Obecné

Kapitola 21.
Bestie v kápi nevinnosti

"Nevíte co se mu stalo, Sarne-sensei?" zeptá se Muku s povzdechem, při pohledu na obvazy a ortézy, do nichž je spící Minato kompletně zabalený, jenom hlava se bez nich obešla, tedy až na oči, které má rovněž zalepené krycím obvazem.

Sakura zaklapla knihu a položila na noční stolek. Kushině a Minatovi dala pusu na čelo a zhasla světlo a odešla z pokoje. Sešla schody, které vedly do obývacího pokoje. Najednou jí bodlo u žaludku. Pod návalem bolesti se posadila na pohovku. Zavřela oči a pomalu se nadechovala. Když se trochu uklidnila, došla si udělat bylinkový čaj na uklidnění. Postavila vodu a zatím si sedla za jídelní stůl. Zadívala se do noční oblohy, za chvíli však její zrak upoutalo něco jiného. Na střeše domu naproti uviděla zahalenou osobu, hledíc na ní.

Dívka s oříškovými oči stála před hřbitovem a hleděla do dáli. Slabý vítr si hrál s jejími světle modrými vlasy. S přívětivým úsměvem se otočila za sebe a zasmála se zklamanému výrazu černovlasého chlapce. Ten se od ní uraženě otočil a zabodl své zářivě modré oči do padajícího listí. Byl už podzim a příroda to dávala znát...

Shiro zaujala bojovou pozici. Změřila si své tři nepřátele od hlavy až k patě. Ten malý plešatý se určitě specializuje na boj zblízka a způsobení fyzického zranění, usoudila dle jeho vzhledu. Druhý měl vyšší postavu a kaštanově hnědé vlasy a Shiro vůbec nenapadlo, jaké schopnosti by mohl mít. Poslední muž měl na hlavě kuklu se znakem skryté Zvučné a bylo mu vidět jen do očí.

Kapitola 20.
Řev temnoty

"Zajistěte to děcko k rychlému přenosu, musí se okamžitě dostat na ošetřovnu Centrály!" přikáže medik ANBU vojákům.Prozatím sáhne do kufříku pro plastovou krabičku s modrým gelem. Toho nanese silnou vrstvu na krvácející ránu kolem pečetícího ostří, krvácení se okamžitě zastaví.

Radši ani nechtějte vědět co bylo potom. Celou cestu zpátky do Konohy se mnou ti dva neprohodili ani jediné slovo, jen mi věnovaly pár podivných pohledů, ze kterých vyzařovalo všelicos. Když jsme dorazili, Hokage-sama mě před nimi tak příšerně ponížila! Prý, že si myslela, že Tsuchikage-sama má u sebe zkušenější ninji, že mi věřila, ale že jsem jí vážně zklamala a takový bláboly. Neumíte si představit to ponížení.

„Tak ako, Otany? Ako to vyzerá u nás? Dúfam, že Tory nič nevyviedla,“ prísne sa naňho pozrela Sora, keď spolu telefonovali cez Skype a zdalo sa jej, že Otany nasucho preglgol. Alebo to len zasa blbne signál.
„No,“ pozrel sa iným smerom a začal sa hrať s prstami. Bol nervózny.
„Čo sa stalo?“ spýtala sa ho na rovinu. Hneď jej nesedelo, keď sa s ňou rozhodol volať práve on. Mala to byť Riko, ale kde sa tá fláka? Vždy si všetko zorganizovala tak, aby to stíhala a keď to nešlo, použila veľmi dobré presvedčovacie metódy.

Slnko pálilo ako každý iný deň a okolo nej bolo plno kameňov, do ktorých boli vytesané mená. Cintorín.

Prešlo niekoľko týždňov a ona sa stále nemohla zbaviť viny. Asi sa jej nikdy nezbaví. Pred ostatnými hrobmi bolo položených niekoľko všelijakých kvetov, ktoré možno mali byť krásne, ale bola to Suna, bolo tu Slnko a ony vyschli a lupene opadali.
„Neznášal kvety,“ ozvala sa prvýkrát. Bola to ona, kto sem chcel ísť. Sasori stál vedľa nej a pohľadom jej dával najavo, že tam nechce vôbec byť.

Ve vesničce panoval klid. Byla už hluboká noc a poslední světlo zhasnulo už dávno. Obyvatelé se oddávali klidnému spánku za temné noci.
Starý muž se právě prodíral houštím blízkého lesa a doufal, že jeho stará mu moc nevynadá. Usnul tam, i když věděl, že ten les je nebezpečný. Nicméně se dnes zdál poněkud klidný. Netušil, kolik je hodin, ale doufal, že ne tak pozdě.

"Děkuju ti," usmála se ještě na něj, "teď už si to ukočíruju sama."
S těmito slovy vyšla ven z úkrytu. Měla přibližnou představu o tom, kde by Kytička mohl být. A tam také právě mířila...

