Obecné

Jsem blázen,
co ve tři ráno zírá skrz špinavé okno na temné nebe. Nevím kolikátá lahev saké, ale hořkne mi na jazyku. Tak proč piju dál? Ze zvyku. Ze sebelítosti. Protože můžu! Ta lahev, co mi právě vyklouzla z ruky a s nepříjemným tříštivým zvukem pokryla vlhkými střepy podlahu u mých nohou, myslím, že byla asi pátá. Škoda, ještě v ní zbylo trochu tekutiny, která má dar pomoci zapomenout. Dar, který ale není pro mne. Stejně o něj žebrám znovu a znovu. Je půl čtvrté a já zírám skrz špinavé okno na temné nebe a...

Kapitola 6 – Rád tě zase vidím

Tým byl na cestě už několik hodin, ale do jejich cíle zbýval ještě velký kus cesty.
„Sensei, kdo myslíte, že za tím stojí?“ zeptala se Mirai.
„Nevím.“
„Záleží na tom? Prostě ho porazíme a vrátíme se domů.“
„Neměl bys podceňovat nepřítele, Haru.“

Když jsem se probudila, ležela jsem na pohodlné posteli a vdychovala vůni všelijakých dezinfekcí. Bylo to jako nemocnice. Ale co bych dělala v nemocnici? Tak špatně jsem na tom snad nebyla, nebo ano? Sakra, v poslední době vážně omdlívám nějak často. Měla bych s tím něco udělat.
Slyšela jsem tlumené hlasy, ale moc jsem jim nerozuměla. Nejdřív jsem si myslela, že jsou jenom sen, ale na to byly až moc skutečné. A já na to byla až moc vzhůru. Otevřela jsem oči a zamžourala denního světla.

V jednej z bočných uličiek v centre Skrytej Listovej stojí nenápadný pouličný stánok s ramenom. Volá sa Ichiraku Ramen a jeho majiteľ, Teuchi, je tiež celkom nenápadný. Mohutný, s prešedivenými vlasmi a vejárikmi vrások okolo dobráckych očí. Vrásky okolo úst však naznačujú isté napätie, aké by človek čakal od slávneho, no životom skúšaného shinobiho, nie od jednoduchého kuchára.
Človek sa občas mýli.

[center]I dnes cítím ono třepotavé zachvění,
když po odeznění výbuchu poslouchám obětí úpění.
Nemohu se nabažit pohledu na sžíravý strach
zračící se v očích kolegů, když klesá zvednutý prach,

Zprudka otevřel oči, vyšvihl se do sedu a zalapal po dechu. Tělo měl zmáčené potem. Promnul si obličej. Má vstát nebo ne? Studený pot zchladil jeho tělo a jemu začala být zima. Zhluboka si povzdechl. Nakonec odhrnul deku, vstal. Možná až příliš rychle, zamotala se mu hlava. Pevně zavřel oči a snažil se vybalancovat ztracenou rovnováhu. Ale roztřesené nohy jej zradily. Při pádu na podlahu zaklel. Znovu se ozvaly žebra, záda, dokonce ruce. Odmítl Sakuru, když mu chtěla zahojit rány. V polní nemocnici leželo hůře zraněných, než byl on sám.

Staré a nové známosti

Tok, tok, tok, tok!*
Striebrovlasý chlapec sa zatváril sklamane. Spravil to ešte zo tri razy tam i naspäť, no stále mu to vychádzalo. „Páááni! Ty máš ale šťastie!!“ zasmial sa úprimným smiechom. „Okej, skúsim rýchlejšie.“
Tok, tok, tok, tok, tok, tok, tok!
„Heh. Ako som vravel... si šťastlivec,“ vravel a ignoroval strachom zmučenú tvár malého chlapca. „Máš šťastie, že som taký úžasne presný.“ Prehodil si ceruzku do druhej, menej šikovnej ruky. „Skúsime to inak.“

Trvalo to už tak dlouho a stále nebyl blíž svému cíli, nemohl skoro dýchat a každá myšlenka na to, co způsobil, čemu nedokázal zabránit ho nesmírně bolela. Ale musel mít vůli, aby se držel naděje, že ho čekají stejně krásné zítřky, jako byly včerejšky.
Dlouho očekávaný pocit ho náhle donutil zpomalit a zachytit se rukama o větvi, aby mohl vůbec seskočit dolů na zem. Hledal ve své hlavě. Vzpomínky, které jako by prožil on sám, ale musel si je znovu přehrát. Místo, kde se vyrušil jeho klon musel poznat bez toho, aby znal zdejší lesy.

