Obecné

Čo ponúka rozhovor

Zas raz.
„Fajn. Takže zajtra pri západe slnka. Na bežnom mieste,“ zakončil Yoshi ich nie veľmi dlhý rozhovor.
„Hm,“ zatiahol Hidan a vymenil si so spoločníkmi flegmatické pohľady.
A o sekundu sa už každá časť rozdelenej skupinky vydala vlastnou cestou.

Byl pozdní večer, horký vzduch tížilo hmatatelné dusno a na jazyku byl cítit prach. Nepršelo několik měsíců. Letní konožský festival byl v plném proudu, křik prodavačů a dětský smích se rozléhal do širého okolí, nicméně k Itachimu, který našel své soukromí ve vzdáleném lesním palouku, doléhal polohlasný městský ruch, který se nelišil od ostatních večerů. Rozepnul neforemní jouninskou vestu, odhodil ji na zem, sedl si a zády se opřel o rozložitý kmen.

Kromě toho, že při omurice se nemá šetřit na vejcích a dáma nikdy nepovykuje u stolu, ani neřve na neschopného elektrikáře, mě matka učila, že správná žena a manželka má vždy svého manžela ctít a podporovat, ať už se rozhodne dělat cokoliv.
Správná manželka – jak má matka ráda podotýkala a vzrušením se jí u toho chvělo chřípí – je oporou svého manžela a pokud ten řekne, tak platí. Nikdy už ovšem nedodala, že i žena je bytostí lidskou a často váhající nad myšlenkami svého muže.
Když se před našimi dveřmi objevil Inoichi, bláhově jsem si malovala růžovou budoucnost po boku silného a neohroženého muže – ninji! - ohlížejíc se přitom dozadu na svého kulaťoučkého otce sedícího u štědře pocukrované buchty. Jak však léta plynula, čím dál víc jsem v duchu svého hodného (a hlavně nudného) tatínka odprošovala na kolenou.

„Co si o sobě myslíš, spratku?“ Naruto ležel v posteli, když se ozval hřmotný hlas v jeho hlavě. Naruto se rozhodoval, zda ho má ignorovat, či nikoliv. Chvíli přemýšlel. Když se rozhodl, přemístil se do temné místnosti hluboko uvnitř něj. Podivná kapalina na podlaze mu sahala po kotníky. Stál proti velikým, červeným mřížím se zapečetěným zámkem. Za nimi se nacházelo to, co na něj před chvílí promluvilo.
„Co tím myslíš?!“ okřikl lišáka, který měl položenou hlavu na předních tlapách a ležérně po něm pokukoval.

Zakručelo jí v žaludku. Omluvně se usmála na pacienta, kterému právě měnila kapačku, ale nebylo to potřeba. Spal. Po náročné operaci se stále ještě neprobral a Tsuyu věděla, že až se tak stane, propadne depresi. Doufala, že mu nevědomý spánek ještě alespoň několik hodin vydrží. Poupravila mu přikrývku a na krátký okamžik se zahleděla do zjizvené tváře. Byl v kritickém stavu, když se dostal na operační sál, a léčitelé na něm pracovali dlouhé hodiny. Přežil, ale ona tušila, že za to rád nebude.

Jeho vězení nebylo až tak špatné. Zatuchlá kobka bez oken osvětlená jen jedinou ubohou poblikávající zářivkou nepůsobila zrovna vlídně a nucené práce, ke kterým byl odsouzen, ho doslova skličovaly, přesto pomyšlení na bratra vnitřně hřálo. Co na tom, že ten puch ze sebe nejspíš už nikdy nesmyje a oči si dozajista trvale zkazí neustálým mžouráním do nevýrazného inkoustu v naprosto žalostných světelných podmínkách? Proč by mu mělo vadit, že tráví své mládí pod zemí a na samotce?

Tlumený cinkot vyřezávaných kostěných hůlek o porcelánové misky se rozléhal tichou jídelnou. Už po několikáté přiblížil k ústům drobné sousto tsukemono, aby jej následně nenápadně opět vrátil do misky a neopomněl při tom charakteristicky cinknout hůlkou o porcelán. Tuhle šarádu předváděl už několik minut a silně ho to otravovalo.
„Dojedl jsem,“ položil hůlky na odkládací tácek a pomalu vstával.
„Měl jsi tři sousta,“ ozvalo se chladně z druhého konce jídelního stolu a Asuma se opět posadil.

Opřela hlavu o hrubou kůru a zavřela oči. Měl zpoždění, ale jí to nevadilo. Dokázala by tady tiše stát hodiny. Sama pod rudým baldachýnem javorových listů, jen poslouchat jemné šustění větru a nechat decentní vůni odkvétajících kvítků lechtat její chřípí. Cítila se tu tak uvolněně a bezstarostně.
„Neruším?“
„Ne,“ jen velmi neochotně otevřela oči a zadívala se na větev nad svou hlavou. „Ale tebe jsem nečekala.“
„Taky tě zdravím.“

Slunce zapadlo za obzor, na inkoustové modři se objevila večernice, jarní vzduch provoněla spadlá rosa. Příroda utichala, ukládala se ke spánku.
Ale lidé ne. Ve skutečnosti se spousta z nich bála usnout s vědomím, že sice přijde nový zítřek, ale oni se už do něj nemusí probudit.

