NFFORPG - Konohagakure no Sato

Kumaru a Haki (tým 11)
Muž následoval nepřehlédnutelné stopy přítomnosti svého studenta, když najednou zaslechl jakési zavýsknutí. Jednoznačně Takuya, nikdo hlasitější snad ve vesnici ani nebyl.
"To mě předtím ten cvok neslyšel?!"
Klel v duchu ninja a prodral se křovím před ním. Chlapec stál na okraji propasti.
"Hmmm...kam jsi to k sakr-" Chtěl ho trochu pokárat, ale už to nestačil doříct, protože zem pod Takuyovýma nohama zmizela a kluk začal padat.
Kumaru přiskočil, natáhl se a stačil svého studenta jen tak tak chytit za ruku. Dál ho ale držel nad bezednou propastí.
"Hmmm...jsi velmi neopatrný, víš to?!"
Na to začala praskat půda pro změnu pod ninjou a začali padat oba.

U Haki
Povzdechla si nad dívčinou neznalostí. Velmi se přemáhala, aby nezačala křičet, nebo si nerýpla do dívčina intelektu.
"Právě sis přidala úkol k samostudiu. A pokud nemáš na co psát, pořád máš ruku a kunai, ne?"
To s kunaiem a rukou samozřejmě nemyslela vážně, jen ji otravovalo jak byla Onigiri až přehnaně slušná.
Tužku a papír jí ale přeci jen dala.
"Nic mi vracet nemusíš. Stejně tak bych mohla chtít zpět i ten recept. Budeš muset za chvíli jít, ten starej bručoun už určitě čeká. Pamatuješ si všechny své úkoly k samostudiu?"

Mega hustě kruto-přísný trénink týmu 5 a 11!

Onigiri Ueda
Tým 11
U Haki doma
„Aha,“ zamrkala dívka a trochu se zastyděla za hloupou otázku. To ještě netušila, že se na svět dere ještě hloupější. „Co jsou to krevní destičky?“
Haki dívku pobídla, ať si opíše některý z receptů na čaj a Onigiri se rozzářila očka. Hbitě nalistovala konec knihy a zahleděla se na písmenka. Byla jich hromada a kunoichi by si nejraději opsala všechny. Mnoho přísad neznala a toužila se o nich něco dozvědět. „Máte tužky a papír? Nemám si na co recept opsat.“ Obrátila se na ženu s vážným výrazem. „Zítra Vám papír vrátím, slibuji!“

Mega hustě kruto-přísný trénink týmu 5 a 11!

Momo Inuzuka
Tým 3
Přepadená karavana
Netrvalo dlouho a i Junnna se zapojila do akce. Společně s Momo se snažili pomoci druhé zraněné osobě, která ležela na břichu a kterou byl pravděpodobně nějaký muž. Momo se ho tedy pokusila přetočit na záda, když v tom hnědovláska spatřila výbušný lístek na mužově těle. Její pohled zamrzl stejně jako její nohy. Zmocnil se jí strach a ona se nemohla ani pohnout. V tom kolem ní však někdo prosvištěl a na cestě s sebou vzal i onen lístek. Nebyl to samozřejmě nikdo jiný než Shikamuro. Než se však dívka stačila vzpamatovat, výbušný lístek vybouchl přímo v jeho ruce a on sám poté odletěl do křoví o kus dál. Momo nevěděla co dělat. Její nohy se rozklepaly stejně jako její ruce. Nezmohla se ani na jediné slovo. Co teď? Co by měla dělat? Naruki naštěstí reagovala téměř okamžitě a přiběhla ke dvojici, načež si začala trhat rukáv a mluvit něco o ošetření. Inuzuka začala ztěžka dýchat. Nikdy v životě se do takové situace nedostala a tak absolutně nevěděla, co by měla dělat, jelikož takové věci na akademii vždycky jen prospala. Ty hloupá, hloupá! Mlátila se vynervovaně do hlavy. Kdyby jsi jen dávala pozor.

Takuya Riko
Tým 11
Les kolem Konohy
„Kusooo... Todle je fakt velká ďoura...“ nakukoval přes okraj propasti Takuya do temných hlubin pod sebou, z nichž se mu jeho hlas vracel jako ozvěna. Průrva to byla skutečně děsivá. Byla hluboká, chladná a z jejích stěn vykukovaly kamenné výčnělky, působící tak jako nějaká hororová tlama zapuštěná v zemi.
Černovlásek nasucho polkl, načež zatřepal hlavou, aby zahnal strach, a vzhlédl k druhé straně propasti, kde byla celkem jasně znát cestička, kterou se sem přiřítil.
„Yooosh! Dal sem to sem, dám to i spátky! Dem na to Aniki!“ dodal si Takuya kuráž, navzdory pomyslné, skeptické kapky na čele a narovnal se.
„Chce to jen pořádnej rozběch a vodpich! Přesně jako předtim!“ donutil se černovlásek k úsměvu, když se vzdálil od okraje propasti až na konec jeho provizorní, v křoví vysekané, rozběhové dráhy a opřel se dlaněmi o kolena.
Předtím zapracoval instinkt, adrenalin, a reflexy, ale teď se musel Takuya vážně soustředit a zopakovat to celé ještě jednou, řízeně, což nebylo vůbec tak jednoduché, když mu soustředění narušovalo vědomí, co by se stalo, kdyby ten skok nezvládl.
„Ale já to dam! Přeskočim tudle blbou ďouru a vrátim se s novou technikou, na kterou bude Oni-chan jen totálně čučet! Heh!“ zazubil se znovu mladík, zapružil v kolenou a vyrazil vpřed.
Deset metrů, sedm metrů, pět, tři, dva...
„KUSO! NEDAM TO!“ vytřeštil Takuya zděšeně oči a prudce zabrzdil. Na trávě mu to ale klouzalo a on pokračoval dál, přímo do propasti. Na poslední chvíli tasil svůj meč, který zabodl do země a použil ho k zabrzdění, což ho zachránilo.
„Gh!“ hekl Takuya přiškrceně, když na poslední chvíli zastavil a přes okraj průrvy mu sklouzla jen pravá noha.
Pocit prázdnoty pod nohou ale nic příjemného nebyl a černovlásek se rychle vrhl na všechny čtyři a pěkně rychle se i se svým mečem v ruce od okraje zase vzdálil.
„Kuso...! KUSO!“ praštil pěstí do země Takuya hořce a zaskřípal zuby. Proč mu to nešlo? Proč jen nemohl přinutit svoje tělo udělat, co chtěl!? Nebo to byla jeho mysl, kde to vázlo...? Byl to prostě jenom srab, co na to neměl?
„Takoví jako ty, jen jí, spí a řeší blbosti, místo toho, aby se to snažili někam dotáhnout!“
„Takhle to na toho hokageho nedotáhneš a nakonec se jím stane ten... Ranmaru!“
Ne! Tyhle kecy už znovu poslouchat nebude! Už nikdy! Postará se, aby si na ně už NIKDY nemusel vzpomenout!
„Tak jo Aniki! Teď to dáme! Společně! Pořádnej vodpich a pořádnej vodraz! Přeskočíme tu propast jak nic jasný!? Zmáknem to a bude hustý! Hustější! NEJHUSTĚJŠÍÍÍÍ!“ spustil Takuya hlasitě, kdo ví jestli jen sám k sobě nebo skutečně i ke svému meči, během čehož se dal znovu do pohybu a zrychloval a zrychloval, dokud jeho chůze nepřešla v běh a běh ve sprint...a těsně před okrajem, sotva dva metry od propasti se černovláskovi rozlila po těle chakra a on zrychlil ještě víc.
„SHUNSHIN NO JUTSUUU!“ zařval Takuya a prudce se odrazil. Rychlost, kterou nabral, ho vymrštila do vzduchu jako papírovou vlaštovku a on letěl a letěl, se zbytky hlíny odlupujícími se od jeho podrážek a padajících do hlubiny pod ním, zatímco si to svištěl i se svým mečem vstříc pevné zemi na druhé straně.
To ticho, které na ten okamžik zavládlo, bylo skoro až mrazivé, ale když se ozvalo dupnutí, jak černovlásek bezpečně přistál na druhé straně propasti, okolní les jako by se opět nadechl a za doprovodu šumění listí úlevně vydechl.
„Hah... hah... hah...“ oddechoval Takuya, stojící nohama pevně na zemi a svíraje v pravačce jílec svého meče, jako kdyby ho už nikdy neměl pustit. Vytřeštěný pohled upíral do trávy u svých nohou a ve zpocené tváři se mu pomalu ale jistě roztahoval širší a širší úsměv.
„Heh... hehe... dali sme to, Aniki...!“ uchechtl se černovlásek a zahleděl se na svůj meč, načež to už nevydržel a radostí si poskočil.
„YOSHAAA!“ vykřikl radostí. Byl tak soustředěný na tenhle jediný okamžik, že si ani nevšiml toho, jak blízko se z lesa ozývalo volání jeho senseie... a ani toho, že se začal ten kus země, na který doskočil, trhat, dokud kořínky nepovolily úplně.
Pevná půda pod nohama byla rázem ta tam a on začal padat.
„... eh...!?“ stihl Takuya jen omráčeně hlesnout, aniž by stihl pořádně uvědomit, co se to děje.

Hymna Týmu 10 z CKS 2009

Všichni: My sme malý otaku,
smrdíme až za chatu.
Ho*no jako cihlu máme,
zadarmo ho nevydáme.
Když na záchod ráno deme,
celej barák pose*eme.
Na s*ačku si cígo dáme,
Asumu za šéfa máme!!
Iron sólo: Sežer bobra, zachraň strom.
Všichni: Itadakimás!!

