

Cesta do mesta sa niesla v akčnom duchu, ako to už v spoločnosti, kde sa Tenshi zrovna nachádza, býva. Do nového mestečka však stihli aj cez to doraziť na druhý deň. Tenshi bola prvýkrát za svoj život "trochu" unavená, pretože celú noc predtým nevedela od vzrušenia zavrieť oči a celý čas, čo ležala v spacáku a oheň vyhasol, pozorovala krásnu hviezdnatú oblohu a predstavovala si, kam ich osud zavedie teraz a koľko super zážitkov spolu zažijú. V jej predstavách bol dokonca Homura veselý a hravý sensei, ktorý sa smial na jej vtipoch a tľapkal ju po chrbáte, keď urobila niečo zlé. Culila sa do nočnej oblohy, až kým ráno nezazrela prvé náznaky svetla a potom s elánom vyskočila zo svojho provizórneho lôžka, zobudila Haru a spolu začali preskúmavať okolie.
...
Teraz jej výraz v tvári prezrádzal, že toho trochu ľutuje. Tenshi nikdy nebývala veľký spáč, avšak vždy si musela aspoň tri hodinky spánku dopriať, inak to dopadlo.. presne takto. Kráčala pomaly, potichu a nenápadne po boku Haru a snažila sa nezaspať uprostred cesty. Chlapa poslúchala len letmo, avšak keď prišli pred mestečko a kázal im dať dole si čelenky, urobila tak bez otázok. Haru ju sledovala s napätím a obavami, bola pripravená zasiahnuť a zachrániť svoju paničku, keď príde k najhoršiemu. Neprebrali ju ani rybári, ktorí by ju v opačnom prípade neuveriteľne fascinovali a rozhodne by sa vydala bez opýtania za nimi a skúmala ich. Teraz po nich hádzala len zombie pohľady. Až Homurov výkrik dokázal vzpružiť jej nervy a ona, rovnako vyplašene ako okolití rybári, sebou trhla a aspoň slabo sa prebrala. Začala vnímať ich rozhovor. Akoby čas letel mimo nej, nastúpila i s Haru do člnu a s očami zabodnutými do hladiny sa hrala s vodou, ktorú si bezmyšlienkovito špliechala do tváre. Haru sedela ako pružina v strede člna, ako sardinka primačknutá. Loďka predsalen bola trochu menších rozmerov. Červenovláska zvedavo natočila hlavu na rybára, keď sa Midori spýtala otázku smerujúcu na zážitky, ktoré tu prežil. Jej vnímanie trošičku začalo fungovať, keďže zvedavosť bola silnejšia ako vyčerpanosť. Jej výrazy sa striedali od prekvapeného ku pobavenému, až k vyplašenému, ale na začudovanie neprehovorila celú cestu ani raz. Taktiež bola extrémne zvedavá na daného červenovlasého chlapca. Vystúpili z lodi a rozhovor pokračoval ďalej. Tenshi v podstate celý čas pôsobila ako prízrak, ktorý tam v skutočnosti ani nebol, všetky potrebné informácie si Haru však pamätala. Len musí nájsť spôsob, ako dievča prebrať, keďže zbytku tímu jej momentálny stav očividne priveľmi neprekážal. Aspoň bol pokoj. Zvyšok cesty prešla znovu do malátneho stavu, i keď okolie bolo pomerne zaujímave a držalo ju hore. Narozdiel od Tenshi bola jej psia partnerka plne prebudená a vnímala všetko, čo sa naokolo dialo. Pohľady ľudí ju nezaujímali, dôležitý bol smer, ktorým sa vydávali. Spaľovala ju neuveriteľná zvedavosť, akoby prebrala túto vlohu momentálne od svojej nevyspatej paničky. Mierili totiž priamo ku kováčskej dieľni, ktorá sama o sebe vyvolávala množstvo otázok.

Zlodeji vo Fuku

Shikarou Nara
Tím 14

S pobaveným úsmevom na tvári sledoval predstavovanie trojice. Chmúrne myšlienky boli okamžite preč a on pocítil akúsi úľavu.. Tento tím pôsobil tak priateľsky a príjemne. Bolo to úplne iné, ako keď bol dlhé roky preč, priradený k absolútne neznámym a tajomným ľuďom a neskôr úplne sám. Uvedomoval si, že to všetko bol len prvotný pocit, avšak jeho srdce mu hovorilo, že teraz už bude všetko úplne iné.. v lepšom slova zmysle. Slabým potrasením hlavy sa prebral zo svojich myšlienok a zlatistými priateľskými očami si poslednýkrát prezrel trojicu.
"Pokiaľ nikto nemá žiadne ďalšie otázky, tak sa vydáme ďalej. Musíme stihnúť tréning a prísť tam načas, preto nemôžeme len tak postávať na mieste. Yoi, šatka späť na oči, šup šup," popohnal jediného chlapca vo svojom tíme a potom sa obrátil na Naomi a jej smutný pohľad hľadiaci na balvan na zemi. Nedokázal sa nerozosmiať.
"Odpusť mi to, Naomi-san, bol to skôr pokus o vtip ako skutočný rozkaz.. Nie vždy môžu dávať senseiove rozkazy zmysel, musíš prísť nato, kedy tomu tak je. A," pristúpil k nej bližšie, oproti nemu bola neuveriteľne drobná a pôsobila skutočne dievčensky. Ukazováčikom jej ťukol priamo do prostriedku čela.
"Treba zapájať hlavu, nielen silu," prehovoril len potichu k nej a milo sa na ňu usmial. Nemyslel to vôbec zle, avšak v niektorých situáciach treba upozorniť druhých. Hneď nato sa otočil na päte a zamieril smerom idúcim k ich konečnému cieľu. Už tu stáli pridlho a stratili priveľa dôležitého času, takže teraz si musia trochu pohnúť.
"Nanami-san, Naomi-san, pomôžte nášmu slepcovi, pokúste sa ho naviesť na správny smer, keď ho stratí," zavolal pobavene za nimi, kráčajúc stále preč.

• Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Vložil Davien, St, 2016-08-17 10:40 | Ninja už: 5929 dní, Příspěvků: 1470 | Autor je: Prostý občan

Kumaru (tým 11)
Neustále svírajíc Takuyovo zápěstí padal vstříc temnotě dna propasti.
"Nenávidím tě skrčku, taháš mě do průserů!" Křikl Kumaru a snažil se volnou rukou zachytit o nějaký výčnělek. Moc se to ale nedařilo. Kameny se pod vahou obou ninjů odlamovaly od stěny a oni tak padali dál.
Vousatý shinobi tak neměl moc na výběr. Musel vyvolat Jeho.
Pustil chlapce, kousl se do palce a rychle složil pečetě. Následně se dotkl chlapcovy hrudi. Oslepil je oblak dýmu, ale dopadli na něco měkkého a chlupatého. A také pěkně naštvaného.
"KUMA-BAKÁÁÁ!!" Rozlehl se strašlivý řev propastí.
Ukázalo se, že obrovský tvor není nic jiného než obří medvěd.
"Proč...sakra proč mě vždycky vyvoláváš na takový místa!" Začal hudrovat.
"Hou hou, tentokrát za to fakt nemůžu, jo? Začněme tím, že nás dostaneš nahoru." Prohlásil Kumaru trochu nervózně v obranném gestu.
Medvěd zabručel a začal se sápat z propasti ven. Země se otřásala a všechna zvířata v okolí vzala roha.
Tvor vylezl a málem tlapou rozmáčkl Onigiri, která se starostmi nahlížela přes okraj dolů do temnoty.
Kumaru s Takuyou seskočili z medvědových zad. Ten ale nehodlal odejít a probodával Kumara s chlapcem přísným až rozzuřeným pohledem. Evidentně čekal na nějaké vysvětlení.
Vousatý ninja nezaváhal ani na chviličku a ukázal na černovlasého chlapce.
"Hmmm...mám dojem, že to shunshin no jutsu právě teď využiješ." Zašeptal směrem k Takuyovi. Představa, jak chlapce nahání něco tak obrovského, byla vážně děsivá.
Medvěd ale jen máchl tlapou a oba mužští členové týmu se proletěli vzduchem a dopadli do středu nedalekého jezera.
Tím to ale nekončilo. Obr se rozeběhl, zboural vše co mu stálo v cestě a skočil do jezera placáka.

• Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Vložil Knedlíček, Út, 2016-08-16 21:28 | Ninja už: 5348 dní, Příspěvků: 443 | Autor je: Pěstitel rýže

Momo Inuzuka
Tým 3
Stres a nervozita se stále zmocňovaly jejího těla a zdálo se, že je proti nim mladá Inuzuka zkrátka bezbranná. V tom se však opět ozval sensei, osvětlil situaci a tak si hnědovláska mohla konečně aspoň trochu oddechnout.
Shikamurova ruka byla však jenom špička ledovce. Stále tu o kus dál ještě ležel onen muž a zraněná žena, jejíž děti byly odvlečeny někam pryč. Jako by se Momo všechno začalo sypat na hlavu už od předešlé zkoušky s loutkou. Musela si však věřit. Sice nikdy předtím v takové situaci nebyla, ale právě proto musela věřit, že to vše zvládne. Musela věřit ve svůj tým. Když už nic jiného, alespoň už konečně pochopila, co Shikamuro předtím svou řečí myslel.

• Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Vložil stan.com, Po, 2016-08-15 00:44 | Ninja už: 3804 dní, Příspěvků: 811 | Autor je: Utírač Udonova nosu

Naoko
Tým 5
Akaigawa
Naoko došla do středu nepatrného davu o par mladících a tam se zastavila a jako kamený chrlič se usadila na rantlu jedné ze střech, ze které shlížela dolů. Na zkrocení malé skupinky mladíků jí stačila jednoduchá, ikdyž chakrově náročná technika, takže mohla zakročit kdykoliv by se něco pokazilo. Situace však vypadala, že se řeší úplaně sama a zjevně nebylo potřeba, aby zasahovala. I tak drzela své smysly připravené. Najednou se však zarazila. Už jistou dobu, od svého malého večerního tréningu, po něčem pátrala a teď si byla jistá. Našla to!
'Konečně. Teď přijde ta horší část u které mě nesmí nikdo vidět. Zvlášť Suzume ne.'
Dívka pomalu vstala a ukryla se za jednou vyvýšenou zídkou, kde se usadila a vyhrnula si tričko na pravém boku, aby jí byla vidět kůže. Zhluboka se nadechla a složila základní pečeť, aby mohla lépe ovládat svou chakru. To bylo zcela nezbytné pro další postup, neboť se chystala dostat ze svého těla něco, co jí celou tu dobu narušovalo chakrový tok. Naoko zavřela oči a upnula svou chakru na určitý, opravdu malý, bod, který se následné pokusila vytlačit ven z těla. V první chvíli se nic nedělo, ale pak jí tělem projela ostrá bolest, při které měla sama co dělat, aby nevykřikla. Díky bolesti si byla jistá, že to našla. Teď šlo jen o to, vyvynout svou chakrou dostatečně velký tlak na to, aby se onen předmět dostal z těla ven. Naoko zatla zuby a všechnu svou pozornost upnula na svou chakru a na malý předmět. Ta bolest byla tak nesnesitelná, že si musela dát na chvilku pauzu, po které hned pokračovala. Po jisté chvilce se jí z boku v jednom bodě rozlyla krev a něco si konečně našlo cestu na svobodu. Bylo to semínko nějaké rostliny. Naoko zalil pocit úlevy, při kterém se přistihla, že si ho užívá. Měla to konečně za sebou. Dívka se přinutila otevřít oči, vytáhla z kapsy malou krabicku s mokrou vatou a semínko tam umístila. Krabicku opět zavřela, vrátila do kapsy a vrátila se na pozici. Krev na boku jí prosákla tryčkem prakticky hned, co ho shrnula zpět, ale díky jejímu vzhledu po boji to nešlo ani poznat. Naoko se postavila na střechu a opět se zapozorovala na dav.

• Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Vložil ichi, Ne, 2016-08-14 09:57 | Ninja už: 6420 dní, Příspěvků: 2188 | Autor je: Moderátor, Editor fóra, Jadenovo osobné Icha icha

Zoologická zahrada

Yoshi, Sen, Suzume, Tarou, Yoriko
Týmu 5
Akaigawa
Suzume netušila, kam dřív s pozorností. Z jedné strany na ni nadával ten neznámý ninja a na straně druhé se schylovalo k rodinné hádce. Plavovláskův nepříjemný tón rozhodl. Zrzka na něj úkosem pohlédla a spolkla několik peprných nadávek, přičemž se zkušeně udržela, aby po něm neskočila. Samozřejmě že mu chtěla poděkovat. Samozřejmě že bylo možné, že se nemůže představit. Tohle všechno věděla. Jenže co když to tak nebylo? To si on neuvědomuje její situaci?
Rezignovaně si povzdychla a dala ruce v bok. „Máš pravdu. Moje mise je tady, jestli jsi nukenin, je prací někoho jinýho tě chytit. Tak se měj fanfárově… neznámej ninjo a pozdravuj hokage-sama. A dík za záchranu holek.“ Tím ztratil její zájem, tedy alespoň to tak vypadalo.
„Mstím se!“ křikla po starotovi Yoriko. „Málem jsi někoho zabil. Víš to vůbec?!“
Starý muž zmateně zamrkal. „Prosím?“
„Víme o vašem trávení zvířat v otcově zoologické,“ přidal se Tarou klidným hlasem.
„Takže kvůli tomu? Totiž, já nikoho netrávil!“
„Jako vždycky jsi špatný lhář,“ procedila skrze zuby starostova vnučka, zatímco se Tarou významně zahleděl na Suzume.
Ta odtrhla pohled od Naoko a kývla. Následně seskočila mezi nebezpečné ninji a skupinku z vesnice. „Tak to tady máte. Tohle váš starosta dělal. A jako bonus se vašemu drahému starostovi povedlo málem zabít otce tady blonďáka.“
Skupinka mužů se zemědělským náčiním se dál mračila, avšak tentokrát jejich výrazy patřily hlavě vesnice. „Je to pravda?“ dotázal se jeden z nich.
Starosta sklopil hlavu a zatnul ruce v pěst.

Hiroko Satsuma
Jedenáctá hokage
Radnice
Hiroko trpělivě a pozorně vyslechla každý detail z hlášení Akihira, který byl velmi dlouho mimo vesnici. „Výborně,“ převzala si svitek a vložila jej do jedné z mnoha zásuvek ve stole. „Dobrá práce, Kazuki Akihiro. Naneštěstí ti musím oznámit, že se tvůj bývalý tým rozpadl a byl jsi přidělen k novému. Kvůli problémům s Kirigakure se složení týmů poněkud směnilo a některé jsou dosti věkově odlišné. I tvůj nový tým je toho příkladem. Byl jsi přidělen do páté jednotky pod velením Tachibany Suzume. Ta je právě teď na misi, ale už ráno mi došlo hlášení, že se brzy i s týmem navrátí do vesnice. Zatím ti tedy uděluji volno počínaje dneškem až do zítřka.“ Její formální výraz trochu prosvítil milý záblesk v očích. „Dlouho jsi nebyl doma, takže toho máš spoustu na vyřízení, že?“

Onigiri Ueda
Tým 11
U Haki doma
„Dobře,“ stekla dívce po čele kapka, načež se zhrozila. „P-prosím?“ vyhrkla, jenže Haki se tvářila vážně. Dívka polkla a zalovila v kapsičce po kunaii. Vyděšeně polkla a přiložila si špičku k ruce. Žena se naštěstí rozhodla ji přestat trápit.
Tmavovláska si se spadlým kamenem ze srdce hbitě opsala, co potřebovala, a potvdila, že si vše pamatuje. S pozdravem a úklonou poté opustila Hakin dům a rozeběhla se na místo srazu. Tam nikdo nebyl.
„K-kde jsou?“ zamrkala zmateně a ohlédla se. „To jsem přišla tak moc pozdě?!“ začala se potit. Náhle však zahlédla skulinku mezi keři, jako kdyby se tudy prohnalo divoké prase. Onigiri skulinku chvilku zkoumala, přičemž si všimla, že stezka pokračuje dál. Někdo tudy běžel a bylo mu úplně jedno, co všechno cestou rozšlapává. Nebyla si úplně jistá, ale čekat také nechtěla. Možná tudy běžel její hyperaktivní kamarád. Vydala se tedy po stopách urvaných větviček a pošlapaného lesního rostlinstva. Cesta pokračovala a po chvíli se začala snižovat. Kunoichi vzhlédla a srdce jí málem prorazilo hruď. Takuya se najednou zjevil na kraji veliké propasti a praskla pod ním zem. Dřív, než stihla vykřiknout, zjevil se Kumaru a chlapce zachránil. Jenže země uhnula podruhé.
„TAKUYO! KUMARU-SENSEI!“ vykřikla zděšeně a zběsile se rozeběhla, ani nevěděla proč. Tohle nemohla stihnout!

• Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Vložil Ikuse, So, 2016-08-13 13:13 | Ninja už: 4369 dní, Příspěvků: 337 | Autor je: Prostý občan

Asai Hachigoro
Tým 6

Asai Tokuneho střídavě sledoval a střídavě se díval jinam. Zrovna, když si prohlížel starý operační stůl, chlapec na něj promluvil. "Uh, dobrá. Tak si chvíli odpočiň a pusť se do té lékařské techniky, pokud myslíš, že na to ještě máš sílu. Pokud ne, nevadí, ale nečekej, že tím Nanu potěšíš. Navíc s jistotou ti můžu říct, že ona ti tu ruku nevyléčí." Asai se Tokunemu nesnažil vyhrožovat, jen konstatoval fakta. Doktorka by to vážně považovala za poloviční úsilí, kdyby teď přestal a stejně tak by se nad ním ani neslitovala a nevyléčila mu ránu, aby se třeba do dalšího dne ruka nezanítila. "Ale, i kdybys teď přestal, dobrá práce. Zvládnout ovládání čakry je těžší než by se zdálo." Poprvé za celou tu dobu se Asai lehce, ale upřímné pousmál.

• Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Vložil stan.com, Čt, 2016-08-11 07:33 | Ninja už: 3804 dní, Příspěvků: 811 | Autor je: Utírač Udonova nosu

Kaitův Začátek

Uruzava Okoto, Shiuta Nara, Chouta Akimichi
Tým 10
Poblíž města Urugawa
Tým 10 opustil město Urugawa, prošel kolem stejnojmeného jezera s vodou po levici a nyní kráčel lesem, podél říčky, ústící v jezeru za nimi, vstříc mostu vedoucímu přes ni.
“To byla brnkačka,” usmívala se spokojeně Shiuta, s dlaněmi spojenými za zády.
“Hm… Vážně ste musel odmítnout to pozvání na oběd, Uruzava-sensei?” šklebil se přešle Chouta, kterému kručelo v žaludku.
“Je chválihodné, že myslíš na svou ‚formu‘, Chouto, ale neměl bys kvůli tomu zapomínat na slušné vychování,” pronesl s úsměvem sensei týmu, kráčející nalevo od posledního člena.
“Ale musím vás pochválit. Všechno proběhlo hladce. Toho si važte,” dodal Uruzava a přejel trojici pohledem.

