Obecné

Večer před finálními zápasy byla s Narutem. Zašli na rámen a pak se poflakovali po vesnici a Touazuki se ho snažila zbavit nervozity. Snažil se nic nedat najevo, ale byl neobvykle tichý. Všude v ulicích se potloukalo plno lidí a začínalo jim to být nepříjemné, raději se vytratili pryč. Vylezli na hlavu Čtvrtému a sledovali dění pod sebou. Ve tmě pod nimi zářila světla a větvila se do stran jako žíly nebo možná kořeny obrovského stromu. V tuhle dobu by se všichni pomalu chystali spát, ale teď se bavili.

Políbil ji u Ichiraku. Euforie a stud. Ti všichni okolo!
Zabořila tvář do jeho mikiny.
„Pojďme někam…“ špitla.
„Musíme nás oslavit!“ přerušil ji.

„Sasuke přijel!“ řekl rozzářeně a ona rezignovaně přikývla. Večeři ve dvou mohli odložit… znovu.
(Včera to byla Sakura. Pozítří Inuzukovi a... chápala to! Byl to Naruto...)
„Buďme zítra sami,“ navrhla.
„Nesnáším samotu!“ řekl vesele.
Ne, hůř: nezvládáš ji, neřekla.
(Copak se nepočítám, neřekla.)

Muž v nejlepších letech se statnou postavou, řádně zabezpečený, prostě partie k pohledání, kráčel osaměle Konohou. Byl den svatého Valentýna a on zůstal osamělý jako shuriken na cvičišti. Nedostal ani čokoládičku, dokonce ani z lítosti, což nebyla změna oproti létům předchozím. Se svěšenou hlavou procházel vesnicí a neustále narážel na cicmající se dvojice. Raději se uklidil do samoty okolních lesů a zůstal v blaženém tichu, které mu ulevilo od neustálého křiku mučených, už mu z toho začínalo zvonit v uších.

Vesnice žila chunninskou zkoušou. Uzavíraly se sázky. Živě se diskutovalo, trénovalo a ve vesnici probíhaly přípravy na nadcházející třetí kolo, očekával se rekordní počet návštěvníků. Touazuki už nebyla v nemocnici, probouzela v ní tíseň a temné vzpomínky. Požádala o propuštění a bylo jí umožněno doléčit se doma. Potřebovala jen odpočinek, dost jídla a klid. Mysl se jí sice vyjasnila, nebyla zmatená a neměla přeludy, ale trápilo ji neustálé vyčerpání a nedostatek chakry.

„Je čas vrátit se domů,“ řekl si Sasuke a vydal se po pláži směrem k Listové. Domů, co to vlastně znamená? Celý klan... ehh, nad tím teď přece nebude přemýšlet. Naruto se o něj vždycky zajímal a Sakura, ta její věčně otravná zamilovanost... Jestlipak ho ještě miluje? I když nemusel, podvědomě šel po cestě tak, aby ho nikdo neviděl. Už si zvykl na to, že se na něj dívají všichni skrz prsty, ale byl odhodlaný znovu získat důvěru, místo, kam patří. Povzdechl si. Sice byl vlk samotář, ale i on toužil po společnosti a čím víc dospíval, tím víc toužil po té dámské. Jenže jak si vybrat dámu svého srdce, když se na něj vždycky přilepily všechny dívky z okolí?

[i]Stál v obrovské chodbě ponořené do tmy. Jen za zády měl východ, kterým pronikal chladný vzduch z venčí a zárověň do chodby propouštěl záři noční oblohy. Zafoukal vítr a on se otřásl zimou. I odtamtud šlo vidět, že nebe bylo tu noc krásné a on měl nutkání se jít podívat. Pokochat se tím pohledem. Ale vzpomněl si, co přišel vykonat. Srdce se mu rozbušilo. Nesměl ztrácet čas, mohl by ho někdo chytit a takový risk si dovolit nemohl. Zhluboka se nadechl a při výdechu se snažil zapomenout na všechno. Vyprázdnit si hlavu.

Vesnice Skrytá Měsíčná měla sice honosné jméno a dobrou pověst jakožto velmi silná ninja vesnice, ale ve skutečnosti to byla příšerná díra. Všude se válely vajgly, odpadky, bezdomovci a ochlastové. Není divu, bydlet v takové díře, taky bych každý den chlastal, abych měl ten svět kolem sebe alespoň trochu veselejší.

Na druhý den vstal velmi brzy. Venku vycházelo slunce, ptáci začínali zpívat. Výhled ze střechy domu ho velmi uklidňoval, potřeboval ze sebe vyhnat stres z dnešního souboje. Ani on sám nevěděl, proč z toho byl tak vynervovaný. Bylo to tím, že naposledy, co spolu bojovali to bylo na život a na smrt? Nebo snad tím, že se bál, že jeho protivník až příliš zesílil a on nebude schopný mu čelit? Všechny tyhle otázky chtěl zahnat, a proto se uvolnil, zavřel oči a nechal se ovívat jemným letním vánkem.