Naoko
Tým 5
Akaigawa
Dívka vše sledovala ze střechy a nic k tomu nemusela dodávat. Uvnitř místnosti byla Azu s nějakou neznámou dívkou, která měla ochrannou čelenku konohagakure a v jejich boji jim evidentně pomohl ten neznámí cizinec bez čelenky, který, podle jeho slov, jen zaskočil pomoct, kaž se náhodou ukázal poblíž a dále spěchal k Hokage-sama. Naoko však zaujala jiná věc. Jednou z hlavních ulic se sem blížil běsnící dav v čele se starostou.
To mohl být menší problém. Naoko znala lidi. Všechny možné druhy lidí a dokázala většinu z nich odhadnout, ale dav byl něčím jiným. V davu nezáleželo na tom, jestli jsou tam hodní a špatní lidé. Všichni jsou davem a všichni, jsou v tu chvíli stejní. Možná za to mohla stejná idea mnoha lidí a jednoduchost lidského myšlení, která vezme jedinečnost osobnosti a rozšlape ji. Možná, ale právě proto byl velmi nebezpečný a právě se tenhle dav chtěl vypořádat s ninji. Nezáleželo na tom, co jste za ninju, ale že jste ninja.
Naoko se zvedla a pomalu se vydala po střeše k davu, který pozorovala. Pravou rukou zaplula do kapsicky, vytáhla zavřenou pěst a chvilku s ní cukala smětem k ulici. To bylo vše. Opravdu to vypadalo, že jen obhlíží situaci. Dívka byla však připravena na rozkazy od sensei. Zatím jen hlídkovala.
Na hlavy davu se ze střechy pomalu snášel skoro až neviditelný pyl.

Tokune Wakamuro
Tím 6
Nemocnica

Už som sa do toho snažil pustiť znova, ale v tom sa do toho vložil sensei. Išiel mi ukázať, ako sa to má robiť. Vysvetľoval mi, že musím nahromadiť správne množstvo chakry na povrchu tela. Počúval som ho a sledoval jeho ruku. Potom prestal a ja som len prikývol a pustil som sa do toho znova. Potom mi sensei položil ešte jednu otázku.
,,Gennin," stručne som odpovedal sústreďujúc sa na ruku. Opäť som začal koncentrovať chakru do neporezanej ruky. Akonáhle som ju v ruke cítil, začal som ju sústrediť na povrch tela. Nič sa nedialo. To ma rozhodilo, tak som okamžite nahromadil veľké množstvo chakry. Zrazu sa okolo mojej ruky objavil silný oblak svetlomodrého svetla. Ale to už som padal na zem. Našťastie som prestal hromadiť chakru včas než som stihol spadnúť úplne a zachytil som sa o operačný stôl.
,,Som v pohode, v pohode," dychčal som opierajúc sa o stôl. Z batohu, ktorý som si doniesol, som si vytiahol fľašu vody, dúšok som sa napil a už som pokračoval.
Takže chakra sa mi nemusí okolo ruky objaviť hneď... Alebo možno tam bola, len bola veľmi priezračná, premýšľal som. Opäť som začal hromadiť chakru. Bolo jej toľko, koľko pri prvom pokuse na začiatku. Zatiaľ som nič nevidel. Napadlo ma chvíľu počkať. Senseiovi chakra naskočila hneď, takže ma napadlo, že niekde robím chybu. Pár sekúnd, možno minútu, som tam hromadil to isté množstvo chakry. Potom som začal pridávať. Začala sa objavovať žiara chakry, ale kedže som tam už predtým hromadil nejaké množstvo chakry, opäť sa mi zatočila hlava. Tentoraz som nespadol, len som sa zatackal do zadu. Išiel som to skúsiť znova. Koncentroval som do ruky o niečo viac chakry ako predtým. Pri ruke sa mi zjavila žiara.
Jo, už to asi mám! okolo ruky mi svietilo svetlomodré svetlo. Spomenul som, že senseiovi tá chakra silnela a slabla. Začal som meniť množstvo chakry. Uberal som a pridával. Chakra mi takisto začala silnieť a slabnúť. Potom som ruku priložil k rane. Nič sa nedialo, navyše tá chakra bola modrá a doktorka mi povedala, že má byť zelená. Už som sa ani tak nesústredil na chakru, v hlave sa mi vírili otázky, že ako prinútim chakru aby zozelenela. Spontánne som hromadil viac a viac chakry a ani som si to nevšimol. A to bola chyba. Ani som sa nenazdal a pred očami sa mi hmlilo a tmavlo, nohy sa mi podlomili a trup som už vôbec necítil. Začal som padať na chladnú zem, až som na ňu dopadol. Omdlel som znovu.

Asai Hachigoro
Tým 6

Asai na Naninu poslední poznámku neodpověděl a nechal ji odejít. Opřel se zády o zeď a zkřížil ruce. Čekal, co mu Tokune předvede. Sám toho o lékařských technikách moc nevěděl, za to byl moc dobrý v manipulaci čakrou. To byl, jak se hned ukázalo, jeden z rozdílů mezi ním a jeho studentem. Tokune měl s čakrou evidentně veliké problémy a nezvládal její základní ovládání, což Asaie hodně překvapilo vzhledem k tomu, co všechno ten klučina podle svého vyprávění v doktorčině kanceláři zažil. Nechal ho chvíli se trápit, jelikož moc dobře věděl, že člověk se nejvíc neučí, pokud si na to přijde sám. Tokune opravdu trochu pokročil. Za tu chvíli se dal zaznamenat poměrně velký pokrok, ale Asai se rozhodl, že i tak mu pomůže.
"Koukej..." řekl svým klasicky chladným tónem a odrazil se šlapkou, kterou měl doteď opřenou, o zeď. Vyndal jednu ruku z překřížení a držel ji ve vertikální pozici. Kolem napnuté dlaně se mu objevil velice jasný modrý oblak. "Musíš se nejdřív alespoň trochu naučit používat svoji čakru. Pokud bude množství soustředěné čakry příliš malé, nebude ti to na lékařskou techniku stačit. Když bude moc velké, rychle se vyčerpáš a mohl bys omdlít. Používej tolik čakry, abys vytvořil tenhle oblak, ale abys zároveň nepociťoval žádné oslabení na zbytku těla." Mezitím, co Asai mluvil, mu čakra kolem dlaně střídavě silně zářila a zase zhasínala. Podíval se na ni. "Vidíš? Potom už se na to nebudeš muset ani soustředit. Mluvím s tebou a během toho ovládám čakru." Obrátil zrak zpět k Tokunemu. "U lékařských technik se vždycky budeš muset soustředit víc, než u běžného ovládání čakry, ale i u nich se to časem částečně zautomatizuje." Vrátil paži zpět do vodorovné pozice a znovu se opřel o zeď. "Jakou máš vlastně hodnost?" zeptal se.

Zoologická zahrada

Akihiro Kazuki
Tým neznámý

A bylo to tu zase. Tak jako vždy, ať se choval jakkoliv, každý se hned cítil ublíženě nebo naštvaně, protože jeho chování jim očividně nebylo podle gusta. To prostě nechápali, že chtěl zkrátka jen pomoci a popřípadě co nejrychleji zmizet bez delších průtahů nebo řečí? Bylo tak složité si to uvědomit? Tak dlouho v této vesnici nebyl. Tak dlouho neviděl žádnou známou tvář a když se konečně vrátil, byl znovu podezírán, jak tomu bylo v současnosti i v jeho rodišti. Všude to bylo stejný. Nechtěl moc, jen trochu toho pochopení, které se na oko rozdávalo všem okolo krom jeho.
Akihiro lehce seskočil z okenní římsy dolů mezi ostatní neznámé, kteří se zde jen tak zjevili a měl v plánu, co nejrychleji zmizet. Když však ta... dívka, žena nebo co to vlastně bylo, když se nazývala již jouninem, i když na to vzhledově nevypadala, dokončila svou větu, musel mladík své předešlé plány trochu přehodnotit a na chvíli se pozastavit. Byl dostatečně rozumný na to, aby se mezi tolika shinobi nepouštěl do žádné další potyčky a to ještě s výše postaveným ninjou. Jen lehce tedy stiskl ruku v pěst a rozhodl se té osobě dopřát to, čehož si tolik žádala.
„Tak to půjde po zlém? To jste chtěla říci?“ Otočil se náhle Akihiro k dívčině a lehce se zamračil.
„Je mi jedno, co si o mě myslíte, ale měl jsem své důvody, proč se tu dlouho nezdržovat. Vy mě tu chcete něco vyčítat a nikdo z vás nebyl ani schopný poděkovat za to, že jsem vám bez sebemenšího důvodu přišel na pomoc a pak po mě ještě chcete, abych vám vysvětloval, kdo jsem nebo co tu vlastně dělám? Nenapadlo vás třeba, že to z jistých důvodů ani není možné? Heh“ Odfrkl si lehce mladík a znovu se k jounince otočil zády.
„Vracím se z dlouhé mise a musím podat hlášení Hokage-sama, která mě již očekává. Pokud žádáte nějaké vysvětlení, optejte se jí osobně.“
Ta má totiž i moji ninja čelenku... Tato myšlenka však mladíkovi prolétla již jen v jeho hlavě. Nepotřeboval další otázky typu „proč tomu tak vůbec je“.
„Takže se omlouvám, jestli jsem vás nějak urazil, ale nebylo to mým úmyslem.“ Ještě naposledy se Akihiro k dívce otočil, dal si pravou ruku vodorovně přes hruď, přičemž dlaň byla přitisknutá k místu, kde by se mělo nacházet srdce a lehce se uklonil.
„Děkuji za příjemně strávený čas s vámi... Konohagakurský jounine. Už vás nebudu nadále vyrušovat, jelikož jak vidím, máte tu dost práce i beze mě“ Načež se Akihiro otočil a pomalu odcházel pryč.
„Je fajn být zase doma“ Prohodil ještě jen tak mimochodem, ale nejspíše to měla být jen taková poznámka do větru.
Ty si byl zase jednou milý... Neopomněl si mladík trochu ve své hlavě připomenout.
No co, chtěli abych mluvil, tak jsem mluvil. Už je přeci jedno jak to vyznělo nebo nevyznělo. Stejně to vždy vyjde nastejno...
Po pár krocích se postava hocha lehce zatřepotala a v tu ránu zmizel. Vzhledem na čas, který ztratil, bylo již nutné trochu přidat do kroku a navíc, tomu davu rozbouřených vesničanů by se skutečně rád vyhnul. Nejprve možná trochu uvažoval na nabídnutí pomoci, ale přeci jen to mají "Konohagakurského Jounina" takže to jistě zvládnou i bez něj. Nerad by se zase stal nepotřebnou jednotkou...

