Obecné

Camelia

Em, nejsem si jistá, ale raději tě varuju, před možnou karamelizací Ale snad ne :-)

Slunce zapadalo, a přestože to doteď vypadalo na teplý den, tak teď už to bude jen horší. Teplota půjde k zemi jako kámen a on doufal, že touhle dobou už bude sedět u ohně.

16:59
V tomto čase, kdy se už začalo smrákat, protože podzim převzal vládu nad počasím pracovala celá vesnice jinak než obyčejně. On to taky byl zvláštní den. Den, kdy lidé mohou znovu uctít své milované, které během života pozbyli a doufat v rozhřešení, pokud ho ještě nedostali.
Tak se také stalo, že objemný Konožský hřbitov se lámal pod nečekanou tíhou tolika párů nohou, které chodily od hrobu k hrobu, zapalovat vonné tyčinky, svíce nebo jen položit květiny.

Dočteš poslední slovo.
Povzdechneš si, teatrálně zaklapneš knihu a papírový obal ze sebe vydá tiché mlask. Chvíli hledíš před sebe, zíráš do zdi a vstřebáváš ten abstraktní příběh, přemýšlíš; co tím autor chtěl říct? Nakonec svou snahu vzdáš, odložíš knihu na noční stolek. Za oknem panuje naprostá tma. Vesnice je ponořena v klidném tichu, až na občasný štěkot Inuzukovic ninkenů. Zhasneš lampičku, zachumláš se do peřin, zavřeš oči a čekáš, než usneš.
Čekáš.
A čekáš…
A spánek nepřichází.

„Co budeme dělat?“ otočila se na něj jeho žena a trochu se zamračila. Naruto jen pokrčil rameny.
„Nevím.“
„Tohle je důležité, hodně dlouho jsme to plánovali a už jsme to museli zrušit dvakrát, jestli to uděláme potřetí, tak dojde ke katastrofě,“ mluvila na něj naléhavě Hinata, věděl, že to ví a že vzniklá situace není jeho chyba, ale potřebovala se ujistit, že to dostatečně chápe.
„Já vím,“ kývnul Naruto a ošil se. Rozhlédl se po místnosti, jakoby se řešení problému mělo objevit vzápětí.

Modrý štiplavý dým ho obklopil a on jen stěží potlačil kašel. Svraštil obočí a nakrčil nos. Stále mu něco unikalo. Byl tak blízko, ale oblak neočekávaného plynu, který se rozptýlil po místnosti napovídal, že ještě v cíli není. Přimhouřil oči a sledoval záškuby v koutu místnosti. Testovací objekt nula osm tři šest dostal křeče prakticky v okamžiku, kdy se k němu kouř dostal. Evidentně byl toxický. Orochimaru se ušklíbl a ohlédl se k další kóji, nula osm dva pět nehybně ležela na podlaze. Smrtelně toxický.

Ráno, prvního září, sedm hodin a třicet minut. Malý blonďatý chlapec seděl u stolu a spěšně snídal. Zaspal a teď narychlo doháněl, co nestihl předtím. Byl ještě stále v pyžamu, spací čapka se válela na podlaze, jakožto i další kusy oblečení. Hromádky oblečení byly i na židli a posteli, to byly ty lepší svršky, ze kterých si ještě nevybral, v čem půjde první den na akademii.
Po snídani vypil plnou krabičku mléka a vrhnul se na výběr oděvu. Mytí vynechal, neměl čas se zabývat takovou zbytečností.

Nemůžu spát. Pořád jsem nervózní. Dneska je první den mých dětí, respektive Boruta na akademii. A nejenom to. Znovu a opět mám mít řeč. Slavnostní řeč na uvítání nováčků v akademii. Dovolím si tipnout, že je něco po půlnoci. A já nemám nachystaný nic. Jako vážně? Chce se mi spát, jsem unavený a co víc, absolutně mě nenapadá, co bych jim mohl vykládat. Co jim vykládala babča Tsunade?

Měl za sebou rozhovor s matkou, která se ho dnes snažila vykopat z postele, protože musel jít do školy. Ona byla tak pyšná, že se dostal na akademii, protože i ona na ni chodila. Byl to nejdůležitější den pro ni, ne pro něj. On si ani nebyl jistý, že na akademii chce. Raději by se přetočil na druhou stranu a pokračoval ve spánku, protože opět ponocoval. Nevěděl proč, ale v noci se cítil vždycky nejčilejší. Když všichni usnuli a vesnice utichla. Konečně měl klid a nemusel se bát, že ho matka nachytá. Tehdy se cítil zvláštně svobodný.

Světlý strop se pomalu rozjasňoval, jak se do něj upíralo sluneční světlo ranního sluníčka. Všude zatím klid a mír. Skoro bylo slyšet plynulé nádechy malého ninji. Nádech… výdech… Zašustění přikrývky. Chlapec se zadíval na připravenou hromádku věcí na první školní den. Mohl se pyšnit význačným příjmením – Uchiha, ale občas bylo těžké jako kámen. Jeho otec Fukušima si potrpěl jako většina na osobní hrdost a dával velký důraz na to, že čest klanu je to nejdůležitější.