„Jdu pozdě, promiň,“ prohodila jsem směrem k Hinatě místo pozdravu.
„Ne, to nevadí…“ vzhlédla ke mně. „Sluší ti to.“
Věděla jsem, že to říká jen tak, ze slušnosti, ale i tak mě to potěšilo.
„Tobě taky.“
Navzájem jsme se na sebe usmály a mě tak nějak zahřálo u srdce, cítila jsem, že alespoň někomu tady nejsem úplně ukradená. Nevadilo by mi, kdyby tahle chvíle trvala napořád, ale - jak už u mě bývá zvykem - muselo se něco pokazit.

Po dlhom čase strávenom iba vo svete smrteľníkov som sa opäť vrátila do záhrobia. Ak by som mala pravdu povedať, tak trochu mi to chýbalo. Po toľkom novom, čo som zistila a cítila a zažila, som chcela byť na mieste, kde je to pre mňa známe. Stále.

Kapitola 5 - Zkouška

Trojice geninů napjatě očekávala, až zjistí, jaký test si pro ně jejich Sensei připravil.
„Trénovat vás všechny tři se mi nechce, takže váš počet prostě teď zredukuju.“ Řekl Shinra přísně. Vytáhl z kapsy svitek a ukázal ho trojici před sebou.
„Ten z vás, kdo mi ten svitek dokáže sebrat, toho budu trénovat. Zbytek pro mě nemá cenu a vrátí se zpět ke studiu na akademii.“ Vysvětlil Shinra a položil svitek na nedaleký kámen.

Kapitola 4 – Geninové

Čtveřice hleděla na hořící vesnici a zohavené těla vesničanů. Kusy těl vesničanů byli poházené všude po vesnici, byl to vážně odporný pohled.
„Kdo tohle mohl udělat?“ zděsila se Temari.
Gaara chtěl něco říct, ale dříve než to stihl, z jedné hořící budovy vyskočil muž a v náručí svíral dítě.

Přeložený list papíru. Pečeť Hokage. Zbytečná zdvořilost. Jeden rozkaz. A pár zničených plánů.
Jaký výsměch.
Hyuuga Hiashi šokován upustil bílý papír na zem.
Nebo možná ne.
Rozhlédl se a rychle ho sebral. Žíla na jeho spánku začala pulzovat. Uvažoval.
Proč to nařízení ještě nikdy nikdo neobjevil? Ano, uplynula teprve krátká doba od smrti Čtvrtého, takže je jasné, že se všechny papíry ještě nevyřídily, ale…

Kapitola 3 - Listová

Po dlouhé cestě, krátce po poledni, byl Gaara a jeho tříčlenný doprovod konečně před branou Listové. Cesta trvala čtyři dny a tentokrát proběhla bez jakýchkoli problémů. Strážní u brány se Kazekagemu uklonily a nechali ho i s doprovodem vejít do vesnice. Zamířili přímo do sídla Hokage. Uvnitř se Gaara s ostatními setkali se Shizune.
„Zdravím,“ řekl Gaara.
„Dobrý den, Kazekage-sama. Chcete doprovodit do kanceláře Hokage-sama?“

"Hinato!" Krajinou se nesl zoufalý výkřik blonďatého chlapce jehož pohled směřoval ke kraji útesu, kde ještě před chvíli stála jeho kamarádka. Měl pocit jako kdyby se mu srdce hrůzou zastavilo. Vrhnul se k okraji, nedbal na to, že před sebou měl nepřítele. Jediné na čem mu teď záleželo byla Hinata. Nahnul se přes okraj a natáhnul ruku jakoby ji snad chtěl zachytit, ale Hinata byla příliš daleko než aby se mu to podařilo.
V dálce uslyšel psí štěkot, nevnímal ho a ani hlasy, které se k němu čím dál víc přibližovali.

Smrteľníci majú život krátky.

Kapitola 2 – Nezodpovězené otázky

Po chodbě nemocnice se rozléhaly kroky. Gaara vešel do pokoje, kde stále v bezvědomí ležel Murasaki Shinra, člověk jenž jemu a jeho sourozencům zachránil život. V místnosti seděl na židli Kankurou. Gaara ho tam nechal, aby Shinra po probuzení viděl alespoň nějakou, trochu povědomou tvář.
„Pořád žádná změna?“ Zeptal se Gaara.
„Ne, pořád je v bezvědomí, doktor říkal, že to zranění hlavy je docela vážné a možná bude i nějaké následky, ale to se prý uvidí, až se probere.“ řekl unaveně Kankurou.