Kancelář Hokage-sama

V této místnosti nebyl Akihiro skutečně dlouho a přesto se mu zdálo jakoby ani nikdy neodešel a kancelář navštěvoval skoro každý den. To asi proto, že skoro všechny místnosti tohohle účelu si byli tak podobné, mnohdy i stejné. Byli to ale jen jeho osobní myšlenky, které ho nutili přemýšlet nad takovými hloupostmi, aby se během podávání hlášení co nejvíce vyhnul realitě, které nebyl ještě připraven čelit. Nemohl však dělat nic jiného, než tento prostý fakt přijmout a snažit se s celou touto situací nějak vypořádat. Tak jako vždy, samozřejmě.
"To je vše, Hokage-sama" Zakončil Akihiro svoje hlášení a stále v pokleku na jednom koleni a se skloněnou hlavou, zajel na chvíli rukou do příruční brašny u pasu a vytáhl obyčejně vyhlížející, červeno-bílý svitek.
"Zde jsou ještě nějaké dodatečné informace, ale sepsány v šifře. Bezpečnostní složky Konohy si s tím už budou vědět rady nebo konkrétně vy." Načež mladík natáhl ruku i se svitkem směrem k mladé ženě. Stále však zůstával v pozici, kterou zaujal hned při příchodu a prvním pozdravu. Ze slušnosti, a však i z úcty, vyčkával na jakoukoliv reakci Hokage-sama a i přesto, že měl dvě dosti podstatné otázky, které jej velice tížili, musel vydržet, až bude mít příležitost se na ně otázat. Jestli teda vůbec.

Kumaru a Haki (tým 11)
Kumaru seděl na kmeni stromu, čekal a čekal, jenže ten malej blázen nikde.
"Hmmm...nemůžu si tu jen tak sedět, musím ho najít." Zabručel si pro sebe, vstal a vydal se směrem, kterým Takuya utíkal.
Sledovat jeho stopu nebylo moc těžké. Všudypřítomné ulámané větvičky křovisek a stromů, sem tam nějaký ten otisk podrážky v hlíně...
"Takuyo?! Kde jsi?!" Volal svým hlubokým hlasem ninja zhruba každých půl kilometru.

Haki se odvrátila od plotny směrem k Onigiri a opřela se o kuchyňskou linku.
"Rostlina samotná podporuje činnost krevních destiček. To, co chci ve finále získat je v podstatě taková pasta kterou plácneš na lehkou, možná střední ránu a po ztuhnutí zranění ucpe. Ránu na tepně jsem v životě viděla jen dvakrát a dvakrát ti lidé zemřeli hodně rychle, takže to vyzkoušené nemám. Moc bych na to ale nesázela....jinak na poslední straně jsou recepty na čaj, tak si nějaký vyber a opiš si ho."

Naruki Hyuuga
Les
Tým 3
Dívka z Hyuuga klanu mezitím co ostatní se snažili ošetřit zbylé přeživší se zaměřila na stopy.Metr po metru po obcházela okolí a snažila se něco zjistit."Kso asi tu něco další krom těch stop od vozidel nenajdu"zanadávala si Naruki pro sebe."Sensei možná kdybych použila Byakugan mohla bych zjistit jestli ještě nejsou poblíž ti co zaútočili"navrhla Naruki celému týmu a při tom ještě koukala do země kdyby ji něco uniklo.Na to si dívka povzdychla "Nic jinýho asi nenajdu než ty stopy od kol"řekla a rozešla se za týmem.V tom najednou uslyšela jakési zasičení."Co to..." trhla sebou a než zjistila, že to šlo od Momo a Juuny, Shikamuro se za nimi vrhl a tím je zachránil.
Když lístek vybuchl dívka se rozkoukávala a snažila se zjistit co se stalo."To je bodlé taková past!"řekla naštvaně a rozeběhla se za dívkami i senseiem "Jak na tom jste?"utrhla kus trička aby pomohla s ošetřením týmu.

Shikamuro Nara
Sensei týmu 3
Přepadená karavana

Shikamuro se plně věnoval své pacientce, ale i tak poslouchal okolí. Nečekal sice, že by se dívky neubránili případnému útoku, ale stále si nemohl být jistý.
"Buďte v klidu a nehýbejte se. Vaše děti zachráníme, ale musejí se mít ke komu vrátit."
Shikamuro ji musel za každou cenu udržet při vědomí, protože když člověk vnímal, nebyl na tom ještě tak hrozně. Naruki se mezitím jala zjistit, jaké stopy zanechaly nájezdníci, ale bylo to marné. Jediné co našla, byli stopy od kol povozu. Možná dokonce i od toho, který potkala projíždět okolo. Momo a Juuna se však pokusili lomoci ležícímu muži na břiše a otočili ho. Muž měl na břiše připevněn výbušný lístek který se otočením těla aktivoval a se sičením vzplál. Dívky měli šanci alorát sledovat, jak se blíží jejich konec, když se před nimi něco prohnalo a lístek byl ten tam.
Shikamaru reagoval naprosto okamžitě, co zaslechl zasyčení nástrahy a díky urychlenému přesunu, sebral po cestně lístek do dlaně, kterou následovně sevřel v pěst. Dobrých dvacet metrů od dívek se zastavil a ruka mu explodovala. Shikamura výbuch odmrštil do křoví a oddělil mu kompletně celou paži od těla u ramene. Paže zkončila bůch ví kde, ale Shikamuro zůstal v křoví ležet bez pohnutí. Obětováním vlastní ruky dívky zachránil před jistou smrtí.

Junna Sasaki
Tým 3
Les
Junna stiskla ruce v pěst. Dokonce i Shikamurův výraz se změnil, zatímco muž oznámil, že nejde o cvičení. „Dobře,“ vyhrkla dívka a rozeběhla se za ostatními.
Její oči opět bloudily okolím a zastavily se teprve na pohromě, která se před nimi objevila. Dívenka ztuhla, zbledla a záda polil studený pot. Výjev byl příšerný. Teď už krev a kouř cítila ona sama. Společně tvořily slizký odér smrti, která zde řádila víc než dost. Nebo ne?
Její pozornost částečně přivolal senseiův hlas. Na někoho mluvil. Ta žena byla ještě naživu. V kunoichiných brýlích se odrazila zelená záře, uši zaslechly zamyšlené hlasy Naruki a Momo. Všichni něco dělali, nemohla tu jen tak stát!
Spěšně si přisedla ke zraněnému, u nějž už byla malá Inuzuka, a počkala, až ho dívka otočí.

Onigiri Ueda
Tým 11
U Haki doma
„Promiňte,“ pípla Onigiri a dál se věnovala tření. Haki ji brzy pobídla, aby jí výsledek přinesla. Dívka seskočila ze židle, odložila misku na linku a zamířila k velké nize, kterou vytáhla a donesla na stůl, kde ji rozložila. ‚Chráněnka,‘ zopakovala v duchu, zatímco přetáčela stránky. „Zastavuje krvácení?“ obrátila se na ženu a zvědavě se zamračila. „Jak to ta chráněnka dělá, že zastavuje krvácení? To dokáže zastavit i tepenné?“ zarazila se. Uvědomila si, že z akademie zná leda místa, kam člověka zasáhnout, aby umřel. Anatomii se učitelé nikdy moc nevěnovali.

