Obecné

Oči modré jako obloha,
v mém srdci je tvá poloha.
Zachránil mě tvůj úsměv krásný,
teď mi je už vše jasný.

Díky tobě jsem jiná;
sebevědomá a silná.
Vždy jsem v tebe věřila,
a tolik se pro tebe snažila.

Chci, aby jsi byl můj!
a já tvá...
Chci křičet "stůj!"
Ale nedovolí to ústa má.

A teď...

Jen vy jste v mém srdci,
ty, Himawari a Boruto.
Proto ti říkám,
Miluji tě Naruto!

Kdysi dávno v malé vesnici zvané Konoha, žilo malé děvčátko. Bylo velmi plaché a stydlivé. Otec ji den co den trénoval, aby byla pravý Ninja a v dospělosti mohla vést jejich klan. Jenže její plachost vedla k tomu, že nebyla dost silná. Bála se někomu ublížit, a tak se stalo, že ji dokonce i její mladší sestra porazila v boji.

Kapitola 17.
Ráno

"Povstaňte k zahájení mimořádného jednání," vyzve Hokage všechny přítomné.

Prohlížela si mě a bavila se tím, jak jsem nebyl schopen fungovat. Byla to.....
Maiya. Přestože vypadala trochu jinak, byla to ona. Z tohoto obličeje se dívaly její hnědé oči, ale nebyly to oči, které jsem znával. Tatam byla teplost a vřelost jejího pohledu i láska, která z jejích očí vždy vyzařovala. Tyhle oči byly studené, plné pohrdání, arogance a výsměchu – i tak ale nebylo pochyb, že byly její.

Byl jsem rád, že tam, kam jsem se přemístil, byla pevná podlaha. Zavrávoral jsem a nebál se na ni spadnout. Kolena jsem podvědomě přisunul k bradě, poté se o ně opřel. Nebyl jsem schopen rozeznat švitoření kolem sebe, tolik mě bolela hlava. Někdo mě vzal za rameno a otočil na záda, nebránil jsem se, neměl jsem na to sílu. Nezdálo se však, že by to byli mí nepřátelé. Nevnímal jsem, kolik přesně jich bylo, měl jsem zavřené oči a nešly otevřít, po každém zmařeném pokusu to bylo ještě těžší. Teď mě každý vzal z jedné strany a dali ke zdi.

Už i ten svět je zmatený...

Madara seděl u stolu a nedočkavě vyčkával. Měl na sobě svůj černý oblek s vestou, ale rozdíl byl v tom, že nebyla červená, ale oranžová. Nedočkavě podupával nohama, vypadal jako by měl absťák.
„Už se to nese!“ zvolal něčí hlas.
„Sem s tím!“ požadoval rázně Uchiha.
Postarší pán přišel ke stolu a dal před Madaru bílou misku, ze které se linula voňavá pára. Celou restauraci pohltila vůně jídla. Každý, kdo by právě vešel do restaurace, by začal shromažďovat v ústech zásobu slin.

„Dopadlo to zasa katastrofálne!“ sťažovala sa Hinata Sakure, usrkávajúcej z teplého čaju. „Už vážne neviem, ako ďalej.“
„Takže to necháš plávať?“
„No,“ začala Hinata a na chvíľu sa odmlčala, „vieš predsa, ako veľmi Naruta milujem. Je pre mňa všetkým. Lenže ja naopak cítim, ako by som sa oň musela deliť prinajmenšom s celou Konohou. Preto chcem dať nášmu vzťahu nový rozmer. Mať s ním dieťa, o ktoré by sme sa spoločne s láskou starali a skrze neho by sme boli viac spolu.“
„Čo sa stalo tentoraz?“

Fugaku sedel v kancelárii za svojim stolom a, listujúc v spise, premýšľal nad vianočnými darčekmi pre svojich synov. Aké šťastie, že má Mikoto, ktorá nenápadne zistila všetko podstatné. Itachi, presne ako sa domnieval, veľmi chce novú monografiu o rannom Období bojujúcich klanov. So Sasukem to bolo ťažšie, pretože je vo veku, kedy sa jeho záujmy neustále menia. Každopádne má už hotový zoznam darčekov, ktorý nemôže sklamať a dnes odíde skôr z práce, aby všetko potrebné zaobstaral. Ale aj zatiaľ – práca.

