Obecné

Jej cesta do akadémie bola krátka. Kráčala tichou, pomalou chôdzou. Hlavu aj pohľad mala sklonené k zemi. Išla skoro ráno, aby nikoho nestretla, takže na ulici bola väčšinou sama, okolo prešlo len pár ľudí. Keď došla pred budovu, kde nikto nebol a nechcela ísť dnu, len si sadla a oprela sa o stĺp. Na chvíľu zavrela oči a keď ich otvorila, zaštípal ju do nich vietor, ktorý jej z tváre odhrnul pramene vlasov. Prudko zažmurkala a vyhnala tak z očí slzy.

[center]Ti, kdo se mě báli jako démona,
ti, kterým jsem slíbil, že je překonám.

Lidé, co mi ukázali záda,
dívka, která neměla mě ráda.

Protivníci se zbraněmi z oceli,
noční můry, co mě přikovaly k posteli.

Každá rána, kterou jsem kdy utržil,
každá bolest, která nervy přeruší,
s každým šrámem na těle i na duši,
přišla pravda, o které jsem netušil.

Všechny vteřiny a roky života,
všechny chvíle, kdy mě omráčila samota,
se všemi okamžiky, které vyplnila prázdnota,
přišla ruku v ruce neochvějná jistota.

Po niekoľkých rokoch, ktoré si musela prežiť zem bez búrky, po rokoch, kedy jej jedinou spásou a útechou bol dážď, sa na nebi rozpútalo hotové peklo.

Už pred nejakým časom, do jej krajov zavítal nezvaný tyran, ničiaci všetky dary, ktoré už od nepamäti z lásky poskytovala ľuďom, a tak zmobilizovala všetky sily a pritiahla k sebe dávnych rivalov.

A žili šťastne až kým... nezačala vojna.

Otvoril dvere a vstúpil do domu. Sayuri ku nemu pribehla. Neobjala ho, ako to zvykla. Niečo sa stalo. Poznala ten pohľad, ten spôsob, akým tam stál, ako dýchal. Bála sa spýtať, ale nakoniec sa odhodlala. „Čo sa stalo?“
„Uchiha Madara nám vyhlásil štvrtú Veľkú vojnu Ninjov.“
Objala ho. Spadli spolu na dlážku. Po líci jej stieklo pár sĺz. Bála sa, strašne sa bála.

***

„Ako to myslíš?“

Tvrdý pohľad, napnuté svaly na tele. Pozerali si tvrdo do očí. Zelenomodrá sa vpíjala do sivomodrej.

Poďakovanie a úvodne info

Chcela by som sa poďakovať za každé jedno hodnotenie a hviezdičku, ktorú ste mi pri prvých dvoch dieloch zanechali Týmto dielom si nie som príliš istá. Je to minulosť a vlastne vysvetlenie, prečo je hlavný hrdina na úteku. Dúfam, že sa vám bude táto časť páčiť :)

„Na dnes by to stačilo,“ odvetil som.
Aj tak vyzerala už dosť dobitá a vyčerpaná. Milo sa na mňa usmiala.
„Ďakujem ti za tréning, Neji. Zajtra o tom istom čase?“ spýtala sa milo.

„Je mŕtvy a ja som o ňom nič nevedela, nebola tam ako Konan. Sestra za všetky prachy.“ Povzdychla si.
Obmotal okolo nej jednu ruku a pritisol si ju bližšie k sebe. Položila si hlavu na jeho rameno a on na ňu zhora pozrel.
„Nehovor to. Porozprávaš sa s Narutom, čo sa stalo?“
Zahľadela sa mu do očí. Hneď na to sklonila pohľad a prikývla. „Dobre.“
Tiež pokýval hlavou, len tak sám pre seba a pobozkal ju do vlasov. Zavrela oči.

***

Ten výkřik nezůstal v uších naprosto nikomu, byl to výkřik do tmy, kterému bylo souzeno nikdy nedostat odpověď.
Beze slov udělal pohyb, jenž potvrdil to, co řekla jako první. Znamenal výměnu soupeřů a dotyčná to pochopila, i když ve stejnou chvíli měla prázdno ve svých šedých očích, jakoby jí její slova vzala duši někam daleko. Ale nato, aby se vzdala tak snadno, byla až moc silná, otočila se a začala se věnovat své modré protivnici.

Sakura se mlčky dívala, jak Naruto sestupuje dolů. Předtím byl tak rozrušený a teď je tak klidný a odhodlaný… co se to s ním stalo? Něco nebo někdo ho musel přimět znovu sejít dolů za tou holkou. Sakura vyskočila zpět na nohy. Měla bych jít informovat Tsunade-sama, problesklo jí hlavou a rychlými kroky zamířila do kanceláře Hokage.