Zoologická zahrada

Yoshi, Sen, Suzume, Tarou, Yoriko
Týmu 5
Akaigawa
Suzume dostala lehký tik do oka. Mladík se nepředstavil a ještě se choval nafoukaně; mluvil prakticky jen s Yoshim.
„Dík,“ utrousil hnědovlásek. „Ty tvoje taky nebyly špatný.“
„Poslouchej, pane tajemnej,“ pronesla s tikem v oku a založila si ruce na prsou, „jsi ninja, ale nikde nevidím čelenku. Teď mi hezky povíš, odkud jsi a co tu děláš. Jsem Konohagakurský jounin a pokud to s tebou nepůjde po dobrém, půjde to po…“
„To snad není pravdááá!“ ozval se mužský jekot. Dole v ulici, kousek od nepřátelské dvojice, stál místní starosta a několik mladších mužů s holemi, kosami a vidlemi. „To mi ty nebezpečný ninji taháte přímo před nos?!“
Suzume projel obličejem záblesk pochopení a obočí jí vyletělo vzhůru. „Heleme se, kdo se prokec! Jakto, že víte, jak ti nebezpeční ninjové vypadají?“
Stařec se chytil za ústa a začal se drbat za hlavou. „Eh… T-tak to není…“
„A jak to teda je, dědo?!“
„Yoriko! Co ty tu děláš?“

Tokune Wakamuro
Tím 6
Nemocnica

Doktorka, na moje potešenie, povedala, že začneme hneď. Dlho som netrénoval, v podstate od tej misie, kde zomrel môj kolega. Sensei sa vydal s nami. Zvedavo som nasledoval doktorku, premýšľajúc o tej starej operačnej sále. O pár chvíľ sme tam došli. Ta sála mi prišla ako z nejakej hororovej mangy. Ak by som sa tu ocitol v noci, nebolo by mi to jedno. Už mi tu chýbali len krvavé fľaky. Bol tam ten typický nemocničný pach zmiešaný s pachom prachu. Obzeral som sa po miestnosti, keď zrazu mi doktorka chytila pravú ruku. Akosi som tušil, čo sa chystá urobiť. Ruku som neodťahoval, ale triasol som sa a potil sa. Som však rád, že som to nemusel urobiť sám, to by som asi nezvládol. Doktorka mi skalpelom porezala ruku. Stalo sa to tak rýchlo, že ani som to nestihol zaregistrovať, za čo som jej bol vďačný. Povedala mi, že tá technika je základom. Ja som prikývol, ona niečo povedala senseiovi, nepočul som to, alebo som to skôr nevnímal, a potom opustila miestnosť a ja som tam zostal zo senseiom. Nevedel som, ako mám začať, priložil som sa dva prsty ľavej ruky na ranu. Trochu to zapálilo. Potom som sústredil chakru do tých prstov. Doktorka mi povedala, že tá chakra by mala byť zelená, no ja som žiadnu nevidel, ale cítil som ju v prstoch. Koncentroval som ju tam ešte viac, no stále som nič nevidel. Z toho celého sa mi zatočila hlava, sa som sa zapotácal, no stihol som sa zachytiť operačného stola. Pozviechal som sa a skúsil som to znovu. Chakru som stále nevidel. Ako to bolo možné? Pamätám si, že raz som čítal jednu mangu, a tam bola liečivá chakra vidieť okolo ruky. Ja som nerozumel, prečo moja chakra vidieť nieje. Očividne som robil niečo zle, kedže som nevidel ani chakru, a zranenie sa mi ani neliečilo. Myslel som, že je to nedostatkom chakry, ale predtým, keď som tam sa jej snažil nakoncentrovať viac a viac, stále som ju nevidel a spôsobilo mi to závrať. Kontroloval som si množstvo chakry v prstoch, aby sa mi opäť nezatočila hlava, tobôž aby som neomdlel. Keď to už nejakú chvíľu nevychádzalo, prestal som. Ruka začínala byť viac a viac krvavá, tak som si ju utrel do trička. To tričko som už i tak neplánoval nosiť. Teraz som to skúsil trochu inak, začal som chakru koncentrovať do pravej ruky, na miesto zranenia. Sústredil som sa na to miesto viac a viac, až som niečo uvidel. Uvidel som záblesk akejsi modrej hmly v rane. Rana nebola hlboká a uvidel som tam len malý, takmer neviditeľný záblesk. A krv sa mi spustila rýchlejšie. Ihneď som ju prestal sústrediť a krv som zachytil do trička. Asi mi to už došlo.
,,Keď tú chakru nakoncentrujem, musím ju dostať vonku, na povrch tela..." skonštatoval som nahlas a chystal som sa to skúsiť znovu.

Zoologická zahrada

Azrilelka Safí, tým 5, Akaigawa

Sledovala celé dění před sebou aniž by hnula brvou. Krčila se u zdi, co nejdále od boje. Snažila se myslet na jakékoliv jiné věci, než na jejich skoro jistou smrt. Náhle neznámý použil suiton a už ta situace vypadala mnohem lépe, najednou měli šanci, kterou okamžitě využila sensei, jenž se objevila v okně. Její oči se zalily slzami štěstí. Vydrápala se na nohy a utřela slzy. Pomalými kroky se rozešla za Izunokou, aby se jí mohla schovat za záda. Chtěla se stát na chvíli neviditelnou pro všechny, dokonce i pro sebe. Chtěla domů za kočkou a zůstat tam, věnovat se úplně jiným věcem. Znovu si otřelu rukávem oči a párkrát popotáhla, ani nevěděla, co má říct, a tak jako obvykle mlčela a vše sledovala.

Naomi Taiko, tým 14

Stále tam stála s nemilým nasupeným výrazem a odmítavým postojem. Kdyby to byl býval strom, rozsekala by ho na malé špalíčky a podpálila se zlomyslným smíchem, jenže tohle byl balvan. Měla toho plné zuby. Opět se pustila do zajímavých póz, než zmizela do koruny stromů a neseskočila s větví dolů, dokonce se seknutou špičkou. Zabodla větev pod kámen a pokusila se ho nadzvednout a...nic. Nepohnul se ani o píď. Jen zaskřípěla zuby a pustila se do dalších pokusů, které taky selhaly a následovalo prasknutí větve. Povzdechla si. Sensei si z ní dělal srandu, a dokonce i ta nová. Nová? Narovnala se jako by snědla pravítko a pohlédla malinko vražedně na novou. Přeměřila si ji pohledem a zlá nálada byla ta tam.
"Ňuu! Ty jsi ňuní.! Rozeběhla se k ní a div na ní neskočila. Po očku si povšimla zaujatého Yoie a měla co dělat, aby nezezelenala závistí, ale na to byla nová moc roztomiloučká. Beztak byla Naomi malinko uražena. Yoi dělal, jakoby viděl poprvé holku.
"A já jsem Naomi Taiko." představila se hned po kolegovi s milounkým úsměvem na rtech. Po pár vteřinách se jí úsměv vytratil a radost vystřídala deprese. "Proč jsem jediná, která není z klanu? Není to fér... se svými chmurnými myšlenkami odešla ke svému kamennému nepříteli a jen se na něj smutně dívala.

Zoologická zahrada

Nomure Inuzuka & Akimi
Tým 5
Akaigawa
Nomure s Akimi sledovaly souboj onoho chlapce a Yoshiho. Onen příchozí chlapec používal Suiton. 'Asi by jsme odtud měly zmizet,' povzdechla si Nomure a mezitím co byli ti dva u zdi, tak se dívka odklidila na chodbu za Azu, chvíli na to se místností provalila voda, před kterou byl Yoshi a niž by chtěl, tak opustil místnost.
Mladá Inuzuka udělala pár kroků, aby zjistila, co se vlastně stalo a najednou uslyšela hlas jejich sensei. Po chvíli se žena objevila v okně hlavou dolů a řekla, že už je asi vše vyřešeno. Hnědovlasá dívka v tu chvíli cítila úlevu. 'Nevím, jestli bude něco pro mě být shinobi,' zamyslela se Modroočka a sklonila hlavu. Když se znova podívala na sensei, tak si všimla, že u nich se také bojovalo. Poté se sensei zaměřila na osobu, která bojovala s Yoshim a zeptala, kdo vlastně je.
Po chvíli se její pozornost přesunula na osobu, která seděla na střeše a byla zraněná. 'To je asi ta holka, která patří k nám do týmu,' řekla si Nomure a chvílí jí sledovala, poté se její pozornost přesunula zpět do místnosti.
Onen chlapec moc slov nevydal, na Suzuminu otázku odpověděl, nikdo zajímavý a po chvíli vyskočil na rám okna a ještě prohodil pár slov na Yoshiho. Dívka se podívala na sensei a neřekla ani slovo a jen sledovala ostatní.

