Dobrodružství
„Mise proběhla bez problémů veliteli!“ oznámil Teku svému nadřízenému a měl se k odchodu.
„Jak si vedla Hi… Shimizu?“ zeptal se.
„Jako obvykle výborně. Proč vás to zajímá?“ zadíval se na velitele s mírně povytaženým obočím.
„Dnes je to šest let, co k nám přišla. Staral jsem se o ni, jako o vlastní dceru ale v posledních dnech se mnou moc nemluví.“ povzdechl si smutně Harako.
„To se vám jen zdá Harako-sama. Dáváte jí dost misí. Není divu, že na vás pak nemá tolik času.“ ujistil ho. Nad čímž se oba pousmáli.
[i]Rozmazlená dcera nebo dívka tvrdě se prodírající světem? Jedno je jisté, hodně si toho prožila a hodně vytrpěla, může si dovolit být k ostatním tvrdá a neúprosná. Jenže co když je to opravdu mrcha?
Tři dívky běží lesem (a s nimi tlupa ozbrojených ninjů)
„Ten Gai je zmetek!“ bědovala Characterless, která už opravdu nemohla popadnout dech. Během pěti minut byla její vroucná přání vyslyšena. Hatake Kakashi prudce zabrzdil a ležící ninjové a překvapené dívky do něho vrazili, a zároveň ho srazili na zem. Jounin se prohýbal pod masou těl, zatímco Maito Gai, z něhož tekl pot a neopatrný ninja ho rozstřikoval na všechny strany, se smál, až mu z očí tekly slzy.
Po svém proslovu jen sklopila hlavu aby její návštěvník neviděl padající slzy. Bylo jí trapné takhle si vylívat emoce před vysoce postaveným člověkem, ale už to nemohla udržet. Vlastně ani nechtěla. Zabořila hlavu do polštáře ležícího nedaleko ní a usedavě plakala. Gaara nevěděl, co dělat. Byla jeho chyba, že brečela. Kdyby nechtěl vědět tolik informací o jejím tyranovi, nemusela by mu to říkat a následně na to i plakat.
Stíny postav se plížily tmavou nocí. Potichu se dostaly až j bráně Konohy. Tu jako obvykle hlídali Izumo a Kotetsu. Postavy se neslyšně protáhly branou a stanuly na půdě nepřítele. Potuchu se dostávaly do obchodů, kde měli své spojence. Osoby zahalené tmou se rozprchly na všechny strany a Konohou se začaly ozývat tiché signály.
„Máte?“ zašeptala jedna osoba, když mněli sraz před branou.
Ostatní přikývli a vydali se na cestu zpět. Protáhnout se branou s plnou náručí věcí pr ně nebyl žádný problém, a ta se znova dostali z Konohy živí.
Mezitím v Konoze
„Naruto myslíš, že bude Gaara v pořádku?“ Zeptala se růžovo-vlasá dívka skákajíc ze stromu na strom ve spěchu do skryté písečné.
„Doufám nechci aby zemřel je to můj blízký přítel a přátelé jsou moje všechno, nechci ztratit ani jednoho z vás.“ Odpověděl blonďatý Naruto.
Slunce bylo nízko nad oblohou, bylo těsně před setměním. U brány do vesnice ukryté v písku bylo ticho a klidno nikde nikdo. V tom k bráně přiběhli Naruto a Sakura. Zastavili se a rozhlíželi okolo.
On se, i se svoji sestrou v náručí, vypravil do nehostinné temné noci. Beze zbraní, bez jídla, bez náhradního oblečení, bez ničeho. Byl si vědom, že jakmile se jeho strýc zvedne z krví pošpiněné podlahy, půjdou po nich všichni členové jejich klanu. Podíval se na svoji spící sestru. Nikdy by si nepomyslel, že se tohle stane. Že on, silný a tvrdý vůdčí typ a ona, tichá sivá myška, budou sourozenci, budou mít stejného otce. Stále nad tím jen nevěřícně kroutil hlavou.
Stála som na upätí strmého svahu, ktorý mi bol odjakživa útočišťom, keď som bola smutná, ako aj teraz.
Ešte stále mi hlavou vírili tie slová, ktoré mi povedala matka.
Moje meno je Miharu Inokami, hoci teraz si tým nie som istá.
Nie som si istá ničím.
Radšej vám to porozprávam všetko po poriadku.
Vyrastala som iba s matkou a otca som nikdy nepoznala.
Matky som sa naňho nikdy nepýtala, pretože keď mi raz povedala, že o tom nechce hovoriť, tak som sa nepýtala.
Bývali sme v Sune.
Chodila som s ostatnými do školy pre ninjov.
Sasuke,Sakura a Kakashi jdou po chodbě a potkají Naruta.
,,Už jsi v pořádku?“ ptá se Sakura.
,,Jo dokonce můžu od zítřka trénovat“ řekl šťastně Naruto.
,,Nechcete jít všichni na Rámen musím totiž s tebou něco probrat Naruto. řekl Sasuke.
V Ichiraku si všichni dali rámen ale než se Naruto dal do jídla (což bylo u něj neobvyklé) tak se zeptal Sasukého na co se ho to chtěl Sasuke zeptat.
,,Sasuke tak o co jsi mně to chtěl požádat?“
3.Díl
9:10 na jenom z ostrovů v Mizu no Kuni v sopce.
Dívka potichu přešla ke Kisamemu, který byl probodnutý skrz na skrz zuby vodního draka a visel mu v tlamě. Proudy krve dopadaly na čistou vodní hladinu a rozpily se v krvavou šmouhu, která se po chvíli smísila s vodou. Kisame k ní zvedl hlavu, dívka přešla až k němu, namáhavě dýchal, bylo jasné, že jeho konec přichází.