A tak to šlo už týden. Nikdo nevěděl, kde Naruto je, ale jak to tak vypadalo, tak až na naší skupinku, která se honila za svitkem Měsíce, tak až na ně to nikdo neřešil. Tsuki a Sakura svůj plán na najití svitku nepodnikly, protože věděly, že Sakura toho není schopna a stejně ani Tsuki nechtěla. Nejdřív se musí najít Naruto.
Ale jednoho dne šla Aki donést Sasukemu knihu, kterou po chtěl Sakuře. Byla už skoro u něj, když v tom uviděla Naruta.
Usmála a hned k němu běžela.

Hlídal si ji před sebou a jí to strašně vadilo. Nejspíš nechtěl, aby se na něj dívala v tom stavu, v kterém byl. Na místo, kde na sebe narazili, se vrátil až za pár hodin. Oblečení měl potrhané a zmačkané. Netušila, co se mohlo stát. K tomu vypadal tak strašně frustrovaně a zakřiknutě, že se jej bála zeptat. Když ale chtěl odejít bez vysvětlení, donutila ho říct jí svůj plán.

Probudil ho ranní paprsek slunce, který násilně vrazil do jeho pokoje. Naruto si promnul oči, aby z nich vymanil spánek, protáhl se za hlasitého zívnutí a zamířil do kuchyně. Ještě se nestačil ani nasnídat, když zazvonil zvonek. S otráveným výrazem ve tváři otevřel dveře. Stál tam Jiraiya ve svém šedém oděvu s neupravenými, rozježenými bílými vlasy. Naruto na něj nevěřícně zamrkal: „Zvrhlý poustevníku, co tu děláš tak brzy?“ Jiraiya vstoupil dovnitř.

Černá barva, co jí bránila v rozhledu, byla všude, opravdu všude. Jedna ruka musela hledat svou dvojnici jen stěží. Obě si je dala k bradě a dýchala na ně svým teplým a vlhkým dechem. Mnula je o sebe pořád dokola, byla tu strašná zima.

Nezadržel jsem úšklebek. Nemohl jsem si pomoct, prostě to tak bylo. Klid, mír a já dítě odkojené válkou. Ano, snil jsem tenkrát o míru a o klidu. Jenže ani jedno jsem nebyl schopen najít. Navzdory tomu že veškeré války skončily. Navzdory tomu že pět velkých národů mezi sebou nemělo žádné rozepře. Obchod proudil, všichni se usmívali na všechny strany a oslavovali tenhle mír.
Jenže co já? Neznal jsem nic jiného než válku a boj. Stačil jakýkoliv nečekaný prudký pohyb a já byl připraven zabíjet. Jenže nebylo koho a ani proč.

Hinata a Shikamaru mě nakonec opravdu museli tahat domů. Když jsem se ráno probudila, neskutečně mě bolela hlava a bylo mi zle. Po pár výpravách do koupelny a prášku mi bylo trochu líp, ale pak jsem si vzpomněla na Shikamara a Kakashiho. Někdo zaklepal na dveře.
"Nanami? Můžu dál?"
"Kakashi?! Jasně že můžeš, pokud se se mnou ještě bavíš." Otevřel dveře a sedl si vedle mě na postel.

"Jsme tu všichni?" Zeptal se Kakashi. Když zjistil, že ano, vyrazily. Běželi několik hodin, potom usoudili, že už dál nepůjdou. Ne že by nemohli, ale když se jistému člověku dařilo každých pět minut zakopávat, či neskočit na větev, ale na společníka či pro jistotu si chtěl jen tak zaletět, vzdali to a utábořili se.

Uskočil neustále měnícímu se písku a reflexně se chytil za bolavé místo, které ho drželo vzhůru až moc jistě. Jen co na polštářcích prstů ucítil jemný obvaz, ruku okamžitě odtáhl za svá záda, neboť se mu v hlavě dunící ozvěnou ozval hlas jeho matky, který jej přísně varoval před roztrháním čerstvých stehů.
Bolest nebyla hlavní problém, to byl ten kluk před ním, kterého neviděl poprvé v životě. Nebál se, ale nebyl si jistý na svých vlastních nohou, protože zatím nevěděl, co má podniknout proti pohyblivým pískům.

V nemenovanom hlbokom lese, ďaleko od brán Konohy, horí na zemi improvizované ohnisko. Okolo neho na míle ďaleko nikto, len jeho stvoriteľ. Sedí pri ňom, udržiava ho pri živote, hľadí doň ako na obraz legendárneho maliara a z dlhej chvíle prerušovanými pasážami rozpráva svoj príbeh.

"Polívka? Super. A jestli mě nehledá Konoha, tak se budu moct zbavit tý odporný zelený," zajásala jsem a prohrábla jsem si vlasy. "Nemáš na to náhodou něco? Nějaký šampon?"
"Mám. Je drahej, snaž se šetřit. Potřebuju ho na náhodný návštěvy babičky. To si pak musím odbarvit vlasy, vzít si košili, odlíčit se, vypnout hudbu a tvářit se jako normální nudnej člověk. A nesmím dovolit, aby viděla horní patro."
"Tvoje babička zní jako příjemná dáma. Já si říkala, k čemu máš ten růžový koťátkový salonek," poznamenala jsem.