Takuya Riko
Tým 11
Les kolem Konohy, palouček s padlým stromem > Les
Černovlásek se hnal dál lesem jako o život. Svého senseie i palouček s padlým stromem nechal dávnou za sebou, aniž by si toho všiml, a dál se snažil dostat svou chakru pod kontrolu a použít ji tak, jak mu Kumaru radil.
„Kusoo! Jak todleto Shunshin no Jutsu může bejt těžký!?“ šklebil se rozmrzele za běhu Takuya, pokoušející se soustředit správně chakru. Naběhl si proti jednomu stromu, vyskočil, přistál na jeho kmenu, vpustil chakru do noh, a s rozdrcením kůry pod chodidly se zase prudce odrazil, během čehož proletěl nějakým křovím, doskočil na trávu za ním a pelášil dál. Zrychlení to bylo, ale pořád ne to super cool zrychlení, co by nešlo ani zahlédnout.
„No tak Takuyo! Dělej sakra! Jestli máš bejt jednou hustej ninja vo kterym se bude mluvit všude, musíš todle zmáknout! Soustřeď se! Použij víc chakry! Tak dělej tělo spolupracuj trochu kruci!“ skřípal mladík zuby a znovu složil pečeť tygra.
Jeho tělo konečně zaplavila chakra tak, aby to v něm zanechalo jiný pocit, než při všech předchozích pokusech, načež přišel menší pulz, který celého Takuyu posunul o něco prudčeji vpřed.
Vedl sice skrz jednu nízkou větev, ze které obral černovlásek listí pusou, ale zlepšení to bylo.
„Pfpblehpfech!“ prskal Takuya zeleň, ale hned na to se spokojeně zazubil a shlédl na své nohy. Skutečně teď běžel rychleji, než předtím! Problesknutí to úplně nebylo, ale pokrok to byl.
„Yoshaaaa! Viděl ste to Kumaru-sen-!?“ ohlédl se za běhu Takuya se zatnutou pěstí rozverně přes rameno, hledajíc pohledem svého mistra, ale ten tam samozřejmě nebyl.
„Eh?“ zašklebil se zmateně Takuya a zahleděl se opět před sebe. A v tu chvíli to spatřil.
Přímo před ním zela v zemi rozšklebená propast.
Mladík se tak zabral do svého snažení se novou techniku ovládnout, že ani nepostřehl, že se jeho rovná cesta lesem začala ubírat poněkud víc z kopce, a ohlédnutí se přes rameno ho připravilo o potřebné sekundy, během kterých by mohl ještě stihnout včas zastavit. To teď ale už nebylo možné. I kdyby zabrzdil hned, setrvačnost by ho mrštila přímo do propasti, na jejímž dně by pravděpodobně našel smrt a jeho cesta ke hvězdám by tak nabrala rychlého konce.
„CHIKUSHOOOOU! (DO HÁJEEE!)“ zařval zděšeně černovlásek, načež zareagoval tak, jak jedině zareagovat mohl. Zrychlil na maximum.
A v tu chvíli to jeho tělo konečně pochopilo. Takuyovi svaly nasály nabízenou chakrou a v jeden jediný moment zabraly o několikanásobek víc, než obvykle, což vedlo ke skutečnému „problesknutí“ vpřed, které Takuyu přes okraj propasti vymrštilo prudce do vzduchu.
„Já... Já to dokázal...!“ roztáhl se v první moment mladíkovi úsměv od ucha k uchu ve tváři, zatímco mu z koutků očí odlétávaly třpytící se slzičky.
Tento krátký moment štěstí ale rychle zase přešel, když Takuya doletěl na druhou stranu propasti. Tam už na něho čekalo pěkně husté a trny poseté křoví, chystající se ho zachytit do své pichlavé náruče.
„IYAAA!“ zazněl lesem klučičí řev, který vyplašil nejedno hejno ptactva.
„Blbá ďoura... jau! Debilní křoví... jauvajs!“ vysoukal se chvilku na to z křoví na druhé straně propasti potlučený a poškrábaný černovlásek s listím a větvičkami všemožně ve vlasech a oblečení, vytahující si z kůže trny a čumbrky, dokud se mu nepodařilo se nenechavých rukou rostlinstva konečně zbavit a kecnout si na okraj propasti zadýchaně na zadek.
„He... hah... Hehe...! Hehehe! YOSH! Fakt sem to zmáknul! Hehé!“ zubil se mladík, když si prohlížel vzdálenost a hloubku, které právě díky Shunshin no Jutsu přeskočil. Chvilku se ještě spokojeně culil a pochechtával, načež se zahleděl na druhou stranu propasti, odkud přiběhl, a rozhlédl se do stran. Jak daleko jen dohlédl, všude jen hluboká, černá tma průrvy.
„Kudy...“ zamrkal Takuya, těkající pohledem z jedné strany na druhou, a na hlavě se mu začínaly objevovat pomyslné kapičky potu.
„Kudy se mam ale dostat jako spátkyyyy!?“ plácl sebou na záda a chytl se zoufale za hlavu.

Hymna Týmu 10 z CKS 2009

Všichni: My sme malý otaku,
smrdíme až za chatu.
Ho*no jako cihlu máme,
zadarmo ho nevydáme.
Když na záchod ráno deme,
celej barák pose*eme.
Na s*ačku si cígo dáme,
Asumu za šéfa máme!!
Iron sólo: Sežer bobra, zachraň strom.
Všichni: Itadakimás!!

Momo Inuzuka
Tým 3
Potíže v lese
Výraz v její tváři okamžitě zvážněl, když sensei oznámil, že se tentokrát nejedná o žádné cvičení. Samozřejmě mohl lhát, jako to bylo předtím s onou loutkou, ale tentokrát to bylo trochu jiné už jenom díky pachu krve, který Momo zachytila. Samozřejmě i to mohlo být nějak připravené, ale Shikamuro jí zkrátka nepřišel jako ten typ člověka, který by zkoušel stejný nápad dvakrát po sobě. Možná se v něm ale prostě jen mýlila. Každopádně skupinka okamžitě vyrazila se stopařskou dvojicí v čele na místo, odkud pach krve a kouře pocházel.
Už jen první pohled znamenal, že Shikamuro nejspíš skutečně nelhal. Ležely zde dva hořící karavany, které způsobily ten kouř a šípy zabodané v lidských tělech způsobující pach krve. Ruce Momo se začaly třást. Nikdy v takové situaci nebyla a i přes to, že se o takových situacích učila na akademii, stejně nebyla připravená zažít to ve skutečnosti. Když však viděla Shikamura, jak bez váhání přiskočil k ženě a začal jí léčit, vzpamatovala se a podívala se na druhou osobu ležící nehybně na zemi.
Okamžitě přiskočila blíž k osobě, kterou při bližším pohledu byl nějaký muž. Ležel na zádech. Neváhala a přetočila ho na břicho.

Hyuuga Hiroshi
Tým 19
Jelikož šla Yuki první, tak nebylo prodírání lesem až tak těžká záležitost, ale stále to nebylo nic příjemného. Jeho byakugan byl stále aktivovaný, ale nikde nic zatím nezachytil. Dokonce ani žádné zvíře, což bylo trošku podezřelé. Po chvilce se však ukázal důvod, když skupina narazila na zbytky kravských kůží. Možná na to měla i trochu vliv smrt Daichiho, ale fakt byl, že Hiroshi začínal být trochu nervózní. Les se v jeho očích najednou zúžil a on nabíral podezření, jako by nepřítel mohl být na každém kroku. Když však došli až k nějaké jeskyni, trošku se zase uklidnil. Nenašli nic jiného a po cestě byly kravské kůže, takže nejspíš opravdu byli správně.
"Nevidím nic, ale mám takový divný pocit. Možná jen nervozita." Odpověděl Yuki na otázku a zahleděl se do jeskyně.
"Nejspíš budeme potřebovat nějaké osvětlení." Zvolal na dvojici vzadu a čekal až i oni dojdou k jeskyni. Nic v ní neviděl, ale i tak měl tušení, že to nebude jen tak obyčejná jeskyně.

Kumaru(tým 11)
Takuya se samozřejmě do prvního pokusu pustil s nadšením a vypadalo to jako obvykle. Mladík sebou plácl na zem při prvním kroku.
"Hmmm." Zabručel Kumaru nad Takuyovými výmluvami, ale nic neříkal, jen pozoroval.
Při druhém pokusu byla vidět trocha zrychlení, ale nemělo to onen efekt opravdu rychlého přesunu.
"Hlavně dávej bacha kam..." Muž už větu nedořekl, protože jeho žák už pelášil pryč nestarající se, kam běží.
Kumaru si tak místo varování jen povzdechl a čekal až se kluk vrátí.

U Haki...
Žena se natáhla pro sklenici s tukem a zamířila k plotně, kde začala ohřívat vodu v hrnci.
"Poradila jsem ti jakou informaci máš získat, tím má pomoc s tímhle prozatím končí. Výběr zdroje informací už je na tobě." Řekla Haki, otočená k dívce zády a zaujatě se věnující činnostem u plotny.
Po chvíli opět promluvila.
"Jestli už máš hotovo, dones mi to sem a podívej se do té bichle v regálu vpravo. Má zelené desky."
Ona zaprášená bichle byl starý herbář se snad všemi usušenými rostlinami jaké v okolí Listové rostly. U každé z nich byl popisek s jejich využitím a přípravou.
"Najdi si Chráněnku a její popis. Zjistíš tak, co teď vlastně děláme."

Takuya Riko
Tým 11
Les kolem Konohy, palouček s padlým stromem
Takuya následoval Kumara na otevřenější prostor a celou dobu ho zaujatě poslouchal. Když padla hláška, že by nemusel být díky tomuhle ani vidět, tak rychlý by mohl být, rozzářila se černovláskovi očka.
„YOSHAAA! TO ZNÍ FAKT HUSTĚ! DU NA TO!“ vystřelil pěstí k nebi černovlásek, načež hyperaktivně složil pečeť tygra a vpustil chakru do nohou.
„HUAA!“ zvolal zapáleně mladík a rozeběhl se. Síla zvyku ale jeho chakru v nohách vzala a tak, jak byl klučina naučený, ji vpustila především do chodidel, což vedlo k tomu, že zůstal Takuya přilepený k trávě a místo rozeběhu se natáhl ani ne po prvním kroku.
Jak tam černovlásek tak ležel, uvědomil si trapnost svého chabého pokusu a jemu stekla pomyslná kapka po čele.
„To byl jen rozehřejvací pokus jasný!? Todle se nepočítá!“ vyškrábal se honem rychle Takuya zase na nohy a s mírně zarudlými tvářemi a lehce namletým nosem se rychle otočil na Kumara, načež se postavil a znovu soustředil. Tentokrát hned ze začátku potlačil reflex naučený z chůze po stromech a vodě a vpustil svou chakru do nohou jen tak, bez nějakého přesnějšího záměru.
Když pocítil, jak se mu vlila energie do svalů, otevřel oči a rozeběhl se. Běžel jako o život, během chvilky přeběhl a otevřený prostor, který se nacházel u poraženého stromu, načež pokračoval dál mezi stromy.
„Kuso! Todle je vobyčejnej běh! V čem je ta finta vo který Kumaru-sensei mluvil!? Možná víc chakry!?“ mračil se Takuya, který právě zdrhnul Kumarovi do lesa, a uháněl si to dál, kličkujíc mezi stromy, jak kdyby běžel nějaký ninjovský závod.
Cítil, jak mu proudí chakra tělem. Bylo to únavné, ale zároveň energizující. Jen to zrychlení se nedostavovalo.
Takuya se zamračil, znovu za běhu složil pečeť tygra, aby se mu lépe soustředilo, a pokusil se svou chakru koncentrovat především do nohou. Chvilku se mu to dařilo, ale když se málem čelně srazil se stromem, krapet mu to soustředění rozhodilo.
„Kuso! No tak nohy! Přidejte!“ zavrčel, několika úskoky se vyhnul křoví a pár stromům, načež běžel dál. Kvůli svému zápalu si ani nevšiml, že je dávno bůhví kde.