"Že jim to ale trvalo," usmála se Mei, která v tu chvíli vyšla ze dveří na druhé straně haly.
"Hlavně, aby už se dali zase dohromady," přikývl jen Uchiha a dál se věnoval svému odrazu v zrcadle.

„Nechtěl sis to přiznat, co?” zachichotal se lišák pobaveně, když spatřil mou tvář. Zprvu možná nepochopil můj příchod, ale teď mu vše muselo být jasné.
„Tím přesně myslíš?” vytáhl jsem hlas až do mnou nepoužívaných výšek.
„Že se bez kontroly nad mou chakrou neobejdeš,” vyjasnil mi Kyuubi, přejel mě svýma jedovatýma očima, „nechce se ti se mnou bojovat.”

"Co se ti stalo, Naruto?" Povzdychla si v hlavě. Najednou uslyšela něčí kroky. Rychle se schovala do koruny stromu a sledovala ninju, který si to mířil přímo k tábořišti. Sakura se pořádně zakoukala na osobu a rozpoznala blonďaté vlasy.
"Ne! To není on! Určitě ne!" Zakřičela v mysli, ale ve skutečnosti jen mlčky dál pozorovala tu postavu.
"Ale co to má za truhlu?"
"To sis opravdu myslela, že si tě nevšimnu?" Ozval se chladný a posměvačný hlas. Sakura strnula. Ten hlas...to je...
"Naruto!" Vyjekla nevědomky. Ihned si zakryla pusu. Ale bylo to k ničemu.

Kapitola 19.
Šepot stínu

Tým 5 má za sebou další společný týden. Týden, který byl znovu věnován plnění zdánlivě nepodstatných misí, kde nejnebezpečnějším nepřítelem byl ostrý okraj odhozené plechovky nebo mraveniště v záhoncích jedné staré paní, které nemohl přijet na pomoc syn, protože si zlomil nohu. Nenašlo se ani moc času na společný trénink a tak musel každý pracovat na svých schopnostech samostatně, což není pro rozvinutí týmového ducha zrovna ideální.

POZOR! Spoiler!

Retsu

Retsu tiše sledovala, jak tým odchází po prašně cestě. Neběželi, jak to prý dělávali ninjové dříve; nemohli plýtvat chakrou na něco takového. Na rozdíl od jejich předků s ní neuměli tak dobře manipulovat.
Ale aspoň nějak to uměli.

Jaskyňa bola prázdna. Vzduch v nej bol vlhký a vedela, že keby ide hlbšie, nedovidí si na vlastné ruky. Už to aj tak skúšala.

„Nie sú tu,“ skonštatovala Aneko, keď si opäť prezrela tmavý priestor okolo seba. Jej slová bolo ešte niekoľko krát počuť v ozvene.
„Prehľadali sme všetko okolo,“ zavrčal Ishi, keď sa znovu ocitla pri nich.
„Buď trpezlivý,“ povzdychol si ich sensei. „Nájdeme ich.“
„Áno,“ pritakal Ishi. „Len keby tu strávime všetky dobré veky.“
Pousmiala sa na vtipe, dokonca aj Sasorimu sa zdvihol kútik pier.

Pomalu a chvějícími se kroky jsem se přikradl k ohni. Našel jsem poslední místo na okraji na jedné ze smrkových klád. Instinkt mi říkal, že je správné se k nim bez ohlášení připojit. Doplnil jsem tak svým článkem dosud neúplný počet patnácti. Nikoho můj příchod nezaskočil, ba se ani neohlédl. Zdálo se, že na mě čekali. Otázkou bylo, proč jsem vždy dorazil jako poslední.
Minulou hru jsem skoro vyhrál, ale skoro nikdy neznamenalo vítězství.

Konohagakure, sídlo hokage

Nastalo před podzimní období. Listy se sypaly ze stromů jedna báseň. Jistá postava v černém plášti a šedou kapucí na hlavě procházela nepozorovaně ulicemi, hledala jednu budovu. Ino se zachmuřeně krčila za pultem v květinářství, někdo zase zapomněl zavřít pytle s hnojivem, tak měla co uklízet. Z nadávání ji ale vytrhlo cinknutí zvonku u dveří. Blondýna vykoukla zpoza pultu, stála tam ta zahalená postava. Na první dojem působila hrůzostrašně, ale část obličeje vykukující zpod kápi vyjadřovala smutek.

Z pozadí snu jsem uslyšel zvuk, který jsem neočekával. Okamžitě jsem se vytrhl ze spánku, přičemž se mi naskytl zajímavý pohled. Uprostřed místnosti byl malý šedý pytel. Podle směru, jak ležel, jsem poznal, že byl hozen z okénka. Jiná možnost nebyla, ale to jsem se ještě musel pořádně probudit a připomenout si, že kolem mě není nic jiného než bílé, holé zdi.