„Hej lidi,“ narovnal se Tai, sedící na židli u okna a podíval se po Kataře s Daisakem.
Zrovna končili svojí návštěvu u Jadena.
„Přemýšleli jste o těch zkouškách?“ zatvářil se zvědavě Tai.
„Co?!“ řekla zaskočeně Katara, když vložila do vázy na stolku, vedle Jadenovy postele, kytici.
„No co? Zkusit se to může ne?“ pokrčil rameny Tai.
„Chuuninský zkoušky nejsou žádná legrace!“ zadíval se na něj Daisaku.
„Doženou tě až na hranice tvých možností! Je to tvrdý boj o přežití!“ přimhouřil oči.
„To nemá cenu,“ prohlásil Naruto, probouzejíc se z mrákot; omráčil ho míč, vržen obrovskou silou, přímo mezi oči „turnaj je už předem prohraný“
Svou zbylou sílu použil ke zvednutí, ale jakmile vstal, byl znovu stažen k zemi.
„Zvedni se!“ sykla na něj Sakura ve snaze ho aspoň trochu pohoršit, aby začal tvrdě hrát.
Postavil se a mnul si nos. Otočil se na Sakuru a zamračil se.
Proti nim stál tým ve stejném počtu jako byli oni. Na sobě měli zelené dresy s adresou jedné sportovní školy z vedlejšího města. Jejich rozesmáté pohledy klouzaly z jednoho na druhého; Naruto měl co dělat, aby se nevrhl proti nim a nezacpal jim pusu. Mezi nimi byla pouze jedna dívka, jenž opovržlivě pohlédla na Sakuru, přičemž pozvedla své tenké vytrhané obočí na znamení, že od nich už více nečeká.
Část sedmá - Tady
Část osmá - Začátek cesty je vždycky u rámu dveří
„Tak kde sakra je?“
Před kanceláří přešlapoval sem a tam už dobrých patnáct minut. Párkrát, asi dvaadvacetkrát, se prošel ke schodišti nebo vykoukl oknem na opačném konci chodby. Nervózně. Dole mu řekli, že ještě nedorazila. K Hokagemu sám nepůjde, určitě má v kanceláři svojí práce dost a dost, takže ho nebude obtěžovat…
„Ale kde ta Kushina je?!“
Ještě dlouho trvalo, než se Sasori úplně uzdravil. Moriko mu celou dobu stála po boku a snažila se, jak dovedla nejlépe. A příležitostně pomáhala ostatním. Byla jako pejsek, na kterého každou chvíli někdo volal.
Kakuzu snad jako jediný oceňoval dívčinu dřinu a tajně jí nosil pamlsky z kuchyně. Bylo však nasnadě, že jednoho dne bude přistižen.
„Kam to neseš?“
„Užírám zásoby, Hidane. Co je na tom?“ zamlouval to maskovaný.
„Kecy! Od kdy ty baštíš dango knedle?“ nenechal se odbýt bělovlasý.
Zotmelo sa. Kiba s Akamarom sa uložili na spánok pod strom. Narutovy ale myšlienky zaspať nedovolili. Neustále myslel len na Hinatu. Dúfal, že sa mu podarí nájsť ju a zachrániť. Veď je to on, ktorý vždy všetkých za každú cenu chránil. Čo sa s ním stalo? Prečo sa jeho život odrazu zmenil? Prečo sa on zmenil?
Kde to, sakra, jsem?
Probral jsem se v měkoučku. Ani se mi nechtělo otevírat oči, a hned, jak sjem to udělal, litoval jsem toho, protože jsem je musel zase zavřít. Připadalo mi, že oslepnu. Až po chvíli jsem si zvykl. Ležel jsem v bílé posteli, v bílém pokoji a vůbec všechno kolem bylo bílé, jako by to tu někdo polil savem. Ostatně to tu tak i smrdělo. Hýbl jsem rukou, ale to jsem taky neměl dělat. Bolestí jsem vyjekl. Měl jsem ji celou ovázanou stejně načáchlými obvazy.
[hide=Co se předtím událo?]Sakura, Naruto, Kiba, Hinata a Hanabi se dostali do jiného světa. Do světa, kde žijí pohádkové bytosti, obludy, bohové a lidé. Zde je nazýván Mystickým světem. Tady se seznamují s vílou, která se jmenuje Yukionna, které říkají Yukia. Provází je i Akamaru a zjistí, že všechna zvířata zde umí mluvit. Od Yukii se dozví celou historii Mystického světa. Zjistí také, že jsou za jakousi bariérou, kterou ale nemohou prolomit.
Jejich obličeje byly od sebe jen necelé tři centimetry.
Jen se dívali navzájem do očí a nic neříkali.
Oba už věděli, že nebezpečí minulo, přesto se však nepohnuli. Dál na sobě leželi na hromadě smetí a málem zapomněli na svůj úkol.
Hinata se snažila nic nedělat, jen tak se mu dál dívat do očí, ale její hlava jakoby byla čím dál těžší. Jejich obličeje se tak pomalu stále přibližovaly…
Dva centimetry…
Chtěl bys být znovu tátou
Jen tak tak jsme stihli uhnout, ale daleko se nám utéci nepovedlo. Nějakým záhadným způsobem nás ti čtyři zahnali do kouta.
„Kdo jste?!“ vyjel po nás páníček toho psa. Viděla jsem, jak chce Raidon zase něco odseknout, ale do řeči mu skočila Miyoko.
„Jsme tým vyslaný na misi z klanu Kita,“ odpověděla stručně.
„Jste snad Tanjiro Raidon, Kichiru Miyoko, Makoto Akemi a Yoshimitsu Katsuro?“ zeptala se ta blondýnka.
„Přesně tak,“ přikývla Miyoko.