Hymna Týmu 10 z CKS 2009

Všichni: My sme malý otaku,
smrdíme až za chatu.
Ho*no jako cihlu máme,
zadarmo ho nevydáme.
Když na záchod ráno deme,
celej barák pose*eme.
Na s*ačku si cígo dáme,
Asumu za šéfa máme!!
Iron sólo: Sežer bobra, zachraň strom.
Všichni: Itadakimás!!

Yamanaka Yoi
Tým 14

Blonďatý chlapec se škodolibě ušklíbl, když slyšel, jaký úkol dostala Naomi. 'Nevidět je vlastně ještě docela výhra...' pomyslel si. Byl by sice raději viděl, ale to by se potom nic nenaučil. Byl senseiovi vděčný, že vyhověl jeho prosbě a tak rychle vymyslel trénink. V duchu mu poděkoval.
Za doprovodu brblání jeho kamarádky udělal několik prvních krůčků. Raději nechal ruce natažené před sebou pro případ, že by se tam objevila nějaká překážka, která by nevydávala žádný zvuk. Naomino hekání však v tu chvíli něco narušilo. Yoi netušil, co to může být, jen slyšel změnu v doteď poměrně monotonním hluku okolo. Co se děje, pochopil až, když jejich senseie pozdravil dívčí hlas. Chlapec svraštil obočí a pokusil se zaposlouchat. Pomalým, šouravým krokem došel k místu, kde spolu ti dva hovořili. Teprve tam si sundal černý šátek, který jej oslepoval. Považoval totiž za slušné, představit se pořádně. S páskou přes oči by mu to přišlo poněkud nevychované. Až po sejmutí látky z očí si všiml že stojí o dost dál, než kam by si stoupl, kdyby viděl. Postoupil tedy ještě o několik kroků vpřed. V tu chvíli si všiml něčeho, co předtím nezpozoroval. 'J-je hezká.' ozval se klučičí smysl v něm. Samozřejmě, v týmu už byla Naomi, ale ta byla přece jen tak trochu chlapice na rozdíl od té nové.
Jakmile byla vhodná chvíle zavřel pusu, která se mu překvapením otevřela a promluvil.
"Ahoj, jmenuji se Yoi Yamanaka." pozdravil a s rukama podél těla se mírně se uklonil. Poté, co se znovu napřímil, usmál se na hnědovlasé děvče, které mělo být novým členem jejich týmu.

Yuki Minoshi
Tým 19

Dívka se nějakou dobu prodírala lesem, který se zdál být krok od kroku hustší. Začala si tedy prosekávat cestu mečem. Hiroshi ji následoval. Yuki spoléhala na jeho zrak. Kdyby se něco pohnulo, čekala, že jí o tom řekne nebo ji na to upozorní. Za nedlouho prošli kolem kravích kůží ležících na zemi. Yuki se u nich jen na okamžik nastavila a poté pokračovala v chůzi.
Po chvíli došli k jakési jeskyni. To znamenalo, že se zatím dostali nejdál ze všech pokusů. Dívka si klekla na levé koleno. Rozhodla se, že by neměla chodit dál, dokud nedorazí také senseiové. Využila volné chvíle a otočila se na Hiroshiho. "Nezaregistroval jsi něco?" zeptala se.

Asai Hachigoro (+doktorka Nana Matsuno)
Tým 6

Asaiovi naskočila myšlenka, zda dnes dorazí i jeho druhý student, Asayake. Nana mezitím, jak je jejím dobrým zvykem, vyhrožovala Tokunemu, že pokud se nebude dostatečné snažit, vyrazí ho ze dveří.
Chlapec souhlasil. Asaiovi se zdálo, že je odhodlaný dát do tréninku opravdu všechno. "Hmm...dobrá. Teď mám zrovna čas, začneme tedy hned." odpověděla doktorka Matsuno a zvadla se z křesla za svým stolem. "Půjdeme na starý operační sál, ten teď nikdo nevyužívá." Prošla kolem stolu a zastavila se u Asaie. "Jdeš s náma, Saii?" zeptala se kousavě. Chlapec s bílými vlasy jen přikývl a zvedl se ze židle. Oba vyšli ze dveří.
Dorazili zastarale vybavené místnosti, kde se dříve nejspíš operovalo. Uprostřed totiž stál špinavý operační stůl a okolo byla poházena spousta chirurgických nástrojů.
"Moc věcí pro tvůj trénink zatím nepotřebujeme, takže tahle místnost bude vyhovující." řekla doktorka a kriticky se rozhlédla po místnosti. Poté přistoupila k Tokunemu, levou rukou jej chytla za pravé zápěstí a otočila mu ruku dlaní vzhůru. Druhou rukou mezitím odhrnula svůj bílý doktorský plášť tak, že ji teď vykoukl pravý bok a stehno. Asai si všiml, že má na noze připnutý jakýsi pásek a na něm spoustu lékařských instrumentů od jehel, přes nůžky až po všelijaké ampulky s bůhvíčím. Bál se hádat, co má na druhém stehnu. Opět mu to připomnělo, proč má ta žena takový respekt a proč je tak dobrá v tom, co dělá. Nana měla na pásku také hned několik skalpelů. Po jednom z nich sáhla a elegantním, rychlým pohybem jej vytáhla. Bělovlásek ani nestačil mrknout a jeho kamarádka vytvořila Tokunemu na dlani řeznou ránu. Bylo to spíše povrchové, nijak zvlášť hluboké zranění, ale krev z něj tekla.
"Tak, tady máš první úkol. Pokus se to vyléčit. Nečekám, že se ti to povede hned napoprvé, a proto jsem taky neřízla moc hluboko. Tahle lékařská technika je úplně základní a léčí lehká zranění kůže nebo zastavuje lehké krvácení. Funguje v podstatě tak, že urychluje běžný proces léčení." Na jednu dvě vteřiny se odmlčela. "Napovím ti, že lékařská čakra je zelená. Tak, začni." Ani trochu se neusmála, aby mu dodala odvahu, jen když procházela kolem Asaie, tak ješté dodala: "Kdyby omdlel, někam ho ukliď, ať to tu ještě víc nezasviní krví. Já jdu na kafe."

Zoologická zahrada

Akihiro Kazuki
Tým neznámý

Nakonec celá situace nabrala mnohem rychlejší obrat, než by Akihiro zprvu očekával. Byla sice pravda, že se zrovna dvakrát moc zdržovat nechtěl, ale jeho rezerva zahrnovala rozhodně větší ztrátu času. O to více se mu tedy ulevilo, když zjistil, že nejspíše v tomto nesmyslném boji nebude muset nadále pokračovat. Opravdu se za těch pár let změnil a možná i trochu dospěl. Dříve by byl za takový potyčky spíše rád a bral to jako procvičení svých schopností. Dnes to pro něj byla jen další starost navíc.
Voda Yoshiho vyrazila, jak bylo zprvu v plánu, a dokonce i nikoho dalšího nesejmula. Než se ale mladík mohl přesunout k další akci, kolem budovy se pomalinku začalo shromažďovat čím dál tím více lidí a než-li Akihiro mohl vůbec reagovat na docela slušné reakce svého soupeře, už byl odzbrojen někým jiným. Očividně však souboj neměl již nadále pokračovat, alespoň tedy podle posouzení útržků venkovního rozhovoru, takže to bylo více méně jedno. Jeho práce byla u konce.
Když se v okně, hlavou dolů, objevila ta zrzavá slečna, chvíli trvalo, než se Akihiro uráčil vůbec nějak zareagovat. Nejprve se totiž pomalinku narovnal a lehce si vydechl, přičemž si neopomenul srovnat svoje zbraně na zádech a zkontrolovat, jestli správně drží. Následně na to na pár okamžiků zavřel oči, což byla nejspíše známka toho, že si urovnával své vlastní myšlenky a když je znova otevřel, jeho soustředěný výraz se v tu ránu proměnil na čistě neutrální a kdyby někdo pohlédl do jeho očí, zhodnotil by je jak naprosto chladné a prázdné. Nastala ideální situace, aby se mohl bez dalšího většího zdržování vytratit a konečně předat hlášení Hokagemu. Po všech těch potíže, které ho po cestě potkali, by se totiž rád ujistil, že v jejich domě je vše v pořádku. Nehledě samozřejmě na fakt, že po takové dlouhé době by je všechny skutečně rád viděl. Teď už bylo třeba jen odbít všechny případné otravy, kteří by jej chtěli nadále zdržovat.
"Nikdo zajímavý..." Zněla Akihirova prostá odpověď a vzhledem k pozici, ve kterého ta zrzka nalezla při prvním střetu jejich pohledů nějak očekával, že jí asi došlo, od koho ta voda nejspíše pocházela. Hned na to se Akihiro pomalu rozešel k oknu, aby mohl tuhle skupinku, pro něj neznámých lidí, opustit a nezapletl se do celé této záležitosti ještě více, než tomu bylo doposud. Když však hnědovlásek vyskočil na rám okna, zůstal ještě chvíli v této přidřepnuté pozici a pohlédl na moment na Yoshia.
"Slušný reakce..." A tím považoval celou tuto záležitost mezi nimi za uzavřenou. V jeho jazyce to znamenalo něco jako "ujednávám s tebou smír". To už si však ale každý musel domyslet sám.