Ležel na posteli a netrpělivě poslouchal zvuky kroků na chodbě. Dnes ráno bylo poměrně rušno. Postřehl, že do vedlejšího pokoje přivezli nového pacienta, který na tom asi nebyl právě nejlépe, protože se u něj dveře netrhly. Jeho to ale rozčilovalo. Pokaždé, když se rozléhaly charakteristické zvuky podpatků klapajících o dlažbu, téměř hypnotizoval kliku svého pokoje a očekával ji. Ale nepřišla. Ráno ho zkontrolovala krátkovlasá blondýna středního věku a krom ní se v jeho pokoji nikdo neukázal. Nechápal to.

[font=Times New Roman][size=14]Hmm, dobře, přiznávám, že ji miluju. Kdo by ji mohl nemilovat? Je vždy rozesmátá, nadšená, tak plná energie... Vždy se jí chci dotknout a nechat její živelnost, aby na mě přelezla. Chci ji vzít za hrubou ruku zjizvenou z bojů a tvrdé práce. Chci se přitisknout k jejímu tělu, které hřeje jako sluneční paprsky na počátku léta.

Praxe na lůžkovém oddělení ji ubíjela. Byl to teprve třetí den a vidina konce byla v nedohlednu. Se sevřeným žaludkem přetáhla bělostné prostěradlo přes strnulý obličej mladé ženy a pochmurně sledovala, jak lůžko s jejím nehybným tělem odvážejí pryč. Bylo jí dvaadvacet let a celý život měla ještě před sebou. Příliš mladá. Už dávno si Tsuyu zakázala myslet na zemřelé, na pacienty které se nepodařilo zachránit, ale vždy tento svůj zákaz porušila.

Návrat domov

„Dúfam, že sa už nevrátiš,“ poznamenala tŕpko osoba za Hidanovým chrbtom, avšak hneď nato sa uškrnula.
„Drž hubu.“
„A prečo vlastne nemôžeme ísť aj my?“
„Pretožeee.... heh.“ Hidan sa otočil a zvláštne sa usmial; ťažko bolo vyčítať, či to bol výraz ľahostajný, varovný či dokonca túžobný – alebo mal zo všetkého trochu? „To by som vás musel zabiť.“

Utrpení, jaké mu pulzovalo ve zraněné noze, nebylo ničím v porovnání s utrpením, které zažíval při Kakashiho návštěvě. Ten blbeček snad nezavře hubu! Hlava mu třeštila absorbováním namachrovaných blábolů, které ze sebe Gai vypouštěl a ani polštář přitisknutý k uším nepomáhal, protože on svou pošahanou sílu mládí pumpoval i do hlasu. Pokusů o jeho umlčení raději zanechal, protože tak jedině přitáhl pozornost na sebe a o to tedy znovu rozhodně nestál. Nechápal ale, jak ho může Kakashi snášet. Proč ho odsud, sakra, nevyhodí?

The morning sun shines so bright with its light

Svítalo.
Vesnici zalila zlatavá záře, mlžný opar se trhal, ptáci ladili hlasivky. Jemný vánek setřásl rosu z pučících poupat, v dálce zahoukal zbloudilý sýček, který hledal své hnízdo.
Konohou se roznesly první tlumené hlasy rodičů snažíce se nevzbudit své potomky. Ospalá harmonická rána měl Kakashi rád. Miloval procházky v prázdných ulicích, rád sledoval probouzející se vesnici. Pokaždé mu to vneslo klid do duše.

Strčila klíč do zámku, odemkla a natáhla se po vypínači. Zářivka zablikala na protest a opět se ponořila do tmy. Tsuyu si povzdechla a vešla do potemnělé sesterny. Bylo časně. Kolegyně z ranní směny ještě nedorazily a ty z noční byly nejspíš na pochůzce po pokojích a proto byla v místnosti sama. Kolegyně. Vlastně jimi nebyly, prozatím. Ještě se nestala kvalifikovanou sestrou, jen učednicí, která si právě plnila povinné kolečko po odděleních. Zrovna včera dokončila měsíc na ambulanci a dnes začíná nový v lůžkové části.

Tri pazúry

Bolo neuveriteľné, ako rýchlo sa mu zahojili rany. Stratil veľa krvi, a pritom sa cítil úplne vitálny, schopný hýbať sa, schopný bojovať... schopný obetovať. Cítil, že je jeho telo silnejšie, než kedy predtým. Nebolo to ani tak tréningom, lež duševnou vyrovnanosťou, nájdením svojej vnútornej nirvány.

„Co je to s tebou, Asumo?“ vytrhla ho z přemýšlení ta protivná Yuuhi.
„Hleď si svého,“ obořil se na ni a zrychlil, ale brzy ho dohnala.
„Jsme spolu v týmu, takže si hledím svého!“ vmetla mu do tváře a upřela na něj ty nesnesitelné krvavé oči. Vnitřně se oklepal.