Sarutobi Kaito
Tým 10
Kaito v klidu kráčel s týmem a hleděl na oblohu. Rukou si přitom kryl slunce. Přesněji řečeno, mladý Sarutobi přemýšlel o všem možném a volně pohybující mračna mu v tom pomáhala. Dokonce to i trochu vypadalo, jako by celý tým ignoroval. Tak tomu však nebylo.
‘Mise byla úspěšná. Moje první mise. Ani jsem nečekal, že by to mohlo jít tak snadno..ne..já doufal, že to neproběhne tak snadno.’
V mysli se mu vybavil jeho bratr Asayake, který si jen odfrkl, když se dozvěděl, jak jednoduché to jeho bratr měl.
‘Byla to jen první mise. Málokomu se na první misi přihodí něco zajímavého!’
Osočil se v duchu na bratrovu vidinu a ušklíbl se. Pohledem se vrátil opět k cestě a po očku shlédl svůj tým.
“Kdybychom se tam zastavili na oběd, stálo by je to víc než tahle mise.”
Utrousil škodolibou poznámku na Akimichiho účet.
‘Pochybuji, že se po cestě stane ještě něco zajímavého, ale furt mám ten divnej pocit. Ne...nemůžu důvěřovat něčemu tak nepodloženému.’
Kaito se trochu zamračil, ale pro jistotu zkontroloval okolí.
“Je to fajn procházka. Je hezky, neprší...teď už se nic zajímavého nestane.”
Povzdechl si nahlas a jako by čekal, že to právě teď zakřikl. Kaito moc dobře věděl co zvládne a co ne. Navíc, byl tu Uruzava-sensei a ten byl opravdu dobrej, co tak zatím Kaito vydedukoval.

Uruzava Okoto, Shiuta Nara, Chouta Akimichi, ninjové
Tým 10
Poblíž města Urugawa
“Hah… hah… hah!”
“Přidejte… Přidejte sakra!”
“Guah!”
"Mouji! Mouji to dostal!"
"Nezastavujte se! Musíme se vrátit! MUSÍME!"
"Ale oni... oni sou furt za náma, jak je to možný!?
"Grr, abych si nedal k obědu tebe, Kaito!" zakousl se mezitím Chouta rudovláskovi popuzeně do hlavy.
"Yamenasai, omae tatchi! Mou...! (Přestaňte s tím, vy dva! Chjo...!)" napomenula škádlící se dvojici otráveně Shiuta s pomyslnou žilkou na čele a promnula si kořen nosu.
Uruzava to celé sledoval s pobaveným úsměvem, ale nijak to nekomentoval.
"Nebud zklamaný, Kaito, přeci jen to byla mise ranku D. Svou kariéru máte teprve před sebou, vy tři... A kromě toho, ne všechny ‚zajímavosti‘ člověka překvapí mile," odvětil na rusovláskovu poznámku jeho sensei a sám se zahleděl krátce k nebi.
Čtveřice už byla od mostu přes říčku jen kousek, když tu se Uruzava zastavil.
"Doushita, sensei? (Co se děje, mistře?)" optala se muže zvědavě Shiuta, když se po pár krocích spolu s ostatními také zastavili, ale Uruzava jí neodpověděl.
"Co je to...?" hleděl muž kamsi napravo, mezi stromy, a mračil se. V lese ale vůbec nic nebylo.
"Zdálo se mi to?" zapochyboval jounin, když tu se mezi stromy cosi mihlo a on vytřeštil oči.
Do dvojice stromů kousek od skupinky, hned naproti mostu, se zabodla dvojice kunaiů, za jejichž oka visela zavěšená dvojice černých, jakoby v papíru zabalených kuliček, které se rozsvítili vnitřním světlem přesně ve chvíli, kdy před dvojici stromů doskočil nějaký muž, oblečený v klasickém úboru ninjů z listové, celý špinavý a pomlácený, s křečovitým výrazem ve tváři, a chystal se odrazit a pokračovat v útěku.
Exploze vyhnala ze svých hnízd ptactvo v okruhu alespoň jednoho kilometru a zvedla pěkný oblak kouře.
"Kuh, hah... Shiuto! Chouto! Kaito" zvedl se Uruzava kašlajíc ze země a začal se shánět po trojici geninů.
„Guh, huh… C-Co to bylo, sensei-!?“ ozval se po chvilce jako první Chouta, mnoucí si oči, do kterých se mu dostal prach a rovněž zvedající se ze země se pokoušel rozhlížet.
Dřív, než se ale mohl pořádně rozkoukat, na něho padl čísi stín. Přímo vedle něho se najednou objevil muž, oděný ve stejném úboru, jaký nosil prakticky každý ninja z Konohy. Dokonce i čelenku Listové měl uvázanou kolem čela... Proč tedy držel v ruce meč a připravoval se jím mladého Akimichiho setnout!?
„Huh…?” rozkoukal se konečně Chouta, ale jediné, co stihl, bylo zděšeně se na ninju otočit.
Čepel zasvištěla vzduchem… ale nedopadla. Zastavila se pár centimetrů od mladíkova čela, jako kdyby ji na poslední chvíli zastavila jakási neviditelná ruka.
Ninja se překvapeně zarazil, ale ať napínal svaly, jak chtěl, nemohl se hnout. Až když stočil pohled stranou, pochopil, co se stalo.
Pár metrů od nich totiž klečela na jednom koleni Shiuta. Měla námahou zatnuté zuby a ruce držela spojené v pečeti krysy. Její stín, zdeformovaný a protáhlý díky technice Kagemane no Jutsu, se táhl až k útočníkovi a držel ho v šachu.
„Ghhh…!“ procedila černovláska skrz zuby a přimhouřila oči, zatímco se jí na čele začaly rojit krůpěje potu. Ten muž byl hrozně silný! Déle už ho neudrží.
„Hni se, Chouto!“ varovala svého kamaráda, dokud mohla, jenže to už si někdo rozhodl vzít na starost i ji a těsně za ní náhle přistál další shinobi, oděný jako spojenec, ale s úmysly pravděpodobně stejnými, jako ten první.

Sarutobi Kaito
Tým 10
Kaito odrazil všechny reakce Chouty i Shiuty ledabylým zamáváním ruky nad hlavou, jako by je kompletně ignoroval a pohlédl na senseie. Mírně se ušklíbl a dokonce se i mile pousmál.
“Já vím, já vím.”
Odvětil milým hlasem, který u něj byl docela vyjímkou.
“Jenom sem chtěl trochu toho vzrušení z akce.”
Vysvětlil vzapětí, aby nedošlo k nedorozumění.
“Jasně že bych nechtěl bojovat o život. Jsem genin a po světě běhá hromada tvrdších ninjů, než jsme my. Ale stejně. Jaká je pravděpodobnost, že nám teď něco zkříží cestu, co sensei?! Uruzava-sensei?!”
Když Kaito domluvil, vypadalo to, jako by Uruzavu něco trochu rozhodilo, protože se vzápětí zastavil. Kaito pohlédl stejným směrem a ztuhl. Do stromů opodál se zabodly dva kunaie s divnými kuličkami, které vybuchly jen co se před nimi objevil shinobi z Konohy. Bylo jisté, že to nemohl přežít. Na to to byl až moc velký výbuch.
Kaito si stihl jen dát před oči ruku, protože následná tlaková vlna po výbuchu se přiblížila až nechutně rychle a smetla mladého genina k zemi.
V okolí nebylo díky zvednutému prachu nic moc vidět. Díky ruce však mohl vidět alespoň to něco. Kaito se okamžitě zvedl a marně se snažil někoho najít. Přitom všichni byli kousek od sebe. Zprava od Kaita náhle zazněl senseiův hlas a hned na to Choutův
‘Jsou v pořádku...díky bohu.’
Pomyslel si, ale rychle se rozponměl na shinobiho před výbuchem. Vždyť mohli být také na řadě! Jestli někdo šel po ninjích z konohy, tak proč by opomenuli tři geniny se senseiem?! Byli až velmi snadná kořist. Kaito vytáhl svitek a do ruky mu vpufli dva Fuuma shurikeny, složené do sebe, takže vypadali jako jeden. Prach naštěstí už trochu opadl a tak mohl Kaito zahlédnout situaci, kde šlo Choutovi doslova o život.
“Kusó!”
Vyhrkl ze sebe a z otočky hodil oba shurikeny tak, aby byl ten druhý ukrytý ve stínu toho prvního, po vystunovaném nepříteli.
Bylo jasné, že ho Shiuta dlouho neudrží a proto musel jednat hned. Když však Shiuta křikla po Choutovy, otočil k ní Kaito rychle pohled. Další nepřítel se jí objevil v zádech. Kaito musel reagovat ihned. Shiuta od něho sotva pár kroků. Rychle vyrazil kupředu a přitom se mu v ruce z ničeho nic objevili shurikeny, které po ninjovy hodil. Celkem šest jich bylo.
Kdyby to bylo potřeba, kryl by Shiutu svým tělem. Kaito jenom doufal, že to stihne.