1. Zápis – Streda 0:11

Ak by ste sa ma spýtali, čo by som na svojom živote zmenil, bolo by toho naozaj veľa.
Napríklad... Určite by som si nezabil rodičov. To by bol taký základ. Alebo. Nenechal by som svojho malého bračeka (ťuťuťu Sasuke, jaký si bol zlatulinký keď si bol bábo!) vyrastať samého. To samozrejme zahŕňa aj to, že by som nechal nažive náš klan. Nepridal by som sa k tejto bande vyvrheľov (heh, vyvrheľ je naozaj srandovné slovo) a nemusel by som znášať Kisameho zmätený obdiv. Nuž ale... Nemal som veľmi na výber.

Ahoj,
to jsem zase já... Tvé rudé zapadající slunce,
očima prý tolik evokující nebeské ruměnce.
Vzpomínáš? Rád jsi mě tak o samotě nazýval,
když nás soumrak pomaloučku zakrýval.
Prvně jsem se při tom přirovnání červenala,
později si ho však z hloubi duše zamilovala.

Vím,
slíbila jsem, že s tím definitivně přestanu,
zahodím smutek a z depresí se dostanu.
Vážně se snažím… občas se to i daří,
ale pak přijde den jako tento, a vše zmaří.
Dnes bychom slavili výročí první schůzky.

„Úplně nejlepší dárek? Myslíte jako za celej život? Asi, když mi moje žena Hinata dala první pusu.“ (smích)
„Tak tomu rozumím. A kromě toho?“

Byl krásný, sluneční, letní den. Ulice Konohy byly plné lidí a všude panoval klid a pohodlí. Radost se přenášela z jedné osoby na druhou. Děti se zmrzlinami v ruce skotačily a hrály na honěnou. Všechno se zdálo být dokonalé. Mírumilovné. Dokonce i shinobi si dopřávali menší letní prázdniny bez misí. Jenže i ty nejhezčí chvíle mohou jednou skončit.

Ve Skryté Vodopádové vesnici žije holka s tyrkysovými vlasy, které se všichni straní. Jenže nechápe proč se s ní nikdo nebaví a přehlíží ji. Po akademii si ji žádný sensei nechtěl vzít na starost, kvůli tomu čím byla. Tak se rozhodla sama a tajně se učila ovládat svoji chakru. Chodit po stromech a po vodě zvládla během dvou dní. Přestože neměla žádné kamarády, byla veselé povahy.

Konoha se opět probouzela do dalšího dne, který bude stejný jako předešlý. Ovšem jen jeden shinobi vstal dříve, byl jako na jehlách. Nechtěl si připustit, že je zase o rok starší, proto již kolem páté hodiny ranní bylo možno vidět Ibikiho jdoucího do práce. V posteli opravdu nemohl vydržet a tato procházka skoro ještě noční Konohou mu přinesla klid do rozjařeného srdce, toužíc po nějaké pozornosti. Tyhle city si přísně zakázal. Ovšem na tenhle den mu nějak nešly potlačit. Stával se člověkem, což se mu nezamlouvalo.

Už desetkrát se mě ptala, co bych chtěl k jídlu, a já jí pokaždé odpověděl, že to nechám na ní. Stejně by to smetla a uvařila něco jiného, tak proč se zbytečně unavovat. Nikdy nemělo cenu se s ní hádat ohledně jídla, protože kuchyně byla jejím královstvím a my poddaní jsme neměli právo mluvit jí do vaření.
„Tak už sis to rozmyslel?“ zeptala se pojedenácté.
„Říkám, že je mi to jedno.“

Slunce sice teprve vyšlo, ale celá vesnice už byla na nohou. Tento den byl očekáván už nějakou dobu a vesničani se na něj těšili a připravovali už několik týdnů. Dokonce i největší lenoši a ospalci už pobíhali kolem a snažili se také přiložit ruku k dílu. Konečně zmlkli i pesimisti, kteří tvrdili, že se toho dne rozhodně nedočkají a taky je strhla slavnostní nálada.

Pečlivě za sebou zamkl a stisknutím kliky ověřil, že západky zapadly na své místo. I tak kontrolu raději zopakoval, než se potemnělou pracovnou došoural ke svému křeslu. Pohodlně se usadil a pomalými, rozvleklými pohyby rozbalil malý balíček, který si položil na stůl. Neochotně, jen dvěma prsty uchopil rýžový koláček a podržel si jej před očima. Skoro ho i pobavil údiv v pekařčiných očích, když se jí dnes zjevil v krámě, aby ho zakoupil. Ještě dobrou hodinu neočekávala žádného zákazníka a nevypadala zrovna ochotně otevřít dříve.

Kým sa znova prebrala, dokázala dýchať už iba s námahou. Jed teda začínal paralyzovať aj bránicu. Nakoľko ešte dokázala pootočiť hlavou, zistila, že leží nahá na akomsi stole. Cítiť to necítila, ako nakoniec necítila ani svoje telo. Do zorného poľa sa jej dostala tvár mladíka s červenými vlasmi. Vyzeral ako normálny človek, no ona vedela, že je to iba bábka. Sasori!
„Chiyo...,“ toľko ešte vládala vysloviť so svojím zdreveneným jazykom.

„Nebav se s ním, je to srab.“
„Srábek! Srábek!“
„Ne, nejsem! Já… se nebojím.“
„Tak to dokaž. Pojď s námi do lesa, na místo, kde se ozývají ty podivný zvuky.“
„Teď? Ale za chvíli se bude stmívat.“
„Copak, máš snad nahnáno?“
„Ne. Jdeme.“