(„Dvojčata. Chlapci. Musíme…“
„Dej jim čas, nech je být bratry, aspoň do Akademie, prosím!“)

Hizashi byl šikovné dítě. Byl! Až na tu příhodu s babičkou, kdy s Hiashim polili čajem její kimono. Jak nadávala, že členové vznešené Hlavní rodiny se takhle nechovají!
Ta slova poslouchali často. Uch.

(„Zítra začíná škola. Nelze to dále odkládat!“)

To nové znamení na čele štípalo. Zamžoural, hodil Hiashimu míč... Prásk! Váza.

Pípání přístrojů přehlušovalo nesouhlasné kručení prázdného žaludku. Tsuyu zapsala naměřenou hodnotu a zadívala se na velké hodiny na zdi. Měl dvacet minut zpoždění. Proč zrovna dnes?

Asi se všichni pomátli. Svět kolem jsem nepoznával, všude jen zmatek, spousta barev, televizních obrazovek a plakátů.

Pomalými kroky se loudal k místní samoobsluze, která měla otevřeno non stop. Už z dálky viděl statnou postavu opírající se o osvětlenou výlohu. Byl rád, že v tom nebyl sám.
„Ahoj, Choji,“ pozdravil, když konečně došel ke dveřím samoobsluhy.
„Zdar, Shikamaru. Netváříš se zrovna vesele, co se stalo?“ usmál se Choji a rozbalil pytlík brambůrků. Než si vzal sám, nabídl Shikamarovi.
„Co myslíš? Popadla ji chuť na párky s tatarkou, tak jsem musel jít.“
„Karui zas chtěla brambůrky s nutellou.“

[center]Krev. Je všude.

I když byl nervózní, tak se usmíval. Měl radost a těšil se jako malé dítě, jako kdyby on sám měl jít a poprvé usednout do lavice, jako před lety.
Počasí mu moc nepřálo, hustě pršelo, ale ani to mu nezkazilo náladu. Před odchodem si přes sebe hodil pršiplášť. Vykročil pravou nohou pro štěstí a zamířil k akademii.
Dorazil brzy. Ve sborovně už bylo živo. Na poslední chvíli se řešily resty, tiskly se papíry, ale hlavně se povídalo a smálo se.
„Tak tady ho máme!“ zvolal Mizuki.
„Tak tady jsem,“ usmál se Iruka.

Bylo to tu.
Hinata ji cítila, jak se připravuje na cestu ven, pozdravit svět. V hrdle se jí zasekl knedlík a oči se naplnily slzami.
Bylo to tu. Její malá se konečně rozhodla přijít za nimi. Podívat se jim do očí, nadechnout se a zakřičet si z plných plic.
Další kontrakce. Tělo se jí stáhlo a napjalo, jako by měla prasknout v půli. Slzy tekly proudem a třesoucí se úsměv ohýbal rty.
Uvidí ji. Uvidí toho malého drobečka, co ji nikdy nenechal vyspat, nutil jíst kyselé okurky a nechal zvracet z vůně koblih.

„Iruko-chan! Iruko-chan!,“ volala na mě máma, „vstávej!“
„To už je tolik?“ odpověděl jsem rozespale.
„Radši dnes vstaň dříve, Iru-chan!“
„Tak dobře…“ Pomalu jsem se posadil na posteli a promnul si slepené oči. Můj pohled sklouzl ke kalendáři, kde se v levém horním rohu nacházel červený křížek. Dnes je prvního září! Úplně mi to vypadlo z hlavy! Rázem jsem ožil a bleskově se převlékl. Seběhl jsem chodbou dolů do kuchyně, kde na mě čekala snídaně a úsměvy rodičů.

Naruto se chvatně vyhnul pěsti mířící na jeho levý bok, chytil nepřítele za zápěstí a vší silou ho odhodil na druhou stranu místnosti. Ihned se musel vyhnout noze, která ho chtěla podkopnout, a proto vyskočil do vzduchu, kde během chvilky zanalyzoval momentální situaci.

"Starý otec, zobuď sa. Dedko! Oonoki, haló!" nástojčivo volal ženský hlas a neprestával, ale zdalo sa, že na drobného starca to nemalo žiaden vplyv, len naďalej spokojne poťahoval na gauči.
"Nemôžem zmeškať dnešné rokovanie, návšteva z Dažďovej tu bude každú chvíľu. Oonoki!" ešte raz zvolala Kurotsuchi a tentoraz už naozaj hlasno, takže starca myklo a očividne sa začal vracať zo svojho sna.

Prší. Mihla se ke dveřím osamocené chalupy. Jounin vedle ní rozkopl dveře a vrazil dovnitř. Skočila za ním, v pravé ruce kunai. Místnost byla prázdná. Ticho, přerývané jejich oddechováním, rozrazil náhle veselý dětský hlas:
„Konan-neechan? Jsi to ty? Už můžu vylézt?“
Společník na ni kývl. Vběhla do pokoje po levé straně. V šeru rozeznala skrovně zařízenou místnost - stůl,skříň, nějaké poličky a vyřezávanou truhlu. Vydala se k ní, hnědovlasý muž zamířil k almaře. Pevně svírajíc kunai, prudce otevřela víko.