Uruzava Okoto, Shiuta Nara, Chouta Akimichi, ninjové
Tým 10
Poblíž města Urugawa
Když na Choutu Shiuta zavolala, mladý Akimichi se konečně probral a vrhl se mimo dosah útočníka, právě včas, protože dívčino Kagemane v tu chvíli povolilo a ten chlap promáchl svým mečem místem, kde ještě před chvilkou baculatý ninja byl.
„Kuso!“ zavrčel ninja, ale to už se na něj řítil Kaitův útok. Muž se jen ušklíbl a odrazil první shuriken svou katanou stranou, jenže ten druhý ho překvapil a on musel s vyvaleným pohledem na poslední chvíli uskočit, aby ho rotující hvězdice jen škrábla na rameni a on nedopadl hůř.
„Gh!“ chytl se muž za ruku a stáhl se. Kouř se pomalu zvedal a odhaloval další ninji, bojující na život a na smrt. Asi pět mužů tu bojovalo s přesilou dobrých osmi, všichni na sobě měli uniformy z Konohy, a ti v přesile vyhrávali, což nebylo moc dobře, vzhledem k tomu, že útočili i na tým 10.
„Tsch!“ sykl ninja stojící za Shiutou, když po něm Kaito hodil šest shurikenů, a všechny, kterým se nemohl vyhnout drobným úklonem, odrazil svým mečem, načež se rychle ohnal po dívce, dokud byla ještě na dosah.
Těsně před tím, než se mu ale stihl Kaito vrhnout do rány, zablokoval jeho ránu čísi kunai a Shiuta k dotyčnému vyjeveně vzhlédla.
„Běžte k mostu, vy tři!“ zařval na trojici Uruzava, který se přetlačoval s ninjou s mečem tak dlouho, dokud se Shiuta nevzdálila, načež od sebe oba s řinčením zbraní, od kterých odlétlo pár jiskřiček, odskočili.
„Získám vám čas a pak vás doženu!“ křikl na ně ještě Uruzava, aniž by spouštěl pohled bojiště před sebou.
„Na nějakýho pěšáka seš dost sebejistej!“ zazněl další hlas.
Před Uruzavu se postavil nějaký hnědovlásek, s podivným, válečným malováním ve tváři, a děsivě se ušklíbl.
„Uvidíme, co budeš řikat za chvíli!“ roztáhl se jeho škleb ještě víc a on se vrhl proti Uruzavovi.
„KAITO!“ zařval Uruzava na rudovláska, jako kdyby věděl, že ústup odmítne a vyrazí mu na pomoc, „okamžitě zmizte! To je ROZKAZ!“ zařval poté, co vykryl první divokou vlnu výpadů pěstí a kopů od hnědovláska, který poté s krvelačným výrazem ve tváři cukl pravačkou do strany a zaútočil na jounina dlouhou čepelí, která mu vyskočila z rukávu.

Kaito Sarutobi
Nepřátelský Shinobi v konožském oblečení úplně bez problémů vykryl Kaitovy útoky a pokusil se zabít mladou kunoichi. Chlapec ani nepřemýšlel, že by mohl zemřít, když sám napadne tak silného ninju. Naštěstí byl Uruzava rychlejší a výpad zablokoval kunaiem. Shiuta se stáhla a společně s Choutou se měli stáhnout, podle Uruzavova rozkazu. Bylo to celkem logické, protože ani Kaito netušil, kdo je přítel a kdo nepřítel, dokud by na něj nezaútočili.
“Běžte! Pomůžu..”
Křikl ke svým společníkům, protože odmítal utéct. Nemohl v tom nechat senseie samotného. Bylo mu sice jasné, že by to pro něj mohlo dopadnout špatně, ale musel to alespoň zkusit. Než však stihl vůbec domluvit, Uruzava ho okřikl. Měl Kaita dokonale přečteného a věděl co udělá ještě předtím, než na to chlapec vůbec pomyslel. Kaito zatnul pěsti a na obličeji vytvořil vzdornou grimasu, jenže ta mu byla k ničemu. Uruzava měl pravdu. Museli utéct a doufat, že se k nim sensei připojí. Bylo mu to proti srsti, ale nemohl nic dělat. Musel alespoň dostat do bezpečí ty dva, protože za ně cítil zodpovědnost. Někdo musí podat zprávu Konoze. Někdo musí přežít! Na ničem jiném aktuálně nezáleželo.
Kaitovy se v ruce objevily dvě bombičky, které hodil před sebe, aby zakryl ústup. Druhou rukou vytáhl kunai a odskočil ke svým kolegům.
“Dělejte! Musíme se dostat přes most! Rychle!”
I tak však chvilku počkal. Musel je krýt a proto musel jít jako poslední.

Uruzava Okoto, Shiuta Nara, Chouta Akimichi, ninjové
Tým 10
Poblíž města Urugawa
„SENSEI!“ vykřikla Shiuta, když se spolu s Choutou zarazili podobně, jako Kaito, ale nakonec se jen hořce kousla do rtů a s výrazem vnitřního rozporu, stejně jako ostatní, se dala na útěk.
Kaito je kryl kouřem, takže jim dala bitevní vřava chvilku pokoj, ale to se změnilo hned, jakmile trojice doběhla na most.
Když byli v polovině, mezi mladou dvojici z klanu Nara a Akimichi a mladého Sarutobiho se zarazil trny posetý granát, který se vzápětí rozzářil a explodoval.
Dvojici tlaková vlna zasáhla do zad. Pár trnů škráblo Shiutu na noze a dva se Choutovi zarazily do zad. Kaito to ale schytal čelně a kamenný most s ním. Když se mu stavba rozpadla pod nohama, začal kovovými trny probodaný rusovlásek padat, dokud nezmizel pod hladinou řeky.
Když se Shiuta trošku probrala, padl její pohled nejprve na sténajícího Choutu, který se snažil postavit alespoň na čtyři, načež se se slzami v očích začala shánět po svém druhém kamarádovi. Když ho ale nemohla nikde nalézt a on spatřila zbytky mostu, zorničky se jí zúžily.
„Kaito!“ vrhla se dívka k okraji koryta řeky, dokud o několik metrů dál nespatřila červenou kštici, kterou unášel proud k vodopádu opodál.
„KAITOOO!“

Sarutobi Kaito
Probuzení
Kaito se probral a pootevřel oči. Ležel na posteli v nějaké neznámé místnosti a jeho vlastní tělo mu davalo velmi zmatené signály, které mu připadali jako hromada informací nahuštěných do malé trubice, kterou mu je tělo podavalo v nadzvukové rychlosti a proto se o nic víc nepokusil. Jen zůstal dál ležet ve stejné poloze a opět zavřel oči, než se mu trochu rozběhnou všechny smysly. V mysly mu zatím naběhly klasické otázky, na které neměl v tuto chvíli žádné odpovědi. Jako napříkald, "kde to jsem" a nebo, "proč mám pocit, jako by mě někdo nacpal do sudu a zkopl ze srázu". V hlavě měl však hrozný zmatek a mohl se snažit sebevíc, ale nedokázal se prodrat v zamlžených vzpomínkách.
Kaito po dobrých pár minutách zkusil štěstí na novo a otevřel oči. Dokonce se dostal k natočení hlavy bokem, čímž zmapoval velký kus místnosti. Hned u hlavy mu stál menší stolek s lékažskýma pomůckama a velkým lavorem s vodou, kterou se omývají ranění a o kus dál stála postarší hnědovláska v prostém oblečení. Kaita hned napadly dvě varianty, jak situaci vyřešit. Buď si bude hrát na drsného a pokusí se nějak dostat do role toho, co klade otázky, což nebyla moc dobrá varianta, hlavně ve chvíly, kdy byl pravděpodobně raněný a tato žena mu nejspíše zachránila život, a nebo že bude hrát hodného a zmateného zraněného. První variantu Kaito zavrhl rovnou. Měl svou hrdost a i kdyby padl do rukou nepřítele, musel nejprve zjistit pár informací navíc, než se začne rozhánět kunaii. Navíc to vypadalo, že ho nechtěli zabít, protože to by už nejspíš nedýchal. Kaito si vybral druhou možnost a pokusil se velmi pomalu posadit. Oči však upíral stále na ženu.
"Ahoj?"
Vypravil ze sebe, aniž by se pořadně rozmyslel co bude říkat. Nic lepšiho ho však nenapadlo. Probudit se a klást otázky nebyl moc dobrý začátek.
Najednou mu, jako blesk z čistého nebe, projela hlavou palčivá bolest a s ní přijela i první dávka vzpomínek. Kaito si ani neuvědomil, že sebou sekl zpět na postel a chytl se pravou rukou za hlavu.
Vzpoměl si, že stál na mostě, který vybuchl, vzpoměl si také na to, že před něčím utíkal, ale zaboha si nemohl vzpomenout na to, před čím vlastně.

• Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Vložil Mitora, Út, 2016-08-09 21:41 | Ninja už: 4548 dní, Příspěvků: 807 | Autor je: Tsunadin fackovací panák

Midori Hyuuga
Železo na prodej

Když se na ní ohnivec obořil, hanbou lehce zrudla a odvrátila tvář stranou. ´Jo, přesně tak, jsem hloupá. Měla jsem líp poslouchat, ale to teď už nespravím no... I když představa jak sensei urovnává politické problémy bez obětí...´
Když však pokračoval v hlavě jí vířily myšlenky, že by se mohla ozvat, že toto úplně odvodit nemohla, protože se sensei s detaily mise nijak neobtěžoval podělit a ona tudíž nemohla vědět co je v tom svitku s podrobnostmi o misi, který od Hokage dostal. Při vzpomínce, co se stalo posledně, kdy něco nevhodně poznamenala, se lehce otřásla a raději držela jazyk za zuby.
Zachytila jeho krátký pohled a docela se bála co bude následovat. Homura nevypadal, že by byl nějak nadšený z toho co říká, takže by to nemělo být nic zlého ne? A nebo až moc zlé i na něj? Ve chvíli, kdy ovšem slyšela zakončení, nevěřícně otevřela pusu. Ani si v té chvíli neuvědomila, že prošli bránou. Ne, že by to bylo poprvé co jí sensei pochválil, ale taky to nebylo nijak obvyklé a vždycky předtím, co si pamatovala, se to týkalo boje.
Z tohoto lehkého šoku jí vytrhly pohledy obyvatel vesnice. Jejich skupinka očividně poutala pozornost a to bylo něco, co Midori úplně nevyhovovalo. "Děkuji... Sensei, vy toho kluka znáte?" Zeptala se jak pro odpoutání své pozornosti od lidí kolem, tak z vlastní zvědavosti. Homura ovšem mlčel a tak jí nezbylo nic jiného než doufat, že se odpověď dozví později. Neměla tušení jestli červenovlasý vesnici zná a ví kam jde, nebo jestli nejdřív zkusí najít toho záhadného kluka a tudíž míří ke kovářské čtvrti. Když k ní začaly doléhat zvuky kováren a jejich typický zápach, zvědavě se začala rozhlížet, protože jí došlo, že se jedná o druhou možnost.
Pohled na náměstí jí překvapil. Tolik kováren na jednom místě ještě neviděla a navíc to vypadalo, že se všechny zvládají uživit-tedy skoro všechny. Téměř si ani nevšimla, že sensei zastavil a tak se zastavila až na jeho úrovni.Pohled na lidi hemžící se všude kolem jí fascinoval. Každý měl zjevně co dělat a mezi tuto práci patřilo zjevně i vyhýbání se několika kovárnám. Těch pět budov u kterých se nikdo neochomýtal přejela smutným pohledem a když u jedné postřehla nápis na vývěsním štítu, přestala se zajímat o důmyslný rozvod vody a vydala se za Homurou. Ten si očividně nedělal nic z toho jaký bude mít jeho čin následky a kdyby se k němu nepřidaly, ničemu by to nepomohlo. Na nějaké uvažování o tom, že jim teď budou lidé věřit zřejmě ještě méně, s ním nebyl prostor. Prostě běž a uvidíš. Tak se zhluboka nadechla a šla za ohnivcem přímo ke kovárně, kterou zmínil milý rybář a které se asi nevedlo moc dobře.

• Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Vložil Jaden, Út, 2016-08-09 20:27 | Ninja už: 6200 dní, Příspěvků: 3468 | Autor je: Editor všeho, Moderátor, Ichiny trojky

„Tys v tom kanclu neposlouchala nebo co!?“ obrátil se na Midori Homura nejprve lehce zhurta, jak už to měl ve zvyku, ale hned si to uvědomil a vzápětí nasadil o něco mírnější tón, zatímco si to mířili k Urukawě.
„Sme tu proto, abysme dali do pořádku, co tu Ryuusei podělal. Nevim, co těm lidem nakecal, ale ti mu teď věřej a ke Konoze se obrátili zády,“ řekl, načež se zamračil, „a problém je právě v tom, že VŠICHNI ninjové, co v tomhle jedou, sou z Konohy, Midori,“ pohlédl na hnědovlásku krátce, načež se opět zadíval před sebe. Brána města už byla co by kamenem dohodil.
„Mimochodem...“ dodal Homura, když prošli bránou, a mírně se při tom ošil, „dobrá práce se zjištěním, kde najdem toho kluka,“ řekl nakonec, při čemž těkl pohledem k hnědovlásce a rychle jím zase uhnul. Z chválení někoho, nebo projevování nějakých jiných, než destruktivních emocí, byl evidentně nesvůj.
Jak tak procházeli městem, obracely se na ně všechny možné druhy pohledů. Nezaujaté, zvídavé, nenávistné, vřelé... Byla vážně podivná směsice. Co ale v očích všech lidí citelně převládalo, byla obezřetnost a nejistota.
Homura, který se kolem sebe moc nerozhlížel, jen přejížděl očima ze strany na stranu a mlčel. Tohle město bylo známé právě dovednostmi svých kovářů. Nenajít kovářskou čtvrť bylo prakticky nemožné.
Jak sluch, tak čich byly dostatečnými rádci. Pach oleje, kovu a uhlí, doprovázený tlukotem o kovadlinu, navedly tým jedna až k jejich cíli.
Když skupinka naposledy zabočila, rozevřelo před nimi svou náruč kulaté náměstí, téměř doslova lemované jednou kovárnou vedle druhé, s velkou studnou uprostřed, ze které vedla čtveřice hlavních rozvodů užitkové vody, tvořící kříž, a přes každý z nich vedl menší, kamenný můstek.
Homura se zastavil uprostřed ulice, kterou přišli, a rozhlédl se kolem.
V kovářské čtvrti to skutečně žilo. Jezdily tu povozy se surovinami, stejně jako s již hotovými výrobky, které vyváželi z města. Sem a tam tu chodili jak zákazníci, tak učedníci, kováři, nebo jiní občané Urukawy, kteří zde měli cosi na práci.
Podle všeho zdejší kováři vážně prosperovali. Až na pět. Pět kováren totiž do všudypřítomného ruchu nějak nezapadalo. Vypadaly, jako by byli zavřené, nebo těsně před tím. Téměř nikdo se kolem nich neochomítal, tak jako okolo ostatních. A jedna z nich měla na vývěsním štítu napsáno „Hiken, Toriyo“.
Homura přejel pohledem okolí, aby zhodnotil pohledy lidí. Bylo jasné, že jakmile se k té kovárně vydají, místní si je nějak, kdo ví jak, zaškatulkují. V Urukawě se ale politická situace nedávno dost razantně změnila, a každá takováto změna měla dva tábory. Černý a bílí. V Urukawě to podle všeho vyhrál ten bílý. Jaké následky to mělo pro druhou stranu nebylo těžké si domyslet.
Když se dal Homura znovu do pohybu, nerozešel se někam stranou, předstíraje, že si prohlíží zboží, aby se mohl postupně propracovat až ke kovárně Toriyoa, hraje si při tom na vybíravého zákazníka, ani se nezašil do jednoho ze stánků s občerstvením a saké, kterých tu pár bylo, aby mohl chvilku sledovat situace a vymyslet nějaký plán. Ne, on si to zamířil přímo ke kovárně toho muže, který prý nedávno vytáhl nějakého nešťastníka z řeky.

• Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Vložil Mitora, Út, 2016-08-09 11:28 | Ninja už: 4548 dní, Příspěvků: 807 | Autor je: Tsunadin fackovací panák

Midori Hyuuga
Železo na prodej

Ulehčeně se otočila zpátky a čekala na odpovědi. Nemusela čekat dlouho, protože rybář si před ní zřejmě nijak pozor na to co řekne nedával. ´Asi bychom toho kluka měli jít potom najít. Ten zničený most zřejmě nebyl v plánu mise.´ Neměla moc času nad tím dál uvažovat, protože loďka doplula na druhý břeh. Opatrně vylezla na břeh a vděčně se na rybáře usmála.
"Děkuji vám za svezení, příběh i adresu." Nepřestávala se mile usmívat a navíc i zvedla ruku, aby muži zamávala. "Na shledanou, pane."
Jakmile byl dál od břehu ruku spustila a pohlédla na Homuru. "Sensei? Proč tu vlastně jsme? Ti ninjové o kterých se zmínil asi nebudou všichni z Konohy, že? A ten most..." Nechala větu vyznít do ztracena a pohlédla na cestu před sebou. ´Prosím ať to zase neskončí vypálením půlky vesnice.´

• Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Vložil stan.com, Út, 2016-08-09 10:46 | Ninja už: 3804 dní, Příspěvků: 811 | Autor je: Utírač Udonova nosu

Shikamuro Nara
Sensei týmu 3
Přepadení
Bolest, kterou výbuch vyvolal paralizovala nachvilku Shikamurovo tělo a díky tomu neustál výbuch. Z pahýlu mu koukalo jen pár přrtrhaných drátků, ale krev nebyla nikde žádná. Až ve chvíli, kdy s ním zacala Juuna cloumat, otevřel oči a nespokojeně se zašklebil.
"Jsem v pohodě Juuna-chan. O tuhle ruku jsem přišel už dávno."
Pravil k ní mile a druhou rukou si promnul rameno.
"Tohle byla jen protéza."
Pokoušel se ji uklidnit, ale v tomhle nikdy moc nevynikal.
"Juuno. Všechno je v pohodě. Ok? Jak je na tom ten muž? Je mu ještě pomoci? Kdyžtak ho stabilizuj, hned tam příjdu."
Pokusil se odvést Juuniny strasti prací, protože sám byl dost zmatenej, když viděl její slzy.
'Nastavil jsem moc velkou citlivost nervů. Rozhodně moc velkou na to, abych podruhé cítil, že mi něco ustřelilo ruku. Musím si s tím nervovým cidlem ještě pohrát. Snad budou příště stačit tři otocky doleva a...'
Shikamuro vyndal svitek a složením jednoruční pečeti přivolal záložní ninja protézu. Tentokrát normální dřevěnou a druhou rukou si ji nasadil. Aby fungovala, musel si však pomoci lékařským ninjutsu, které chvilku času zabralo.

• Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Vložil ichi, Po, 2016-08-08 18:35 | Ninja už: 6420 dní, Příspěvků: 2188 | Autor je: Moderátor, Editor fóra, Jadenovo osobné Icha icha

Junna Sasaki
Tým 3
Les
Všechno se stalo tak rychle, že Junna stihla jen civět. Na mužově těle vzplál výbušný lístek, náhle zmizel, a kousek od dívek se ozval výbuch. Hnědovláska vzhlédla a spadla jí brada. Shikamurovi se kouřilo od ruky, které kus chyběl, a následně se muž zhroutil do křoví.
„NEEEE!“ vykřikla zděšeně a rozeběhla se k jouninovi. Nedala si pozor! Nedala si pozor na takovou očividnou past a její učitel, kterému se rozhodla věřit, přišel o ruku. Jak tohle mohla dopustit?!
Zastavila se u něj a zadýchaně hleděla na jeho stav. Čekala potok krve, bezbarvou tvář; dokonce si představila i prázdný pohled v očích. „Shikamuro-sensei,“ chytila jej za vestu a do očí jí vtrhly slzy. „Shikamuro-sensei!“

Mega hustě kruto-přísný trénink týmu 5 a 11!

Onigiri Ueda
Tým 11
Cvičiště u řeky
„Nemyslím si, že by se ztratili,“ usmála se roztržitě. „A Takuyo, přestaň podceňovat protivníka!“ napomenula jej a zamrkala. Už z dálky k nim doléhalo ženské peskování a krátce na to spatřili tým pět. Velela mu malá zrzavá žena, jak pochopila z rozhovoru s Kumarem, a žáky byli chlapec, dívka a mladík. Onigiřin pohled se zastavil u mladíka. Vypadal o dost starší, což ji trochu vyvádělo z míry. I maskovaná dívka vypadala nepředvídatelně. Vždyť jí ani nebyly vidět oči!
„Ojichan?“ zarazila se po té a zamrkala. „Vy jste příbuzní?“
Než jí stihl kdokoliv odpovědět, začal se Takuya vytahovat. „Takuyo! Nech toho, prosím tě!“ vyhrkla zoufale. „Nemůžeš takhle mluvit s lidmi, které vůbec neznáš!“ Teprve pak zachytila úsměv Mikiho a stydlivě jej opětovala. Ten blonďák byl tak hezký! „Já jsem Ueda Onigiri!“ vzpomněla si na slušnost a s úklonou se představila. „Těší mě, že vás poznávám!“

• Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Vložil Jaden, Po, 2016-08-08 16:30 | Ninja už: 6200 dní, Příspěvků: 3468 | Autor je: Editor všeho, Moderátor, Ichiny trojky

Homura se ale dál tvářil, jako že ho rozhovor těch dvou nezajímá, a nezaujatě si prohlížel městská mola na řece.
„Jó, tak to vážně netušim, co to bylo za ránu, ale nejspíš to souvisí s tim, proč vás právě teď vezu na druhou stranu. Před pár dny sme totiž zjistili, že je náš kamenný most v lese přes řeku na kusy. Vlastně se o tom začlo ve městě mluvit v ten samý den, co tu Toriyu vylovil toho kluka. Jak ten klučina dopad se ho klidně zeptej sama, myslim, že se nic nestane, když ti řeknu kde starej Toriyu bydlí. Najdete ho v centru města, v kovářský čtvrti. Má tam kovárnu,“ odpověděl Midori ochotně rybář, načež se jejich loďka zastavila o druhý břeh.
„Díky že ste nás převez,“ obrátil se Homura na rybáře, když všichni vystoupili, a hodil mu minci přiměřené hodnoty. Peníze přeci jen nikdy neurazí.
„Neni zač, nashle, a nashle i Vám slečno,“ chytl rybář peníz, načež jim pokynul na rozloučenou, při čemž věnoval hnědovlásce vřelý úsměv, a jal se veslovat zpátky doprostřed řeky, aby pokračoval v lovu, zatímco se tým jedna vydal po cestě vstříc Urukawě.

• Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Vložil Leon. S. Uchiha, Po, 2016-08-08 16:23 | Ninja už: 4478 dní, Příspěvků: 1297 | Autor je: Obsluha v Ichiraku

Tokune Wakamuro
Tím 6
Nemocnica

,,Gratulujeme, Tokune, stal si sa novým hokage," moja rodina, mama, otec, brat, boli tu, všetci... A ja som sa stal hokagom... Čo viac si môže človek pria-
,,Huh?!" zobudil som sa na pocit ľadovej vody na tvári. Bol to len sen... Zas. Urobil som, čo mi sensei povedal, posadil som sa a počúval som ho. Hovoril mi, že som na to išiel zle. Nemal som ho napodobniť. Hovoril, že chakru musím najprv ustáliť. V hlave som si robil poznámky.
,,Rozumiem," zamyslene som prikývol keď dohovoril. Potom som sa rukami o zem a postavil som sa. Ešte raz som sa napil a chvíľu som len stál, aby som si doplnil energiu. Potom som sa do toho chystal pustiť. Myslel som na senseiové slová. Koncentroval som chakru do ruky. Nevidel som ju. Potom som si uvedomil, že som ju koncentroval len do jedného v dlani, a nie do celej dlane. Snažil som sa ju rozprestrieť. Stále som ju nevidel. Zastavil som to, aby som sa opäť nevyčerpal. Ranka na ruke mi pomaly začínala vyschýnať. Po pár minútach som to skúsil znova. Tentoraz som nakoncentrovanú chakru ihneď rozprestrel po dlani. Stále nebola na povrchu. Koncentroval som viac a viac, ale zároveň som si dával pozor, aby som znova, už tretí krát dnes, neomdlel. Stále nesvietila. Prestal som. Premýšľal som a triedil som si nazbierané informácie. Došlo mi, že som nedostával chakru na povrch. Napil som sa a bol som odhodlaný to skúsiť znova. Opäť som nastavil ruku pred seba a začal som sa sústrediť. Už som začínal aj pociťovať, ako mi chakra prúdi rukou. Niečo sa mi však nezdalo, cítil som ju v celej ruke. Ak by som to urobil takto, minul by som jej zbytočne veľa. Uprostred ruky som ju rozdelil a zvyšok, ktorý tam zostal som koncentroval do dlane. To mohol byť jeden z problémov, sústredil som tam príliš veľa chakry a neprestajne, chakra mi do dlane prúdila celý čas. Teraz, poučený, som už sústredil len isté množstvo chakry. Cítil som ju v dlani. Rozprestrel som ju a koncentroval na povrch. Nič som nevidel. Nahromadil som tam ešte o niečo viac chakry a okolo dlane sa mi už začal objavovať oblak. V duchu som sa veľmi tešil, ale na povrchu som nedával nič poznať. No v tom ma opäť prepadla únava. Došlo mi, že som opäť hromadil chakru neprestajne. Okamžite som to zastavil predtým, než som omdlel. Opäť som chvíľu počkal, opieral som sa o stôl so sklonenou hlavou, kým sa mi doplní energia, no na kútikoch úst sa mi už lemoval mierny úsmev. Po pár mintách som na to išiel opäť. Podarilo sa to, nahromadil som tam jednotné množstvo chakry, rozpestrel a dostal na povrch. Začal som sa oháňať svietiacou rukou. Potom som sa to pokúsil urobiť aj na druhej ruke. Keď už som vnímal tok chakry išlo to lepšie. Podarilo sa to. So svietiacími rukami som sa obrátil na senseia.
,,Myslím, že to mám," povedal som, stále so svojim miernym úsmevom.

• Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Vložil Mitora, Po, 2016-08-08 16:04 | Ninja už: 4548 dní, Příspěvků: 807 | Autor je: Tsunadin fackovací panák

Midori Hyuuga
Řeka u jezera Uragawa
Když se na ní rybář pousmál, úsměv co nejvlídněji vrátila. Byla ráda, že těžká atmosféra vymizela. Jakmile rybář začal vypravovat, zvědavě se narovnala a naklonila se k němu o něco málo blíž. Snažila se slovo od slova zapamatovat všechno co jí muž řekl. ´Jestliže je tu tolik ninjů jak popisuje a zbraně odsud kupuje Konoha, proč sem vyslali i nás?´ Tato otázka pro ní byla zatím neřešitelná a ona se rozhodla, že se bude muset zeptat Homury až bude příležitost. Prozatím se rozhodla o tohle téma více nezajímat, protože to zřejmě částí příběhu nebylo.
Už už chtěla muže pobídnout, ať dopoví co bylo s tím chlapcem, když začal sám. Pozorně poslouchala než skončil a pak se výrazem bezelstné zvědavosti zeptala."A zjistil jste co to bylo za ránu? Protože jestli vám to vyplašilo takového macka, asi jste nebyl moc nadšený, že? Je opravdu škoda, že nevíte co se s tím klukem stalo... Byla by škoda, kdyby po takovém štěstí umřel." Sklopila oči k palubě lodi a lehce smutně svěsila ramena. Po chvíli je zase narovnala a pohled upřela zpět na muže. "Zlobil by se pan Toriyu kdybyste mi řekl, kde bydlí? Po vašem vyprávění mě zajímá, co se s tím klukem stalo."
Lehce těkla pohledem za sebe na Homuru, aby se ujistila, že neřekla nic špatného, přece jenom v mluvení moc dobrá nebyla.

• Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Vložil Jaden, Po, 2016-08-08 15:27 | Ninja už: 6200 dní, Příspěvků: 3468 | Autor je: Editor všeho, Moderátor, Ichiny trojky

Rybář stočil svůj pohled k malé hnědovlásce a pousmál se. Dětská zvědavost byla rozhodně příjemnější, než snášet těžkou přítomnost někoho, jako byl Homura.
„Nedávno sme tu vylovili jednoho klučinu, maličká,“ odpověděl Midori rybář s úsměvem tak, jako by jí skutečně právě začal vyprávět nějaký příběh, „poslední dobou je v Urukawě dost živo. Já sem jen prostý rybář, takže se mě to moc netýká, přece jen od nás Konoha kupuje zbraně, ne ryby, haha, ale toho kolik ninjů se tu potuluje si nemůže jeden nevšimnout,“ rozmluvil se rybář, který byl evidentně rád, že si má s kým povídat a nemusí jen mlčet a snažit se nedívat ohnivci do očí.
Homura si toho také všiml, a tak nechal Midori si s mužem povídat dle libosti a sám mlčky pozoroval město napravo od nich, aby rybáře neznervózňoval. Toho, že by Midori řekla něco, co by neměla, se nebál.
„Zrovna mě zabral pěknej macek, když tu se z lesa ozvala rána jak z děla a ryba byla fuč! Chvíli na to k nám po proudu doplaval pěkně divnej kousek, ze kterýho se na druhý pohled vyklubal červenovlasej kluk. Řeknu ti, měl celkem štěstí, že tu tehdy s náma chytal i starej Toriyu. Jedinej si ho všimnul a vylovil ho, než se stihl zamotat do chaluh. To už by si ho nikdo nevšim. Vylovil ho ven a místo ryb se vrátil domu s nim. Bůh ví co s tim klukem udělal pak, od tý doby sme ho ve městě neviděli. Možná nakonec přece jen umřel,“ vykládal rybář, zatímco se jejich loďka blížila k druhému břehu.

• Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Vložil Mitora, Po, 2016-08-08 07:13 | Ninja už: 4548 dní, Příspěvků: 807 | Autor je: Tsunadin fackovací panák

Midori Hyuuga
Cesta směr Uragawa
Když druhý den před polednem narazili na první známku civilizace, Midori žasla. ´Myslím, že odteď už budu senseiovým odhadům věřit téměř stoprocentně.´ Teprve až jí hlava zpracovala tuto informaci, pořádně si onu první známku civilizace prohlédla. Most přes řeku by byl naprosto normálním jevem, ale to jak skončil normální už nebylo. Pohlédla zvědavě na Homuru s očekáváním jeho nadšeného šklebu, že jde o explozi a zůstala nevěřícně zírat, když se místo toho mračil. ´Zřejmě ta mise nebude tak jednoduchá, jak sensei předpokládal.´
Rozhlížela se kolem až do chvíle, kdy se na ně sensei otočil. Na jeho rozkaz pouze kývla a čelenku si z čela urychleně sundala, zastrčila jí do zadní kapsičky a vydala se podél řeky za ohnivcem. Cestou si pozorně prohlížela město před sebou, takže nějakou nepohodlnost cesty pomalu ani nezaregistrovala. Cestu trávou už svojí pozornost soustředila spíše na rybářské loďky a jejich majitele. Nevypadalo to, jako by je poněkud zvláštní trojice nějak více zajímala. Při Homurově výkřiku sebou taky cukla, ovšem ne vyděšeně, ale pouze překvapeně.
Jeden z nich byl očividně dost odvážný, aby se s červenovlasým dokázal bavit a Midori ho za to celkem obdivovala. Když si ho potom ovšem pozorněji prohlédla, přišel jí celkem nervózní a mohla jenom hádat, jestli je to kvůli ohnivce, nebo za tím vězí něco jiného. Naštěstí byl ovšem natolik ochotný, aby je na druhou stranu odvezl, nebo prostě nechtěl, aby tam Homura dál křičel. Nechala nastoupit první Tenshi s Haru a vlezla do loďky za nimi. Krátký rozhovor nastavil na loďce nepříjemnou atmosféru a tak se hnědovláska snažila soustředit spíše na hladinu řeky. Alespoň do chvíle kdy rybář znovu promluvil. Okamžitě na něj upřela zvědavý pohled. "A co jste tady zažil?" zeptala se se zvídavým nadšením, jako dítě, které chce slyšet zajímavý příběh.

• Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Vložil Asaki Uchiha, Pá, 2016-08-05 11:05 | Ninja už: 3916 dní, Příspěvků: 403 | Autor je: Účastník Irukova doučování

Zoologická zahrada

Nomure Inuzuka & Akimi
Tým 5
Akaigawa
Nomure stála v místnosti a všechno sledovala, ale protože tam nebyla od začátku mise, tak se v tom začínala trochu ztrácet. Když se Suzume bavila s chlapcem, kterým bojoval s Yoshim, tak z něj nebyla moc nadšená, protože se s ní moc nechtěl bavit, po nějaké době se rozhodl že odejde.
Azu stála raději bokem od všeho a nezapojovala se do diskuse , no mladá Inuzuka raději pozorovala mlčky vše co se dělo. Po nějaké době uslyšela nějaký ruch a to se blížil dav. 'Co je zase tohle,' řekla si pro sebe zamyšleně a čekala, co se z toho vyklube.
Po nějaké chvíli se její pozornost přesunula na poslední dívku, která byla na střeše a natáhla ruku nad pochodující dav. No raději to neřešila a poslouchala, co se bude dále dít.

• Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Vložil Ikuse, Čt, 2016-08-04 21:20 | Ninja už: 4369 dní, Příspěvků: 337 | Autor je: Prostý občan

Asai Hachigoro
Tým 6

Asai pozoroval počínání svého studentíka. Zdálo se,...že se zlepšoval, ale jeho postup byl dost nepřímý a podle toho, jak se každou chvíli klátil, také velice neefektivní. Bělovlásek ho nechal pokračovat, dokud neomdlel. Nechal jej dopadnout na zem. Protočil oči a přešel k němu. Ledabyle zvedl flašku s vodou, ze které Tokune před chvílí pil a otevřel ji. Nalil chlapci trochu vody no obličej, aby se probral. Několikrát ho ještě proplesknul, dokud neotevřel oči.
"Posaď se a odpočívej. Zatím ti řeknu, jak si vedeš." poradil Tokunemu a podal mu pití. Sám si sedl naproti němu a opřel se o zeď.
"Postupuješ docela obstojně, jen děláš pořád několik chyb. To, že jsi mě zkoušel napodobovat, byla velká chyba. Ukazoval jsem ti to jen jako příklad toho, co dokážeš dělat, až svoji čakru ovládneš, ale ty v té fázi zatím rozhodně nejsi. Pokoušel ses obratně manipulovat s nestabilní formou čakry. Musím ji nejdřív ustálit." Znovu zvedl ruku jako předtím. "Zkoncentruješ správně množství čakry, nenecháš ji uprostřed dlaně, ale rozprostřeš ji do celé dlaně, aby byla vidět, ustálíš ji a chvíli ji tak udržíš. To je to, co po tobě teď chci. Až to zvládneš, půjdeme dál. Do té doby na lékařské techniky ani nemysli. Ber to tak, že jsem ti právě změnil trénink na ovládání čakry." Poté ruku dal zpět do předchozí pozice a čekal, jak si Tokune povede.

• Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Vložil Noemyska, Pá, 2016-08-05 10:29 | Ninja už: 4304 dní, Příspěvků: 675 | Autor je: Prodavač v květinářství Yamanaka

Mega hustě kruto-přísný trénink týmu 5 a 11!

Miki Hakumei, tým 5

K bráně dorazil jako druhý. Stála tam už dívka, kluk...někdo určitě. Neměl sice moc představu jakého je pohlaví, ale nehodlal to nějak rozpitvávat. Stoupl se vedle ní a čekal na zbytek týmu. Nevypadla totiž na někoho, kdo rád hovoří. Po chvíli dorazil starší klučina. Miki byl rád, že u něho bylo poznat, co je zač. A nakonec dorazila i zrzka, která přesně padla na popis. Jen si oddechl, dostavil se na správné místo. Jinak by asi vypadal jako idiot.
"Zdravím, jsem Miki Hakumei, vaše nová posila." konečně se všem představil. Byl velice zvědav, co nabídne tenhle tým. Strčil si ruce do kapes a jen doufal, že aspoň z jedním si padne do oka.

Měli sice menší zpoždění, ale běh nebyl nic hrozného, aspoň se rozehřáli na společný trénink. Společný trénink? Když on byl začátečník a oni vypadali, že už mají leccos za sebou. Nepřipadalo mu to úplně férové, zvlášť u nějakého boje. Jinak si neumí představit společný trénink. Ještě by mohli spolupracovat a pokusit se porazit horu svalů, která byla senseiem druhého týmu. Miki na sucho polknul a prohlédl si i zbytek týmu. Dívčina byla roztomilá a hezká. Mávl ji na pozdrav a usmál se, a pak spočinul pohledem na Takuyovi. Nebyl si jist, jestli to byl idiot nebo si na něj pouze hrál. V hloubi duše doufal v druhou možnost. Dál už jen mlčel s rukama v kapsách a vyčkával, co se vlastně bude dít.

• Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Vložil Jaden, Čt, 2016-08-04 18:46 | Ninja už: 6200 dní, Příspěvků: 3468 | Autor je: Editor všeho, Moderátor, Ichiny trojky

Takuya Riko
Tým 11
Les kolem Konohy
Dřív, než stihlo mladíkovi dojít, že se řítí vstříc smrti na dně hluboké a děsivé propasti, ho kdosi popadl za zápěstí a na poslední chvíli ho zachránil.
„K-Kumaru-sensei!?“ vyhrkl směsicí vyjevení a radostného rozčarování Takuya, když vzhlédl, aby se podíval, komu ten ocelový stisk patří.
„A-Arigatou! Todle bylo fakt vo-!“ začal černovlásek svému senseiovi zpoceně děkovat, když se podíval pod sebe, jen aby se mu naskytl pohled do zdánlivě nekonečné prázdnoty, nad kterou visel, jenže nedořekl. Půda totiž povolila i pod jeho zachráncem a ten se do propasti zřítil za ním, takže teď padali oba.
„GAAAAH! K-K-KUMARU-SENSEEEI!“ řval Takuya zoufale a od očí mu odlétávaly malinkaté slzičky, zatímco se oba řítili do hlubin propasti.
Tohle byl konec! Definitivní průser všech průserů!