Vesnice Hyoko, země Mrazu

Kapitola 16.
Den po procitnutí

Skoro každého v nemocnici probudí silné denní světlo, které volně vstoupí otevřeným oknem nebo snad tichý rozhovor, co naruší ozdravující, blahodárný spánek. Z nějakého důvodu byla tato tradice porušena.
Snil jsem o tom, jak mě probouzí moje máma, dala mi pod nos ramen, abych se na ni ve chvíli probuzení usmál. Ten pocit, který ve mně byl jako odjakživa. Byla zlá doba a ona potřebovala nabrat sílu, mým úsměvem, tak prostým. Ale stejnou sílu jsem z ní čerpal já.

Po celém dni úmorné práce jsem se konečně zastavila a koukla na tebe a naše děti, jak spíte na velké houpací síti a musela jsem se usmát. Taky mě to přivedlo na myšlenku o nás.

Viděla jsem tě a zamilovala si tě na první pohled. Byl jsi sám a já byla moc stydlivá abych tě oslovila. Ach po všech těch letech mě stále dokážeš dostat na kolena pouhým vyslovením mého jména.

Slnko už pomaly zapadávalo a obloha naberala červenú farbu.

Aneko sedela na jednej z lavičiek na ihrisku a sledovala okoloidúcich ľudí. Rada to robila, sledovala ich chovanie a reakcie. Niektorých ľudí už poznala dosť bez toho, aby s nimi čo len raz prehovorila.
Červenovlasé dievča spolu s otcom, ktorí si boli neuveriteľne podobní. Obidvaja boli veselí a bezstarostní.
Malý chlapec so žiarivo modrými očami a vlasmi ako zlato. Bol vždy výbušný a jeho brat sa ho vždy snažil upokojiť. Neustále sa hádali a postrkovali.

Bola noc.
Nepokojne sa pomrvila a snažila sa udržať oči otvorené. Bola to ich niekoľká spoločná misia a jej vzťahy s Ishim sa zlepšili. Aj keď nevedela, či ´zlepšili´ bolo to správne slovo. Už ňou nepohŕdal (a ak áno, nedával to tak často najavo) a vedeli spolu vydržať v jednom priestore. Sasori sa stále choval tak isto. A jej sensei... Ju bral tak, ako všetkých jeho žiakov. Spolupráca im išla. Ako dlho nám to vydrží?

Kapitola 15.

Komu věřit?

První, co jsem viděl, byla chuuninská vesta, pod níž bylo vysoké, hubené tělo. Poznal jsem v něm svého senseie, skláněl se mírně nade mnou a měl legračně přivřené oko. V tuto chvíli jsem nechápal nic až na jedinou věc, musel jsem vypadnout i s tou bednou, co nejrychleji. Mírně jsem škubl směrem, kde byla bedna a probodl jsem Kakashiho pohledem v jasném gestu, měl jsem tu načatou jistou práci. Zmizel ale ještě dřív, než jsem mu stihl utéct já. Zavrtěl jsem hlavou a svižným tempem se odplížil ke skrýši.

Kapitola 14.
Osud v rukou mocných

Záblesk okamžiku, téměř nepostřehnutelný. Samuraj náhle stojí v přikrčení před Konohamarem a ostří katany se blíží k jeho nechráněnému pravému boku i ruce. Avšak není považován jedním z nejlepších ninjů jen proto, že dokáže porazit spoustu slabých nepřátel. V posledním okamžiku z pravého rukávu nechá vyklouznout kunai, jehož ostří zastaví smrtící útok samuraje.

V izbe bolo prekvapivo chladno. V ruke nepokojne zvierala čelenku s pomyslením, či si vybrala správne. Pohladila kov a vec odložila na posteľ vedľa seba. Prešla chuniinskou skúškou. Nikdy si nemyslela, že má vôbec na to byť čo len geninom, ale červenovlasý chlapec jej zmenil život. Naučil ju bábkarstvu a všetko bolo... Lepšie. Nebola pri zmysloch, nebola v tomto svete, v realite, keď vyrábali bábky spolu a rozprávali sa. Bolo to niečo, čo milovala, ako hodiny strávené s ním. Už sa poznali skoro dva roky. Bolo to pre ňu zvláštne, mať naozajstného kamaráta.

„Pripravená?“ spýtala sa jej Mira, keď na druhé ráno postávala v strede izby a vedela, že je bledá ako stena. Strnulo prikývla, i keď sa pripravená necítila. Daisuke jej povedal, že nemusia odísť hneď na druhé ráno. Že jej ešte dá čas, aby sa neuponáhľala. Lenže ona to už nechcela odkladať. Vedela, že keby tak urobila, tak by si to celé rozmyslela a nikde neodišla. Mira s tým nemala problém. Neklamala jej. Mira Tory nikdy neklamala. Aj keby sa jej to celé nepáčilo, povedala by to. Nenechala by Tory odísť v klamstve s Daisukem.
Daisuke...