Naruki Hyuuga
Les
Tým 3
Momo rozhodla,že by to s Naruki měly ohlásit senseiovi."Asi jo"přikývla ji na to dívka a společně se vydali za dvojcí,která se pohybovala opodál.Netrvalo to moc dlouho a už byli u Shikamura a Juuny.

"Hai!"odvětila Naruki na Shikamurovi instrukce na nynější situaci.’Bůh ví jestli to zase není nějaká jeho hra’, pomyslela si bělovlasá dívka.Celá skupina okamžitě se dala do pohybu směrem na místo, kde byla cítit krev.
Jakmile tam dorazili Naruki se trochu zasekla.Vypadalo to jako kdyby tam proběhlo nějaké krveprolití.Nějací přeživší tam ještě byli, ale těžko se dalo říci jestli by to mohli přežít.Shikamuro-sensei okamžitě běžel za ženou co měla v břiše šíp a snažil se jí ošetřit.
Dívka udělal pár kroků ke stopám,které viděla.Poklekla, aby si ty stopy prohlédla a poté se podívala po okolí."Ty stopy vypadají celkem čersvě..."řekla a zapřemýšlela, "...je možné, že by to mohlo nějak souviset s těmi muži co jsem viděla projíždět kole na koni"vyvodila Naruki.

Naoko
Tým 5
Akaigawa, základna konohagakurského týmu 5

Když Naoko dorazila, spolu se skupinkou, k jejich základně, naskytl se dívce výhled na okno, ze kterého se vyalila voda, jako kdyby uvnitř zuřilo vlnobití. Z okna však vypadlo i něco jiného. To musel být tan zmiňovaný Yoshi, kterého Suzume v další chvilce spacifikovala. Naoko doskovila na střechu protějšího baráku, kde se musela usadit, neboť její zranění jí dávala najevo, že takhle rychle se pohybovat nemůže. Snad proto situaci jen pozorovala a do ničeho dalšího se nemýchala. Maska na její tváři opět kryla všechny její výrazy a pocity. Její pohled však ulpěl opět na Yoriko.
'Málem sem ji zabila..a pro co vlastně?! Proto, že chtěla jen zabránit nesmyslnému vraždéní?!'
Naoko vypadala, jako kdyby bojovala minimálně proti pěti nepřátelům. Její oblečení bylo začouzené a na několika místech potrhané. Zakrvácený obaz na rameni a na stehně naznačoval, že rány jsou čerstvé a na její masce byl hluboký zářez.
'V té místnosti jsou dva, které neznám. Ušlo mi snad něco?! Tu holku Suzme zná, takže se musela připojit těsně potom, co jsem se vydala do Zoo, ale kdo je ten další?'
Naoko zůstala nehnutě sedět na protější střeše. Tady už pro ni nebyla práce. Mohla jen čekat, až se situace vyřeší sama.

Onigiri Ueda
Tým 11
Bytovky
„H-hai!“vyhrkla a provedla, jak Haki řekla. Tohle téma ji přivedlo do vzpomínek – do doby, v níž ještě měla hromadu zvídavých otázek…
„Tatí? Jak se vlastně dělají děti?“
Shinobu poplašeně vzhlédl od leštění katany a zatvářil se opravdu zmateně. Tušil, že jednou přijde chvíle, kdy se jeho zvědavá dceruška zeptá na něco podobného. Přesto doufal, že ne hned a že ne jeho. Dcerky by se přeci měly ptát maminek. „Zeptej se maminky, Onichan.“
„Maminka je ve městě,“ nafoukla tváře osmiletá dívenka a založila si ruce na prsou. „Řekni mi to ty!“
Muž poněkud zbledl. ‚Kat aby to spral… Co jí mám říct? Nemůžu jí přece popsat, jak se to dělá. Mio by mě zabila!‘
„Tatí!“
Zkrachovale si povzdychl. „Dobře, poslouchej.“
„Un!“
„Když se mají dva lidé rádi…“
„Když se mají dva lidé rádi,“ zopakovala nedočkavě.
„Tak…“
„Tak!“
Bývalého člena takawských obraných jednotek polil studený plot. Nebál se bojovat proti přesile. Nebál se riskovat život za svou vesnici, za její obyvatele, za svou rodinu. Jenže ve chvíli, kdy měl své dceři vysvětlit podstatu zrození, mu nějak vyschlo v krku.
„Totiž… Přiletí pták! Když je to čáp, nese chlapečka, a když je to vrána, nese holčičku! Tebe nám přinesla vrána! Už sis čistila zuby? A ani nejsi učesaná! Mamka se bude zlobit, jestli tě takhle uvidí!“
Pravdu jí osvětlila až Mio. Asi před rokem si vyslechla příběh o čápech a vranách a po krátké přestávce, kdy se klidila z místnosti, aby se mohla zbavit záchvatu smíchu, dívce vše vysvětlila.
Onigiri si uvědomila, že už dlouho mlčí a odhodlala se k dalšímu dotazu. „A co se vlastně mužům na ženách líbí?“ upustila stydlivě.

Zoologická zahrada

Yoshi, Sen, Suzume, Tarou, Yoriko
Týmu 5
Akaigawa
Yoshi prohmátl a na poslední chvíli se otočil, aby viděl, jak se na něj řítí vodní vlna, která jej strhla směrem k oknu. Ozval se výkřik. Muž se na poslední chvíli zachytil rámu okna a chakrou se přichytil ke zdi venku. Docela zuřil. Tak toho cápka nezajímalo, o co tu jde? Takovýhle typy nesnášel.
Náhle se zarazil, protože ucítil v blízkosti své tepny studený a hlavně ostrý kov. „Ani se nehni.“ V rámci možností se otočil a spatřil malou zrzavou ženu. Na červeném šátku se jí leskl chránič se znakem Konohagakure no Sato.
Hořce se pousmál. „Heh, to sem nečekal.“
„Yoshi!“ ozval se zpod nich hlas Taroua. Hnědovlásek vyvalil oči. Tarou podpíral Yoriko, který byla celá obvázaná. „Vzdej se, tohle nemá cenu. Rozhodli jsme se vyjednávat!“
Yoshimu vyskočila na čele žilka. „To je mi teda vyjednávání s kudlou na krku!“ nevěřil svým očím. Za sebou zaslechl povzdychnutí a vlezlý chlad z krku zmizel.
„Lepší?“ povytáhla obočí Suzume.
Yoshi zmateně zamrkal, ale přesto se ani nehnul. Potřeboval si věci trochu promyslet.
Zrzka se zatím objevila hlavou dolů v okně. Její oblečení neslo známky boje, stejně jako usmívající se obličej, v němž byla nad levým obočím řezná ranka. „Čau, Nomure, Azu, Sene, všechno je asi vyřešený!“ zazubila se na ně. Pak pomněnkově modré oči přejely na mladíka. „Yo! Ta voda byla tvoje? Co seš zač?“

Shikamuro Nara
Sensei Týmu 3
Potíže v lese

Shikamuro přikývl a pousmál se. Né, že by zrovna koukal na Juunu, ale zcela jistě mluvil k ní. Právě se díval někam za dívku, jako by snad byl opět uvězněn někde ve svých myšlenkách.
”Moc dobře ti rozumím.”
Pravil tiše.
’..kdybych na chakrové spoje u loutky napojil svody, které by vedli do kondenzátoru mohl bych docílit..musel bych myslet i na přepětí a to by zase nefungovalo s...’
Problesklo Shikamurovi hlavou při rozhovoru s Juunou. Z přemýšlení ho však vyrušil Momin hlas. Jeho rysy okamžitě ztvrdly a jeho pohled nabral vážnosti.
”Okamžitě nás tam zaveď Momo! Tohle neni žádné cvičení, takže se držte na pozoru. A kdyby šlo do tuhého, vrátíte se co nejrychleji do Konohy. Je vám to jasné?!”
Jeho hlas zněl vážně s náznakem jistých obav.
Celá skupina se po chvilce dostala na ono místo, ze kterého bylo ihned jasné co se stalo. Dva napůl shořelé karavany ve kterých skončilo i několik šípů a dvě lidská těla, vytvářela děsivou podívanou. Ony lidská těla byla žena, která seděla opřená o strom a držela šíp, který ji koukal z břicha a pravděpodobně muž, nehnutě ležící na zemi, zády vzhůru. Shikamuro neváhal ani vteřinku a okamžitě přiskočil k ženě.
”Už jsem tady. To bude v pohodě. Co se tady stalo?”
Začal Shikamaru mluvit na dívku a paralelně s tím zkoumal vážnost jejích zranění. Jeho ruce jednaly, jako kdyby okamžitě věděli co mají udělat. Šíp byl z těla prakticky ihned a kolem jeho dlaní se rozzářilo intenzivní zelené světlo.
”..v..vzali mé děti...mají mé děti..”
Mumlala dívka mezi bolestnými stény. Shikamuro se aktuálně soustředil výhradně na léčení a doufal, že jeho žáci budou vědět co mají dělat.

Kumaru a Haki (tým 11)
Vousatý shinobi souhlasně zabručel a zvedl se z kmene stromu. "Něco obdobného se učí na akademii...ale to asi nemá cenu rozebírat co? Hmmm...třeba až to budeš zkoušet, tak si vzpomeneš." Řekl Kumaru a otočil se směrem, kde bylo na mýtině nejvíce prostoru.
"Důležitý je odraz, což znamená silný nohy a opět správný použití chakry. Včera jsi zvládl chodit po vodní hladině, takže musíš zvládnout i tohle. Je to prostě jako běh s neustále koncentrovanou chakrou v nohách. Akorát teď je to země. Pořádně se odraz a pak zkus běžet co nejrychleji. Tohle musíš dělat pořád dokola, aby jsi zvládl Shunshin no Jutsu. Když v tom budeš opravdu dobrej, tvůj pohyb nebude ani vidět." Ukončil ninja monolog a pokynul Takuyovi, ať se dá do práce.