Mega hustě kruto-přísný trénink týmů 5 a 11!

Takuya Riko
Tým 11
Cvičiště u řeky
„Hmmm...“ zabručel Takuya podobně jako to dělával Kumaru, když jejich sensei prohlásil, že jsou buď na špatném místě, a nebo jde ten druhý tým pozdě.
„To je teda peckovej začátek... Doufam že to aspoň nebudou ňáký vižle,“ dodal otráveně černovlásek, stojící nalevo od Onigiri, a založil si ruce na prsou.
Nicméně, společný trénink mu zněl dobře už jak jim o něm Kumaru říkal. Alespoň bude moct ostatním ninjům ukázat, co v něm je, a on se tak brzo proslaví!
Čekání se naštěstí moc neprotáhlo a zbytek se ukázal vzápětí.
Když k trojici doklusal tým pět pod velením Suzume, kterou znal Takuya jen od vidění, s trojicí mladších ninjů v závěsu, černovlásek krapet ožil.
Hned, jak se ti čtyři zastavili a Suzume se dala do řeči s Kumarem, začal si je černovlásek prohlížet.
Moc se mu nelíbilo, že byli hned dva z nich vyšší než on, nad čímž se mírně ušklíbl. No a co jako!? Stejně jim to vokáže! A navíc, ten blonďák měl brejle a působil celkem , takže toho nejspíš moc nevydrží. Co se toho třetího týkalo, toho s tou maksou, na toho zůstal Takuya chvíli zaraženě zírat. Nedokázal totiž vůbec poznat, jestli je to kluk, holka, nebo něco mezi. Byl ale dost pohublý, takže nejspíš taky padavka. Ten, který ho zaujal, byl až ten co vypadal ze všech tří, vlastně pěti, nejstarší. Ten už by mohl za něco stát.
„Yosh! Porazim ho a všechny vohromim! Hehé!“ zakřenil se černovlásek odhodlaně, přestože vlastně ještě vůbec netušil, v čem bude tenhle společný trénink spočívat. Do svých myšlenek byl při tom zabraný tak, že ani nepostřehl, že se Kumaru se Suzume už dobavili a že muže žena oslovila „strýčku“.
„Yo! Já sem Takuya Riko a jednou budu totálně slavnej tak si to méno zapamatujte jasný!?“ vypnul černovlásek s rukama v bok hrdě hruď a sebejistě se zazubil, „co teď? Dáme ňáky kumite nebo tak něco?“ obrátil se poté hyperaktivně na Kumara se Suzume, pokukujíc při tom po Akihirovi.

Trénink Midori s Tenshi a Haru vs. Homura

Ten trénink dopíšem fillerově až se Kiki vrátí Teď jedem dál, ať se k nám může Stan co nejdřív přidat
Takže můžeš psát Mit

Poté, co jejich menší sbližovací trénink skončil, se trojice posilnila a vydala opět na cestu, s jedinou další zastávkou večer, na spaní. Díky tomu dorazili k do cíle tak, jak Homura plánoval. Druhý den před polednem.
První náznak blízkosti města se objevil záhy a byl jím zbytek kamenného mostu, který se v době, kdy byl ještě celý, natahoval přes řeku. Když k němu tým jedna došel, Homura se u něho zastavil a zamračeně si ho prohlédl. To, jakým způsobem byl most zničený, spolu s černými stopami od plamenů na něm jasně naznačovalo, že ho někdo odpálil.
Jounin se na zbytek stavby ještě chvilku mračil, dokud se nezahleděl stejným směrem, jakým proudila voda před nimi. K městu u jezera opodál, nesoucímu stejné jméno, jako tok, na kterém leželo. K Urukawě.
„Sundejte si čelenky a nevytahujte je, dokud vám neřeknu, jasný?“ ohlédl se poté na Midori s Tenshi a Haru, načež si to zamířil podél řeky k městu, které bylo vidět mezi stromy. Šli mimo cestu, takže to už nebylo tak pohodlné jako doposud, ale žádným hrozným houštím se také neprodírali.
Les po chvíli skončil úplně a trojice se teď blížila trávou podél řeky k několika rybářským loďkám. Rybáři zde chytali pstruhy. Několik jich po trojici kouklo, ale po chvilce se opět obrátili na své udici. Dokud na ně Homura nezavolal.
„OI!“ „křikl“ muž na jednoho z nich, což vedlo k tomu, že sebou všech pět vyděšeně cuklo a jeden málem spadl do vody.
„N-Nekřičte tak! Vyplašíte mi ryby!“ ohradil se jeden z nich, „co je?“
„Pardon. Moch byste nás převézt na druhou stranu? Chtěli sme to vzít přes most, ale ten je na kusy,“ ukázal ohnivec s nezaujatým výrazem palcem směrem odkud přišli. Rybář na trojici se psem chvilku rozpačitě civěl, během čehož se mu vyrojilo pár kapek potu na čele, ale nakonec vytáhl udici z vody, uvolnil kotvu, a začal si to veslovat ke břehu, na kterém tým jedna stál. Loďka to byla malá, ale pořád dost velká na to, aby všechny pojala.
„Díky,“ kývl na muže Homura a pobídl dívky, aby se nalodili jako první.
„Vy ste ninjové?“ optal se skupinky po chvilce nejistě rybář.
„Neptejte se na něco co Vás může dostat do problémů,“ odpověděl mu za skupinku Homura chladně dřív, než stihla některá z dívek otevřít ústa.
„P-Pardon!“ hlesl mužík a uhnul pohledem rychle stranou, když na něho ohnivec upřel dvojici žhnoucích uhlíků.
Nastalé ticho bylo ale celkem nepříjemné, kór v přítomnosti Homury.
„Poslední doba je zvláštní... Kdo by to byl řek co všechno člověk na tý naší řece zažije,“ prolomil ticho opět rybář a pokusil se o úsměv.

• Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Vložil Noemyska, Čt, 2016-08-04 18:34 | Ninja už: 4304 dní, Příspěvků: 675 | Autor je: Prodavač v květinářství Yamanaka

Miki Hakumei, budova Hokage

Stál před budovou Hokage. Přímo na ni zíral a pořád nevěřil, že se stal tím, čím se stal. Baasan na něj musela být hrdá, i kdyby nechtěla. Po slušné půlhodině stání a civění na budovu se konečně odhodlal vykročit vstříc svému osudu a hlavně týmu, do něhož bude přiřazen. Různě se ohlížel po dveřích a četl snad každou jmenovku, aby náhodou nepřešel onu kancelář. Onu kancelář nepřešel, ale opět nastala ta trapná situace se stáním. Rozmýšlel, jestli má vkročit hned po zaťukání nebo radši až po vyzvání. A co má říci? Jméno bylo jasné, ale jestli ještě něco navíc nebo jen jméno? V hlavě měl přímo tajfun myšlenek, úplně zbytečných myšlenek. Promnul si dlaně, zhluboka se nadechl a zaťukal. Po vyzvání, jak se nakonec rozhodl, vkročil do kanceláře s příjemným úsměvem na rtech. Musel přeci udělat dobrý první dojem.
"Z...zdravím, jmenuji se Miki Hakumei a ehm...přišel jsem si pro zařazení? Jeho důvod zněl spíše jako otázka. Snad nikdy nebyl takhle nervní a sám tomu nevěřil. On a nervní? Prostě to k němu nepasovalo. Povzdechl si, ale nepřestával se usmívat.

• Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Vložil stan.com, Čt, 2016-08-04 13:35 | Ninja už: 3804 dní, Příspěvků: 811 | Autor je: Utírač Udonova nosu

Mega hustě kruto-přísný trénink týmu 5 a 11!

Naoko, spol. Tréning

Naoko pomalu přišla k hlídce u brány, ukázala jim povolení k opuštění vesnice a bez jediného slova prošla branou vesnice ven. Venku vládla ještě tma, ale dívka si nemohla dovolit, opustit svůj dům poté, co se její otec vzbudí. Všechno musela zařídit předtím, protože dlouhodobé mise a tréningy vyžadovaly její nepřítomnost a to si nemohla dovolit. Naštěstí měla tento problém vyřešený svou dvojnicí, která jí zastupovala. Jeji otec za celou tu dobu neměl ani to nejmenší podezdření, nebo to uměl skvěle maskovat. Dále měla ještě několik zastávek, které nemohla vynechat, ale i přes tohle všechno, došla k bráně jako první.
Po dlouhém čekání, kdy se krásně rozednilo, začali přicházet i její noví kolegové. Jednoho z nich Naoko nikdy neviděla a toho druhého, výrazně staršího a vysokého, potkala na poslední misi, kdy zachránil její bývalé kolegině od jisté smrti. Dívky následně dali vypověď a Naoko zůstala v týmu sama. Což nebyla žádná změna. Naoko byla vždycky sama. Snad proto neměla potřebu se jakkoliv prezentovat. Naoko je neznala a neměla v plánu s tím začínat. Alespoň né hned.
Ještě nějakou chvilku trvalo, než k bráně doběhla i Suzume a ani tehdy Naoko nepromluvila. Jen se němě dala do běhu, aby své šílené sensei stačila.
...

Když tým 5 doběhl na místo setkání, druhý tým tam již stál. Tým byl trojčlený a šéfoval jim chlap jako hora. Jeho dva žáci vypadali sice trochu starší, než byla Naoko, ale s tím se dalo počítat.
Naoko se postavila stranou a celou situaci jen sledovala z pod své masky.

• Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.