Mezitím u Haki...
Žena rukou dívku zastavila. "Není nutné si hned vylévat srdíčko s obavami děvče. V tvém věku přilákáš tak maximálně nějakého úchyláka. Začni se sběrem informací. Zjisti, co se vlastně mužům na ženách líbí." Řekla Haki sice trochu přísně, ale nemračila se a přihodila k obsahu mističky jakési usušené bylinky červené barvy.
"Tohle nadrť taky a pořádně to promíchej."
Žena se zvedla ze židle a začala něco hledat v jednom z regálů u stěny.

Nao Nakanawa
Cítila se trochu nesvá už jen proto, co se stalo předchozí den, ale musela být silná. Chtěla se stát ninjou, tak to měla mít. Nezáleželo, co si o Sachim myslela, stejně pod jeho křídly musela zůstat a stěžovat si by ničemu nepomohlo. Krom toho by si stejně ani stěžovat nejspíš nedokázala. Měla vůbec komu?
Nové světlo však přinesl nový člen týmu, nějaký klučina. Tak moment... Kluk? Jejím tělem proletěl stud a na jejích tvářích se objevil jemný náznak červánků. Ne, že by s kluky jaktěživ nepřišla do styku, to samozřejmě nebylo možné, ale jakž takž se navzájem vždy ignorovali, takže vlastně ani nevěděla, jak by se k nim měla chovat.
Zachraňte mě někdo, kde je Itsumi?! Zpanikařila Nao a začala se rozhlížet, po Itsumi však nikde ani stopy. Nevěřila svým očím. To opravdu zůstala sama? Ona? Ani nevěděla, jestli zůstat vůbec chtěla, ale něco si už jednou slíbila, tak to taky chtěla dodržet. Upřímně ani nevěděla, co si o tom všem myslet. Když však přežila první den, měla by snad zvládnout přežít i další a pak snad i další. To přeci jen vše ukáže až čas. Jedno se jí však nemohlo odepřít - zápal v jejích očích. Cítila se silnější než předešlý den. Skoro, jako by ta něžná dívenka zůstala pozadu a nyní zde stála úplně nová osoba. To však byly stále jen dívčiny pocity, neboť v realitě jen beze slova stála a skrytě doufala, že ji sensei, nebo nový člen týmu neukousnou. Kluk se představil jako Shin. Nevypadal moc nadšeně z nového týmu, což samozřejmě nebylo nic nečekaného. Přeci jen si Nao stále moc dobře pamatovala na svoje první setkání se Sachim a její pocity se o moc nelišily. Skoro jako by to bylo včera. I když počkat... Skutečně to bylo včera. Ten den byl však emocemi nabytý natoli, že se zdál jako celý týden. Dnešek byl však nový den, nová šance a nová síla. Nenechá se zlomit! Dokáže to nejen pro sebe, ale i pro Itsumi! Dost ji mrzelo, že Itsumi už nepřišla, ale nic s tím dělat nemohla. Byla si vědoma, že ji nejspíš už neuvidí a že se ani nestihla rozloučit. Na to už však bylo pozdě. Udělala pár kroků ke Shinovi a trochu neohrabaně k němu napřímila hlavu, jelikož byla i přes jeho nízkou výšku stále o trochu menší než on. "Já, ehm... A-Ahoj. Já jsem Nao, Nao Nakanawa. Tě-Těší mě. D-Doufám, že spolu budeme vycházet." Vykoktala ze sebe potichu a radši zase sklonila hlavu. Oční kontakt raději ani nepřipadal v úvahu. Když domluvila, opět si o kousek ustoupila a čekala, co se bude dále dít. Snad udělala dobrý dojem, jelikož se opravdu snažila. Opravdu ale nevěděla, jak se Shinem mluvit a tak zkrátka řekla první věc, která jí napadla.

Zoologická zahrada

Akihiro Kazuki
Tým neznámý

Akihiro nějak očekával, že i přes moment překvapení nakonec tento trik nevyjde. Možná by ještě mohla nastat překvapivá situace, kdy by bylo možné tuto techniku využít, ale v současné situaci musel velice rychle přerovnat své současné plány. Naštěstí už dopředu plánoval, že Yoshi zareaguje podobný úhybným manévrem, jelikož neměl zrovna dvakrát na výběr, díky čemuž měl už mladík připravený další krok. Tato místnost jako bojové prostředí nebylo zrovna dvakrát vyhovující, což znamenalo, že bylo na čase tyto podmínky trochu pozměnit.
V okamžiku, kdy Akihiro zaznamenal výpad katanou, okamžitě strhl ruku stranou, co sice znamenalo ukončení techniky, ale díky tomu strhl sebou i již vyvolanou vodu, která na chvíli zastínila výhled. Katana samozřejmě vodu lehce pročísla, ale svůj cíl nezasáhla. Těch pár sekund však dalo Akihirovi dostatečný čas na složení jednoduché pečeti jednou rukou, načež se přesunul do jakého si podřebu, kdy jednu nohu měl nataženou od sebe a druhou skrčenou po sebou. Pohyb zároveň Akihira dostal do pozice kdy se nacházel za Yoshiem nebo spíše, teď on sám byl zády ke zdi a Yoshio bokem natočený k němu. Následovalo už jen prudké natažení obou ruk od sebe dlaněmi napřed a voda, která měla být využita na vytvoření vodního vězení se stáhla zpět k rukám, načež následně vystřelila jakoby v rotujícím tornádu proti Yoshiovi.
Suiton: Seiryūshō. Zaznělo tiše z mladíkových úst. Vzhledem na to, že voda byla již před tím vytvořena, proces přechodu do útoku a následný výpad byl velice urychlen, i když celková účinnost techniky byla oslabena díky faktu, že Akihiro nepřišel do kontaktu s Yoshiovým trupem. Voda okolo mu to totiž sama znemožňovala. Yoshio se ale dostatečně výpadem odkryl, aby se mohl hnědovlásek přiblížit natolik, že techniku provedl bez zásahu a s vytvořenými podmínkami s předchozí techniky. Následný náraz díky tomu sice nemusel být tak silný, jak by tomu jinak bylo, ale proud byl dostatečně efektivní, aby dokázal muže vyrazit z místnosti oknem ven. Jeho případná chvilková dezorientace a změna prostředí by pak v celkovém vývoji souboje mohla hrát opravdu velkou roli.
Zároveň ale bylo nutné doufat, že ty dívky dávají alespoň trochu pozor a nadále nebudou stát v cestě, když se na ně bude řítit muž a několik desítek litrů divoké vody. Času na zareagování měli skutečně dost a pokud by tento počin vyšel, byla by možnost vyřešit i nějakou spolupráci, i když by to Akihiro nejraději co nejdříve ukončil sám. Jak se ale říká, více lidí více zvládne.
"To mě nezajímá..." Dodal mladík jen tak mimochodem po provedení techniky a tak trochu naznačil, že ano, skutečně umí mluvit.
Nějaký chlap si honí ego na někom, kdo mu není rovný a ještě jsou to dívky. To už samo o sobě je dost na pováženo... Proběhlo Akihirovi hlavou, ale tyto myšlenky si nechával spíše pro sebe. Poslední dobou byl až moc ohleduplný a nemusel se s tím chlubit na každém rohu.
Pche... jsem tak sentimentální...

Midori Hyuuga(tým 1)
Cesta směr Uragawa, les vedle cesty
"Tsch... samozřejmě, že by nevyskočil do vzduchu, kdyby neměl jak tam manévrovat..." proletělo dívce hlavou, když sledovala jak se sensei díky fuuma shurikenu s drátem vyhnul. "Tohle bych si měla zapamatovat, třeba se to někdy bude hodit.
Pozorně sledovala jak Homuru, tak Tenshi s Haru. Dvojice Inuzuků čekala, co se bude dít dál a tak jim chtěla dát Midori šanci k útoku. Bylo jí jasné, že jestli nezaútočí teď, než se k útoku dostane ohnivec, nemusely by se do útočné pozice dostat už vůbec. Rozeběhla se tedy senseiovi naproti s cílem ho chvilku zaměstnat a nechat tak příležitost k útoku Tenshi. V pravé ruce pevně sevřela kunai a do levé dlaně nahromadila chakru. Její plán byl předstírat útok kunaiem a na poslední chvíli místo toho použít Shōtei. "Doufám, že mě ty dvě nesmetou s ním v odplatě za ty vodní jehly."

Onigiri Ueda
Tým 11
Bytovky
Onigiri vzala za kliku a vstoupila, nos jí příjemně pošimrala vůně bylinek. „Dobrý den,“ pípla, neboť si vzpomněla, o čem se včera s Haki bavily. S kývnutím uposlechla, usadila se vedle ženy, převzala misku i s tloučkem a třela. Nevydržela mlčet dlouho. Měla zásadní otázku a ta musela jít ven.
„K tomu včerejšku… Myslíte si, že na to mám? Totiž, jsem malá a nevýrazná a před chlapci stydlivá… Samozřejmě jsem jediná dívka v týmu, takže bych měla mít v tomhle směru jistou zodpovědnost… Jenže… Jenže… Nejsem si jistá… jak bych dokázala… někoho… sv… s-svést. Ani si nedokážu představit… jak… jak…,“ dívka znovu zrudla, sklonila hlavu a rukama pevně sevřela mističku, „by vypadal takový trénink.“